Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL I

II. Franta Habán doma u rodinného krbu

V postranní žižkovské ulici, dole "pod Kapslovnou", v domě, kde je hostinec "U Kaprů", ve třetím poschodí, bydlí paní Habánová s dvěma dcerami a se synem Frantou. Stará paní jest sešlá věkem, dřinou a nemocí, proto mladší dcera Žanda musí obstarávat domácnost a ošetřovat matku. Běta shání po celý den živobytí pro všechny proto, že bratra Frantu jim na vojně zavřeli. Franta, nejmladší ze synů, zůstal s dvěma sestrami svoboden, je matčin mazlíček.
Stará paní Habánová je hodná máma, a děti, kterých je celkem osm si ji bez výjimky velice váží. Neměla školního vzdělání, neumí číst ani psát a přece je úžasně moudrá. Je ovšem velmi zbožná, ale do kostela nechodí a modlitby vymýšlí si doma, podle své potřeby. Jest vdovou šestnáct roků, muž její byl párkář.
- Žando! Žany! volá stará paní z pokoje, kde leží na posteli, na svou dceru, která po ránu v kuchyni poklízí a vaří kávu, a když zaslechne, že jí matka volá, nechá všeho a jde do pokoje.
- Dobré jitro, maminko. Myslela sem, že ještě spíš. Co si přeješ?
- Nespím holka, dlouho už nespím, víš pořád mám v hlavě včerejší rebulici a pořád tomu nerozumím. Jsou tady už Prajzi? Sedni si holka, tak, a teď mně řekni, co to je.
- Víš maminko, Rakousko tu válku prohrálo, protože vojáci utíkají z fronty a teď propukla z toho u nás revoluce, císař se musí poděkovat, a budeme mít jiný páni v naší zemi. Prajzi u nás nejsou.
- I kdyby byli, tak se neboj, Žando. Když u nás vo tý válce v šestašedesátým byli, tak jsem jim vařila kafičko, tančila jsem s nima, žertovali, ale nic mně neudělali. Dyť jsou taky lidi! Chci ti ale něco jiného říct, proto jsem tě zavolala. V noci zdálo se mi o Frantovi, že přišel dnes domu s rancem na zádech. Na celé kolo se ti, holka, ten klacek řehtal, když mě viděl, samou radostí plakal. Tak jsem ho, holka, v tom snu viděla, živýho - - tak živýho - - - inu - ži-vý-ho - - -
A chuděrka stará dala se do usedavého pláče.
Žanda matku sama těšila, ač sama pohnutím nabírala.
I neplač, mami, to víš, že Frantu pustěj domů, nic špatného neprovedl, jen nechtěl císaři pánu sloužit.
Za to přece ho v republice nebudou trestat.
- Inu, holka, páni jsou páni, ty nedaj jedny na druhýho dopustit, a ten náš paličatej Franta nechce žádnýmu pánu sloužit, ať je Petr nebo Pavel. Horší je než táta. Co jen jsem se mu naříkala a naprosila: Dobře služ a hubu drž, ale kdepak, pořád a všude pouští tu svou nevymáchanou hubu na špacír.
- Ale maminko, je přece rozumný člověk, třeba ho mají lidi za blázna. Myslím spíše, že si dělá z lidí blázny.
- Ty Frantu, holka, dobře neznáš. Janek je to! Hodnej kluk, stará se, obětovat se dovede, ale jak si vezme něco do palice, tak to musí provést, i kdyby to roky trvalo a i kdyby z toho měl škodu.
- Maminko, přinesu ti kafe, chceš? snaží se Žanda přerušiti hovor o Frantovi.
- Počkej ještě chvilku. Ten živý sen mně nejde z hlavy. Máš tam něco dobrého k snědku, kdyby snad přece přišel?
- Nestarej se, maminko, to, co nám tu Franta nechal, je pryč. Ale Běta šla dneska prodat knihy, víš, ty co jí dal na památku pan Pátek. Za knihy dostane dnes hodně peněz, za ty, co sám napsal, ne, ale za Jiráska! Jsou úplně zachovalé a krásně vázané.
- To že Běta šla prodat? - Chudinka, já vím, že se s tím těžko loučila. Pořád to četla a měla v hlavě toho, toho - Pátka. Nu, jaká pomoc, spíš na něj zapomene.
- Snad už zapomněla, maminko.
- Asi tak, jako tys zapomněla na tvýho. - No, a teď mně přines kafíčko, obrátila matka, pozorujíc, že dceru ranila. Však má ještě dobrý zrak a cit.
Žanda rychle odkvapila do kuchyně, v oku majíc slzu.
Za nic by nedala poslední památku po svém hochu...
Když si trochu poplakala, a dobře se zase osušila, aby matka nepoznala, že pláče, připravila matce kávu. Tu někdo z chodby ťuká na okno - ohlédne se - a - chce vykřiknouti, - za oknem stojí bratr ve vojenském šatě a s baťohem na zádech, zrovna jak ho před chvíli matka líčila, že se jí o něm zdálo.
Habán hrozil na sestru a významně držel prst na ústech, aby mlčela. Potlačila výkřik překvapení a tiše ho pustila do světnice.
Padla mu okolo krku a on ji líbal.
- Matka zdráva? byla jeho první otázka.
- Trochu postonává od těch dob, co slyšela že tě zavřeli.
- Právě proto nechci ji překvapit, znáš matku, že pohnutím vždycky pláče, a já to nerad vidím. Řekni jí šetrně, že jsem doma, ale že mě popadlo bolení, tak že jsem byl nucen jíti ven. Hněvala by se, proč k ní hned nejdu.
- Máš pravdu, to bude rozumné. Dnes v noci měla prý takový živý sen o tobě, zdálo se jí, jak jsi přišel domů s rancem na zádech, a když mně to chuděrka stará vyprávěla, plakala jako malé dítě. - - - Nejsem Franto pověrčivá, ale je to přece zajímavá náhoda, taková shoda... Kriste pane, mluvím, mluvím a nechám tě o hladu, hned ti dám kafíčko.
- Nemám hlad, posluž raděj matce.
- Žádný řeči, tady máš kousek chleba a kafe, nebo máš z garnizonu zmlsaný jazejček?
- Zle jsem se tam neměl a jistě mnohem lépe, než vy doma.
- Podívejme, a my zase všude slýchaly, že vás tam mořej hlady. - -
- Také je to pravda. Vězeňská strava byla pro psa, a kdo byl jen na ni odkázán, trpěl strašně. Ale o mě až příliš jste se staraly vy, ty, Běta i matka. Samy jste si utrhovaly od huby a jen mě jste cpaly. Psal jsem vám několikrát, abyste také na sebe pamatovaly, ale bylo to houby platné. Františka jste žrádlem cpaly a doma jste chcípaly hlady, viď!
- Za naši lásku ještě nám vynadej! Vždyť my jsme si Franto, přece hlad nedaly, neboj se!
- I mlč a nepovídej! Nejsem slepý. Vyhlížíš holka, jako sedm suchých let.
- Že jsem hubená a že trochu kašlu? Hm, to přece nic není - se smíchem odporuje Žanda bratrovi. - Jinak jsem zdravá jako řípa, víš, taková holka jako řemen...
- Ale strhaný; cha-cha-cha.
- Galantní k dámám nejsi - a Žanda vráží bratrovi několik štulců do zad.
- No, nechme žertu, a posluž raděj matce.
- Však už běžím. - Popadla hrnek s bílou kávou a šla do pokoje. Habána nechala samotného v kuchyni a ten dveřmi zvědavě naslouchal, aby slyšel matčin hlas.
Stará paní, když Žanda vešla do pokoje, dřímala.
- Spíš? otázala se Žanda, když postavila tiše hrnek s kávou na židli u postele.
- Nespim dítě, to jen ze slabosti se mně zavírají oči.
- Přinesla jsem ti kafíčko, jez, ať nevystydne, dneska ti bude znamenitě chutnat.
- Dostalas dobrý mlíko?
- Brynda jako vždycky, ale máme maminko hosta.
- Jakýho hosta, prosím tě holka? zvědavě se táže stará paní.
- Hádej!
- Snad - snad to není - Fra-fra-Franta? - pokouší se vstáti z postele a chvěje se celá v rozrušení, a proto jí Žanda šetrně zamezuje rukou povstati.
- Ale, maminko, lež, přišel a hned zde bude, ale nesmíš se rozčilovat, víš přec, co řekl doktor.
- Kam šel lajdat? Kdepak je?
- Mami, mami, na mou duši, jsi už jako malé děcko, měl ňáké bolení, tak šel na záchod, a ty se hned pro takovou maličkost rozčiluješ.
- Bolení že má? To je z kriminálu od vody. Von je po tátovi, vodu nesmí ani vidět, jen samé pivo. Jo, jo, na vodu Franta nezvykne si nikdy. A Habánová jako by chtěla se Žandě omlouvat: Máš to holka se mnou trápení, holt už jsem stará bába. Pořád mám nějakej strach a jen se třesu - -
- Cha-cha-cha. Jen se celá neroztřes, maminko! - vrazil Habán se smíchem do pokoje a objal na posteli ležící matku a vřele ji zlíbal. Stará Habánová v tom okamžiku byla tak pohnutá, že mohla vykřiknouti jen jediné slovo: Franto! Plakala a hladila svého miláčka po šíji.
- To je dobrý, maminko, myslel jsem bůhví, jakou ti udělám radost, a ty zatím se dáš do pláče. Ne, maminko, to ti nesluší, to vypadáš jako ubrečená stará Blažková. No, vidíš, jaká jsi fešanda, když se usmíváš...
- Nediv se, chlapče, nediv, vždyť už jsem jako nad hrobem věchejtek. Brzo pudu za tátou - brzo...
- Nesmysl matko, hloupost, vždyť nic ti není! Jsi rafinovaná simulantka a markýruješ nemoc, cha-cha-cha, ale na mě si nepřijdeš. Děláš si z doktora dobrý den a možná dost, že on ti to oplácí.
- Ty klacku zatracená, zrovna tak jsem tě viděla dnes ve snu. Řehtal jsi se jako blázen a jako teď, jen si nežvatlal, že jako sibimírují nemoc. Podívej, co mám vod dochtora meducín!
- To jsou maminko samý sračky, ty ti starého čerta pomůžou. Budu tě teď sám kurýrovat. Znáš ještě starýho Somra?
- Toho kováře z plynárny? Toho znám. Co je s ním?
- Když jsem šel dneska z garnizonu domů, potkal jsem ho u Bulhara, ptal se mě na tebe. Říkal, že je mu smutno, že tě zná, nu, zkrátka, že se chce ženit, a co jako tomu říkám, kdyby si tě vzal.
- Dědek plesnivá, na stará kolena blázní.
- Ještě je fešák, maminko, a slušelo by vám to báječně...
- Žando, podej mi rákosku, já Frantu natřu, aby si nedělal ze starý, nemocný mámy blázna.
- Nedělám a myslím to vážně. Až se vystůněš, budem strojit veselku, dal jsem starému Somrovi slovo a to se nedá rušit, ty si dědka vezmeš a basta. Ten tě maminko vyléčí spíš než doktor, cha-cha-cha.
- Kušuješ už, neřáde, dyť vidíš, že se už nemůžu smát.
- Však ti ten smích neuškodí a sluší ti lepši než ten tvůj sakramentský brekot. Před starým Somrem musíš se pořád smát, ten dědek se věčně směje a jak by tě uviděl bečet, měla bys po ženichu.
- Já vím, to je starý kujon, ten jistě nikdy nikoho nerozplakal a ty kluci jeho jsou všichni po něm. Copak prosím tě, dělá? Ještě je pohromadě s Karlem?
- No, vida, vida, já věděl, že ti ten dědek není lhostejný. Ale až budete svoji, dávej na něj dobrý pozor, matko! Cha-cha-cha! To je starý frajer a plavajzník...
- Netrap maminku! - napomíná Habána Žanda, potlačujíc smích.
- Starej Somr je na penzi, táhne mu od května na devadesátku a je tak asi o pět let starší než ty, maminko, Karla má někde v Rusku v le­giích, a proto je mu strašně smutno. To víš, Karel mu byl více než syn, Karel mu byl vlastně moc dobrej kamarád. Jednou mně vypravoval Karel, to bylo zrovna ten rok před válkou, jak se jeho táta zbláznil do jeho holky a mermomocí na něm chtěl, aby mu ji přenechal.
- Holomek stará a co tomu říkal Karel? - ptá se Habánová.
- Měl z toho švandu. Víš, von Karel sám mu namlouval ženský, aby měl táta ňákou radost, a proto myslel, že je to jedno. Takle mně to tenkrát Karel vypravoval: "Tak sem si, Franto, namluvil Kačku Hajkovic, je to dcera hostinského vod "Soudků", znáš ji snad, víš, je to taková zdravá, hezká holka, prsa ti má nádherný, víš, takový tvrdý, jako dva fotbalové pumlíče. Starej Hájek naší známosti přál, jen se mě zeptal, zdali to myslím s holkou vážně. Řekl jsem, že jo, že se mně holka líbí, no, a tak jsme si plácli a pořádně to zapíjeli. Když už byl Hájek vochlastanej, stále říkal: 'Karle, jinýmu dobytku bych ji nedal, ale ty, kluku, se mně líbíš, jsi pořádnej bejk a Kačka je správná kráva, budete mít hezký, zdravý telata - cha-cha-cha!' Víš, Franto, von je ten chlap pořád sprostej, ale když je nažbrblanej, tak vůbec neví, co kecá. No, tak jsem se flákal s Kačkou už dva měsíce a měl sem se při tom dobře. Kačka mně přála, když jsem k nim přišel, outratu jsem neplatil... Jak kasíroval starej, víš - jak není vožralej, tak je držgrešle, že to dál nejde - platil jsem dvě-tři piva, Kačka totiž nenapsala nic víc na tácek. Jednou mu to bylo divný, znal mě, že rád chlastám moc a teď najednou jen dvě, tři; vymluvil jsem se mu na veselku. - Vynadal mi jako špaček: 'Co z tebe bude? - co z tebe bude? - kráva! - blbec! - vůl, ale čistokrevný zvíře nikdy!' Co mně tak pěkně nadával, přišel můj fotr, aby jako viděl moji nevěstu. Představím ho Kačce a tomu starýmu sprosťákovi a dal jsem si znova nalejt. Hájek vykládá tátovi, jak jsem se, co mluvím s Kačkou, pokazil, a můj táta se jenom řehtá, přikyvuje, ale nespouští voči z Kačky a ze všech stran ji vokukuje. Starej Hájek konečně odchází pro pivo a táta usedá vedle Kačky. - Franto, přál bych ti vidět mého fotra, co dělal. Šahal jí pořád na kolena, líbal jí ruce, šlapal jí na nohy jako ňákej študent a pořád opakoval: 'Kačenko zlatá, vy máte krásná, posvátná - ňadra.' - Já tě moh prasknout smíchy, Kačka z počátku taky. Později, když několik skleniček vypil, nebylo s ním k vydržení, prskal, slintal jako kozel a říkal: 'My si tě vemem, Kačenko! - Viď, Karle, že si ji vemem!' Taky tě fotr přišel za mnou na záchod a docela vážně mě prosil: 'Karlíčku, nech mně Kačenku, já ji mám tak moc rád. - Ty seš mladej kluk, ty si dycky ňákou jinou seženeš. - Tadle je taková hodná a milá, ty bys ji chudinku utrápil. - Karle, viď, že mně ji necháš? Dyť jseš můj syn! Já tě mám ze všech kluků nejrači, Karle, řekni slovo, všecko za tebe dnes zatáhnu, a vysvětli to pěkně Kačence, že s ní jako nechceš mluvit, aby mluvila jen se mnou - - -' Nemohl jsem, člověče, smíchy promluvit, a přece jsem konečně musel. Táta byl strašně komickej, ale víš, bylo mě ho líto. Spustím tedy na tátu jako rozenej diplomat. Fotr, jdi hezky domů, tady to takhle nejde, uvař černý kafe, a já Kačku přivedu s sebou."
- Jistě, Karlíčku?
- Na mou duši, fotr! - a podal jsem tátovi ruku.
Šel okamžitě domů, aby Kačku očekával. Byl jsem rád, že je táta pryč. Přišel jsem tenkrát domů ke třetí ráno, a myslel jsem, že už fotr bude dávno spát, ale kdež. - Sotva jsem si lehl, přišoural se tiše k mé posteli a ohmatával polštáře. Vylítnu a ptám se, co chce. - 'Kačenka nepřišla s tebou?' - ptá se mě tak bolestně, že sotva mohu potlačit smích. 'Vona se styděla, fotr,' povídám, 'spi a vykašli se na ni.' - Nepromluvil, jen jsem slyšel, jak si z hluboka dýchl. Ale na Kačku se nevykašlal, zašel "K soudu" sám a Kačku dlouho trápil. Konečně dodal si kuráž kořalkou a učinil Kačce nějaký návrh, Kačku to dožralo, dala mu přes hubu a způsobila povyk, že to slyšel celej dům. Přišel starej Hájek a milýho fotra s velkou hanbou a škandálem vyhodil. Když jsem pak v neděli přišel já, vyhodil mě Hájek taky! To se ví, že při tom nadával až hrůza. Napadlo mě ihned, že asi táta něco pitomého proved. Ptal jsem se ho a kajícně se přiznal ke všemu a nakonec smutně řekl: 'Dyš já sem se v tej holce zmejlil.' Tak mě táta, můj vlastní táta, Franto, připravil o Kačku, kterou jsem měl vopravdu rád - - -
- Dobře se jim stalo, - táta i syn - sviňáci! - usoudila Habánová, když syn skončil.
- Nejsou, maminko. Zdraví, přímí a veselí lidé jsou ti Somrové, znám je velmi dobře. To víš, když jsem ti starýho Somra vybral za ženicha, tak se mně musí líbit. Přece si nevezmeš - Petráska, takového starého nekňubu...
- Přestaň už s tou hloupostí. Co tě to najednou vlezlo do palice, přece vidíš, že jsem jako pára nad hrncem - - -
- Čupr holka jsi. Jen počkej, až přijde Karel z Ruska, jakou vám my vystrojíme veselost. Běta se Žandou budou drůžičky, já s Karlem mládenci, do drdolu ti dáme rudou růži, Tonda Dostálů, ten květinář z Volšan, uplete nádherný pugét ze samých lučních květin, a pak tě se starým Somrem vodvezeme do kostela. Před kostelem kamarádi z "Lýry" zazpívaj vám z Prodaný písničku: Proč bychom se netěšili - - - To bude, matko, veselka, jakou ještě Žižkov ne­viděl!
Snaže se takovým způsobem pobavit matku, Habán pozoroval, jak strašně vyhublo její tělo od těch dob, co se s ní rozloučil. Málem by se byl rozplakal, když si tak uvědomoval, že konec může nastati každou chvíli, a vzpomenul na všecku její lásku, opravdovou mateřskou lásku, ne opičí, jako pozoroval často u jiných žen. Jeho matka byla zcela jiná, krajně obětavá, ač se s dětma nikdy nemazlila, neměla na to kdy - přece byla laskavá. Vzpomínal, jak zedníkům na zádech cihly v putně nosila, když byl ještě malým chlapcem, za několik mizerných šestáků do noci panstvu prádlo prala, zem drhla, poklízela a při tom osm dětí krmila, když tátu z práce vyhnali - - - Pěst se mu bezděčně svírala a oči plály mu hněvem...
Stará paní usmívá se žertům Habánovým a hladí mu ruku.
- Klacku stará, do smrti nebudeš mít rozum. Takové máš nápady, že chcíplou herku rozesměješ. Děkuji ti, Františku, - děkuju! - Já vím, že mě chceš potěšit. - Je to moc hezký vod tebe. Chtěla bych tě ale říci něco vážnýho a nevím, jak do toho.
- Jen s tím ven.
- Všecko, cos nám doma nechal, je pryč, to víš, hrozná drahota je, za mouku například dala Žanda osmnáct korun za dvě libry, vo sádle ani nemluvím. Zkrátka, peníze nejsou. Běta šla dneska knihy prodat, víš, ty, co jí dal na památku ten Pátek.
- A moje knihy tady nechala?
- To víš, že jo, znáš přece Bětu, říkala, že je máš podepsaný vod těch pánů, co to napsali, že by to byla velká škoda...
- Nesmysl. - Když je zle, není ničeho škoda. Prodám je tedy sám. A páni Kuděj, Hašek, Toman, Neuman nebudou se na mě zlobit, že je prodám i s jejich autorským podpisem. A vem to hrom, i kdyby měli zlost.
- Tak se, Františku, nehněváš, že jsme tak hospodařily?
- Ty jsi, matko, dětina, ani mě to nenapadne, spíš se divím, jak jste to mohly tak dlouho vydržet.
- To víš, Běta i Žanda jsou zlatý holky, vždycky to nějak seženou. Nu, teďka jim pomůžeš ty. - Pro pána krále, Žando, zapomnělas Frantovi něco podat.
- Už jdu chystat na oběd. U Šimůnka mají dnes hříbě, jednoročáka, to si náš Fanoušek zgustne, che, che, che.
- Nemám na jídlo ani pomyšlení.
- Však já tě udělám brabčáky, a ty budeš papat. - Žanda odešla do kuchyně, nechala Habána s matkou o samotě. Stará paní únavou trochu podřimovala a Habán na židli mlčky seděl. Matka po chvilce se znovu ozvala:
- Pustili tě dnes ráno?
- Ano, maminko, - zalhal.
- Je prý ňáká reboluce v Praze?
- Viděl jsem, jak si vojáci trhají Karličky z čepic.
- Střílejí na ulici?
- Ale kdež. - Lidé zpívají po ulicích Hej Slované a Kde domov můj. Strhujou ze štítů rakouské vorlíčky, mažou německé firmy a tu a tam padne někdy ňáká facka.
- A co dělá policie? - Netluče lidi?
- Není ji vidět. Potkal jsem sice několik strážníků, v postranní ulici, ale ty se jaksi styděj a koukaj na všecko vyjeveně.
- V osmačtyřicátým stavěli vo reboluci barikády. - Taky si ňákou viděl?
- Neviděl! - Viděl jsem ale, jak lidi vystrkují prapory z vikýřů a z oken i ve výkladech. Je ti to, maminko, v Praze samá fangle, česká, francouzská, belgická, americká, anglická... Také lidi v houfech nosejí práporečky a to ti máš takový moc hezký...
- Ták, nemají žádný flinty?
- Kde by je vzali? A co vlastně s nima? Mohlo by se stát nějaké neštěstí.
- Já holt jsem stará, nerozumná ženská, já tomu nemůžu pořád rozumět, proč tedy říkají, že vypukla reboluce!
- Je to, maminko, revoluce.
- Dyť mně to vypravuješ, jako by to byla ňáká slavnost.
- Každý to vykládá, jak nejlépe dovede a jak to na něj působí. Nemůžu si pomoct, maminko, mně se to náramně líbí.
- No jo, ale řekni mně, dítě, přece, nač tolik slávy a hluku? To musí něco znamenat. Bude lacinější mouka, dostaneme trochu sádla, když už je ta reboluce?
- O to, maminko, teď nejde. Hlavní je, abysme měli samostatnou Českou republiku. Právě teď na troskách rakouské říše si ji lid buduje!
- Fanglema a zpěvem?
- To budí nadšení! Možná, že nic jiného nebylo potřeba.
- Děkuju ti, - děkuju! Už mi ten mozek neslouží. Patřím zkrátka do hrobu!
- Maminko, pro tebe je lepší, když si neděláš zbytečný starosti - Já jsem mladý a jde mně hlava ze všeho kolem.
- Co začneš teď, Franto?
- Sám ještě nevím.
- Řekni mně pravdu, hochu - věříš?
- Proč se ptáš, matko?
- Tak mě nějak napadlo, že jsme tou bídou pronásledovaní, že ty jsi bez víry, že nevěříš v Boha.
- Co tě to, prosím tě, najednou vešlo do hlavy? Před patnácti roky jsme s bratrem Jendou vystoupili z církve, a nikdy za tu celou dobu ani slova jsi neřekla.
- Však mě ta myšlenka dlouho trápí a dávno jsem chtěla o tom mluvit. Nezlob se na mě a koukej, proč tak myslím: "Jenda, tvůj bratr, zemřel, že vystoupil z církve s tebou. Všichni v církvi zůstali, jen vy dva paličáci ne. Ostatní jsou všichni naživu a daří se jim, jak sám víš, dobře, cos - ty - ale všecko zkusil... Proto mne napadlo, zdali tě pán bůh snad netrestá žes vystoupil.
- Maminko, to jsi na omylu. Jenda přece vystoupil z církve, když už byl vážně nemocen. Byl by stejně zemřel. A že já měl někdy smůlu, a vy se mnou trpěli, za to přece nemůže bůh. - Víš přece sama, že nejsem špatný chlap. Rouhal jsem se někdy tím například, že bych se byl těšil z cizího neštěstí? - Posmíval jsem se někdy mrzákům? Loupil a vraždil jsem snad? Nebo okrádal chudáky? - Víš, že ne. - Proč by mě tedy bůh trestal? - Že nejsem v žádným spolku, kde s božstvím provozují obchod, to pánu bohu je jistě jedno.
- Pravda, pravda, jsi poctivej, dobrej kluk, a říkáš, že v pána boha věříš?
- Já myslím, maminko, tak: Lidé se starají o vše možné, co prakticky nemá pro ně žádnou cenu. Rádi slýchají pohádky učené i prostě vymýšlené, jen když to je k poslouchání hezké. Lidé dovedou se zcela vážně příti například o tom: zdali je možné nebo není dorozumění s planetou Mars, a při tom nemohou se sami spolu dorozumět. K výměně svých názorů a k zdůraznění přátelství nejraději používají smrduté plynové bomby, strojní pušky, kanony, pumy a granáty a podobné pěkné hračky. Obyvatel naší planety, ušlechtilé zvířátko, jemuž se říká "člověk", musí vidět před sebou napřed zlatý zisk, než spustí pluh nebo jiný stroj. Jako by beze zlata nemohlo vyjíti pro něj sluníčko. Ale slunce svítí den ze dne a vysmívá se té naší, lidské pitomosti a pálí pěkně pokožku všem lidem, učeným i hlupákům, ať se trápí otázkou po vzniku vesmíru, či nic. A je mu, věř mně, zcela lhostejno, stvořila-li jej neznámá síla, či bůh, anebo je-li složkou různých prvků.
Matka Habánová poslouchala pozorně svého syna a často hlavou kývla na souhlas. Na její tváři zračila se jakási starost a zároveň - mateřská pýcha. Habán ukončil svůj výklad:
- Jsou vždy jisté hranice, za něž lidský mozek nemůže. Snaží-li se však přece je překročit - zblbne docela.
- Ba, hodně, hochu, pravdy máš, jenže já tak stará nemůžu všemu rozumět; ale věříš v boha? - A po chvíli: - Ale nač ty řeči! Jsi klacek a rozumu máš habaděj, já bych si jen přála pro tebe více štěstí ve světě.
- Mě už nikdo nepředělá a já tebe jistě také ne...
- Ale o jedno tě prosím, hochu, - a stará paní sepjala ruce.
- Není třeba prosit. Řekni jen co chceš!
- Franto, pomodli se se mnou a já budu upokojena, prosím tě, pomodli.
- S radostí, maminko, pomodlím se s tebou.
- Jak? Opravdu, chlapče? Opravdu? - jako by byla v pochybnostech, ptá se radostně stará paní.
- Je na tom něco divného?
- Já myslela, že když jsi - bez - ech - nechme toho! Mám radost a to stačí. Pojď sem, dítě!
Stará paní vzala Habána za ruku a kynula, aby poklekl, a když tak učinil, sepjala své ruce, na kost vyhublé, k modlitbě a počala:

Otče náš, jenž sídlíš na nebesích,
k tobě se se svým synem Frantou utíkám,
jako k spravedlivému svému Otci.
Prosím Tě, o Pane, pomoz nám z té bídy,
kterouž jsme nezavinili, ani já, ani on,
můj syn Franta, ani moje dcera Běta,
ani Žanda. Dej mu, o Pane, práci,
popřej mu výdělek, protože jen tak
Tvůj vezdejší chléb dostaneme.
Pohleď, o Pane, na Frantu, jak sklání
se pokorně před Tvojí velikostí. -
Buď nám milostiv na věky věkův.
Amen!

Pak Habánová syna políbila a on rovněž políbil matku. Povstal a řekl, jako by matce chtěl dáti slavný slib:
- A nyní, matko, jdu rád a silen do víru nového života, do naší svobodné České republiky!
Matka Habánová naposled ještě s úsměvem svému synu pokynula a pak brzy usnula.