Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVÁ

Čechy a Morava

Historické divadlo národa našeho, země česká, prostírá se uprostřed pevniny evropské asi po tisíci mílích čtvercových. Popatřice na obraz její na mapě, uhlédáme podobu nepravidelného čtverhranu, jehožto hrany čelí právě k severu a jihu, k východu i západu. Na pokraji svém odevšad obklíčena jest pohořími, kteráž zdají se vybíhati ze dvou uzlů: od východu totiž, od Sněžky Králické, k severozápadu vznášejí se Krkonoše, jež Čechy od Slez, a k jihozápadu rozkládají se Ždárské hory, jež je od Moravy dělí; na západu, od Smrčin, táhnou se k severovýchodu, mezi Čechami a Sasy, Krušné hory, a k jihovýchodu, mezi Čechami a Bavory, Šumava. Obojí pak pohoří stýká i sceluje se s obou stran: na jihu, proti Rakousům, horami Cáhlovskými, na severu, proti Lužici, Zhořelskými horami.
Jsou tedy Čechy již přírodou samou ohraničeny a věncem hor co hradbami přirozenými obklopeny. S těchto hradeb pokrajních vinou se do země rozličná odhoří a protihoří, ponenáhlu se nížíce, až pak se tratí tu v úplné rovině, tu v krabatině. Rovina však též brázděna jest i hlubokými stržemi a řečišti a hory buď homolité, buď i báňovité tu v ohromných kupách, tam osamělé, vysoce nad ni se vypínají.
Jižní pohoří, dělící Čechy od Moravy, Rakous a Bavor, činí spolu rozhraní vod evropských. Z toho patrno, že země tato do vysokého podnebí položena jest. Prameny všechny, jež se prýští po horách zemi vůkol věnčících, stékajíce se pomalu v potoky a řeky, spojují se téměř uprostřed země v jediný proud labský a odtékají k severu jediným úžlabím, prorvavším se hluboce skrze hornaté ty valy. Čechy celé jsou jen hořejší poříčí labské v Evropě.
Přirozené průsmyky v pohoří pomezném označeny jsou nyní všude silnicemi, vybíhajícími jimi ven ze země. V dějinách prosluly nejvíce domažlický a chlumský, neméně však důležité jsou chebský a litomyšlský, čelící od západu i od východu téměř zrovna naproti sobě.
Příroda sama, ukončivši a uzpůsobivši Čechy co zvláštní celek, předustanovila tím hlavní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechceme, že by národové vůbec tělesnou a mravní povahu svou brali ze způsobu, polohy a povětrnosti zemí těch, ve kterých přebývají, přece také zapírati nemůžeme, ano na jevě jest, že příležitosti, pohody a nehody, jež země každá z přirození svého naskytuje, mocně působí v rozvíjení se a ve směru života národního. I země česká hověla národům, jež ji osaditi měli, podle rozdílné povahy jejich rozdílně. Národ ve válkách podnikavý mohl odtud co s přirozené hradby podmaniti sobě všecky sousedy a jim panovati, Čechy mohly se mu státi jádrem nedostupným státu na sever, na východ a západ široko daleko rozlehlého. Méně příznivé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, úzce omezen jsa hranicemi přirozenými, nemohl nikdy na počet a sílu znamenitě zveličiti, aniž mu poloha jeho uprostřed Evropy platna byla, pokud se mu nedostávalo pomoci té, kterouž jediné umy věků osvícených poskytovati mohou. Vzdálenost moře, nedostatek velikých splavných jezer a řek v zemi a sám ten věnec hor pohraničních, překážejíce obchodu a spojení s ostatní Evropou, osamocovaly Čechy, až teprv cesty uměle ražené počaly jim poněkud nahrazovati nedostatek cest přirozených. Mimo to pro vysokost a severní svah celé krajiny tratí jižní část země všecky ty výhody, které by jí plynouti měly z menší výše polární. Naproti tomu však příroda s ničím se tu neoštídala, čehokoli potřebí bylo k vychování lidstva na duchu i na těle zdravého, čilého a rázného. K tomu cíli dopřála mu podnebí mírného a vzduchu, kterému škodlivé výpary bahnišť, ani věčné ledy sněžek vysokých, ani bouřlivé pískoviny a stepi nikde lahody a zdraví neujímají; největší rozmanitost jak v povrchu krajiny, tak i v plodinách půdy zemské působí blahočinně v těle i duchu obyvatele každého. I ačkoli tu nic samo sebou v bujné hojnosti se mu nenaskyluje, přece také i práce rukou jeho nebývá nikde bez odplaty, ana příroda, složivši do lůna této vlasti hojné a vzácné poklady kopanin a vod léčivých a odepřevši jí soli, této přední potřeby vezdejšího života, zdá se, jako by tím Čechy sama byla pobízeti chtěla k promyslné přičinlivosti a k obchodu se sousedy.
Ačkoli pak pomezí jihovýchodní svou vyvýšeností způsobuje rozhraní vod v Evropě, jest přece tak zploštělé, že přes ně co přes vysokou pahorkatinu všude téměř bez nesnáze a bez péče přecházeti lze. Za ním pak prostírá se opět krajina zvláštní, Morava, zvíci asi polovice Čech, se zvláštními pohořími a poříčími, také přírodou samou, avšak méně dokonale ohraničená. Na severu chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodloužené to Krkonoše; na východu dlouhotáhlé Tatry stanoví její meze proti Uhersku. Na severovýchodu však nachází se tu otvor, kterýmž ona s výšiny své vysílá řeky Odru a Vislu až do Baltického moře; na jihu pak, proti Rakousům, nedostává se jí ovšem hranic přírodních, ježto by zde teprv Dunaj působiti mohl. Přirozená povaha krajiny této podobá se české, ale předčí ji svahem jižním.
Spojení tedy Čech a Moravy v jeden celek, majíc v přírodě samé podstatný svůj základ, nemůže považováno býti za pouhou náhodu. A skutečně v obou krajinách od věků, pokud historie stává, vždy a pokaždé jeden a týž národ přebýval, jedna i táž nejvyšší vláda panovala; obě země tedy, Čechy i Morava, co národ i stát vždy zajedno byly. Tímto spojením však přirozené výminky dějin takového celku zlepšily se znamenitě. Větší počet a prostranství pojišťovaly spojenému národu větší moc a podstatu proti cizincům; blízké poříčí Dunaje co hlavní kupecká silnice uvnitř Evropy, zvouc ho k obchodu s celým světem, bránilo jeho doma osamocení; a otvor ten mezi Sudety a Tatrami usnadnil dotýkání se s národy přebývajícími v rozlehlých krajinách mezi moři Baltickým a Černým a mezi pohořím uralským. Proto historie národu českého, má-li důkladnou býti obou krajin, Čech i Moravy, stejně šetřiti musí, jelikož dějinám obou jakožto částkám jednoho celku jedněm bez druhých porozuměti nelze.

Dějepis a dějiny vůbec

Kterak celé pokolení lidské, přirozením a původem svým jedno a totéž jsouc, přece rozrodilo se na tolikerá plemena, kmeny, národy a větve, rozdílné co clo tělesné postavy a barvy, duchovní povahy a řeči, mravů a obyčejů, o tom žádný nepoučuje nás podavek historický. Na samém počátku věku historického spatřujeme již nejen rozdrobenost veškerého člověčenstva v nesčíslné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezávislé, ale spolu také i patrný směr celého dějinstva k umenšení této rozmanitosti, k smíšení a jednocení rodů a plemen, zanikání jedněch a vzmáhání se druhých. Slabý hynul, dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu, avšak síla duchovní a mravní vítězila konečně nad tělesnou. Nicméně jako v hmotném světě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se v jednom bytu, zárodkem bývá bytu jinému a jako plemena křížením, sady štěpováním vždy se více sílí a šlechtí, tak i míšení se a splývání různých národů zdařívalo i daří se konečně k prospěchu člověčenstva, hýbajíc a pružíc ducha lidského i zúrodňujíc ho vždy novými živly. Již v nejstarších sídlech osvěty, Indii a Egyptě, pozorovati bylo směs národů různého původu; do starého Řecka přineseno bylo z Egypta i z Fenicie první símě vzdělanosti, které potom vyspělo v blahodárné půdě té v nejutěšenější plody; starý pak Řím teprv tehdáž opravdově zavládl světem, když v něm zdomácněl květ osvěty řecké. Tak již ve starém věku národové přední, dědíce vzdělanost po sousedech svých, i u sebe zdokonaliti i vně u cizích ji šířiti napomáhali, jiné vždy stránky její nad jiné zvelebujíce, ale i jinými také vadami, jež přiměšovali, ke konečnému úpadku ji vodíce. Nejznamenitější a nejvznešenější výsledek i úkaz celé dávnověkosti bylo dokonalé spojení a sjednocení náboženství Kristova se vzdělaností řeckou ve světovládném někdy panování římském. Kdyby osudem božím nebylo do toho svazku hned s počátku vloudilo se porušení, svět celý by byl pomalu se musel pořímaniti; ale všemoudrý bůh, neučiniv ani dvou zrnek pískových dokonale stejných, tím méně chtěl pouhé jednotvárnosti v nejušlechtilejším tvoru svém, jejž k obrazu svému poněkud připodobnil. Císařský Řím sice vzdělal umění panovnické a vladařské až k nejvyšší dokonalosti, přece však, prospívaje v úhonech a vadách vždy více nežli ve ctnostech, stal se posléze vzorem vlády, jaká býti nemá. Soustřediv veškerou veřejnou moc a vůli v jediné hlavě, udusil konečně všechno samostatné vyvíjení se ducha, všechnu samočinnost a samohybnost jak jednotlivých osob, tak i celých obcí a národů. Panovník, sníživ vše mimo sebe pod důstojenství člověka, nemohl však sám sebe i potomků svých uchrániti práva přírody a zbaviti křehkostí lidských. Všeobecné vysílení a zakrsání, ochablost na těle i na duchu byly nevyhnutelné následky soustřednosti přepjaté a mnohověké a konec všeho - nezachranitelný pád říše římské. Jediný jen živel v ní měl tolik vlastní síly, že odolav všeobecné záhubě, stal se zárodkem nového života: to bylo náboženství křesťanské. Na zříceninách světovládného Říma postavil své žezlo svět německý. Jím roztrhány sítě, dusivší shůry tak dlouho všechnu samohybnost v národech, člověk nabyl opět svého práva, zničená politikou Caesarů energie osobní, dostavši se navrch, počala znovu dávati světu zákony. Tajiti nelze, že i tato změna, jakkoli sama v sobě blahodějná, potáhla nové neřesti za sebou. Němec zajisté ztroskotal římskou vládu ne k obecnému prospěchu národů, ale jen k svému vlastnímu. Bažení po zboží a panství, nikoli pak cit nebo potřeba svobody ozbrojovaly silné rámě jeho a pudily ho hledat své štěstí za hranicemi vlasti. Pročež ani poroby v Evropě nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměnil jen ochabující jedinovládu v bujnou mnohovládu. Tou však proměnou počal se jinačiti i jeho vlastní život národní. Brzy k zásadám německého ducha, k osobní energii a promyslnosti připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbývalo jarého z římského světa: horlivost náboženství křesťanského a umění panovnické jaly se vzdělávati ústřednost novou a dvojitou sice, ale po mnohá století aspoň svornou, císařství totiž a papežství.
Jakmile se Němec uvázal výbojem u veliké starého Říma dědictví, Slovan mírný tiše za ním postoupiv, usadil se vedle něho. S ním vkročil spolu nový živel národní do života evropského, neméně ušlechtilý, ale i neméně úhonný. Volnost a rovnost všech občanů mezi sebou co synů téže rodiny byly hlavní známkou starých Slovanů; kéž se k nim jen i svornost byla přidružila! Patriarchální mravy a způsoby jejich by byly postačily k pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pod štítem moci vyšší uchrániti se všech bouří a pohrom mimořádných. Slovanova nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbavila ho vši svéhlavosti a urputnosti. Nechtěje panství ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotou národní také silné úvazky řádu a vlády; přeje stejných práv a stejné všem domácím svobody, žádal spolu, aby všickni také drželi se stejné koleje starých zvyků; nedávaje u sebe místa ani rozdílům stavů, ani výsadám, nehověl přece ani vlivu výtečných osob, ani rychlému rozmáhání se vyšší osvěty; nebaživ po výboji, sotva sám brániti se uměl; žádaje v pokoji používati úrody pole svého, tím častěji podléhal rozkazům cizinců. Neměl-li konečně zahynouti, musil i Slovan postupem věků zjinačiti způsoby své a přimísiti živlů římanských i německých do svého národního života.

Hlavní ráz dějin římských, německých a slovanských

Kterak celé pokolení lidské, přirozením a původem svým jedno a totéž jsouc, přece rozrodilo se na tolikerá plemena, kmeny, národy a větve, rozdílné co clo tělesné postavy a barvy, duchovní povahy a řeči, mravů a obyčejů, o tom žádný nepoučuje nás podavek historický. Na samém počátku věku historického spatřujeme již nejen rozdrobenost veškerého člověčenstva v nesčíslné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezávislé, ale spolu také i patrný směr celého dějinstva k umenšení této rozmanitosti, k smíšení a jednocení rodů a plemen, zanikání jedněch a vzmáhání se druhých. Slabý hynul, dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu, avšak síla duchovní a mravní vítězila konečně nad tělesnou. Nicméně jako v hmotném světě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se v jednom bytu, zárodkem bývá bytu jinému a jako plemena křížením, sady štěpováním vždy se více sílí a šlechtí, tak i míšení se a splývání různých národů zdařívalo i daří se konečně k prospěchu člověčenstva, hýbajíc a pružíc ducha lidského i zúrodňujíc ho vždy novými živly. Již v nejstarších sídlech osvěty, Indii a Egyptě, pozorovati bylo směs národů různého původu; do starého Řecka přineseno bylo z Egypta i z Fenicie první símě vzdělanosti, které potom vyspělo v blahodárné půdě té v nejutěšenější plody; starý pak Řím teprv tehdáž opravdově zavládl světem, když v něm zdomácněl květ osvěty řecké. Tak již ve starém věku národové přední, dědíce vzdělanost po sousedech svých, i u sebe zdokonaliti i vně u cizích ji šířiti napomáhali, jiné vždy stránky její nad jiné zvelebujíce, ale i jinými také vadami, jež přiměšovali, ke konečnému úpadku ji vodíce. Nejznamenitější a nejvznešenější výsledek i úkaz celé dávnověkosti bylo dokonalé spojení a sjednocení náboženství Kristova se vzdělaností řeckou ve světovládném někdy panování římském. Kdyby osudem božím nebylo do toho svazku hned s počátku vloudilo se porušení, svět celý by byl pomalu se musel pořímaniti; ale všemoudrý bůh, neučiniv ani dvou zrnek pískových dokonale stejných, tím méně chtěl pouhé jednotvárnosti v nejušlechtilejším tvoru svém, jejž k obrazu svému poněkud připodobnil. Císařský Řím sice vzdělal umění panovnické a vladařské až k nejvyšší dokonalosti, přece však, prospívaje v úhonech a vadách vždy více nežli ve ctnostech, stal se posléze vzorem vlády, jaká býti nemá. Soustřediv veškerou veřejnou moc a vůli v jediné hlavě, udusil konečně všechno samostatné vyvíjení se ducha, všechnu samočinnost a samohybnost jak jednotlivých osob, tak i celých obcí a národů. Panovník, sníživ vše mimo sebe pod důstojenství člověka, nemohl však sám sebe i potomků svých uchrániti práva přírody a zbaviti křehkostí lidských. Všeobecné vysílení a zakrsání, ochablost na těle i na duchu byly nevyhnutelné následky soustřednosti přepjaté a mnohověké a konec všeho - nezachranitelný pád říše římské. Jediný jen živel v ní měl tolik vlastní síly, že odolav všeobecné záhubě, stal se zárodkem nového života: to bylo náboženství křesťanské. Na zříceninách světovládného Říma postavil své žezlo svět německý. Jím roztrhány sítě, dusivší shůry tak dlouho všechnu samohybnost v národech, člověk nabyl opět svého práva, zničená politikou Caesarů energie osobní, dostavši se navrch, počala znovu dávati světu zákony. Tajiti nelze, že i tato změna, jakkoli sama v sobě blahodějná, potáhla nové neřesti za sebou. Němec zajisté ztroskotal římskou vládu ne k obecnému prospěchu národů, ale jen k svému vlastnímu. Bažení po zboží a panství, nikoli pak cit nebo potřeba svobody ozbrojovaly silné rámě jeho a pudily ho hledat své štěstí za hranicemi vlasti. Pročež ani poroby v Evropě nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměnil jen ochabující jedinovládu v bujnou mnohovládu. Tou však proměnou počal se jinačiti i jeho vlastní život národní. Brzy k zásadám německého ducha, k osobní energii a promyslnosti připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbývalo jarého z římského světa: horlivost náboženství křesťanského a umění panovnické jaly se vzdělávati ústřednost novou a dvojitou sice, ale po mnohá století aspoň svornou, císařství totiž a papežství.
Jakmile se Němec uvázal výbojem u veliké starého Říma dědictví, Slovan mírný tiše za ním postoupiv, usadil se vedle něho. S ním vkročil spolu nový živel národní do života evropského, neméně ušlechtilý, ale i neméně úhonný. Volnost a rovnost všech občanů mezi sebou co synů téže rodiny byly hlavní známkou starých Slovanů; kéž se k nim jen i svornost byla přidružila! Patriarchální mravy a způsoby jejich by byly postačily k pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pod štítem moci vyšší uchrániti se všech bouří a pohrom mimořádných. Slovanova nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbavila ho vši svéhlavosti a urputnosti. Nechtěje panství ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotou národní také silné úvazky řádu a vlády; přeje stejných práv a stejné všem domácím svobody, žádal spolu, aby všichni také drželi se stejné koleje starých zvyků; nedávaje u sebe místa ani rozdílům stavů, ani výsadám, nehověl přece ani vlivu výtečných osob, ani rychlému rozmáhání se vyšší osvěty; nebaživ po výboji, sotva sám brániti se uměl; žádaje v pokoji používati úrody pole svého, tím častěji podléhal rozkazům cizinců. Neměl-li konečně zahynouti, musil i Slovan postupem věků zjinačiti způsoby své a přimísiti živlů římanských i německých do svého národního života.