Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kvete jabloň v sadě,
pod ní keř růžiček;
Přelíbezným hlasem
večerním tu časem
zpívává slavíček.

Divná věc, bože můj!
To stvoření ptačí
z hrdélka outlého
na tolik sladkého
jak zpěvu vystačí!

Ale jest divnější
nad slavíčků hlásky,
kterak do outlého
srdce panenského
vstoupí tolik lásky.

Ta když v otruchlelém
srdci se rozmůže,
brzo proměněným
tvářičkám červeným
do hrobu pomůže.

Když ráno vstávala,
přišly jsou noviny,
že padl té noci
do těžké nemoci
miláček jediný.

Smutná do kostela
nevěsta spěchala,
a kudy chodila,
k Bohu se modlila,
žalostně plakala.

A když jsou pod večer
klekání zvonili,
všickni jsou lékaři,
jak mladí tak staří,
naději pustili.

Zvoní hrana, zvoní,
panna již nechodí:
Ale jako spadlý
kvíteček usvadlý
na lůžko se kloní.

Zvoní trojí hrana,
již nepláče panna:
Do stropu dívá se,
z hoře usmívá se,
chvátá cos rukama.

Patří, jak milého
ve pěkném průvodu
šest mládenců neslo,
šest panen vedlé šlo,
kráčejí ke hrobu.

Ona v bílém rouše
podále tam stojí;
Pak blíže přikleká,
a nic se neleká,
tři hrstky naň hodí.

Když bylo v půlnoci,
slyší hlas nad sebou:
"Stroj se, mé dítě, stroj,
Srdéčko upokoj,
Zasnoubím se s tebou."

V nejpěknější šaty
hned se oblíkala;
věneček si panna
z rozmarýny sama
do vlasů vplítala.

Větřík od západu
chlaďounký zavívá:
Hosté známou cestou
berou se s nevěstou,
kde ženich přebývá.

Tam kde bydlí spolu,
ten tichý domeček
Má střechu zelenou,
komůrku zavřenou
na věčný zámeček.