Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Předmluva vydavatele

"Idea státu rakouského" jest největší a nejdůležitější politický spis dějepisce a politika našeho národa, Fr. Palackého (1798 - 1876). Fr. Palacký vydal práci svoji na jaře 1865, ve chvílích, kdy kabinet Schmerlingův umíral, kdy německý centralismus nemohl udržeti se v celé říši a kdy hrozilo Rakousku zavedení dualismu. Třeba že však v době té "Idea státu rakouského" byla vydána, přece jest to práce politicko-theoretická, ne politicky praktická, a autor její jeví se nám ne jako politický praktik, nýbrž jako veliký politický myslitel.

Základní myšlénka "Idei státu rakouského" byla vyslovena Fr. Palackým dávno před r. 1865, hned r. 1848 a pak důkladněji r. 1849. Fr. Palacký odkazem v "Idei" na svůj list z 11. dubna r. 1848 do Frankfurtu n. M. a na svůj článek z prosince r. 1849 "O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku", kteréžto práce obě byly s jeho vůlí a vědomím připojeny jako přílohy k prvnímu samostatnému vydání "Idei státu rakouského", přímo naznačil, kdy pronesl myšlénky v "Idei státu rakouského" hlásané poprvé a sebral nám tím zároveň nejdůležitější materiál, z něhož lze poznati celý vývoj politické theorie Palackého, týkající se idei státu rakouského.

O moderním úkolu Rakouska Fr. Palacký měl příležitost po prvé obšírněji rozepsati se ve svém dopisu z m. dubna r. 1848 do Frankfurtu n. M., kde r. 1848 výbor padesáti za presidentství Soirona radil se o přípravách k uskutečnění velikého díla: politicky sjednotiti celé Německo, všechny země německého spolku, a dosáhnouti uskutečnění ideálu toho přetvořením spolku německých států v spolkový stát německý. Palacký, který byl přizván k působení na díle tomto, v listě svém dne 11. dubna odmítl účastniti se prací shromáždění frankfurtského. Vystihoval nebezpečenství, které hrozila z Frankfurtu n. M. národnostem v Rakousku a zvláště národnosti české. Odepřel účastniti se z důvodu, že pro spolupůsobení poslanců koruny české na budování velké říše německé není historickoprávního základu, poněvadž "spojení země české s říší Německou pokládáno i považováno býti musí, nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem"; ale účast odmítl důrazněji hlavně jako stoupenec zásady přirozeného, rovného práva všech rakouských národů, z obavy, že by ve velké říši německé, při jejímž vzniku by měla za své vzíti suverenita Rakouska, národnostem rakouským nemohly dány býti záruky trvání a vývoje jejich národnosti. Palacký z důvodů liberálních prohlásil se tehdy proti Rusku a pro program austroslavistický, a prohlásil se pro něj zvláště jako nacional vzhledem ke snahám frankfurtským. V neporušení suverenity Rakouska viděl záruku trvání a vývoje české národnosti, on připouštěl jako uvědomělý a nacionalně cítící Čech, aby Rakousko a Německo stály ve věčném spolku "k obraně i ke vzdoře" a případně, aby mezi nimi zavedena byla i celní jednota, ale nikdy nemohl v zájmu své národnosti spolupůsobiti, aby Rakousko bylo pojato do spolkového státu německého, Frankfurtem obmýšleného. V uvedeném právě dopise z r. 1848 Fr. Palacký poprvé obšírně projevil, stoje na myšlénce přirozeného práva národů, svoji víru v nutnost trvání Rakouska a prohlásil za jeho novodobou ideu: úplnou národnostní rovnoprávnost.

V článku "O centralisaci a národní rovnoprávbosti v Rakousku", který Palacký dne 21. prosince r. 1849 dopsal a dva dny na to v Havlíčkových Národních Novinách na žádost Havlíčkovu otiskl, Palacký valně doplnil myšlénku r. 1848 v listě do Frankfurtu pronesenou. Po zavedení oktrojované ústavy, v březnu r. 1849, kdy reakce vítězně postupovala v Rakousku, kdy centralisace v Uhrách pokračovala a kdy vláda rakouská chystala se dle slibu březnové oktrojírky oktrojovati centralistická zřízení zemská, vystoupil Palacký s návrhem na reformu centralistické a nadvládu němčiny v říši podržující oktrojírky ve smyslu svých federalistických zásad, které hájil v lednu r, 1849 v ústavním výboru říšského sněmu v Kroměříži proti jeho většině. Palackého jako českého nacionála bolelo, že oktrojírka jest "u vysoké míře" centralistickou a že je tudíž v odporu s novodobou ideou státu rakouského: národní rovnoprávností. Palacký tehdy pokusil se konkretně ukázati, jak by se měla oktrojírka změniti, aby nenadržovala ani Němcům ani Maďarům. Žádal pro národy více autonomie, nežli ji poskytovala oktrojírka, a navrhoval v březnové oktrojírce změniti míru kompetence říšské a kompetence zemské. Taxativně vymezil jako záležitosti říšské: záležitosti dvorské, zahraničné, vojenské, říšské finanční, obchodní, říšské komunikační a dle možnosti stejné zásady právní; všechny ostatní záležitosti přiřkl do kompetence zemské čili "autonomii národův". Vedle říšských ministrů přál si míti i ministry zemské čili národní, jichž by bylo pro zemské skupiny: německou, českoslovanskou, polskorusínskou, maďarskou, rumunskou, jihoslovanskou, italskou, utvořené ne na základě historickém, nýbrž dle příslušnosti ethnické. Každá taková skupina měla míti i své kasační soudy a zemské sněmy. Zemský ministr by býval dle Palackého současně exponovaným ministrem říšským. Měl míti pro veškeru zemskou správu odborné rady ministeriální. Palacký také přijímal zřízení říšské rady, na niž pomýšlela oktrojírka, jenže pomýšlel na ni zreformovanou ve smyslu svých zásad. V tomto článku Palacký jasně vyslovil, že si představuje uskutečnění moderní idey Rakouska, provedení úplné národnostní rovnoprávnosti, zavedením federace na základě národnostním, zřízení to, kde byla by říšská jednota zachavána a jednotlivým národnostem zaručen svobodný autonomní vývoj.

Palackého "Idea státu rakouského", sepsaná r. 1865, jest do jisté míry opakováním, ale i doplněním a době přizpůsobením Palackého myšlének, pronesených v dvou článcích, výše zmíněných. Jako r. 1848, tak i r. 1865 Palacký byl český nacionál, obávající se zvláště před Němci o svoji národnost, byl jako r. 1848/9 tak i r. 1865 hlasatel zásad liberálních a měšťansky demokratických. Jeho vývody byly logicky přesné: Chtěl, jako r. 1848/9, aby Rakousko mělo svoji ideu době moderní odpovídající, prohlásil za ideu takovou pro Rakousko, obývané různými národnostmi, opravdové uskutečnění národní rovnoprávnosti, stál na nutnosti existence národnostně spravedlivého státu rakouského v zájmů malých národností v Rakousku. Důsledně proto obrátil se proti centralismu, který udílel panství Němcům a za úkol Rakouska prohlašoval šíření moci a kultury německé na východ, a důsledně varoval před zavedením dualismu, který mu znamenal rozdělení se Němců s Maďary o panství v Rakousku. Centralismus i dualismus nesnášely se Palackému se svobodou a právem národním. Jako r. 1848/9 tak i roku 1865 moderní ideou státu rakouského byl Palackému zvláštní rakouský federalismus. "Hlavní zásluha," pravil, "i známka federalismu jest ta, že jen on sám jediný mocen a způsoben jest uvésti u nás v úplnou platnost zásadu rovného všem práva, kteráž jakož jest nejušlechtilejším ovocem osvěty novověké a křesťanské pospolu, tak i vítězně klestí sobě dráhu do budoucnosti u všech národův vzdělaného světa." Jako r. 1848/9 tak i r. 1865 Palacký za východisko svého programu pokládal přirozené právo národnosti, ale proti svým názorům z r. 1848/9 byl r. 1865 nucen vzhledem k skutečnosti nově vytvořené, vzhledem k diplomu říjnovému s jeho theorií historicko-politických individualit, kombinovat názor svůj právem historickým. Přiznával, že diplom říjnový ztížil provedení národní rovnoprávnosti, ale zase cenil, a to více nežli se skutečností se srovnávalo, federalistický smysl diplomu říjnového. Ale nepřiklonil se na stanovisko historického práva úplně, nehoroval v "Idei státu rakouského" pro restituci státního práva českého a také neuznával ani vzhledem k Uhrám zásadu kontinuity práva.

"Idea státu rakouského" byla původně serie osmi článků, které vyšly v politickém denníku "Národu" dne 9., 12., 16., 20., 26. dubna a 3., 15., 16. května r. 1865. Hned po vydání článků těch "k žádosti vyslovené se mnohých strah" byly stati ty sebrány v jeden celek a "přehlédnuté od samého spisovatele" byly odevzdány ještě r. 1865 veřejnosti. Toto vydání obsahovalo ještě jako přísohy A) a B) psaní Palackého z 11. dubna r. 1848 parlamentu Frankfurtskému a článek Palackého "O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku". "Vidělo se opakovati je," tehdy zdůvodnil nové vydání příloh těch v předmluvě k "Idei státu rakouského", datované "v Praze 18 máje 1865", nejmenovaný vydavatel, "na tomto místě, aby věc důležitá, o kteréž v nich se jedná, nabývala vždy jasnějšího světla."

Přítomné vydání pořízeno jest dle prvního samostatného vydání "Idei státu rakouského". Malé číslice na okrajích stránek tohoto vydání označují stránkování původního, samostatného vydání.

"Idea státu rakouského" vyšla r. 1866 německy pod názvem "Oesterreichs Staatsidee" v překladu V. Kienbergra. Český text "Idei státu rakouského" Palacký později otiskl v III. dílu Radhoště (str. 158-230) a prof. dr. B. Rieger ve svém kritickém vydání Františka Palackého "Spisů drobných". Díl I., str. 209-267.

Na Kr. Vinohradech 29. října 1906.
Dr. Zd. V. Tobolka.

I.

Národ č. 96, 9. 4. 1865

Komu přemýšleti jest o dějinách i osudech státu Rakouského, tomu nebude lze na dlouho vyhnouti se otázce: má-li stát ten svůj zvláštní účel, své zvláštní určení a povolání, ježto by jej činilo jednotou a celkem a stanovilo také hned s předu a povšechně jak obor tak i ústrojí jeho? a tudíž je-li to nějaký organismus živý, jenž potřebuje k živobytí svému jisté míry hmoty a moci a jejího uspořádání vnitřního? - aneb je-li to pouhý konglomerat zemí a národův beze vnitřního ladu a skladu, jehož tvůrce byla náhoda, zdar mečový aneb (dle známého pořekadla) šťastné snoubcův úmluvy, a jejž toliko meč drží dohromady? Jinými slovy: je-li stát Rakouský, jak v minulosti, tak i za naší doby, nositelem a zástupcem jisté idey, ježto ukládajíc mu zvláštní povinnost, činí se spolu zárukou jeho trvání, aneb visí-li toto také jen od náhody, od štědrosti přírody při nadání ducha jeho panovníkův a vladařův, od měnivé přízně bohyně Bellony a od nestálých choutek národův domácích i zahraničných?

Na otázku takovou, pokud mně vědomo, dávána posavad odpověď jen více méně mystická, od jistého rodu pochlebníkův, jimžto jak poloha země knížetství Rakouského, tak i krev dynastie Habsburské zdály se míti do sebe jakési zvláštnosti výtečné, zvoucí a oprávňující je ku panování nad světem. Nebudu se zaměstnávati vyvracováním domnění takového; znaje se poměkud v dějinách zemí těchto, nepozoroval jsem nikdy, že by někdejší "deserta Bojorum" byla sama v sobě jevila tajemnou jakousi moc přitahavou, aneb žeby slavný rod Habsburský byl měl již ku př. ve XIV. století jakou čáku k tomu, co mu přineslo teprv století XVI. Ovšem že rod ten, jako i jiní, veden byl prozřetelností božskou ku panování nad zeměmi a národy rozličnými; to však dálo se cestou přirozenou, a nikoli působením nějakým snad polouzázračným.

Jest to téměř obecná vada vědoucnosti nynějšího pokolení, že při uvažování politických útvorův doby naší obrací zřetel svůj vždy jen k západu a zapomíná příliš, jak ohromné bylo někdy působení východu v dějinách jak člověčenstva, tak i Europy zvláště. Vždyť veliké převraty světové přišly nám všecky od východu, z Asie, počna od velikého stěhování se národův až do usazení se vlády asiatské v zemích Řeckých, v kolébce naší civilisace. Pováží-li se, jak hrůzoplodná bývala někdy pověstná onano "vagina gentium", o níž za našeho věku již ani slechu není, musí se uznati, že národové bydlící na východu Europy, větším dílem Slované, měli neméně velikou úlohu před sebou, nežli Romani a Germani a že provedli neméně důležitou missí civilisační, přemohše v boji více než tisíciletém konečně všecky ony, osvětě křesťansko-evropejské od jakživa odporné, ba nepřátelské živly, a učinivše je navždy neškodnými. Však o této věci šířiti se nebylo by zde na místě; chtěl jsem jen poukázati k tomu, že i útvor státu Rakouského bral původ svůj, aspoň prostředečně, z velikého ruchu, pocházevšího také z Asie, totiž z násilného vtírání se národu a panství Tureckého do Evropy.

Konečným pádem Konstantinopole r. 1453 nastala byla Europě nutnost, postaviti proti Turecké povodni hráz novou a pevnější, nežli se ukázala býti říše Byzantinská, od dávna mravně zpráchnivělá. Toť byla první a hlavní příčina ku povstání říše Rakouské (kteráž ovšem tohoto jmena ne hned užívala). Kdyby se bylo podařilo buďto Řekům cařihradským, buď mladému tehdáž Dušanovu carství Srbskému, buď konečně Matiášově Korvinově říši Uherské, vyhnati Turky z Europy zase: jsemť jist, že by národové trojí dynastie, uherské, české a rakouské, buďto byli nikdy dobrovolně nespojili se, aneb aspoň že by spojení jejich bylo nemělo trvání stoletého.

Vím, jak mnohé okolnosti a příhody, jak rozmanité chtíče stavily se na odpor utvoření a ustálení nové té říše: vím ale také, že za konečný zdar a vítězství děkovati bylo ne tak zásluhám jednotlivých osob (jichž já ovšem popírati nechci), jako raději tomu, co věk novější nazývati zvykl silou věcí (la force des choses), čili potřebě nutné. Však i kdo nepřáli domu Habsburskému, přičiňovali se často ku pomoci jeho, jakožto náčelníka v boji proti společnému nepříteli, hrozivšímu záhubou veškerému životu duchovním,u národův západních; a když v kostelích křesťanských celé téměř Europy vznášely se prosby k bohu o požehnání a zdar zbraní domu Habsburského, bojovavších pod znamením svatého kříže proti půlměsíci, nabyly tím jak dynastie panující, tak i spolek zemí jí poddaných, zasvěcení svého na dlouhé věky.

Ochrana proti Turkům bylo tedy první společné interesse i povolání, ježto poutalo národy a panovníky říše Rakouské navzájem. K němu měly popředně směřovati snahy spolku státního, dle něho mělo co nejvíce možné zřízeno býti ústrojí jeho vnitřní; v něm zračila se, ať tak dím, první idea vznikajícího státu Rakouského. Za více než dvoustoletého trvání jeho zapustilo spojení pod jednou dynastií tak hluboké kořeny do života národův různorodých, že odolati mohlo nehodám časovým, i když onano idea počala tratiti moc a působení své, an věk nový nové vždy přivodil interessy a potřeby.

Mezi mocnostmi západní Europy bývali papežové Římští vždy nejvěrnějšími spojenci a pomocníky domu Rakouského v boji proti hrozící od Turkův pohromě. Příčin a okolností vykládati netřeba, jsouť na snadě pro každého. Ale poměr tento, neméně nežli španielské vychování panovníkův Rakouských, dal k tomu podnět, že mocnáři obojí, císařové totiž i papežové, stáli věrně k sobě, i když nastalo roztržení církve křesťanské západní; ono pak nastalo, protože papežové zásadou autority javše se vyměřovati čáru, kam a pokud vědoucnost a vůle lidská kráčeti by měla, usilovali udržeti, zastaviti a tak říkaje zamraziti je na tom stupni vývoje, kteréhož dosáhly byly v XV. století; naproti čemuž valná křesťanstva část odhodlala se kráčeti návodem rozumu svobodně dále, třebas ani nevědělo se, kam cesta dovede. Proto když následovaly půtky o náboženství, jimižto západní Europa v XVI. a XVII. století zmítána byla, panovníci rodu Habsburského stali se hlavními hájiteli zásad z Říma hlásaných.

Takto záhy počala se dvojiti úloha státu Rakouského: s jedné strany bylo mu hájiti křesťanstvo před návalem mahomedánství, s druhé zamezovati pokrok tak zvané reformace církevní. Solidárnost zásady autoritní v oboru jak církevním, tak i státním, ba i vědeckém, nesla to s sebou, že Rakousko po celá století (vyjímaje krátkou dobu Josefinskou) uzamykalo a ohražovalo se proti pokrokům ducha novověkého, jak v církvi a ve vládě civilní, tak i ve vzdělanosti a osvětě vůbec; autoritou vyměřovalo se národům, pokud a co věřiti a jak každý smýšleti a chovati se měli; censura i policie starala se o to, aby rozum i vůle lidská nikde nevyšinuly se z kolejí předepsaných. Podstata i hlavní známka systému takového byla pouhá negace: aby duch nezbujněl snad nebezpečně, držán jest ve všem přísně na uzdě; stromu vědoucnosti a působnosti lidské nedáno vyvíjeti se a růsti dle přírody, ale jako někdy v zahradách francouzských, jen pokud dovolovaly zahradníkovy provázky a kleště. Takto nadlouho svírán jsa duch, musel konečně buďto zakrsati a hynouti, aneb mocí svou vnitřní protrhnouti vazby, vymaniti se a nastoupiti dráhu pokroku. Kterak převrat takový udál se v Rakousku velikými bouřemi roku 1848, jest ještě u všech vrstevníkův našich v živé paměti. Od té doby přestala onano negace a reakce býti hlavním pravidlem i vodítkem vlády Rakouské, ačkoli za ministra Bacha zdálo se některý čas, jakoby tato chtěla vrátiti se k ní zase; neboť vedle zásady autority (kteréž ovšem v každé jakékoli společnosti lidské vždy a naprosto bývá potřebí), uvolněno bylo již zásadě rozumu a vůle lidské v té míře, a vliv i působení ducha novověké osvěty stalo se bylo tak mohútným, že návrat do minulosti nemohl býti nežli zdánlivý a dočasný toliko.

Když tedy říše Rakouská přestala býti štítem ochranným jak proti Osmanstvu v sobě zakrsalému a jem nesvorností vlád křesťanských podnes v bytu zachovanému, tak i proti duchu a zásadám osvěty novoeuropejské, líčeným a zamítaným v listině na slovo vzaté doby nejnovější: přestalo-li také a ztratilo-li se i zvláštní jeho povolání, jeho idea i účel, ježto ve skutek uvésti a vyplniti nynější Rakousko má, i jen ono samojediné vyplniti může? či nastala již ta doba, kde různorodí národové Rakouští, nemajíce společného interesse ani společného účele, mají a budou starati se jen každý sám o sebe, a zůstávati po spolu jen pokud křehkou železa mocí pohromadě udržováni budou?

Odpovědi na otázku tuto za našeho věku dávají se, ač ne vždy na hlas, rozličné. Mnozí, přemnozí, zvláště cizozemci, zapírají naprosto jakékoli zvláštní povolání státu neboli říše Rakouské co jednotného celku: a poněvadž Rakousko po tak dlouhé časy okázalo se býti jen štítem reakce v Europě, proho zdá se jim, že by dobře bylo, kdyby celek ten rozpadl se zase v původní své částky. Jiní přiznávají sice státu Rakouskému jisté zvláštní účely a povolání, ale různí se v ustanovování a pojmenování jejich: jedněm má Rakousko býti mocí ochrannou katolicismu jak vůbec, tak zvláště na východu Europy, kdežto jiní požadují od něho uznání rovnoprávnosti všech řádných náboženských konfessí; jedni dávají mu za úlohu, šířiti moc a kulturu německou na východ, jiní ukládají za povinnost v nynější době, kteráž nenevhodně sluje dobou národností probuzených, uskutečniti v lůně svém zásadu rovnoprávnosti všech národův. Konečně jest i strana, nyní sice mlčící avšak neodříkající se, která považujíc vše, co teprv od roku 1848 se dálo, za nešťastné poblouzení, touží a očekává návratu do starých kolejí absolutismu zase, aby obnovily se blahé doby víry a poslušenství, kdežto by dopřáno bylo tu hierarchii, tu vysoké aristokratii, tu vojenským náčelníkům, tu bureaukratii, provoditi vůli svou pod štítem a jménem panovníkovým. Rakousko mělo by státi se nějakým Eldoradem těchto tříd, ježto trpíce v jiných zemích čím dále tím větší ujmy, upírají k němu zraky své, co poslednímu útočišti.

Zkoumejme nejprv, jaké vyhlídky do budoucnosti má strana posledně jmenovaná. Nelze zapírati, že jak nyní věci stojí, její tužby a naděje daly by se uskutečniti na čas; nebylo by k tomu tuším více potřebí, nežli pouhého kommanda shůry. Nicméně nevěřím, že by našel se mezi státníky našeho věku, kdo by radil ku pokusu takovému. Nemyslím sice (nehledě ani na svaté státoprávní závazky), že by radě takové ve Vídni odpovědělo se tak, jako v Paříži odpovědělo se radě Polignacově; jsem přesvědčen, že ví se i ve Vídni dobře, kterak ku provedení a udržení toho skutku především potřebí bylo by známého Montecuculského nervus rerum gerendarum, který při státním dluhu třímilliardovém, při napnutých do výše již téměř nesnesitelné daních a poplatcích, a při ročním deficitu 50 až 100millionovém nesnadně dal by se zjednati. Avšak i bez ohledu na moudrost neb nemoudrost státnickou dá se tvrditi, že starý onen patriarchální absolutismus, též jako feudalismus, již se přežili a stali se v Europě novověké naprosto nemožnými, any usychají čím dále tím valněji všecky kořeny v životě národův, jimiž nabývali síly životní. Ve veřejném mínění veškerého vzdělaného světa stal se za naší doby pokrok nepopíratelný k lepšímu. Ačkoli důležitý a podstatný rozdíl mezi "svobodou" a "panováním" nezdá se ještě býti dosti nasnadě mnohým nejen osobám, ale i celým národům, předce již umlkají co den více onino filosofové, kteříž učili, že jako ponětí dne, světla i tepla jen za protivou noci, tmy a chladu nabývají významu a obsahu svého, tak že ani svobody nemůže býti tam, kde není poroby co protivy její, a že otroctví jedněch jest i musí býti přirozeným podkladem a podmínkou svobody druhých. Ba chvála bohu! důstojenství člověka nabylo za naší doby již tak všeobecného uznání, že již ku př. ve společnosti vzdělancův nikdo netroufal by si tvrditi opravdově in thesi, žeby člověk jakýkoli rodil se co pouhá věc a co majetek někoho jiného; ježto hordy ony bělochův, kteréž zastávaly řeči takové in praxi mečem v rukou, dodělávají právě nyní v jižných krajinách Amerického soustátí. Pravda ta, že lidé všickni, bez rozdílu plemen, vyznání a stavův, jsou synové jednoho otce na nebesích, jest jedna z nejušlechtilejších známek a stránek nauky křesťanské; i ačkoli ona přijmutím do lůna církve národův zpupných, loupežných a výbojných bez odřeknutí se chtíčův pohanských, utrpěla zatemnění více než tisícileté v myslech valné většiny křesťanstva, předce nedala se nikdy udusiti a umořiti cele, ale jako každé símě živé nepřestávala domáhati se zrůstu vždy mocnějšího, někdy i podporou všelikých sekt kacířských, až jí posléze filosofie francouzská XVIII. století nejplatněji dopomohla ku konečnému skutečnému vítězství. Všeobecné panování té pravdy, že v celém pokolení lidském není podstatného rozdílu jiného, nežli co do stupně vyvinutí duševních jeho sil, a že člověk nikde není aniž může býti pouhým nábytkem, dobytkem nebo majetkem jiného, ale že všude jest osobou, obdařenou od boha rozumem a vůlí a odpovědnou mravně za všecko své chtění a činění - panování této pravdy, pravím, nabylo v posledních těchto létech důležité sankce také na východu Europy, vymaněním a osvobozením ruských mužíkův, i uvedením jiných velikých reform ve smyslu novověké osvěty do říše carovy, takže předvídati jest bezpochyby, že než jedna generace, národ Ruský, posud téměř jen passivný, vystoupí co mocnost aktivná na dějiště světové, a to ve smyslu staroslovanské demokratie. Do podrobného této věci odůvodnění nemohu se zde pustiti, ano by mne vedlo příliš od cíle. Chtěl jsem jen dokázati, že těm, kdo ještě kochají se nadějí na návrat doby starého absolutismu a feudalismu, tratí pod nohama půda čím dále tím valněji, a že formy tyto vládní stávají se čím dále tím určitěji pouhým anachronismem, nenalezajícím více ni podpory ni života v duchu věku našeho. Chtěl jsem dáti na srozuměnou, že marná jest všeliká naděje na trvalý opět prospěch starého absolutismu, při zjevení a zmáhání se ducha novověkého i křesťanského pospolu; že absolutismus onen jen tam dařiti se může, kde panuje víra o člověčenstvu věčně nedospělém na rozumu a vůli a potřebujícím poručníkův s hůry: že ale víra tato hyne vůčihledě ve všech světa končinách, a že pro víru zemřelou mezi lidmi nebývá více z mrtvých vstání. Proto však ještě nejistím, že by uvedení absolutismu jiného způsobu a ve formách posavad nevídaných také již nemožným se bylo stalo: ale další rozjímání této věci bylo by zde nemístné a ještě bez praktické potřeby. Jak nyní věci stojí, jsemť aspoň přesvědčen, že nenajde se ve Vídni státník tak "genialní", jenžto by se pokusil o vytrhnutí let 1848 až 1865 z života národův rakouských a o přivštípení tohoto k roku 1847 zase v bývalé jeho podstatě a formě.

Tím ale klesají spolu také vyhlídky neboli chance těch, kteří rádi by ukládali státu Rakouskému za úkol panování strany jedné nad druhými v ohledu církevním a národním, t. j. panství církve katolické a národnosti německé. Jakož není pána, kde není služebníka, tak i panování jednoho živlu církevního neb národního dalo by se uskutečniti jen násilným podrobením ve službu živlův ostatních. Jestliže ale násilné podrobování jednotlivých osob fysických příčí se proti citu spravedlivosti, ovládajícímu veřejné mínění nového věku, muselo by podobné nakládání s osobami mravními, totižto spolky náboženskými a národy celými, urážeti tím více ducha humanity a pravého křesťanství, a dalo by se provésti jen tam a potud, kde a pokud osoby ty vedly by život duchavně tak otupělý, že by ani ku povědomí přirozeného práva svého vznésti se neuměly. Jináče potřebí bylo by k udržení prostředkův násilných především opět onoho nervus rerum gerendarum, o kterémž víme, že se ho státu našemu více nežli čehokoli jiného nedostává.

Ale pomina zásady rovnoprávnosti církevní, kteréž i v jiných státech mimo Rakousko ve stejné míře se upotřebuje, i v Rakousku samém nevalný odpor se klade, obrátím se již k rovnoprávnosti národní, ježto dotýká se státu našeho u větší míře, než kteréhokoli jiného, a stává se také příčinou a předmětem sporův živějších a rozsáhlejších.