Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Gellnerův fejeton (1912)
• knižně vyšlo například ve svazku Drama, román a fejetony (Carpe diem, 2007; ISBN: 978-80-86362-87-8)

Jsem přesvědčen, že mezi čtenáři těchto řádků nebude jich mnoho, kteří se lekali slov. Avšak i těch několik málo hodlám hned na začátku upokojit prohlášením, že se v těchto sloupcích ničeho tragického nedočtou, což je úplně nasnadě, kdyžtě se jedná o mou osobu.
Nastoupil jsem svou vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník ve věku dvaceti tří let, neboť jsem zažádal dvakráte za odklad. Měl jsem již zlou politickou minulost za sebou.
Je mnoho veselého ve vzpomínkách na mou tehdejší činnost, ale nechci dnes o tom se rozepisovati. Čtenářům, kteří se mnoho nezajímali o stav literární mládeže před desíti a patnácti lety - bude jich, doufám, devadesát ze sta - a kteří proto nejsou o těchto věcech hůře informováni než slavné politické úřady, uvádím, na vysvětlenou, že tenkráte mohl být mezi námi člověk buď docela středověkým katolíkem nebo anarchistou. Jinak byl pouhý šosák. Ovšem tito mladí katolíci psali sice ódy na Madonu a všechny svaté, ale Zdrávas Maria by byl z nich málo kdo správně odříkal, a o anarchisty se pokoušely mdloby, když viděli podřezávat kuře. Ale policii a politickým úřadům do těchto maličkostí nic není, jak sami uznáte.
Než jsem si oblíkl císařský kabát, měl jsem následující politické hříchy na svědomí:

1. Přednášel jsem několikrát před posluchačstvem, jehož počet dostoupil kdysi i výše třiceti osob, o právu a moci podle Stirnera a Lasalla, potom o zlidovění umění, přičemž jsem deklamoval Hlaváčkovy básně, konečně, tuším, o oportunismu v sociální demokracii. Bylo mi devatenáct let. Moje rodina se dověděla o těchto světoborných událostech prostřednictvím okresního hejtmanství.
2. V neperiodickém časopise Novém Kultu, vydávaném St. K. Neumannem, tiskl jsem verše a kreslil obrázky.
3. Přijel jsem kdysi do Prahy a šel jsem, jak obyčejně, k svému příteli St. K. Neumannovi, který měl na Olšanech starý barák se zahradou, jemuž se říkalo vila č. 45. Vydavatele Nového Kultu jsem nezastihl doma, a bylo mi řečeno, že sněmuje na anarchistickém sjezdu v kavárně Bellevue. Šel jsem tam a spolu s ostatními neopatrnými druhy jsem se dal před kavárnou fotografovat. Byla to krásná skupina. Bohužel našla tato podobizna mezi námi málo odběratelů, i prodal její průvodce jeden exemplář pražskému ilustrovanému Kurýru za tři zlatky. Byla uveřejněna a v příslušné omáčce byl jsem já vedle Neumanna uveden jako svolavatel kongresu.

O menších svých hříších se ani nezmíním. Byl jsem ku příkladu také jmenován v novinách jako vůdce demonstrantů proti pražským městským radním, kteří se v ruském kostele za rusko-japonské války modlili za úspěch ruských zbraní. Dověděl jsem se o této demonstraci a o vynikající úloze, kterou jsem v ní hrál, teprve od svého otce.
Poněvadž jsem se vůbec nestaral, u kterého pluku budu sloužit, byl jsem zařaděn k zeměbraneckému pluku svého rodiště a přidělen k dobrovolnické škole v Litoměřicích. Spíše ze svědomitosti než pobádán duchem vzpoury zdráhal jsem se přísahat, odvolávaje se na to, že jsem bez vyznání. Měl jsem v rukou výměr od vídeňského magistrátu, který jsem odevzdal svým představeným, poněvadž moje záležitost nebyla vyřízena.
Brzy jsem se přesvědčil, že se u svých představených těším zvláštním oblibě. Byl bych snad povždy mylně považoval svoje tresty za osobní zásluhu, kdyby páni důstojníci a poddůstojníci mi nebyli časem naznačili, že jsou důkladně obeznámeni s mými velezrádnými rejdy. "Zajímáte se přece o výrobu třaskavin?" řekl mi udiveně pan hejtman, když jsem cosi nevěděl o granátech a šrapnelech.
Jindy na pochodu připojil se ke mně šikovatel, který se zrovna vrátil z dovolené, a oznámil mi, že četl knihu mých veršů. Politického, pokud já se pamatuji, nebylo v ní nic. Ale milý šikovatel mi pravil: "Souhlasím v mnohém s vámi. Anarchismus je krásná myšlenka, ale nesmí se přehánět!" Odpověděl jsem mu: "Ba, vojna je taky krásná, ale nesmí se to přehánět!"
Jak vlastně takové udání vskutku vypadá, dověděl jsem se teprve později, myslím na druhém cvičení. Je to přípis od hejtmanství asi takto stylisovaný: "U pluku v tom a vtom čase nastoupím na službu náhradní záložník horník W. a svobodník G., oba přívrženci anarchistických myšlenek. Je nutno je tajně střežiti." Kromě toho přichází ke pluku také přípis od sborového velitelství, jak vypadá, nevím.
Když jsem jako záložník přišel na cvičení, měl jsem z těchto udání leda švandu. Ale za aktivní služby bylo tomu docela jinak. Tu se nad hlavou mojí jako Damoklův meč vznášela stále možnost, že budu nucen sloužit druhý rok. Nejsmutnější jistota není tak hroznou jako pomyšlení na pouhou možnost, že trapná štvanice nebude v doufané době ukončena, že člověka snad bude dále se rvát v nepřátelském prostředí, jeden proti všem, zatím co jeho druhové půjdou domů.
Tj. taky příčinou, proč u zeměbrany, kde je na papíře dvouletá služba, jest vojákování mnohem horší než u c. a k. vojska. Vojáci zakřiknutí, každý se bojí, že buď dostane hvězdičky, nebo že bude trestán, nebo že vůbec bude potřeba starých vojáků - vesměs důvody, aby zeměbranec dosluhoval třetí rok. Také skutečně chodívá od setniny druhý rok domů pouze asi osm mužů z celého ročníku. Toto pěkné zařízení bylo nyní přejato do nových branných předloh.
Hejtman dobrovolnické naší školy se za mými zády vyptával kolegů, co dělám a s jakou společností se stýkám. Nedověděl se mnoho věcí, které by ohrožovaly soudobá státní zřízení, leda že hrávám večer se starých katechetou a s učitelem v České Besedě karty. O zvědavosti pana hejtmana neobdržel jsem ovšem zprávu hned, nýbrž až když jsme šli domů, neboť na vojně přestává všechna kolegialita. V občanském životě by tě kterýkoli známý upozornil na nebezpečí, již ti hrozí. Na vojně chrání každý sám sebe.
Měl jsem málo prostředků, kterými bych se mohl odměnit svým velitelům za všechny líbeznosti. Stěžovat si nemá smyslu. "Každý voják má právo si stěžovat," vykládal nám instrukční důstojník ve škole, "ale poněvadž se u vojska nikomu bezpráví neděje, bývá žalobce zpravidla zavřen."
Nejkrásnější příležitost k odvetě byla chvíle, kdy třeba plukovník přišel k nám na přehlídku. Když náš instrukční důstojník dal povel napravo, obrátil jsem se nalevo a strhl jsem s sebou půl setniny. Nadporučík i hejtman dostali pořádný nos, na mně si vylili zlost delší nesouvislou řečí, ve které mi vytýkali, že jim dělám ze setniny stádo sviní. Druhý den šel jsem raportu a obdržel jsem čtrnáct dní kasárníka jako skromnou odměnu.
Moji kolegové nevěděli o mně ničeho. Ti, kterých se hejtman přímo tázal, tušili pouze cosi hrozného. Když přišli na jaře záložníci, dohadovali se, že jsem asi sociálním demokratem. Mezi záložníky byl četař, takto truhlářský mistr, na posledním cvičení u zeměbrany. Když jsme byli spolu někde za větrem, říkal jsem mu: "Pane mistře, poslušně hlásím, že jsem zde!" On mi rozkazoval: "Soudruhu, vezměte si pět mužů z první řady a cvičte s nimi!"
Nemohu ovšem tvrdit, že by s ostatními dobrovolníky zacházeli páni představení v rukavičkách. Vynadali jim i sprostěji než mně. O mně se pouze vyjádřil náš instrukční důstojník k šikovateli tímto způsobem: "Řekl bych mu, že je svině, ale on by si šel stěžovat."
Obtěžoval mě ponejvíce jinak. Ačkoli bylo mezi námi hochů, kteří vůbec německy neuměli, a já byl v slově i písmě druhého zemského jazyka dokonale mocen, přece jsem musil navštěvovat v neděli dopoledne zvláštní německý kurs. Nic se pánům na mně nelíbilo - což bych jim byl odpustil, ale stále mě o tom přesvědčovali spoustou zbytečných slov, ačkoli jsem jim od počátku věřil. Ani můj límeček, ani moje puška nezdála se jim dosti skvělou. Taky jsem se o ni přestal starat. Náš hejtman u setniny, Polák, neoplývající právě důvtipem, nutil mě ke konci mé služby, abych si dal dělat nový stejnokroj, přes to, že věděl dobře jako já, že záložním důstojníkem nebudu a že ho nikdy nebudu potřebovat.
Cvičení, které jsem konal jako záložník, bylo také proto veselejší, že jsem nesloužil v Litoměřicích mezi Němci, nýbrž u 10. Pluku, který je více než z polovice český. Posadili mne dokonce asi na čtyři dny do kanceláře. Tam jsem našel v nástěnném kalendáříku tuto poznámku: "2. října poručík A. zprávu o svobodníkovi G. u plukovního velitelství." Druhý říjen byl dnem mého loučení s c. k. službou.
Je jasno, že jsem při ukončení své jednoroční služby se nedal fotografovat ve společnosti svých představených. Na můj popud z toho krásného zvyku vůbec pro tentokrát sešlo. Již dříve jsem překazil obvyklé oblýsknutí, když nás totiž po prvých dvou měsících opouštěli instruktoři. Taky jsem odepřel jakkoli přispěti na dar našemu instruktoru a ostatní se zařídili podle mne. Místo toho jsme na chodbě panu četaři zazpívali na rozloučenou písničku:

"A ten starý zupák,
ten nesmí umříti,
pro toho si musí
čert z pekla přijíti.
Přijede proň s vozem
a praští s ním o zem -
pak mu teprv krkem zakroutí."

Teprve po odchodu z aktivní služby napsal jsem několik vskutku paličských článků - myslím d Omladiny nebo do Komuny. Byl jsem roztrpčen, a to nejen proti svým bývalým představeným, kteří si neřekli, jako muži: buď toho člověka pošleme domů, nebo budeme s ním zacházet jako s kýmkoli jiným! - ale také proti hochům, kteří jdou na vojnu s červenými kravatami a jinými odznaky, nechají se zbytečně zavírat, ale jakmile obléknou modrý kabát, zapomínají na všecko. A ještě více proti těm, kteří je k takovým planým demonstracím nabádají. Sám jsem nedělal nic podobného, nepoučoval jsem své druhy programovým řečněním, ale když jsme třeba byli na pochodu a hoši, kteří nemohli dále, sedali si do příkopů, řekl jsem žertem: "Na mou duši, taky bych si sedl, kdyby mě netáhly do kasáren naše rozvařené knedlíky." Kadet se přitočil ke mně a poznamenal: "Lépe by se vám sloužilo, kdybyste sem nebyl přišel tak předpojatý." Odpověděl jsem: "Nevím, pane kadete z čeho na něco podobného můžete usuzovat." Kadet se začervenal a odešel, nesměl mi říci věci, které jsem znal lépe než on.
Neodříkával jsem svým představeným žádná odvážná a veliká slova, poněvadž jsem jim neměl co říci. Musil jsem se probít všemi nepříjemnostmi sám na vlastní pěst. Věděl jsem, že bych nikde nedošel zastání. Vlivná pražská žurnalistika dovede sice mladých hochům zaopatřovat lacinou slávu, dovede se rozčilovat nad tím, co kde ve kterém společku studentském se strašlivého řekne, ale zastat se nedovede nikoho. Kolika mladým lidem byla již zničena existence, aniž by který vlivný list nebo člověk slovem protestoval, ačkoli si může na prstech jedné ruky vypočítat, že tito mládenci budou, jakmile do praktického života vstoupí, jednati úplně jinak. Mladý inteligent je krom toho ještě životně nevyspělejší než zcela nevzdělaný dělník téhož stáří. Práce a často i žena a dítě sbližují tohoto s praktickým životem, kdežto inteligent žije v podivném světě snů a myšlenek, jejichž mlhy se teprve při sestupu na pevnou zemi rozplynou.