Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Večer před svatým Janem
mluví sestra s Tomanem:
"Kam pojedeš, bratře milý,
v této pozdní na noc chvíli
na koníčku sedlaném,
čistě vyšperkovaném?"

"Do Podhájí k myslivci
musím ke své děvčici;
znenadání nemám stání,
zas mě čekej o svitání.
Dej, sestřičko, dej novou
košiličku kmentovou,
kamizolku růžovou."

Jiskra padla pod koníčkem,
sestra volá za bratříčkem:
"Slyš, Tománku, radu mou,
nedávej se doubravou:
objeď dolem k Svaté hoře,
ať nemám po tobě hoře,
dej se raděj v zápolí,
ať mě srdce nebolí."

Nejel Toman doubravou,
dal se cestičkou pravou;
a v Podhájí u myslivce
nový domek jedna svíce,
hostí mnoho pospolu,
jizba plná hovoru.

Smutkem Toman obklopen
patří s koně do oken:
děvče láskou jen rozplývá,
na ženicha se usmívá;
otec jedná námluvy,
matka hledí obsluhy,
jedli, pili, rozprávěli,
dobrou vůli spolu měli,
žádný na to nic nedbal,
kůň že venku zařehtal,
a mládenec zavzdychal...

Panna jenom snoubená
Najednou se zarděla;
Svědomí ji předce tlačí,
Šeptá cosi sestře mladší.
Sestřička od večeře
Vyšla rychle za dvéře:
"Na věky se, Tomane,
Milá s tebou rozstane,
Jinému se dostane.
Najezdil jsi se k nám dosti,
Dnes tu máme bližší hosti,
Hledej sobě jinde štěstí."

Toman koněm zatočil,
V šíré pole poskočil,
Zaťal zuby, smračil čelo,
Kolem všecko neveselo.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
Sotva jezdec cestu našel;
Prudce hned, pak loudavě
Ubíral se k doubravě.
"Všecky krásné hvězdičky
Ze tmy jsou se prosypaly,
Proč vy, moje mladé dni,
Ve tmách jste se zasypaly!"

Jede, jede doubravou,
Les šumí mu nad hlavou,
Větřík chladný z noci fouká,
Nad ouvalem sova houká;
Koník blýská očima,
Koník stříhá ušima.

Cupy dupy z houštiny
Letí jelen v mejtiny,
Na jelínku podkasaná
Sedí sobě Lesní panna;
Šaty půl má zelené,
Půl kadeřmi černěné,
A ze svatojanských broučků
Svítí pásek na kloboučku.

Třikrát kolem jak střela
V běhu koně objela,
Pak Tomanovi po boku
Vyrovnává v plavném skoku:
"Švarný hochu, nezoufej,
Bujným větrům žalost dej,
Jedna-li tě opustila,
Nahradí to stokrát jiná.
Švarný hochu, nezoufej,
Bujným větrům žalost dej!"
To když sladce zpívala,
V oči se mu dívala
Lesní panna na jelenu,
Toman cítí v srdci změnu.

Jedou, jedou pospolu
Měkkým mechem do dolu,
Panna Tomanu po boku
Vyrovnává v plavném skoku:
"Švarný hochu, skloň se, skloň,
Jenom dále se mnou hoň;
Líbí-li se ti mé líce,
Dám radostí na tisíce.
Švarný hochu, skloň se, skloň,
Jenom dále se mnou hoň!"
To kdy panna zpívala,
Za ruku ho ujala;
Tomanovi rozkoš proudem
Prolila se každým oudem.

Jedou, jedou dál a dál
Podlé řeky, podlé skal,
Panna Tomanu po boku
Vyrovnává v plavném skoku:
"Švarný hochu, můj jsi, můj!
K mému bytu se mnou pluj!
Světla denního v mém domě
Věčně nezachce se tobě.
Švarný hochu, můj jsi, můj -
K mému bytu se mnou pluj!"

To kdy panna zpívala,
V ústa jezdce líbala,
V náručí ho objala.
Tomanovi srdce plesá,
Uzdu pouští, s koně klesá
Pod skalami prostřed lesa.

Slunce vyšlo nad horu,
Skáče koník do dvoru,
Smutně hrabe podkovou,
Řehce zprávu nedobrou.
Sestra k oknu přiskočila,
A rukama zalomila:
"Bratře můj, bratříčku můj!
Kde skonal jsi život svůj!"