Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVÝ - Z JEDNOROČNÍ VOJNY

Má jediná láska

***

"Slyšejí, voni frajbilichu?" děl s vážností Zeva, cucaje konec viržinky.
'Co je libo?'
Nestáli včera v L...ské ulici s jedním děvčetem?"
'Vskutku!'
"Pálejí za ní?" usmál se sarkasticky.
'Znám ji,' - dím v rozpacích. Kaprál se otočil na podpatku usmívaje se a odcházel. Co to znamená? To zvěděl jsem bohužel záhy! - Odpoledne bili jsme opět na dvoře nohama, jako bychom každým udeřením pramen Mojžíšův chtěli vyvolati, ale Žabka stále kroutí hlavou, potahuje kupli a hledá už kletby v maďarském slovníku. Sám pan lieutenant, bale si flegmaticky papirosu, přichází láteřením tím k náhledu, že to ňák nejde!
"Ten frajbilich," ukazuje desátník, "dělá frflucht malé roky!" Já natahuju nohy, které jsou co do délky pravý boží dar, jako bych chtěl dvůr přeskočit, ale nic plátno. Budu prý "nachexecírovat" - Aha! -
A vskutku. Stinke, několik tupých rekrutův a já křižujeme nejposléze dvorem. Necítím již nohou - kolena nechtějí se ohýbati - zdá se mi, že při nejbližším kroku sklesnu - eins, zwei! Jsem mučenníkem idey - toť nad slunce jasno. Chtějí mi tě vyrvati násilím ty slunce - eins, zwei! Ó kdyby to věděla! Být či nebýt? eins, zwei! Obraz její oživuje, září a zase bledne - eins, zwei, eins, zwei! Řekl by to někdo, že v našem století může býti někdo ještě učen pro lásku? Byl na chvíli odpočinek. Stinke přeložil své hůlky-ruce na vpadlé břicho, o němž jako satira zněl povel: Bauch hinein! a položil svou hlavu, na husím krku se klátící, na rameno. "Erst der sixte tog!" děl zoufale. - Znovu sekáme nohama. Nastalo již šero. Jen když měsíček vysvítí, přiběhne Žabka a kouká proti záři na nohy, jsou-li "štrekované." Konečně klid. Dovlékli jsme se nahoru. Stinke nepřivřel dvéře a za to musí nyní za každým zavírat celou hodinu. Tím se zpozdil v cídění a za to zase bude spáti na holých prkýnkách.
Málek mne hledí obveseliti vyprávěním o své smůle. Dal prý dnes na schodech "králíka" v omylu místo Fučíkovi panu feldvéblovi a má za to zítra zase rapport na krku. Než marná jeho snaha. Ve mně zuří boj, proti němuž palba bitevní pouhým manévrem - boj mezi láskou a mučením. Nerozhodnut jsem usnul. V noci probudil mne hřmot a křik, že "ten dlouhej rekrut" se na chodbě podřezal komisním nožem. - Nyní jsem já flíglmonem a vedu jako houser za sebou celý "klid." Dlúhým tahem tahů za mnou Kopčáci a Češi. Žádný mi nestačí, ale nic naplat, já nachexecíruju pro krátký krok jako včera. S bohem, ideále!
U pefelu zmínil se pan šikovatel žalostnými slovy o posledním hloupém kousku Stinky. "Jako by prý nebyl kvérů plný koňk," děl s povzdechem, "takový skandál!" Málek, který se nějakým šťastným způsobem u rapportu vysekal, sedl si ke mně na slamník a žmoulal troubel (špičku mu někdo vytočil).
"Vi-viděl jste už zabíjet?" tázal se, mžouraje důvěrně okem.
'Tele?'
"I co-copak tele, člověka!"
'Toť musí být zajímavé, co?'
"Ná-náramně! Já seděl včera rok tuhle a zašívám katě, které se mi při "hocku" roztrhly. Ve-vedle cucá Fučík bacc[?] a vytahuje si cvoček z nohy. Měl ho tam už den a zapomněl na něj. Povídá či-čimarasa, dnes je venku hloupě. Já na to: "že mi svědí v břiše. - V tom ka-kaprál Hrouda střelí se zrovna pod třetí knoflík shora." Po tomto namáhavém povídání došťouchl tabák a zamyslil se.
"Mě za-zase svědí v břiše," stěžuje si po chvíli; "A že jsem si na to vzpomněl." -- Druhý den zastavil mne na schodech kaprál Žabka. "Znáte ještě to děvče?" tázal se přimhouřiv levé oko a hladě zrzavý vousek pod nosem.
"Neznám! Byl to omyl!" dím s povzdechem louče se s bytostí, jež jediná mne milovala, aneb aspoň košem mi nedala.
Odpoledne jsem již nenachexecíroval a druhý den, v neděli, salutoval jsem na Václavském náměstí svému představenému Žabkovi, jenž se s ní vedl k Sladkým.
Citoval jsem si z písma s povzdechem; "A silnější ozbrojenec přijda, přemůže slabšího a odnese poklad." Cituju-li špatně, připište to mému zármutku. - Za laskavou útrpnost se prosí!