Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• pohádka

Byly dvě dítky: těm umřela brzo matička. Nato dostaly macechu: ta nebyla, jako jiné "druhé matky", které mají svědomí; ale byla zlá a spolu čarodějnice. Bratříček vzal sestřičku za ruku a naříkal: "Co je naše matička v zemi, je s náma zle: mnoho strkání, šťouchání a kopání, a málo jíst; i ten psík má lepší časy. Ach, kdyby tu naše matička byla!" Pak řekl dále: "Pojď, sestřičko! půjdem spolu do širého světa!" Šli celý den po tvrdých cestách, a když pršelo, posteskla si sestřička: "Nebe pláče s náma." Přišli večer do tmavého lesa, hladovi a tak unaveni, že si do dutého stromu sedli a usnuli. Když se ráno probudili, bylo sluníčko již vysoko. Vstali, a bratříček řekl: "Sestřičko! půjdem hledat studánku!" nebo měl žízeň. Ale zlá matka čarodějka šla tajně za nima lesem, který byl pod mocí její, a všechny studánky jim očarovala. Došli k první studánce, ta bublala: "Kdyby někdo ze mne pil, tygr by hned z něho byl." "Nepij, bratříčku!" zvolala sestřička, "byl bysi tygr, a roztrhal bys mne." Přiblížili se ke druhé studánce; ta zas mumlala: "Kdyby někdo ze mne pil, vlk by hnedle z něho byl." A sestřička na to: "Ach nepij, bratříčku! byl bysi vlk a pohltil bys mne." Že měl bratříček pořád větší žízeň, pravil, že se u třetí studánky již napit musí. Když se k ní shýbal, klokotala: "Kdyby někdo ze mne pil, srnec by hned z něho byl." Sestřička mu na novo dávala na pováženou: "Nepij, ach nepij! byl bysi srneček a utek' bys mi." Ale bratříček pravil, že už nemůže vydržet pro žízeň. Nabral vody do kůry vydlabané; však sotva si přihnul, již tu byl z něho srneček. Sestřička dala se do pláče, a srneček vedle ní měl také slzy v očích. Sestřička ho těšila: "Neplač, milý srnečku! však já tě neopustím." Sundala si zlatě vyšívaný podvazeček, a dala ho srnečkovi okolo krku; pak naškubala mladé sítiny, upletla z ní hebký provázek a vedla ho na něm dále do hustého lesa. Dostali se k lesnímu domku, a že byl prázdný, řekla sestřička: "Tady můžem zůstávat." Nasbírala listí a mechu na lůžko; pak chodila každé ráno na jahůdky a čerstvé kořínky pro sebe, a na měkkounkou travičku pro srnečka, který jí z ruky bral a mile si poskakoval. Když večer sestřička, umdlena, svou modlitbičku se pomodlila, byla jí srst outlého srnečka za polštářek, na kterém libě usnula.
Ach, byli by tak utěšeni bývali, kdyby jen ta matka čarodějka nebyla bratříčka na toho srnečka zaklela! Když takto po delší dobu v lese o samotě byli, stalo se, že král na blízku honil. Bylo slyšeti troubení na lesní rohy, štěkot psů a veselý pokřik myslivců. "Nech mne tam!" zvolal srneček, a škemral, až mu to sestřička připustila. "Ať se mi večer vrátíš!" pravila; "kdyby sem ti myslivci chtěli, nepustím je; ty ale zaklepej a volej: "Sestřičko, moje holátko, pusť mne tam, svoje srnčátko!" Srneček vyskočil z domku, a bylo mu v lese tak volno! Král a myslivci spatřili to hezké zvířátko s vyšívaným oboječkem, a pustili se za ním; ale nemohli srnečka dohoniti: přes tu chvíli byl v houští ten tam. Když se zetmělo, zaklepal srneček: "Sestřičko, moje holátko, pusť mne tam, svoje srnčátko!" Sestřička otevřela, a srneček po tom proběhání celou noc dobře spal na svém hebounkém lůžku. Ráno byla zas honba, a srnečkovi to zas nedalo, až ho sestřička pustila. "Ale ať jsi tu k večeru," dodala, "a jako včera zaklepej!" Když král a myslivci zase toho srnečka zahlídli, hnali se všichni za ním po celý den; nebo se jim hned ztratil, hned zase ukázal, až ho večer obklopili a jeden myslivec ho trochu poranil do nožičky, takže houštím domů kulhal. Myslivec loudil se za ním až k domku; tu slyšel, kterak srneček zavolal, i viděl, jak sestřička otevřela a hned zase zavřela. To všechno si myslivec dobře pamatoval.
Sestřička se lekla, když viděla ránu. Vymyla mu ji, dala na ni bylinek a pravila: "Jdi si lehnout, srnečku, abysi se do rána uzdravil!" Zatím onen myslivec králi vypravoval, co slyšel a viděl; a král ustanovil, aby se zejtra po třetí honilo. Že na nožičce rána tak velká nebyla, vyskočil srneček, jak třetí ráno hlahol od honu zaslech', a zvolal: "Však mne tenkrát nikdo nedostane!" Ale sestřička plakala: "Oni tě zabijou, a co si potom sama počnu? Zůstaň tu, zůstaň!" Truchlivě srneček odpověděl: "Pak se tady utrápím." Tu tomu sestřička nemohla zabránit: bolestně mu otevřela, a srneček vesele do lesa ubíhal pryč a pryč! Král ho zas viděl a myslivcům poručil, aby hnali za ním, ale aby mu neublížili. Bylo nedaleko večera, a král vyzval toho myslivce, co mu o domečku byl vypravoval, aby mu ho ukázal. Když tam přijížděli, viděli ze vzdálí, že chce srneček do domečku. Sestoupili s koňů, a jak se k domečku blížili, odběhl srneček stranou ode dveří do křoví, aby se ukryl. Král zaklepal, jak to od myslivce věděl, i zavolal: "Sestřičko, moje holátko, pusť mne tam, svoje srnčátko!" a sestra otevřela. Ale jak se zarazila, když tu místo srnečka vstoupil muž, který měl zlatou korunu na hlavě. Také král se podivil, když tady tu dívčinu spatřil, které na tváři upřímnost a dobrotu viděti bylo. Vzal ji po chvíli za ruku a pravil: "Šla bysi se mnou, abys byla královnou?" Dívčina se zamyslila. Konečně dala za odpověď: "Ano; ale když také mého srnečka s sebou vezmeš." Král jí v tom přivolil a dodal, že srnečku u nich vždycky blaze bude. V tom přišel i srneček ze křoví: sestra mu připnula jeho provázek a vyvedla ho z domku. Král vzal dobrou dívčinu k sobě na koně, srneček přiskočil také, a tu to šlo tryskem ke královskému zámku, kde brzo na to slavná svatba byla, a kde se také srnečkovi v královské oboře dobře vedlo.
Zlá čarodějka se na to dopálila, že to se sirotkama tak dopadlo; nebo si myslila, že budou ode dravců roztrháni. Umínila si, že je přece jen zkazí; a její škaredá i zlá dcera dodala: "Ona že královnou? mně to patřilo!" A čarodějka odpověděla: "Jen mne nech; však já to spravím!" Po některém čase narodil se v královském zámku hezký chlapeček právě, když král doma nebyl. I vkradla se tam čarodějka se svou škaredou dcerou, a nad mladou královnou takové čáry provedla, že ji do úplné mrákoty uvrhla a přispěním své dcery tajně odvlíkla. Nato dala své dceři podobu královny, a uvedla ji do komnaty její. Když se král večer domů navrátil, bránila mu ke královně vstoupit, že dřímá a odpočinutí potřebuje. Tak to opakovala po tři dni; nebo si myslila, že královna zatím v těch mrákotách zhyne. Nastala půlnoc; a když bylo všechno ve spánku, seznala chůva, jak se pravá královna ke kolíbce blíží a jemným hlasem praví: "Co dělá mé děťátko? a co mé srnčátko? přijdu ještě dvakrát, ale jenom krátko." Pak vzala chlapečka do náručí, obstarala ho, srovnala mu peřinku a přikryla jeho outlé tělíčko. Nezapomněla však na srnčátko, které smutně v koutečku leželo: pohladila ho, a zase odešla. Chůva se ráno ptala strážců, zdali koho v noci do zámku vcházeti viděli; ale oni osvědčili, že nikoho. Bylo to chůvě divno; nikomu se však o tom nezmiňovala. O druhé půlnoci nato stalo se rovněž; královna zase vstoupila i pravila: "Co dělá mé děťátko? a co mé srnčátko? přijdu ještě jednou, ale jenom krátko," a učinila vše, jako noc před tím. Nechtěla to chůva již králi tajit a všecko mu zjevila. I předevzal si, že o třetí půlnoci sám u svého synáčka na stráži bude. Královna přišla po třetí; ale již pravila: "Co dělá mé děťátko? a co mé srnčátko? však už naposledy jsem tu jenom na krátko." Král se nemohl udržeti; přistoupil k ní a pravil: "Jen ty jsi má paní a matka toho děťátka." Odpověděla, že ano; a jak ji za ruku vzal, spadlo s ní to mrákotné kouzlo, načež mu celý ten bezbožný podvod vyjevila. Král se nad tím zděsil; pohnal čarodějku i její škaredou dceru před soud, a ten usoudil, aby obě vyvrženy byly do divokého lesa, kde čarodějka neměla žádné moci, a kde je dravá zvěř roztrhala. Tak se stalo jim samým, co čarodějka na bratříčka a sestřičku hanebně obmýšlela. Tím byl také srneček odčarován, i stal se z něho najednou statečný jinoch. On i královna byli nyní šťastni, a vzpomínali často, co všechno z toho povstalo, že byli k sobě tak upřímni jako bratříček a sestřička.