Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Přiznám se vám.
Tak jako vy, chlapci a děvčata, mívají i velcí svá tajná přání. Já jsem si například vždycky přál vrátit se zpátky o třicet let, ulehnout na břehu řeky, dívat se do modrého nebe a snít o návštěvách u Robinsona Crusoe, kapitána Nema a jeho neklidného přítele, statečného kapitána Korkorána, snít o cestě kolem světa a o výpravě na tajemný ostrov, kde je možné potkat za každou kokosovou palmou nejméně tři jednooké piráty. Možná, že namítnete:
"Tak proč to neuděláte? Proč si nelehnete u vody a nehledíte do nebe a nenecháte toulat myšlenky po, horách a mořích?"
Ale já vám říkám: "Ba ne, to nejde. K tomu je třeba vrátit se zpátky. Mít klukovské srdce a klukovské oči, jaké jsem měl před třiceti lety." Začnu-li dnes myslet na jednooké piráty, usnu, protože vím, že jednoocí piráti vymřeli. Cesta kolem světa se dá udělat pohodlně letadlem za pár dní. A také pusté ostrovy nejsou. I na těch nejpustších je dnes alespoň benzínová stanice a hotel s restaurací.
Už jsem si říkal, že je to beznadějné, a vzdal jsem se výletů, do říše snů a fantazie.
A přece jsem si - docela nepředvídaně- takový výlet udělal.
Přečetl jsem si knížku, kterou jste teď právě otevřeli.
Stal jsem se alespoň na chvilku malým zvídavým Frantíkem Pařízkem a začal jsem s ním prožívat neuvěřitelná dobrodružství, právě tak barevná, odvážná a nádherná, o jakých jsem sníval, když mi bylo deset let. Tak na mě působila ta knížka. Znovu se mi rozbušilo v hrudi klukovské srdce, omládl jsem, oči se mi rozzářily a já jsem se vydal z Braníka do širého světa. I vy podniknete za chvilenku cestu na střeše Minehahy a později na palubě "Svaté Lucie". I vám připomene knížka mnohá dobrodružství, která už jistě máte dávno za sebou. Protože je tam všechno takové jako v těch vašich nejsmělejších snech.Je tam širé moře a jeho slaná vůně, šepot vánku i burácení vichru, stateční námořnici i prokletí piráti, nejpodivnější kapitán, o jakém jsem kdy slyšel, úžasný strýček Bonifác, a pak jste tam také vy.
Říkají vám v téhle knížce Frantíku - ale nic si z toho nedělejte, i když jinak slyšíte na jméno Lojza, Jarda nebo Karel. Já jsem si zpočátku taky nemohl zvyknout, ale jak se začalo blížit moře a já uslyšel pleskot horní návětrné plachty o stožár, skřípání vratidla a ještě hlučnější skřípání kormidelníkových zubů, zapomněl jsem na všechno a stal jsem se Frantíkem.
Prožil jsem řadu příhod, podivuhodných až k neuvěření. Jenomže já jsem jim věřit chtěl, nebo jsem se alespoň tvářil, že věřím, i když mi to na mnohých místech cukalo koutky úst jako při čtení náramně veselé knížky. Kdepak, ani jsem se neusmál.
Co by tomu řekl lodní důstojník pan Florián, ostřílený pradědeček všech námořníků Joachim, lodní lékař pan Eustach, černý Mastný Bob, kuchař Inocenc s jeho hady a ještěrkami, dvojctihodný kapitán Hurikán a trojctihodný kapitán Kleofáš - a hlavně strýček Bonifác se svou tajemnou dýmkou...hrdina nad hrdiny. Celá armáda stoprocentních mužů.
Tak vidíte - a všem se nakonec zatočila hlava. Všechny popadla za pačesy divoká vášeň. Všechny přemohl cinkot zlatého plíšku. Všichni zklamali. Jenom jediný si zachoval zdravý lidský rozum. Pravý hrdina této knížky - poctivý Frantík. Jenom on správně viděl hrozící nebezpečí a jeho tvář v nejpravdivější podobě...
"Tu prokletou touhu po moci a bohatství, kterou vyvolává zlato. Tu strašnou zaslepenost, která hledá lidské štěstí v kousku žlutého kovu, tu bezcitnost, jež rozdělila svět na bohaté a chudáky, aby sen o rovnosti a svobodě všech lidí se nemohl nikdy naplnit. Tu lačnost, která způsobuje, že člověk nenávidí člověka a bere nakonec do ruky vražednou zbraň."
Nepochybuji, že byste jednali právě tak jako Frantík. A nepochybuji ani o tom, že se s chutí vysmějete všem těm slabochům, kteří zapomenou na svá dobrá předsevzetí a nechají se utáhnout na slabounkém provázku lakoty a chamtivosti.
Nebudu už napínat vaši zvědavost. Jen ještě malou radu.
Až tuhle knížku přečtete, dejte ji číst tatínkovi. Uvidíte, že si dá říci a že vás nakonec pochválí. Protože i váš tatínek býval kdysi malým zvídavým Frantíkem, měl stříbrnou kulovnici s pažbou ze santalového dřeva a chodil na tajemné výpravy do nejbližší džungle, kde se to hemžilo tygry, pantery a zlými domovnicemi. Jenom se ho zeptejte... A dal bych za to nevímco, že vám po přečtení téhle knížky začne tatínek vyprávět tu příhodu s krajtou, která přeplavala rozbouřené Orinoko a vynořila se kanálem u nich v ulici... A bude vám vyprávět mnohá jiná dobrodružství - že se vám dech v těle zatají. Já alespoň svým dcerám vyprávěl dlouho, dlouho do noci, jak jsme zkrotili v ohradě pana Varhulíka dva indické slony. Pana Varhulíka jsme prodali do otroctví a slony do cirkusu. Za peníze jsme si koupili trojstěžník a - ale zeptejte se raději tatínka, jistě jsme se spolu jednou plavili na "Santa Barboře" přes Punta Arenas do Báb al-Mandab...
A jistě se nám často po těch vzrušujících chvilkách zasteskne a jistě si občas povzdechneme - ale ani tatínek, ani já bychom to nedovedli říci lépe, než jak to řekl strýc Bonifác Frantíkovi:
"Dobrodružství, které jsi prožil, nebylo nadarmo. Nic není na světě nadarmo, také jsem míval takové sny, když jsem byl ještě mladý. A pak přišly časy, kdy jsem to dobrodružství musel prožívat doopravdy. Jenže jsem už dávno zapomněl, co se mi kdysi zdávalo. A to je chyba. Byl bych rád, chlapče, kdybys na tenhle sen nikdy nezapomněl. Je v něm tvoje mládí. Jeho čistota a dychtivost. A když se ti podaří uchovat si oboje až do dob, kdy už nebudeš mladý, kdy místo snů přicházívá holá skutečnost, bude tvůj život jediným krásným dobrodružstvím..."

ADOLF BRANALD

Jmenuji se Frantík Pařízek.
Není to zrovna krásné jméno. Jsou jiná lepší na světě. Můj bratránek se jmenuje například Jirka a jedna z mých vzdálených sestřenek Marcela. Přiznávám se bez mučení, že jsem jim často záviděl jejich osud. Myslil jsem si, že je to nespravedlivé, když má někdo hezké jméno, každý den čistý kapesník, kornout bonbónů a vůbec všechno, nač si vzpomene. A já že se jmenuji Frantík Pařízek, jsem zrzavý jako rajská omáčka, mám kolem nosu plno pih a uši mi odstávají od hlavy a...
Ale nechme toho. Jsem nyní zralý muž. Nikdo by ve mně nepoznal toho malého Frantíka Pařízka, který měl plnou hlavu všelijakých pošetilých snů, ale do ruky kloudně neuměl vzít nic. Ale řeknu vám, že bych byl možná do smrti zůstal hloupým klukem, který si nevidí dál než na špičku svého nosu, kdyby nebylo té dobrodružné cesty kolem světa, kterou jsem zažil.
Tou všechno začalo.
Nijak jsem po ní netoužil, pravda. Vždycky jsem si myslíval, že Braník, Vltava a topoly, které kolem ní rostou, úplně mi postačí.
Ale osud se neohlíží na to, co člověk chce a co ne. A když si vzpomenu na strýčka Bonifáce, mám dokonce chuť věřit, že už je to u nás v rodině tak zavedeno, aby se pokaždé někdo z jedné generace pustil do světa.
A tak i mně bylo jedné noci souzeno, abych se vydal na cestu tak podivuhodnou, že se o podobné člověku ani ve snu...ale počkat, nepředbíhejme událostem! Nejlepší bude, když si čtenář tuhle knížku přečte a posoudí to sám.

I - Velká voda

Opravdu nevím, čím bych nejlépe začal své vypravování.
Je tu tolik věcí, jež musím říci a které se budou možná zdát nepravděpodobné, že váhám, mám-li se do toho skutečně pustit. Jsem na tom podobně jako mnozí staří, slavní cestovatelé, kteří raději ve svých pamětech lhali, jen aby nevzbudili u čtenářů domněnku, že nemluví pravdu. Leckterý čtenář si třeba řekne: Panečku, tenhle mládenec má nějak moc bujnou obrazotvornost! Ale to nevadí. Což nevíme všichni až příliš dobře, že i nejbujnější obrazotvornost často pokulhává za holou skutečností?
A tak myslím, že začnu vypravovat rovnou a bez dlouhých okolků, ať si myslí kdo chce co chce. A protože celá historie byla vlastně způsobena velkou vodou, která přišla hned po prudkých předjarních deštích, začnu tou povodní.
Byl to tehdy divný rok.
Sněhu napadlo v zimě na čtyři metry a na horách aspoň deset. Všechno bylo vysoko zaváto a kraj se změnil k nepoznání. V místech, kde ještě na podzim stávala chalupa paní Motejzlíkové, byla teď rovná sněžná pláň, že by člověk nenašel lepší ani v Kanadě. Hejna vran nad ní poletovala a s krákotem nedůvěřivě pošilhávala po úzkém, modrém sloupku dýmu, který se prodíral sněhem a dával lidským bytostem tušit, že tam někde dole si paní Motejzlíková asi vaří kávu k svačině.
Ale nebyla to jen chalupa paní Motejzlíkové. Všechno bylo pokryto vysokou vrstvou sněhu. Telegrafní tyče u cest zmizely. Z vyšších stavení čouhaly jen hřebeny střech a kominíci poprvé v životě se nemuseli plahočit po půdách a žebřících, ale přijeli si pěkně na lyžích rovnou ke komínům a elegantním, čistým pohybem spustili do nich svou štětku.
Ano, kdekdo tehdy jezdil na lyžích. Děti, listonoši, penzisté a strážníci, zkrátka všichni lidé si nakoupili prkýnka a proháněli se podle své letory čile nebo rozvážně po sněhových pláních. Staré babky se důstojně plouhaly v neděli na devátou a vstupovaly do kostela jako andělé přímo gotickými okny. Do sebe zahloubaní profesoři odpichovali se roztržitě deštníkem a bloudili mnohdy celé hodiny pozměněnými ulicemi, než jim povědomý řev vědychtivých žáčků připomněl pravý směr. Baby kaštanářky vzdychaly nad svými horkými kotlíky, které se propalovaly sněhem, a také proto, že už si nemohly dávat pod nohy teplé cihly. Mizely se sykotem v hlubinách sněhu jako hadi a babské nohy zůstávaly smutně trčet v mrazivém povětří.
Ale nejkrásnější byl pohled na pekařské učedníky, rozvážející ráno housky. Jejich zamoučené postavičky se ztrácely nadobro na bílém pozadí a tak se stávalo, že člověk s úžasem viděl jen ohromnou nůši plnou housek, plující po sněhu jako koráb poháněný větrem.
Byly to divné, krásné časy. A pak zima náhle skončila.
Slunce vyrazilo z oblak plnou silou. Potom pršelo tři dny jako z konve. Pak zase vysvitlo slunce. A zase pršelo. Sedmého dne zmizel sníh a Vltava vystoupila z břehů.
Nikdo ještě neviděl takovou povodeň, jaká tehdy nastala. Vltava stoupala ne po centimetrech, ale hned po celých metrech. Noviny už o tom ani nechtěly psát, protože zpráva hlásající v sedm ráno, že stav vody je tři metry nad normál, byla v osm hodin už hodně zastaralá.
Byla to pěkná mela. Babičky se nestačily křižovat a říkat:
"Potopa světa se blíží!"
No, a mám-li mluvit pravdu, nebylo do toho daleko. Teď už vlastně nikdo pořádně nevěděl, kde je Vltava a kde je pevná země. Parník "Primátor Dittrich" zpřetrhal kotevní lana a bloudil celé dva dny po širých vodách, než se mu podařilo šťastně přistát u Krčského lesíka. Jen rybářům se dařilo. Házeli si teď hezky pruty z loděk, kde jim jen napadlo, a stalo se dokonce, že jeden zasmušilý rybář, který už deset let nechytl ani běličku, vylovil najednou pěknou štiku zrovna na rohu u Spálené ulice.
Ale ono to nebylo všechno tak hezké a jednoduché, jak se to zdá teď po letech. Neboť déšť nepřestával. A Vltava stoupala a stoupala.
Lidé, kteří bydleli v nižších polohách, byli na tom zle. Náš domeček v Braníku však dosud odolával. Stál vysoko na svahu a voda k němu ještě nedošla. Ale bylo to už na pováženou.
Strýček Bonifác, který u nás tehdy bydlil, začínal kroutit hlavou, a to, pane, už něco znamenalo! Strýček Bonifác totiž sloužil třicet let jako kapitán na moři, ledacos viděl a ledacos zažil. A když i jemu se už zdálo té vody trochu moc, tedy to jistě stálo za to.
"Frantíku," řekl jednou odpoledne, zapaluje si dýmčičku.
"Frantíku, tohle mi začíná trochu připomínat Atlantský oceán. Nedivil bych se docela nic, kdyby se objevilo na obzoru nějaké nepřátelské loďstvo anebo kdyby vpředu na dvorečku šplouchl ploutví žralok."
"Frantíku, tohle mi začíná trochu připomínat Atlantský oceán."
Po těchto slovech strýček trochu zafuněl, sáhl do kapsy svého sosáku, a vytáhnuv námořní dalekohled, zamířil jím na zpěněnou hladinu řeky.
Nuže, milý čtenáři, vždycky jsem věděl, že strýček Bonifác byl znamenitým námořníkem. Ale nikdy mi ani ve snu nenapadlo, že by byl také znamenitým věštcem. A jak všechno ukazovalo, ani strýček sám neměl o těchto svých skrytých schopnostech nejmenší tušení.
Díval se dalekohledem a počínal si docela klidně. Jeho pevné oko se upíralo na obzor a nejevilo žádné zvláštní pohnutí mysli. Uplynula hezká chvilka a už jsem skoro zapomněl na strýčkova slova, když se pojednou přihodilo něco neočekávaného. Oko strýce Bonifáce, přitisknuté k čočce dalekohledu, vystoupilo náhle maličko z důlku. Štětinaté obočí se prudce naježilo. Pak strýček několikrát rychle za sebou zamrkal. Bylo jasno, že nevěří svým smyslům Kolem plula spousta trampských bud. Ale trvalo to jen okamžik. Neboť třicet let na moři zocelilo strýce Bonifáce a způsobilo, že nepokládal za důstojné dávat najevo překvapení. A tak tedy strýček přemohl úžas, odložil dalekohled, plivl smělým, přesně vypočítaným obloukem do plivátka na druhém konci světnice a řekl jen stroze:
"Jedou."
"Jedou?" otázal jsem se nechápavě. "Kdo jede?"
"Loďstvo," odtušil strýček a podal mi dalekohled.
A skutečně, na obzoru, směrem na Zbraslav, objevila se řada tmavých bodů. Rostla neuvěřitelnou rychlostí. Bylo to nejmíň sedmdesát korábů, pokud jsem mohl odhadnout. Mocné přídě brázdily vodu a celá flotila hnala se v hustém houfu rovnou na nás.
"Je to náramné loďstvo, strýčku," zašeptal jsem ohromen.
"Hm," řekl strýček Bonifác a přešel několikrát pokojem. Pak se zastavil za mými zády a řekl břitce:
"Vidíš vlajkovou loď, Frantíku?"
Abych se přiznal, jakživ jsem neviděl vlajkovou loď. Nevěděl jsem ani dobře, co to vlastně je. Ale něco mi říkalo, že je to asi loď, která má vlajku. A hle, jak se plavidla blížila, rozeznal jsem skutečně na jednom z nich vlající prapor.
"Vidíš ji už?" zeptal se nedočkavě strýček.
"Vidím."
"Jaké má barvy?"
"Zelenou a bílou."
"Ha!" zvolal strýček a přejel si rukou strnisko na bradě.
"Hej, strejdo, a teď vidím už i nápis na přídi. Jmenuje se..."
V tu chvíli se za námi otevřely dveře a vstoupil můj otec.
Tatínek byl v každém směru znamenitý muž. Byl rodilý Podskalák a bylo to na něm taky vidět. Jeho ramena byla rozložitá. Pohoupával se při chůzi trochu v bocích a na prsou měl vytetovanou modrou velrybu polykající s výrazem hluboké zádumčivosti Jonáše. Chodil většinou v dřevěnkách a byl ještě o odstín zrzavější než já. Nevěřím, že by se někdo na světě vyrovnal tatínkovi. Byl proslulý po celém dolním toku Vltavy svou rozšafností a přirozenou moudrostí a jeho zkušenosti, co se týče chytání cejnů, byly uznávány i za hranicemi. Mluvil málokdy. Ale když něco řekl, mohl se člověk vsadit, že to nebude od pravdy dál než o tloušťku cigaretového papírku.
"Tatí, pluje sem loďstvo!" zvolal jsem od okna na uvítanou a podával jsem mu dalekohled.
Ale tatínek odsunul opovržlivě tuto moderní vymoženost, přistoupil k oknu a mrkl rozvážlivě ven. Pak mrkl ještě jednou. Nakonec řekl suše:
"Tyhle budou asi od Štěchovic. Čekal jsem je už ráno."
Strýček Bonifác sebou škubl. "Od Štěchovic? Co tím chceš říct?"
Tatínek se podíval ještě jednou pro jistotu oknem a viděl jsem, že výraz zadostiučinění vstoupil na jeho větrem ošlehanou tvář.
"Jak jsem řekl," prohodil mezi zuby. "Jsou to Štěchovice, a soudě podle množství, taky něco z Kocáby. A vůbec, ať mi voschnou žábry, jestli tamhle neplave chajda starýho Tobiáše, co se dal na starý kolena na trampování."
Pak si tatínek odplivl, ne sice tak virtuózně jako strýček Bonifác, ale se stejnou rozhodností, posadil se ke kamnům, vytáhl odněkud dlouhou dýmku a soustředěně zapukal.
Přiznávám se, že jsem byl trochu rozčarován. Místo loďstva blížila se k nám po vodě opravdu jen spousta víkendových chat, odplavených přívalem. Teprve teď, když už byly blízko, bylo zřetelně vidět střechy, vyčuhující z vody, a části sroubených stěn. Vypadalo to opravdu jako houf středověkých korábů, tančících na vlnách a ženoucích se v záplavě deště vstříc nějakému tajemnému osudu. Ale čím déle jsem se díval, tím více se mi to líbilo. Byl jsem okouzlen. Najednou se mi zdálo, že jízda na takovém plavidle musí být dobrodružnější než cesta Kolumbova k břehům Ameriky. Panečku, sedět na takové střeše a uhánět kolem Střeleckého ostrova a pod letenskou strání a ještě dál, třeba až do Tróje, to by bylo něco!
Tak jsem snil, dívaje se oknem na mizící zbytky slávy štěchovických boudařů. Běda, netušil jsem, jak blízko je chvíle, kdy...
Ale nepředbíhejme událostem. Ve světnici rozhostilo se zatím na hezkou chvilku ticho. Tatínkova dýmka lehounce čvachtala a strýček Bonifác hleděl zadumaně na suk v podlaze. Soumrak se pomalu vkrádal do světnice. Venku šplouchala voda.
Pak se najednou spustil nový, ještě prudší liják. Vítr zaburácel divočeji a v komíně to zaúpělo.
"Voda bude stoupat," řekl najednou do ticha tatínek.
Cák, cák! Okna zadrnčela v přívalu lijavce.
"Ještě leckterou boudu to odnese," pokračoval tatínek zamyšleně.
"Počítám, že teď přijde na řadu Jarov."
Húú, zaječelo to v komíně.
"A pak Píkovice," podotkl tatínek po chvilce ticha a suše zapukal.
Fiú! Okno se s třeskem rozlétlo a ledová prška vrazila do světnice. Tatínek potřásl hlavou:
"A kdo ví, jestli naše bouda nad Zbraslaví..."
Ale tatínek nedokončil. Neboť v téže chvíli strýc Bonifác, který až dosud hleděl zarytě na suk v podlaze, náhle ožil. Vypoulil oči a podíval se užasle na tatínka. Na nose mu vystoupilo několik vydatných kapek potu. Pohnul několikrát bezmocně čelistí. A pak najednou hlasem, který k smrti vyděsil ochočeného stehlíka v kleci nad postelí, vyrazil jediné slovo:
"Dýmka!"
Sklopil jsem oči. Meluzína zasténala tiše v komíně a tatínkova gypsovka harašivě začvachtala. Neboť v této chvíli jsme rázem pochopili hroznou tragédu strýce Bonifáce.
Nuže, snad se vám to bude zdát podivné, že jediné slovo dýmka je schopno vyvolat tak dalekosáhlé účinky. Ale vy nevíte, oč jde. Vy nevíte, jaké dýmky se týkal tento zlověstný výkřik. Zkrátka a dobře, není vám dosud známo, že zmíněná dýmka patřila strýci Bonifácovi a že to byla jeho nejoblíbenější dýmčička. Ano, byla mu tím, čím je mládě statné lvici, naplněné mateřskými city. Třicet let vozil strýc Bonifác tuto dýmčičku po celém světě. Neodloučil se od ní ani na okamžik. Pokuřoval si z ní, když sluníčko příjemně hřálo a moře bylo tiché jako rybník. Dýmal z ní hrozivě, když se loď zmítala zběsile na vlnách a žraloci kolem už mlsně otvírali huby. Ukrýval ji láskyplně na svá prsa, když už loď klesala ke dnu a on ještě stál poslední, jak se sluší a patří, na kapitánském můstku. Neboť, hoj, což kdyby nějaká potměšilá vlnka šplíchla a umáčela jí hlavičku?
Ano, tak to bylo. Jestliže si staří Hunové brali s sebou do hrobu svého oblíbeného koně, luk a kopí, bylo jasno, že strýc Bonifác vezme si do hrobu zaručeně svou dýmku. No, a teď tenhle historický předmět ležel v naší chatě nad Zbraslaví a voda stoupala a tatínkova dýmka ponuře pukala v koutě u kamen a to všechno dohromady věštilo, že strýček Bonifác svou starou lásku už nikdy neuvidí.
"Proč jen jsem ji tam, já trumpeta, nechával!" bědoval strýček Bonifác a jeho jindy tuhé oko se omžilo zoufalstvím. "A tím je vinen ten sníh, nic jiného. Myslel jsem, že si tam pro ni některý den zaskočím, a zatím... Běda, svatý Patriku, cožpak se mohu někam vypravit na lyžích? Proč nejsem jen o nějakých mizerných sto kilo lehčí?"
Tak a podobně bědoval strýc Bonifác a byl stále zdrcenější. Dívali jsme se s tatínkem zarmouceně na strýce a cítili jsme, že tohle ho asi porazí. Ale nedalo se nic dělat. Jen voda šplíchala pod okny a stoupala. A pak tatínek pukl naposled ze své dýmčičky a řekl:
"Půjdeme spát."
A tehdy, když se zavřely za oběma dveře a já zůstal ve světnici sám, tehdy přišel ten historický okamžik.Lehl jsem si do postele a zavřel jsem oči. Ale jen jsem je zavřel, už jsem viděl v duchu před sebou strýce Bonifáce. Jeho oko, z něhož kanula potají slza. Jeho ošlehané líce, stažené zármutkem. Pokoušel jsem se stůj co stůj usnout. Ale strýček stál přede mnou a díval se zasmušile na mne. Byl všecek skleslý. Dokonce i jeho nádherné břicho, měřící v objemu 202 cm, zdálo se pozbývat obvyklé pružnosti a sklánět se povážlivě k zemi. Obrátil jsem se na druhý bok a zavrtal jsem hlavu do peřiny.
Ale strýc stál a stál a díval se stále smutněji. Stál a zdálo se, že jeho rty tiše mumlají: "Dýmka! Frantíku, co si počnu bez své dýmčičky?"
A pak už nevím, co se se mnou dělo...
Najednou jsem stál na zemi a natahoval jsem si kalhoty. Narazil jsem si čepici a vzal plášť do deště. A pak jsem tiše otevřel dveře a vyklouzl do noci. Ano, bylo nad slunce jasnější, že nemohu nechat strýčka v jeho žalu. Strýček nemohl bez dýmky žít. Dobrá. Strýček dostane svou dýmčičku, kdyby hromy a blesky...
Otřásl jsem se zimou. Hromy a blesky sice nebily, ale pršelo tak silně, že jsem byl v minutce promočen na kůži. Ale šel jsem. Se zaťatými zuby šel jsem divou nocí ke Zbraslavi, kde na stráni stála naše chata Minehaha, skrývající ve svých útrobách dýmku strýce Bonifáce. Bude ještě stát, nebojí už voda odnesla?
Svítalo, když jsem ji spatřil. Stála ještě, ale voda sahala až k jejím zabedněným oknům. Vrhl jsem se do proudu a šťastně jsem se dostal dovnitř. Po pás ve vodě jsem zamířil k zásuvce stolu, kde dýmka obyčejně ležela. Vítězoslavně jsem ji vylovil a strčil do kapsy. A pak, právě v okamžiku, když jsem se chystal zhluboka oddechnout úlevou, ozval se najednou pode mnou hrozný praskot. Minehaha se divoce otřásla, poskočila a otočila se třikrát kolem své osy. A když jsem vylezl na střechu, abych se porozhlédl, co se vlastně děje, byla už daleko od břehu a řítila se jako splašená dolů k Braníku.
Byla to úžasná plavba. Cestu, která mně trvala celou noc, vykonala Minehaha za čtvrt hodiny. Minula Chuchli jako blesk. Proletěla Modřany rychlostí, o níž se místním usedlíkům nikdy ani nesnilo. A pak se najednou objevil po pravé straně Braník a naše chalupa. A před ní stál strýček Bonifác a mával divoce rukama. Sotvaže mě spatřil, zvolal mocným hlasem:
"Máš ji?"
"Mám."
"Je suchá?"
"Je."
Viděl jsem i na tu vzdálenost, která nás dělila, že tvář strýce Bonifáce se rozzářila šťastným úsměvem. Pak zašermoval znovu rukama a křikl za mnou:
"Hej, Frantíku, drž se u pravého břehu. Nadběhnu ti a chytím tě na Maninách!"
Ale žel, nebylo nám to souzeno. Neboť první zastávka, kterou udělala splašená Minehaha, nebyla na Maninách, ale až v hamburském přístavu.