Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka

I

Mezi horami, ježto věnčí naši milou vlasť, leží městečko, kterémuž Nový Ráj říkají. Je to sice malé, ale šťastné městečko; má svou faru, svůj úřad, svou školu, svou střelnici, svůj mlýn, svůj pivovar, své tři hospody a tři lékaře, z nichžto dva vždycky střízliví bývají, slovem: Nový Ráj má všechno, co spořádaný lid k zachování duševního a tělesného života potřebuje.
Ačkoli na první pohled Nový Ráj jako staré město vyhlíží, má přece více chalup, nežli domů; v těch domech a chalupách bydlí, jako skoro všude, více obyvatelkyň než obyvatelů; ti obyvatelé mají více rozumu než peněz; nosí kabáty s dlouhými šosy, mají krátce stříhané vlasy, a říkají si: Oni! -
V tomto Novém Ráji trávil jednou podzimek života svého jakýsi pan Adam Lorbeerkranc šťastně. Byl nejvážnější osadník z celého Nového Ráje. Hlava jeho byla šedivá jako mléko a dvůr jeho byl největší v celém okolí. Pod kolnou stál nejnovější kočár, a ve sklepě leželo nejstarší víno z celého Nového Ráje - a tak širokou portu, jako Josef jeho na klobouku měl, když pány vezl, nemá ani kočí nejbohatšího Pražského sládka. Pan Lorbeerkranc nebyl však jenom nejváženějším pantátou - neboť mu byly za čtyry léta tři milované manželky v Pánu zesnuly. Po té třetí zůstala mu jediná dcera, jménem Lizinka - nejkrásnější to děvče v Novém Ráji, když byla pana kontribučního Leninka v Praze.
Krásná byla to dívka, ta panna Lizinka Lorbeerkrancová! - i když se s kuchařkou pro nic a za nic vadila, byla krásná. Ona měla nejčernější vlasy a při tom nejmodřejší oči v celé osadě; žádné děvče v Novém Ráji neumělo se tak krásně smáti, jak ona; neboť neměla také žádná tak bělounkých zoubků, jak ona! Žádná neuměla tak lehce tancovati, jak ona; neboť neměla také žádná tak malé nožky, jak ona; a žádná si nedala tak andělsky hedvábnou ručinku líbati, jak ona; neboť neměla žádná tak veliký dvůr jak ona.
Ostatně byla naše Lizinka celá jako jiné dívčinky Nového Ráje a lišila se od nich ještě leda tím, že si dávala každý večer vlasy do papírku, a ony jen v sobotu a před většími svátky; že nosila každý den rukavičky, a ony jen v neděli a ve svátek; že viděla Prahu také o masopustě, a ony jen o sv. Janě.
Lizinka byla mimo to i rozumná dívčinka; neboť, ačkoli jí teprve na osmnáctý rok běželo, neuměla žádná její přítelkyně tak hbitě a odměřeně odpovídati. Při tom byla také pořádná, tak že ani stará kovářka, kteráž přece na každého něco věděla, nic jiného na ni strčit nemohla, než to, že ji jedenkráte v rukavičkách plésti viděla. Ale udání toto bylo vůbec za lživé a utrhačné uznáno, ana se stará pernikářka živým Bohem dokládala, že si Lorbeerkrancovic Lizinka své punčochy z Prahy přinášeti dává.
Že tak roztomilé děvčátko mnoho ctitelů najde, to se samo sebou rozumí; peníze a krása platí všude, následovně i v Novém Ráji.
Sotva že Lizinka s pannami hráti přestala, přijížděli ženichové z blízka a daleka - v kočáře, na vozíku, na saních a na koníku, švarní hoši bez ostruh i s ostruhami, bez knírů i s kníry. Ale pan Lorbeerkranc dělal, jakž by každý moudrý otec v takové případnosti dělati měl, a zažehnával takové nedočkavé ženílky, a Lizinka mívala z toho dětinské potěšení, když její ženichové delší obličej ze dvora odváželi, než byli přivezli.
Avšak jako všechny krásenky do dvanácti let, byla také naše Lizinka na každý nový den svého narození o rok starší, a následovně musela také námitka, kterouž pan Lorbeerkranc obyčejně ženichům posud dával - totiž: že je Lizinka ještě děcko - tato námitka musela na své váze tratit; a když Lizinka sedmnáctého dne svého narození svého laskavého tatínka prosila, aby ji déle za děcko nepovažoval: musel se pan Lorbeerkranc se svou nejmilejší námitkou rozloučiti.
Od toho času měla naše Lizinka v radě, když se o její ruku jednalo, s tatínkem také hlas; to jest, kdo chtěl její ruku mít, musil se líbiti otci i jí také - a to vším právem; neboť pan Lorbeerkraac dával dvůr a Lizinka ruku.
Ženichové se hlásili neustále.
Pan Lorbeerkranc měl však jako téměř každý člověk svou hlavu, a naše hezká Lizinka, jako všecky Lizinky, svou hlavičku. Na mnohém z pánů ženichů viděla Lizinka, co se jí líbilo; ale pan Lorbeerkranc zpozoroval zase něco, co se mu nelíbilo, anebo dokonce nemohl ničeho zpozorovati, co by se mu bylo líbilo. Mnohý se zas líbil tatínkovi, nechtěl se však líbiti slečince, a tak bylo hnedle po námluvách. A totoť jest onen klíč k tomuto hroznému tajemství, že naše Lizinka, ač jí už šlo na devatenáctý rok, ještě milostpaničkou nebyla.

II

V Novém Ráji žil za časů pana Lorbeerkrance a jeho slečinky také mladý, svobodný panáček, jenžto se, jako nebožtík otec jeho, pan Trouba jmenoval. Zdědil ovšem trochu krátké jméno po tatínkovi, s ním ale vysoký dům a mnoho dlouhých - velmi dlouhých polí.
Byl to znamenitý jonák - pan Trouba! Pěkně rostlý jako panna, vlasy měl černé jako havran a tváře přibledlé jako novomodní umělec, slovem: pan Trouba byl jako Vatikánský Apollo v zimě i v létě krásný.
Jakž Novo-Rajská denní kronika vypravuje, byl pan Trouba Apollo za svého mladinkého věku něco studoval; potom ale se hezky čerstvě do Nového Ráje odebral, koje se blahou věrou, že je lépe býti blaženým nežli učeným. - Dle mého zdání udělal pan Trouba dobře; neboť by se jistě za našeho studovaného a praktického času, kdežto člověk půl věku svého ve studiích stráví, aby druhou polovici věku svého praktikoval, nebyl tak brzo služebníkem stal, jako se tím způsobem, ač jen mladým, přece však pánem stal. Mimo to zůstal pan Trouba pořád jen studentíkem; onť jako každý mužský den po dni stárnul, a jak se domnívati můžeme, také jako každý člověk moudřejším se stával; a takto stárnul, až mu bylo 26 let, a moudřel, až byl tak moudrý, že jsa v tom věku, kdež jiní o plamenu lásky již na tucty kněh napsali, on ze slabikáře lásky ještě ani abecedy neuměl. - Šestadvacet let býti na světě, a nevěděti, co je láska - k tomu je láska - k tomu je hodně velkého dvoru potřebí!
Ostatně pan Trouba měl každé léto nový frak, po obědě kouřil své cigáro, a každý večer vypil žejdlík piva; sám si odbíral Pražské noviny a měl barometr, na kterýž se díval, když pršelo i když bylo hezky. A tak bez otce a bez matky, bez přítele a vše oblažující lásky trávil pan Trouba jednotvárné dny mladosti své, hospodařil ve svém dvoře a těšil se při svém svobodném stavu jak mohl.
Náš hrdina se náhle z čista jasna zamiloval! - Nedivte se tomu; staneť se něco v okamžení, čeho bychom se po celý rok nebyli nadáli. Lásce a žloutence nikdo neujde, a že se láska, jako blín, i na kameně ujme, ví každé dítě.
Poslyšte jen, jak se to stalo! - Pan Trouba zaslechl kdesi, že se Záhorský mlynář, kterýž hezký mlýn měl, oženil a že dostal s nevěstou ještě jeden mlýn. "Ty máš dvůr," řekl na to pan Trouba sám k sobě, "nepotřebuješ tedy žádné ženy; ale kdybys dostal děvče, které by také dvůr mělo - měl bys dva dvory. - Dobře! ať je, jak chce - ožením se."
I přemýšlel sem a tam a přemýšlel tak dlouho, až mu dvůr pana Lorbeerkrance připadl. Milý dvůr se mu zalíbil, a on tak dlouho na mysli obracel, až mu z něho Lizinka do nevinného srdce padla; ubohé srdce chytlo a stálo hned jako desková střecha celé v jednom plamenu té nejnevinnější lásky.
Podej lásce prst a již máš pouta na rukou i na nohou; ukaž jí jenom trochu dobré oko, a na věky tě oslepí. A to zkusil také náš hrdina! Onť jenom trochu srdéčko lásce pootevřel, a již v něm začala zle hospodařiti. Chudák byl od té chvíle všecek jiný! Bledý, s hlavou k zemi sklopenou, jakoby od nebes klíče hledal, bloudil po dvoře, pomateně mluvil; odpovídal, když se ho nikdo neptal, a dával otázky, kteréž by ani Delfické oraculum nebylo zodpovídalo; on neviděl na světě nic jiného, než páně Lorbeerkrancův dvůr, a nemyslil na nic jiného, než na svou nevinnou lásku.

III

Nedlouho po svém zamilování seděl náš láskou trápený hrdina v obydlí Novo-Rajského syndikusa na kanapi.
Vedle něho seděl pan syndikus, kývaje šedivou hlavou: "Tedy chcete opravdu svůj stav proměniti?"
"Právě proto k vzácnému pánu přicházím."
"I můj zlatý! - co ode mne potřebujete, to vám napíšu ještě dnes. No, a kterou pak hodláte vyvésti? - Leninku pana kontribučního - není-li pravda? - Hezká, hodná dívčinka."
"Hezká, a snad také hodná; ale já si zvolil jinou."
"Ne snad Lizinku pana Lorbeerkrance?"
"Vzácný pán umí dobře hádati."
"I gratulor, přítelínku, gratulor! máte zrovna moje gusto! - Lépe jste nemohl voliti. - A prosím vás, co pak říkal starý pán, když jste mu o jeho mazlíčka říkal?"
"Račte odpustit - já s ním ještě o tom nemluvil, a právě proto přicházím k vzácnému pánu na radu."
"Kdybyste jen Lizinčinu tetinku, paní Rosalinovou, na své straně měl - bez pochyby jste s ní o své lásce také ještě nemluvil?"
"Vzácný pán je první, jemuž jsem se svěřil."
"To je všecko dobře, ale tetinka - to jsou chyby."
"Co však je paní tetince do toho? Svolí-li otec a dcera, bude musit paní tetinka mlčeti."
"I nebude, můj zlatý! - Co ona chce, to musejí v jeho domě všickni chtít, a čeho ona nechce, to nesmí nikdo chtít. Ona přijede a dá tón - a do toho tónu musí pak celý dům pískati."
"Co může paní tetinka proti mně míti? Nemám svého dvoru? Nehraju v karty, nepiju a nešňupám..."
"To je všecko dobře; ale dovolte - jenom něco vám povím, co mně paní tetinka udělala, dokud byla ještě svobodnou, a pak mi porozumíte. Když jsem se sem dostal za syndikusa, byl jsem ještě svoboden. I byl bych se rád oženil, neměl jsem však právě žádné milenky; neboť, to víte, když člověk jednou studie absolvuje, absolvuje také všecky své studentské známosti. Byl jsem tedy již rok syndikusem a ještě svoboden. I pomyslím si jedenkráte: "Člověče, co děláš? čekáním nic nezískáš. Dal jsem si dělati nový frak a jezdil z bálu do bálu, z veselky na veselku, abych své srdce přece nějak odbyl. Že na mne děvčata brala, to si můžete pomyslit; vždyť jsem byl panem syndikusem! - srdce mého nechytlo se však nic. Co kozel nechtěl! - Přijedu vám k Rosalinovic do bálu, tam spatřím ponejprv Lizinčinu tetinku a bylo post factum! Vězel jsem v lásce až po uši. Hned druhý den jsem jí napsal list plný plamenu lásky a s netrpělivostí jsem čekal na odpověď. Odpověď přišla. Políbím psaníčko, otevru a čtu: "Mnohovážený pane Husare!
Až budu chtít míti Husara, koupím si ho u pernikáře. Račtež tedy, pane Husare, zatím dále klusati."
"Vidíte, tak mě odbyla - a jen proto, že se jmenuji Husar, a byl jsem přece syndikusem! - Rozumíte mi?"
"Teď vám rozumím! Vy tedy myslíte, že jméno mé bude na překážku?"
"I toť se ví! - Jen se nehoršete! Kdož může za ženskou svéhlavosť?"
"Co nyní? - jakou radu? snad abych si tetinku nějak naklonil?"
"Poradím vám. Za několik neděl po krátkém psaníčku dala se tetinka slyšet, že by si mě vzala, kdybych své příjmení: Husar v Hasar proměnil. Dejte si tedy udělati z Trouba nějakého Traube, a budete zetěm pana Lorbeerkrance."
Náš hrdina sklonil hlavu, a odevzdávaje se osudu na milost i nemilost, v nejhlubší hloubce ňader svých se zarmoutil. - Tak to bývá; člověk neví někdy, že má děravou botu, až mu do ní teče.

IV

"Lojzíček Trouba chodí za Lorbeerkrancovic Lizinkou - včera tam celé odpoledne se starým vyseděl, ale Lizinka nebyla doma. Když měl Lojzíček odcházet, prosil o Lizinku. Starý pán řekl, nebude-li ona proti tomu, že on proti tomu nebude a pozval Lojzíčka na dnešek k obědu."
Taková novina lítala jednoho dne časně ráno po Novém Ráji. To bylo ptaní, pření, hádání se a divení se, - každý to chtěl lépe vědět, a každý se tomu nemohl dosti vynadiviti a mnohé ženy nechtěly uvěřit. Když však kuchařky svědectví daly, že Barborka, kuchařka Lorbeerkrancova, ten den ráno v masných krámech o půl libry hovězího masa více než obyčejně vzala: obrátilo se mnoho nevěřících na víru; a když konečné před polednem celý Nový Ráj viděl, že děvečka z Lorbeerkrancova dvoru s dvoumázovým džbánem do pivovaru běží: nepochyboval již nikdo, že je pan Trouba toho dne u pana Lorbeerkrance hostem. -
Zazvonilo poledne - tkadlec hodil člunkem, zedník kladivem, švec uložil šídlo, a krejčí zapíchl jehlu: zamilovaní i nezamilovaní sedali za stoly, a náš pan ženich ubíral se volným krokem k Lorbeerkrancovu dvoru.
Ručička stála již na půl třetí, a celý Nový Ráj stál ještě v trapném očekávání, jak se ta veliká otázka: "Bude-li z té lásky přece nějaká svatba?" asi rozhodne; neboť i stará kovářka, ačkoliv jindy více věděla, nežli všickni jiní, nevěděla tenkráte také nic. Konečně - jako blesk, jenž v okamžení mrákoty noční na vše strany prorazí, rozlítla se o třech hodinách zpráva, že z té svatby nic nebude - že Lizinka, když jí pan ženich po vepřové pečeni vyznání své lásky odřikávati chtěl, ku krejčovům utekla a tam že prý řekla, že ho nechce...
Jednoho dne odpoledne byl pan Lorbeerkranc hrozně mrzutý; v jedné ruce stříbrnou tabatěrku, v druhé modrý šátek drže, měřil velkými kroky délku svého pokoje. Časem pohlížel na veliké visecí hodiny, jichž dlouhé kyvadlo melancholicky cvakajíc věčným taktem tiše ubíhající čas odměřovalo. Závaží cvaklo, hodiny odbily pět a odehrály písničku.
"Už pět hodin -" vzdychl si pan Lorbeerkranc, "a ještě nejede! Kdyby byla v šest hodin vyjela, už by tu musila být." -
"Pantatínku, Josef už jede!" vyrazil v tom ze sebe zarděný kluk, do pokoje přiletěv a u dveří se postavil.
"Však je čas, aby tu byl!" prohodil nevrle pan Lorbeerkranc a vzal si šňupec. "Kde je už?"
"Viděl jsem ho z holubníka, jak pod háj zatáčel."
"A veze-li koho?"
"I veze, pantatínku! - Za vozem i na voze byly toho plné hromady, a jede jen co noha nohu mine."
"Honzíku, běž, otevři honem vrata, založ je a doskoč ke krejčovům - je-li tam Lizinka, a řekni jí, aby šla hned domů, že paní tetinka už přijela."
"Jemnostpaní tetinka už jede!" ozvalo se náhle po celém dvoře. Kuchařka odvázala si honem umouněnou zástěru, hodila ji za truhlici a obvázala si čistou; panská vyzula honem střevíce s přešlapanými opatky, hodila je pod postel a obouvala nové; děvečky si vytáhly z vlasů spínadla a ukrývaly kudrlinky pod šátek: v tom zahrčel kočár do dvora a - zastavil se. Děvečky vším hodily, kuchařka si utřela ruce, panská se podívala do zrcadla - vyběhly na dvůr a obsypaly kočár. Pan Lorbeerkranc dal si na hlavu sváteční čepičku a postavil se na práh.
S jakou opatrností jemnostpaní tetinka z kočáru sundána, s jakou slávou uvítána a do pokoje uvedena, z pláštíku svlečena a k široké židli svého pana bratra uvedena byla: to vám popisovati nebudu! komedie psáti neumím. Nechme paní tetinku sednouti a raději ji samu poslechněme.
Nejdříve se vyptávala svého pana bratra ad generalia, to jest: "Jak se máte a co děláte?" - potom přikročila hned ad specialia, a první její otázka byla: "Kde pak je Lizinka?"
"Už by tu měla být!" odpověděl pan Lorbeerkranc, dívaje se do okna. "Odskočila jenom na chvilku a teď nejde."
"Přece věděla, že přijedu! - to se mi nelíbí. Kdyby nebyla nevěstou, měla by u mne vroubek; ale nevěstě se musí něco prominouti. Jak pak, pane bratře, polepšila se už stran té lásky?"
"Nehrubě, zlatá sestřičko!"
"Tedy ještě posud pana souseda nechce?"
"Ani slyšet!"
"A z jaké příčiny?"
"Nelíbí se jí!"
"Což není hezký?"
"Človíček jako panna; je studovaný, umí s každým promluvit, má krásný dvůr, při něm dvě stě korců pšeničních polí..."
"Svéhlavé děvče! - toť jí musím tu její neposlušnou hlavičku trochu narovnati."
"Udělej to, zlatá sestřičko; my s ní už nic nepořídíme; ona má z nás ze všech rozum."
"A jak pak se, bratře, jmenuje..."
V tom ale vlítla Lizinka do pokoje, a než pan Lorbeerkranc odpověděl, vlítla milé tetince do náručí.
Bylo to hezky dlouhé a upřímné objetí. A když se konečně panenka z náručí staré paničky vyvinula, počala tato srdečným hlasem: "Jak pak se máš, Lizinko? - já jedu na svatbu."
"To mě těší, paní tetinko," usmála se modrooká slečinka; "pojedu s vámi, nebude se vám stejskat."
"Toť se ví, že pojedeš! - Každá nevěsta musí na svou svatbu; ale já jsem přijela na tvou svatbu."
"To jste přijela trochu brzo. - A nebo jste mi snad nějakého ženicha přivezla?"
"Snad bys jich nechtěla mít pět, lehkovážné děvče? Pořádná holka má dost na jednom."
"Ó tedy jsem ještě pořádnější než pořádné holky; já nemám žádného a mám dosť."
"Což není pan soused nic?"
"Pan soused je - pan soused; a nemá-li jiné nevěsty nežli mne, tedy je ženich - bez nevěsty."
"Tedy ho nechceš?"
"Ba nechci, tetinko."
"Lehkomyslné děvče, neprohřešuj se proti Pánu Bohu! - Proč bys ho nechtěla? - což není hezký člověk?"
"Až tuze hezký, a právě proto ho nechci. Hezký muž se líbí každé paní; můj muž se bude musit jenom mně líbiti."
"Tuze velká moudrost bývá časem velké bláznovství!"
"Pak neumí tancovati, a já ráda tancuju."
"Tím spíš ho máš chtít! Naučíš ho tím spíše, aby podle tvé noty tancoval."
"A kdyby pak jako pírko tancoval - já ho předce nechci."
"Což to myslíš, nerozumné děvče? Hrabě pro tebe nepřijede! Děkuj Pánu Bohu, že se o tvou ruku uchází člověk, který má dvůr."
"A jaký dvůr!" ozval se nyní pan Lorbeerkranc, který v každé ruce šňupec tabáku drže, již netrpělivě tento hovor byl poslouchal. "Takový dvůr je k pohledání! Dvě stě korců polí a žádné dluhy!"
"Slyšela's, co otec povídá? Nešlap si svévolně po štěstí! Pomysli, že se budeš vozit ve svém kočáře - že budeš paní, že budeš jemnostpaní!"
"Jemnostpaní - ovšem! ale jemnostpaní Troubová."
"Co že? - Jaká - jemnostpaní Troubová?"
"Jakž jinak? Jmenuje-li se jemnostpán pan Trouba, tedy se musí jeho paní jmenovat jemnostpaní Troubová."
"Děvče! - tvůj ženich se jmenuje Trouba?"
"Ba už 26 let!"
"Trouba! Bratře, máš-li pak svědomí? takového člověka nechati do domu chodit! Aby se toho nebožka Lizinka byla dočkala! Taková hanba se ještě Lorbeerkrancově rodině nestala. - Já jsem měla ženicha, kterýž měl panství, a nechtěla jsem ho, že se jmenoval Kapusta."
"A to jsi mu vytrucovala!" prohodil bratr. "On se přece oženil a je posaváde se svou paní šťastně živ."
"Požehnej jim toho štěstí Pán Bůh, já jim ho nezávidím - a myslíš-li, že bude tvé jediné dítě šťastné, když bude paní Troubovou, tedy ji dej panu sousedovi - dej! já ti nebráním; ty jsi otec, ty máš své dítě na svědomí! - Ubohé dítě! - Jdi, děvečko, jdi! Poslechni pantátu, poslechni! Může být, že budeš šťastná; štěstí roste na rozličných cestách jako neštěstí."
"Ach, tetinko, vy to berete všecko hned opravdu, a my si z toho děláme jen smích."
"Smích? krásný smích! Až přijdeš do divadla a zaslechneš zpívat: "Trouba-li zazní válečná," to bude krásný smích! U srdce tě pokaždé píchne, když slovo "Trouba" zaslechneš. A když někam přijdeš, kde bude informátor děti česky učit, řekne: "V českém písmě, píše-li se dle starého pravopisu ještě au, vyslovuje se to au jako ou; na př. slovo trauba nečte se trauba nýbrž trouba"; to nebude žádný smích! - Zahyneš hanbou, pořádné společnosti se budeš musit chránit, umřeš dlouhou chvílí, a tvůj starostlivý tatínek ti dá potom kámen postaviti na hrob, kterýž ti sám vykopal."
No, no, no, jenom ne tak z prudka, paní sestro; ty to všecko bereš na tuze choulostivé vážky! Když ho holka nechce, tedy se mu řekne, aby sem nechodil, a je po komedii!"
Vtom zaklepal někdo na dvéře, a pan ženich v bílých rukavičkách činil svou hlubokou poklonu.
Když se povědělo: "To je náš laskavý pan soused -" a: "To je moje nejlaskavější paní sestra", počalo se mezi laskavým panem sousedem a nejlaskavější paní tetinkou obyčejné poklonkování, a pak se pustili na časy a na nečasy, na láska a na ženění - a při té příležitosti opakoval pan ženich svou nejvroucnější prosbu. Lizinka vrtěla opět hlavinkou, a pan ženich appeloval na diktorát paní tetinky, kdež však byl také odmrštěn.
"Račte odpustit, mladý pane!" pronesla paní tetinka s dobře prostudovanou divadelní vážností - "že vaši prosbu podporovati nemohu. Lizince jde teprve na devatenáctý rok."
"Rád bych se i delšímu čekání podrobil, kdybych jen ujištění měl, že s nadějí čekati mohu. Můj otec, Alexandr Traube, čekal na mou matku sedm let; můj děd, Jindřich Traube, na mou babičku deset let; čekání je takořka losem všech soukmenovců rodiny Traube."
"Váš pan otec se jmenoval Alexander Traube? - Traube? To jméno je mi zcela nepovědomo."
"Sousedé nám posud ovšem jinak říkali; ale můj děd se jmenoval Traube. - Byl to možný člověk, měl mnoho českých kněh a mnoho čítal. I nemrzelo ho na světě nic více nežli to, že měl německé jméno a také si z pouhého vlastenectví udělal z německého Traube české Trouba. V starých matrikách stojí posaváde Traube; tu se račte přesvědčiti, úřední vysvědčení to dokazuje."
Při tom vytáhl z kapsy list a podal jej se slušnou poklonou jemnostpaní tetince.
Paní tetinka četla, tvář se jí počala vyjasňovati.
Druhého dne na to byli všickni Novorajští obyvatelé na kanceláři, kde se jim následující memorandum ohlašovalo: "Všem pánům měšťanům, sousedům a obecnému lidu se oznamuje, že se držitel Podhájského dvoru od dnešního dne již nikoli pan Trouba, nýbrž, jak se jeho děd vlastně jmenoval, pan Traube jmenuje, čímž se také všem pánům Troubům další strejčkování s panem Traubem veřejně zapovídá."
Sněm se rozešel a všecky mlejny a mlejnky začaly v Novém Ráji slavně klepati. Když se však v neděli po dlouhé intrádě ohlašovati začalo: "V stav svatého manželství vstoupiti míní ctný a šlechetný mládenec pan Alois Traube - bude sobě bráti ctnou a šlechetnou pannu Alžbětu Lorbeerkrancovou, atd. - ohlašuje se dnešního dne ponejprv, podruhé a potřetí" - tuť umlkli mlejnové a mlejnky, a po Novém Ráji rozhostilo se ticho starého nebe. Všecko se chovalo tiše, mluvilo se málo, za to se ale mnoho - velmi mnoho myslilo, ano i slečinky, které se teď s bývalou nadějí na čisto rozloučily, ničeho neříkaly a kojily se zase tou nadějí, že alespoň na svatbu pozvány budou. - O naděje! kdyby tebe nebylo - to by byla dlouhá chvíle na světě - hrozně dlouhá! - V pondělí ráno vědělo již každé dítě, že bude v úterý o desíti hodinách svatba; vědělo se, jak bude mít nevěsta hlavu dělanou - že bude jistý starý mládenec mládencem a šestileté děvčátko drůžičkou - kdo bude na svatbu zván a kdo ne.
Zvoník mazal zvony, kantor smyčec; kostelníci prášili červené sukno, svatebčané černé fraky; panské žehlily slečinkám bílé šaty, páni mistři prostořekým učeníkům záda; dobří hospodáři pili o máz piva míň, svíčková bába o náprstek perlovky víc - a to všecko dělo se na to konto, že bude druhého dne Lizinčina svatba.
Co se dělo ve dvoře pana Lorbeerkrance, může si snadno každý pomysliti; tam bylo lítání, snášení, shánění, křiku, smíchu, zmatku, oprav - a to všecko pod jenerálním komandem jemnostpaní tetinky.
Konečně se přiblížil slavný den. V pokojích pana Lorbeerkrance panovala jakási přemilostná melancholie; velebně plynul čas, vážně cvakaly hodiny; panna nevěsta seděla zamyšlená; starý otec slzel; drůžička plakala, a pan mládenec dával panu ženichovi šňupat.
Uhodila desátá, hosté se zvedli, paní tetinka rozdala rozmarýny, sedlo se do kočáru, jelo se do kostela - a než uplynulo půl hodiny, byli modrooká Lizinka a náš pan Traube svoji - na věky svoji.

V

Uplynul rok. Mnoho se za ten rok v celém světě změnilo; láska a blaženost našich mladých manželů se ale nezměnila; bylať ještě po roce tak jará, jako den po svatbě.
Ale nic netrvá na světě věčně.
Jednoho dne díval se pan Traube na barometr, a vida že klesá, prohodil krátce: "Barometr klesá!" pak strčil ruce do kapes, přešel několikrát pokoj, postavil se k oknu, a pohlednuv na modravá nebesa, opakoval opět: "Barometr klesá!"
"Tedy bude pršet?" ozval se líbezný hlásek u druhého okna sedící jeho milostpaničky.
"Ba!" odpověděl laskavě pan manžel, sedaje si ke stolu, na němž pražské noviny ležely.
"Tedy nikam nepojedeme?" ozvala se opět laskavá panička, vlašské ořechy nožem rozlupujíc.
"Sotva!" odpověděl pan manžel, do novin se dívaje: "barometr klesá."
"Já ti ten tvůj barometr i ty noviny spálím; ten pořád jenom klesá, a já musím pořáde doma sedět!" horlila naše hospodyňka, nový ořech z kapsičky své hedvábné zástěrky vytahujíc. "Kdybych byla chtěla býti jeptiškou, mohla jsem jíti do kláštera."
"Jen pomalu!" napomínal studovaný pan manžel svou milostivou ženušku, "jen pomalu."
"Však je pravda!" ozvala se opět panička. "Nač máme nový kočár? Až vyjde z mody, pak si v něm jezdi sám."
Pan manžel však činil, jako by nebyl slyšel, a četl dále.
Najednou však sebou trhne, zbledne, počne se na celém těle třásti, křečovitě drží noviny, zrak se mu plamení, on čte - a čte opět a vždy hltavěji, zesiná, hodí novinami na stůl, vyskočí, lítá po pokoji a volá jako šílený: "Já jsem zničen! - Já se zblázním!"
"Co se ti stalo?" zvolala uleknutá panička, vidouc svého nejmilejšího pána po pokoji lítati. "Měj pak jen rozum a nedělej daremnosti!"
"Já se zblázním - já se musím zbláznit," volal neustále manžel, na řeč milované choti nedbaje. "Já jsem zničen - já se zblázním!"
"E, tedy se zblázni!" prohodila jemnostpanička s mudrckou odhodlaností, a přistoupila k oknu.
Ale čím dál tím hůře počínal sobě pan Traube, až jeho zoufalství takového stupně dosáhlo, že se i jeho milostivá panička do pláče dala.
Na její křik sběhli se lidé z celého domu.
"Ach, běžte honem někdo pro tatínka!" poroučela čeledi, na pohovku klesajíc. "Ach, já to vždycky říkávala, že se mi novinami zblázní."
Starý pan Lorbeerkranc přiběhl všecek poděšen a sotva dechu popadaje, volal: "Co se vám přihodilo?"
Tu začala Lizinka s pláčem žalovati, jak ji pan manžel zarmucuje a jak ji činí nešťastnou. Na to byl arci pan manžel vzat do výslechu a přísně tázán na příčinu svého neobyčejného se chování. Ale pan manžel stál jako mramorová socha; obličej jeho byl pustý, zrakové jeho po vyhaslém plamenu mrtvi, a prstem ukazuje na noviny řekl: "Čtete!"
Pan Lorbeerkranc vzal noviny do ruky a četl, kde mu byl pan zeť prstem ukázal. Při tom vrtěl hlavou a když byl hotov, řekl! "A co tím, pane zeti, chcete? Tu stojí, že před několika měsíci sedmdesátiletý boháč, který se Vilém Trouba jmenoval, v Londýně zemřel, a že své jmění, kteréž asi milion obnáší, svým přátelům v Čechách odkázal, jižto prý se nejspíše v Novém Ráji najdou, poněvadž jeho děd, Vavřinec Trouba, kterýž jako chudý muzikant Čechy opustil, z Nového Ráje pocházel!"
"O já nešťastný Trouba!" bědoval pan Traube a zakryl si rukama obličej.
"Člověče, vyť nemáte rozumu!" pravil pan tchán dále. Děláte komedie, jako by vám nejbližší přítel umřel."
"Ba umřel!" odpověděl pan Traube, z hluboka si oddechnuv.
"Váš přítel?" divil se pan tchán. "Jak by to bylo možná? Vždyť se váš děd jmenoval Traube?"
"Ach, můj děd i praděd jmenovali se Troubové!" zvolal pan Traube a klesl na židlici jako bez sebe.
"Troubové!!" zvolala úzkostným hlasem panička a klesla jako bez sebe otci do náručí.
Když na to paní manželka opět smyslů a pan manžel rozumu nabyli, pospíšilo se k panu syndikusovi, kterýž se byl druhdy prohlásil, že kdo z a e udělá, také v čas potřeby z e a udělati dovede, i prosili ho, aby spravil, co byl rozlámal.
Byloť by to arci šlo, kdyby v Novém Ráji jen pan Traube a pan syndikus pražské noviny byli čítali; ale čítal je také pan kontribuční, a ten měl na celou Lorbeerkrancovic rodinu s kopce, že jeho Leninku na svatbu nepozvali a tu se mu nahodila ta nejkrásnější příležitosť, kde se Lizince a jejímu pánovi za onu urážku z celého srdce odsloužití mohl. Jakmile se tedy toho dědictví dočetl, hned všem obyvatelům Nového Ráje, kterým Trouba říkali, o této novině pověděl a i na úřad s dobrou instrukcí je poslal, a tak se stalo, že když pan Lorbeerkranc s panem Traubem na úřad přišli, již tam čtyry poctivé punčocháře před panem syndikusem nalezli, kteřížto důkazy o posloupnosti Troubovské, po meči i po přeslici, v rukou držíce, své strýčkovství s muzikantem Vavřincem Troubou dokazovali.
Co tu počíti? a nedalo se z e již tak snadno udělatí, jako e z a; na smíření s těmi poctivými punčocháři, kteří na Lizinčinu svatbu ani pozváni nebyli, nedalo se mysliti.
Pan Traube se sám snížil, a začal jim strýčkovati; ale oni si tu česť začali zapovídati, odvolávajíce se na ono slavné memorandum, kdež on jejich strejčkem býti přestal; a tak panu Traubovi nezbývalo nic, nežli vrhnouti se na milost a nemilost do náručí pražského advokáta, kterýž pak za dva roky patrně dokázal, že pan Traube před třemi roky byl Troubou a že je tedy opravdu Trouba.