Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když nastaly zvony, divé ženy prý se vystěhovaly z kraje do lesův a hájův; nemohlyť prý zvuků zvonových slyšeti. Zvony novověké vzdělanosti vyzvonily je ve mnohých krajinách i z tohoto jejich útulku; ale v horách, kde lid, jako na jiných kmenových zvláštnostech, tak i na starých tradicích mythických houževnatěji lpí nežli v úrodných rovinách, proudu novověké vzdělanosti přístupnějších, posavad při každé takměř vesnici někde v lese žijou divé ženy.
Na jihovýchodní a na severní Moravě jim říkají diví ženy, Horáci je nazývají divoženkami, na Mohelnicku mají jméno divny ženke, na Přerovsku zvěščky, na Laších věščice, na západní Moravě koruženky.
Na Novoměstsku zachovala se pověsť, že na světě byli napřed obři, po nich přišly divoženky a pak teprv nastali lidé.
Těla jsou divoženky prostředního, hlavu mají hranatou, velikou jako věrtel. Nosí sukni, živůtek a plachtu z režného plátna; chodí hupkem, stále prozpěvujíce. Obydlím jsou jim sluje a jeskyně, kdež i jakési domácí hospodářství vedou. Nedaleko jeskyně mívají zvláštní pec na pečení chleba. U Komňatek na Zábřežsku ukazují v lese "u skalky" "diví pec" (díru ve skále), v níž prý posud znáti, "jak tam topily diví ženy". Na Dačicku vypravují staří lidé, kterak prý někdy, když přišli na pole, cítili, že se tu peče chléb. Řeklli kdo: "Ale to tu voní chléb!" přiběhla prý divoženka řkouc: "Na kousek vopelky."
Řeč divoženek, jako všech bytostí mythických, překrucuje se dle možnosti "do ciza"; skládáť se buď z tvarů dialektických, v té krajině neobvyklých, nebo z překroucených slov německých a smyšlených.
Mužové divých žen, o nichž však v pověstech jen zřídka zmínka se děje, slují diváci, divižáci, věščáci, koružáci.
Divoženky žijou sobě velmi vesele. Hlavním jejich zaměstnáním jest tanec a zpěv. Na Kunštatsku posud ukazují v lese veliká kola jako vydupaná, která prý divoženky vytancovaly. Dvanáct se jich pochytalo za ruce a vesele prozpěvujíce rejdily třebas od rána do večera. Velice milo jim jest, podaříli se jim přilákati mezi sebe některého pastevce nebo pacholka; podávají si ho jedna druhé a tančí s ním až do úpadu, div z něho duši nevytřesou. Bývají však za to také uznalými. Tanečníku dostává se od nich výslužkou velikého tvarohového koláče, kterého nikdy neubývá. Může se snísti každý den celý, jenom rožek třeba nechati, přes noc naroste zase. Než stává se bohužel obyčejně, že všetečná a mlsná hospodyně nebo děvečka pacholkův divotvorný koláč vyslídí a i s rožcem sní, a pak jest po všem veta. Též za prokázanou sobě službu divoženky odměňují se takovým koláčem. Kdysi oral pacholek na poli nedaleko bytu divoženek. Přišla k němu divoženka s polámanou lopatou a řekla: "Pacholčisko, sprav mi to lopatisko, donesu ti koláčisko jak to lopatisko." A donesla; však i tento pacholek s divoženským koláčem pochodil jako všickni ostatní.
Jinému zase pacholkovi za to, že s nimi tancoval, až boty sedral, divoženky, když odcházel, nacpaly za ňadra březového listí. Ale pacholek, nechtěje se "s takovou daremninou" nésti, listí vysypal. Přišed domů, vydrápal některé lístky ze záňadří. A hle, byly to dukáty! Vrátil se pro ostatní listí, ale již ho tam nebylo.
I jinak divoženky zázračným způsobem pomáhají hodným lidem. Pastevec pásl na poli a předl na vřeteně. Přišla k němu divoženka prosíc ho, by jí pohlídal dítě, že mu potom za to popřede. Napředla mu potáč na vřeteno a kázala mu, aby motal, ale se nedivil. Pastevec motal, motal, a příze s potáče nic neubývalo. Nezdržel se, aby nezvolal: "Pane bože, to je sporá příze!" - ale v tom příze s potáče zmizela všecka.
Písně zpívají divoženky jednak sobě, jednak lidem; tyto jsou vesměs rázu "didaktického". Udělujíť divoženky jimi všeliké dobré rady, týkající se zvláště náležité správy života. Od nich naučili se lidé oceňovati léčivou moc bedrníku a jiných zelin. Zpívajíť o nich divoženky:

Bedrníčku bedrný,
jak jsi ty peprný!
Kdyby lidé věděli,
rádi by tě jídali,
ani by tak nemřeli.

Jez topinku s bedrníkem,
polej si to kozím mlíkem;
jez topinku s bobkem,
budeš skákat hopkem.

Vidouc kdysi divoženka pastevce, an se svíjí od moření v břiše, přiběhla k němu a zapěla mu:

Jez kopr, bedrník,
nebude tě v břiše dřít.

A když kdesi žena na poli se rozstonala a bědovala, uslyšela nedaleko divoženky zpívat:

Až my budem stonati,
čím se budem hojiti?
Božím dřevcem a žebříčkem,
koprem, kaktusbenediktem,
tím se budem hojiti.

Hospodyním udělují tuto dobrou radu:

Neumývej nohu nohou,
neper maso trojí vodou!

Divoženky docházejí též k lidem do stavení, zvláště v zimě zahřát se. Do jednoho statku na Novoměstsku docházívala divoženka co den, až byla hospodáři na obtíž. Aby se jí zbavil, vyšel ven a vrátiv se do jizby prohodil jako mimochodem: "Ale to se tam bijou diváci!" Jak to divoženka uslyšela, sebrala se a běžela domů. Jinde zase hospodář přišed z venku povídal: "Nevím, co si tam pořád volají: Sálenko! Sálenko!" Sálenka - tak se jmenovala nezvaná besednice - hop s peci a ta tam.
Také na přástky k sedlákům chodívaly. Za jednou takovou přástevnicí koruženkou přišel koružák a volal pod okny: "Dua, dua!" (Ženo, ženo!), načež ona se ozvala slovy: "Cugrlína, cugrlína!" což prý znamená: Můj muž, můj muž!
Přicházely také k lidem na poživu, a lidé jim rádi dávali pojísti, neboť jim bůh za to hojně požehnával. Tak bývala divoženka denním hostem v rychtě Vlachovské na Novoměstsku, a bylo jí dobře i vdově rychtářce. Kdysi však přišel syn domů podnapilý a vadil se s matkou, že takovou "potvoru" přechovává. I odešla divoženka pohrozivši mu: "Počkej, počkej, do třetího kolena se ti nebude rodit!" A kletba její se splnila na vlas.
Také paběrkovávaly na polích lidských. Na Dačicku totiž vypravují staré ženy, když trhaly len, že prý jim babička říkávala: Trhejte dobře, sic budou po vás trhat diví ženy.
Přihodilo se také, že si selský synek vzal koruženku za ženu. Šla za něho ráda, jenom ho prosila, by jí původu jejího nikdy nevyčítal. Žili spolu v lásce a v dobré shodě manželské. Kdysi, když se vracel ze světa, žalovali mu sousedé, že mu žena požala a sklidila do stodoly obilí nedozralé. Muž přesvědčiv se na vlastní oči, že jest pravda, co mu lidé zvěstovali, osopil se na svou ženu, že prý, "co je diví, zůstane diví". Koruženka z domu odešla a nikdy se již nenavrátila. Nedlouho potom udeřily stálé deště, jiným obilí na poli shnilo, a on měl svoje pěkné suché ve stodole. Litoval svého přenáhlení, ale již bylo pozdě.
Pro jednu však věc přece lidské ženy divoženek se bojí a jich nenávidí, že jim totiž jejich pěkné a zdravé děti berou a za ně své škaredé a neduživé podvrhují, zvláště koutnicím, když se v čas šestinedělí od svého dítěte vzdálí, nebo když ho dlouho nekřtěného nechávají. Takovému podvrženému dítěti říkají: podhodek, podvržené, podvrženče, proměňče, zvěšče, divoženče. Podvrženče má krátké, chabé nohy, dlouhý, naduřený život a velikou hranatou hlavu. A ubohá matka musí je ošetřovati jako své vlastní, nebo jak ona nakládá s ním, tak dělá divoženka jejímu dítěti.
Podvrženče jest povahy potměšilé, někdy až démonické. Dělá se nevěda, zatím má za ušima. Na nohy se nemůže dlouho postaviti, nemluví a jest jako blbé, ale nejsouc nikým pozorováno, vykračuje si zcela pohodlně a rozumí všeličemu. O tom se může snadno přesvědčiti, kdo má v domě děcko podvržené. Složí se uprostřed jizby ohníček, okolo něho nastaví se vaječích skořápek s vodou jako na vaření, a pak všickni domácí vyjdou ven. Dívajíce se dírkou klíčovou, uvidí, jak se proměňče k ohni přibere a zvolá: "Jak jsem čert starý, v takových hrncích jsem ještě jak živ neviděl vařit." Když potom zase vejdou do jizby, děcko lap na zem a dřepí zase jako blbé.
Chtělali by se matka podhozeného děcka zbaviti, ať uřízne v máji omlád trnový a mrská jím podvrženče na smetišti. Na jeho křik přiběhne divoženka, přinese dítě ukradené a odnese si své. Ale která prý matka to může!
Nejlépe matka učiní, když podvrženče zanese někam na poutní místo obětovat, jakož matky druhdy i s vlastními neduživými dětmi dělávají. Toho divoženka nesnese a raději vrátí matce její dítě a vezme si své nazpět, než by je dala zavésti na místo posvátné. Kdysi nesla žena takové panchartě v putně k sv. Sarkandru do Olomouce. Brala se lesem a tu slyší, jak divoženka na děcko v putně pokřikuje, kam to jde? Načež z putny se ozval hlas: "Olmic putu Sarkandr." Žena nemeškala, vysypala divoženče z putny, kteréž si pak divoženka vzala a matce její dítě vrátila.
Žena z Brušperka nesla proměňče k sv. Maří Majdaleně do Kunčic. Cestou došla rybníka, z něhož zavolalo: "Kaj iděš?" "K jakési Maří Majdaleně," odpovědělo děcko v putně. Žena je vysypala do rybníka a věščka vylovila jí z rybníka její dítě.
Ošetřováno jsouc, diviženě roste, až se i na nohy postaví, choditi a mluviti se naučí a i práce se chápe; "ale vždycky jakýchsi zábobonků si hledí". Jedno takové děvčisko, kdykoli bylo posláno na vodu, pokaždé se tam dlouho zabývalo. Když jí o to domlouvali, pravilo, že voda napřed tekla syrovátkou, potom mlékem a pak teprve smetanou, a té že nabrala. Když pak dospívala, docházela do statku divoženka, s níž jednou odešla a již se nevrátila. Na Dačicku přišel si divožák pro dospělou dcerku. Seděla právě na peci. Když tatík do světnice vstoupil a na ni zavolal: "Ryviso, poď domů, Dandrholec umřel," Ryvisa skočila s peci a odešla s ním.
Hospodyň nemá býti skoupá na prášek mouky, a když oprašuje vál, má ji hoditi na smetiště. Také skořápky z vajec nemá prsty vytírati, nýbrž hoditi je nevytřené na smetiště. Divoženky toho potřebují na koláče svým dětem, jichž jinak nasytiti nemohou. Která hospodyň ze skouposti tak nečiní, na tu divoženky naříkají, unesou jí dítě a usmrtí, protože i jejich děti hlady mrou.

+++

Odmyslímeli si od našich divoženek některé živly báječné, kteréž se v pověstech druhdy i lidem skutečným, jako na příklad čarodějnicím, hojnou měrou přibásňují, zbude nám při nich tolik rysů čistě lidské povahy a podstaty, jako při žádných jiných osobách mythických. I smíme se tuším s jakousi podobností pravdě domnívati, že jádro těchto pověstí jest původu historického. Líčíť se nám "diváci" jakožto prabydlitelé těchto krajin, jakožto lidé jiného plemene, cizího jazyka. Před "lidmi" vzdělanějšími, před národem rolnickým ustupují do hor, odkudž pak k lidem docházejí jako na žebrotu, učíce je za to poznávati léčivou moc zelin sobě známých. Že se leckterá divoženka za syna "lidského" provdala a že se divoženkám pěkné děti "lidských" matek lépe líbily nežli jejich vlastní a že si je někdy zaměňovaly, není také zcela nepochopitelno.
Ať se naši předkové ve vlastech těchto kdy tedy usadili, o tom nelze asi pochybovati, že tu nějaké cizí kočovnické plémě zastali, kteréž pak znenáhla vytlačili. A k tomuto nižšímu plemeni mohli bychom dobře vztahovati jádro našich pověstí o divácích.