Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVÁ

Předslovanští národové v Čechách: I. Bójové

Kteří a jakoví národové v Čechách od počátku věků bydlili, jest věc určiti netoliko těžká, alebrž nemožná. Pozdě zajisté obrátila teprv historie všeobecná zřetel svůj na kraje tyto, nepřístupné nejstarším pěstounům jejím, Řekům a Římanům. Slavný Herodot, první dějepisec, jenž okolo roku 456 před Kristem napsal obraz krajin a národů věku svého dosti hojný a věrný, neměl ještě o vlasti naší žádné známosti. Tím méně umějí nám o ní povídati jiní po něm spisovatelé, ježto popisovali nejvíce jen pomoří. Nejstarší zprávy o Čechách a Moravě, ukryté v názvu lesů Hercynských, jsou vždy velmi nejisté; lesy zajisté tito, málo byvše známi, znamenali v každém věku a u každého téměř spisovatele jiné a jiné pohoří na severu Dunaje.
Nejdávnější náš letopisec domácí Kosmas nevěděl ani netušil, že by ve vlasti naší před národem českým přebývati měl kdy jaký jiný národ. Podle zpráv jeho arciotec Čech byl prvý člověk, jenž vstoupiv se svou družinou, nedlouho po všeobecné potopě, do země této přes hory ji odevšad ohrazující, usadil se prý ponejprv pod Řípem, mezi Labem, Vltavou a Ohří.
Ale bedlivého a známého zkoumatele dějin i jazyků uvedou již i sama tato jména v pochybu o pověsti takové. Jména zajisté Říp, Vltava, Labe a jiná, jsouce nejstarší památky dějinné ve vlasti naší, ukazují zvukem svým zjevně na jazyky a národy cizí, neslovanské, kteří drželi zemi tuto dávno před Čechem. Ne nepodobně domýšleli se někteří zpytatelé novější, že někdy v šeré starožitnosti věků, o které již památek světlých nezbývá, národové velikého plemene severského, příbuzní dávných Skythů a Hunů i podnešních Basků a Finů, zalidnili celou aspoň střední a severní část Evropy; národové snad nebojovní, neznavší ještě zbraní kovových, ale užívavší nástrojů kamenných, jakovéž tytýž v Čechách vykopávány bývají. Tito však národové již za nepamětných časů vpádem národů indoevropských buď podmaněni, anebo ze sídel svých dále k severu vytlačeni jsou.
Neméně pravděpodobné jest, že i nejeden národ původu indoevropského do Čech a Moravy se dostav, přinucen byl časem svým postoupiti místa svého jinému. Nelzeť zajisté pochybovati, že aspoň celá střední Evropa více nežli tisíc let před narozením Páně již osazena byla od národu toho původu a že jako později, tak i dříve mnozí národové volně i nevolně z krajin do krajin se stěhujíce, potiskovali sousedy své, je ze sídel jejich vyháněli a i sami zase od jiných vypuzováni byli. Ale kteří a jakoví národové kdy hledali a nacházeli tímto způsobem outočiště v Čechách i v Moravě - Thrákové-li či Etruskové, Ilyrové, Celtové, Germáni, Kymrové nebo Slované -, kdo již nyní, v nedostatku všech o tom památek a zpráv, odvážil by se té pohádky?
První jistý paprsek světla historického ve starožitnosti, padající na zemi českou, sahá jen až do počátku čtvrtého století před narozením Krista Pána. Praví se, že tehdáž Bójové, národ galický, celtický neboli vlasský, pronikše z nynější Francie přes Rejn a přes lesy Hercynské mocí zbrojnou až do vlastí těchto, tu se usadili; po nichž potom i země tato Bójů zemí (Boiohemum, Böheim, Bohemia) nazvána jest a u západních Evropanů podnes tak sluje.
O příčině i způsobu tohoto Bójů do nynějších Čech se stěhování zachoval nám slavný dějepisec římský Titus Livius pověst starožitnou. Za časů prý římského krále Tarquinia Prisca, tedy asi 600 let před narozením Kristovým, panoval král Ambigat mocně nad všemi národy galickými v nynější Francii. I vida, jak velice národové tito za jeho kralování zlidnatěli, a boje se z toho různic i rozbrojů v zemi své, umínil vyslati jich částku do ciziny; a zavolav synovce své Bellovesa i Sigovesa, jinochy srdnaté, kázal jim každému k výpravě své sebrati tolik lidu, kolik by mohli a chtěli, aby od cizinců přemoženi nebyli. Když pak byli pohromadě, vyzkoumána jest vůle bohů, podle obyčeje národního, letem ptáků posvátných: Sigovesovi ukázána cesta k východu slunce, přes Rejn do lesů Hercynských, Bellovesovi k jihu, přes Alpy do Italie. Oba tedy velicí zástupové, v nichž se do třikrát sto tisíc lidu počítalo, nastoupivše pout tu osudnou, zbrojnou rukou proklestili sobě dráhu do vlastí nových.
Pověst tato, pošlá od starých druidů galických, zasluhuje jistě veliké vážnosti: avšak co do času, který udává, omylná jest. Nejen zajisté světlá i svorná svědectví starých spisovatelů, ale i přirozená spojitost a zaplétání se všech tehdejších dějin nedají o tom pochybovati, že Vlachové čili Galové překročivše teprv asi léta 388 před Kristem Alpy mocí válečnou, podrobili sobě Itálii hořejší, kdežto bydlící tehdáž Etrusky, Ombry a Venety buď podmanili, buď ze sídel jejich vyhnali. S jinými Vlachy také Bójové účastni byli nejen podniknutí tohoto, ale i velikého vítězství nad Římany u řeky Alie a dobytí samého Říma (roku 382 před Kristem); jedna zajisté Bójů část byla se vypravila do Itálie, druhá ke Dunaji a do Čech. Onino, Bójové italští, osadivše se mezi řekou Pádem a horami Apeninskými, kde až podnes město Bojonie (Bononie, Bologna) jméno jejich připomíná, vedli potom spolu s jinými národy vlaskými, příbuznými a sousedy svými, po celá dvě století krvavé proti Římanům války, až posléze, po pádu jejich nejmocnějšího spojence Hannibala, i oni klesli dokonce pod mocí a uměním válečných Římanů za Publia Cornelia Scipiona (roku 191 před Kristem). Hlavní jejich města postoupena jsou novým osadníkům římským; a větší částka národu, nechtějíce podniknouti jha římského, vystěhovali se odtud ku příbuzným Vlachům na Dunaji.
Nezapírajíce tedy, že Bójové podle oné pověsti Sigovesem do Čech přivedeni byli, však za jisté pokládáme, že to tentýž čas se stalo, když i Belloves do Itálie vpadl, to jest asi léta 388 před Kristem. A jest i to podobné, že po těchto dvou zástupích, z Galie ponejprv se vyrojivších, následovali brzy ještě jiní, kteří hrnuli se jak po severní, tak i po jižní straně Alp k východu Evropy. Neboť nedlouho potom i krajiny mezi Dunajem, Sávou a Jinem rozlehlé opanovali titíž Vlachové či Galové, na usedlé tam národy, Etrusky, Ombry, Panony a Tribally vrazivše a je po dlouhých válkách buď sobě podrobivše, buď dále vyhnavše. Protož Etruskové návodem krále svého Rhéta (po němž potom i Rhétové se nazývali) ustoupili před nimi do hor, a Panonové i Triballové pošinuti jsou dále, onino k východu, tito k jihu.
Ve třetím století před Kristem byla mocnost národů vlaských v Evropě ve svrchovaném květu. Nalezámeť je tu pod rozličnými jmény (Helvetů, Bójů, Ambronů, Kotinů, Bastarnů, Skordisků, Taurisků aj.) vně Galie panující od Rejnu přes střední Labe a Odru až k hořejší Visle, ku pramenům Dněstru, a jižně přes Dunaj a Sávu až k horám Šarským. Někteří kmenové vytáhše u veliké síle k jihu, dobyli roku 279 před Kristem Macedonie, a vrazivše i do Řecka loupežně a zhoubně až po Delfi, tu teprv, více nehodou povětrnosti nežli mocí a mečem, téměř zahlazeni byli. Jiní zástupové vojsk vlaských, mezi nimiž i drahně bylo Bójů, zabrali se téhož času skrze Thrácii a Helespont až do Malé Asie, kdežto pak založili říši galatskou, kteráž teprv po stu letech římské vládě se pokořila.
Národové vlaští, celtičtí čili galští vůbec, ačkoli zachovávali mezi sebou mnohé ukrutné obyčeje, náboženstvím svým zasvěcené, jevili však již záhy jemnou způsobilost ke vzdělanosti a k osvětě. Stálá sídla majíce, obírali se rolnictvím, pastvou, řemesly a kupectvím; umění literní, užívajíce písma řeckého, též i všelijaké nauky znali již aspoň za časů Julia Caesara; obce jejich byly zřízeny zákonně a určitě. Ale nesvornost, rozbroje a svády plodily se mezi nimi od věků hojně; čímž národní síla jejich brzy zemdlena, konečně pak záhuba i ouplné vyhlazení všech kmenů na evropejské pevnině na ně uvaleno jest. Celý národ rozdělen byl na množství krajů neboli žup, od sebe vespolek nezávisných; lid pak dělil se na stavy všeliké s nestejnými právy občanskými. Stav kněžský, to jest druidé, jsouce chovatelé všech nauk a známostí v národu, provozovali v něm moc velikou jakožto soudcové, kteří trestali neposlušné vyloučením ode slavností nábožných (trestem u nich nejohavnějším); přece ale ani sám nejvyšší druid nebyl s to, aby udržel kraje ty a rody různé v jednotě a ve svornosti. Šlechticové čili zemané, majitelé statků pozemských, tím nabývali větší moci, že jmíni byli za opravce lidu obecného, a sami toliko se služebníky svými, nazvanými soldury, provozovali skutky válečné. Pročež i brzy vrch moci v národu připadl jedinému stavu tomuto. Obecný lid byl sice svobodným, ale nemohl práv občanských oučastným se státi leč podniknutím opravy mocných šlechticů, jimž i daně platili i služby konali. Otroků tuším bylo jen namále. Tak již každá obec u těchto národů rozdělena byla na tolik stran a spolků (fakcí), kolik opravců se v ní počítalo. Nejmocnější opravcové v každé župě stávali se obyčejně mocnáři těchto republik oligarchických; původně volením pokaždé na jeden rok; potom nadužitím na delší časy, až i dědičně.
Takovýtě byl povšechný obraz života všech národů vlaských; i nelze pochybovati, že i život našich Bójů podobal se jemu. Tito však byli na slovo vzati jakožto nejudatnější, nejsurovější a nejnepokaženější mezi Vlachy národ. Vzdálenější jsouce Řeků a Římanů nežli jiní Vlachové a otočeni národy neméně surovými, oznámili se teprv později s lahodami a potřebami vzdělanosti, bydlili v různých chalupách i vesnicech, později ale již i ve hrazených městech, vedouce co bojovníci, lovci, pastýři a rolníci život tuhý, polouodění v kůžích, střídmí v jídle a pití a šetrní starovlaské cti a víry co nejdéle mezi pokrevníky svými.
Které války Bójové naši za nejstarších časů podnikati museli, není vědomo; že ale mnoho a vítězně bojovávali, o tom přesvědčuje nás již i někdejší dalece rozlehlá vojenská sláva jejich. A vskutku oni uprostřed Evropy bránili za několik věků co pevná hráze outokům národů divokých, od severu i východu nabíhajících, jmenovitě, nemýlíme-li se, Kymrů a Němců.
První jisté zprávy o válečném skutku našich Bójů pocházejí teprve od roku 115 před Kristem. Tehdáž zajisté Cimbrové (Kymrové), bezpochyby na východu od Sarmatů tištění, opustivše sídla svá v jižných Rusích, brali se skrze Halič na západ Evropy. Toto veliké tažení, které nezadlouho potom i samým Římanům záhubou hrozilo, nejprve od Bójů podstoupeno, zdrženo a jinam obráceno jest. Neboť Cimbrové poraženi jsouce od nich snad ve severovýchodní Moravě, změnili směr svůj, a podadouce se do Uher, tam přepravili se přes Dunaj; tudíž na Taurisky a Skordisky, národy vlaské v Zadunají a v Ilyrsku osedlé, se obořivše a tak říši bójskou obešedše, vpadli skrze zemi helvetskou (ku kteréž tehdáž kromě Švejcar i Švábsko i částka Bavor náležely) do Galie a Itálie, kdežto potřeli čtvery vojska římská, až konečně velikému vůdci K. Mariovi podařilo se (roku 102 a 101 před Kristem) vyhladiti je i nové spojence jejich Teutony a Umbry. Toto vítězství Bójů nad vojskem tak strašným svědčí vysoce o jejich tehdejší síle a správě válečné.
V toku prvního století před Kristem nabývá historie těchto končin Evropy čím dále tím více světla i jistoty; tehdejší položení a vzájemné dotýkání se národů dá se již snáze určiti, jak ze svědectví starých spisovatelů, tak i z důvodů, jež sama spojitost událostí poskytuje. Sousedili tehdáž s Bóji na severu větším dílem národové němečtí, Hermunduři, Lygiové a Markomani; na východu národové thráčtí, jmenovitě Dákové a Panonci ve dnešních Uhřích; na západu od Dunaje až k Mohanu Helvetové, národ vlaský; na jihu a jihozápadu, v uherském Zadunají, ve Štyrsku a Tyrolsku, národové kmenů rozličných, Panonci, Tauriskové, Rhetové, Vindelikové a jiní. Avšak již tehdáž oba ti národové, kteří posléze všecky Vlachy v Evropě podrobili, vždy blíže k nim dotírali: Římané od jihu a Němci od severu.
K veliké a nešťastné válce Helvetů proti Juliovi Caesarovi (roku 58 před Kristem), která byla počátkem podmanění Římanům celé Galie, posláno jest i od našich Bójů 32 000 lidu Helvetům ku pomoci. Užíváno jich, jakožto bojovníků srdnatých, spolu s Tulingy k ochraně zadních šiků; ale když vojsko helvetské několikráte poraženo bylo, i oni musili posléze vzdáti se Římanům. Spojenci Caesarovi v této válce Aeduové, národ galický, uprosili vítěze, aby mohli tyto zajaté Bóje, jichžto udatnost na slovo vzata byla, osaditi ve své krajině. Takž dána jim sídla opět v starodávné vlasti jejich.
S touto nehodou potkala se jen částka národa bójského, a sice v zemi cizí; domácí a hlavní podstata jejich tím neutrpěla. Než nedlouho potom mnohem větší pohroma uvalila se na ně a na vlast jejich od východu. Boerebista, král dácký neboli getský, jehož duchu podnikavému zdařilo se bylo podmaniti sobě téměř všecky krajiny mezi Tatrami a Haemem rozlehlé a jenž mocen byl postavit do boje dvakrát sto tisíc mužů, zdvihl posléze, asi roku 48 před Kristem, i proti Bójům válku. Panovaltě tehdáž u nich Kritasir, jehožto vláda vztahovala se i k národům vlaským za Dunajem až po horní Drávu a po jezero Blatenské osedlým. Strhla se bitva ukrutná, tuším u řeky Ráby v nynějších Uhřích, ve kteréž Bójové náramně poraženi a země jejich podunajská, nynější Rakousy, tak hrozně popleněna jest, že od té doby téměř za sto let nejináče nazývána byla než "pouští bójskou" (deserta Boiorum). Boerebista užil tuším proto tak ukrutně vítězství svého, aby bezpečnou učinil nově založenou říši svou před sousedy tak mocnými, jakými tehdy Bójové byli. Ale úmyslové tito zmařeni jsou brzy, když asi roku 45 před Kristem Boerebista sám ode svých poddaných zavražděn, říše pak jeho se rozpadla.
Ostatkové Bójů poražených ustoupili do Čech, kamž nezdá se že by Boerebista je stíhal; ale síla jejich národní zemdlená klesla, aniž potom více mohla zotaviti se. Od té doby Bójové již ne skutky válečnými, ale jen uměním pokojným, šetříce domácnosti, památku svou zachovali. Mnohá města v Čechách i v Moravě od nich založená, ačkoli neodolala bouřím a vichrům pozdějších století, svědčí chvalně o živobytí jejich občanském a obírání se prácemi řemeslnými. Konečně pak, podmaněni byvše od národů cizích, podnikli pomalu tentýž osud, který zachvátil všechny sousedy a kmenovce jejich. Potomkové jejich tam pořímaněni, tu poněmčeni anebo poslovaněni jsou; vyhynutí jazyka potáhlo za sebou i konečnou záhubu národnosti; a jen jména některých řek, jakožto Jizery, Vltavy, Moravy, Litavy a snad i měst Brna, Berouna, Bzence etc. připomínají soudným zpytatelům až posavad někdejší přebývání národu tohoto ve vlasti naší.