Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV.

Ani Robertovi ani Apini příbuzní nevědí, jaké mezi synem a dcerou panuje přátelství. Apolonie lásku svou skrývá v srdci, Robert je pryč, nepověděl, když byl doma a nyní nepíše, koho miluje. Že slepou Api má rád, přivykl si na ni od mladosti a příjemná mu jest její společnost, to bylo všem, bylo celé Skalici známo; proto však předce nikdo nehádal, že by jí chtěl býti něčím více, než dobrým známým a přívětivým sousedem.
Rodiče a sestra Berta podávali o Robertovi zprávy rodičům Apiným. Tito těšili se z nich a zkazovali ho pozdraviti. I Apolonie to činila, ale varovala se dáti najevo větší vroucnost než druzí, ano zdála se býti chladnější, sedíc stranou a mlčíc, když o něm rozprávěli. Neušlo jí však žádné slovo, poslouchala pozorně a dychtivě, přemýšlela o tom a vykládala si, co slyšela, nosíc to u sebe co drahý poklad. Duše její byla u Roberta, žila a kochala se v něm, srdce tulilo se k němu. A - přátelé neberou ohledu na ni slepou! "Snad si Robert ve světě najde nevěstu," říkají, "snad ze zdejších pannen si jednu vyvolí, až se vrátí."
Jmenovaly panny, jež by mu přáli za nevěsty, ji - nejmenovali. Bolí, rmoutí, souží ji to! Slze se jí roní z očí nevidoucích, brání jim ve dne, v noci ale se vypláče, vzdychajíc a stýskajíc si. Což je lásky neschopna, že je slepá? Ó není: miluje Roberta, o tom se přesvědčila!
Berta, sestra Robertova, také v srdci chová lásku k šlechetnému jinochu. Popsala jí city, jaké to v ní budí. Hle: jsou to city její, i v ní se ozývají! Berta toho netuší, nepováží, že slepá by cítiti mohla jako ona a nepřestane si k ní bráti útočiště, když důvěru hledá.
I jiné panny v městě uznávají vlídnost a hodnost slepé, přicházejí na návštěvy a duše stísněné jí otvírají. Vždyť je slepá, nezná lásky, všetečně a závistivě jich neposoudí! Ale čím více jí vyzrazují o svých slastech, rozkoších a útěchách, tím více ona trpí k poznání sebe přicházejíc.
Přítelkyně její miláčky své ustavičně mají před očima, obdivujíce se jejich způsobnosti a kráse. Ona Roberta nemůže si představiti, ale slyší jeho hlas a kdyby jich tisíc mluvilo, snadno by ho rozeznala. Jiným i ve snách ukazují se lidé tváří v tvář; jí se nikdy nezdá, že někoho vidí, je i ve snu ve tmě, hmatá, tápá, poněvadž je slepá od narození a sní-li o Robertovi, povídá si, vodí se s ním, drží, cítí, tiskne jeho ruku, on ji hladí, líbá, vine k srdci.
Dostaví se Berta a zvěstuje, že ji milenec drahý požádal za manželku, plesá nad tím, je šťastná, na krk se vrhá milé Apolonii. Rodiče svolili, není tu žádných překážek, za krátký čas budou svoji. Škoda, že Robert svatbě nemůže býti přítomen, tuze by se z toho radovala!
Apolonie objímá ji, těší se s ní, přeje, aby jí Bůh požehnal a dá se - do hořkého pláče.
"Co ti schází, Api?" ptá se Berta a blíž ji k sobě přitáhne.
Ubohá se třese, dlouho nemůže odpověděti a pak praví: "Ty vidíš a já nic!"
"Ó my tě máme rádi," jistí bláhová nevěsta, "a já ti zůstanu věrná, třebas bych se vdala!"
Nepochybuje o tom, věří jí to, ale tím se srdce její nespokojí; ono žádá víc a truchlí, že snad - nadarmo.
Bertě nepřijde na mysl, že slepá toužiti by mohla po tom, co ji blaží. A jiní také domnívají se, že slepci marností a pošetilostí jest, co ostatnímu světu platí za věc přirozenou.
V Skalici oslepla žena a Apolonie slyší, jak ji lidé litují. To srdce její naplňuje potěchou, neboť útrpnost jejich i na ni se vztahuje. Ale oni ještě více litují muže jejího a dítky její, za ubohé je majíce. "Budou jako bez matky," řkou, "nemůže na ně dohlížeti a jináč leč pouhým slovem jim neprospěje. A manžel s ní bude míti velké soužení. Nic mu v domě neobstará, neuvaří, nevypere, neuklidí. Musí vše svěřiti cizím. Ona sama mu bude břemenem. Ó kdyby to byl předzvídal, nebyl by s ní vstoupil do manželství!"
Apolonie cítí v duši žel a bolest, zlobila, hněvala by se na ty, co tak mluví, kdyby - nemluvili pravdu. Bože, kam ji láska k Robertovi přivede! Co učiní, aby si pomohla? Ach, kýž nabude zraku! Ještě nikdy nestarala se o to sama, ale nyní prosí, zapřisahá rodiče, aby ji vysvobodili ze slepoty.
"Dítě," odpoví jí otec, "učinili jsme již, co se patřilo a seč jsme byli; ty o tom ani nevíš, neboť jsi ještě byla malá, ale propustili nás bez naděje."
"Tak mi tedy není pomoci?" děsí se zarmoucená dcera a ještě jednou žádá, aby se smilovali.
Neradi jí zvěstují, že by bylo marné dělati si nové útraty, ale matka předce jí to řekne a radí, aby se oddala do vůle nejvyššího Pána.
Nic to není platné, ona se odříká všeho jmění, co by po nich mohla děditi, a obětuje podíl svůj na léčení očí slepých.
I nevědí, co dceru až posud tak tichoučkou a trpělivou pobouřilo a rozdráždilo, a sami počínají býti nepokojní. Což, kdyby předce bylo možná zbaviti jí sleposti? Nedoufají toho, ale aby si ničehož nemuseli vytýkati a ona neměla je v podezření, že ji snad zanedbali, uzavrou, že se s ní na poradu odeberou do Prahy.
Apolonie děkuje jim, objímá je a hned se chystá na osudnou cestu. Podstoupí ji za několik dní. Jsou dlouhé a noci ještě delší, neboť nemůže spáti. Modlí se, spíná ruce, kleká na zem, vzývá Boha, aby se podařil krok, co učiní. Závisí od něho blaženost její a jede do Prahy s otcem a matkou, jakoby ji k soudu nad životem a smrtí vezli.
Běda, lékaři si prohlédnou oči a pak souhlasně se vyjádřejí: ona že nikdy světla Božího nespatří. Klesne do mdlob, když to slyší, probudí se a již - nenaříká. Nabyla síly, duše její se odhodlala, má úmysl, přišla k předsevzetí, nic jí nezbývá než vyvésti je. Robert ji miluje, to ví; on jí bude věrný, třebas i poznával, že je to k jeho záhubě. Kdyby on byl slepý, ó neopustila by ho, byť jí i bránil celý svět, a Robert ji také neopustí!
Přijme jeho oběť? Brání, zapovídá jí to - láska. Že ho miluje, nesmí chtíti jeho zkázy a tedy neváhá odříci se ho. Zůstane slepou pannou vědouc, že povinností svých zastati nemůže slepá manželka a slepá matka.
Dovedou ji nahoru na Hradčany do chrámu svatého Víta a tam před hrobem svatého Jana Nepomuckého slíbí, že nebude překážeti štěstí Robertovu, nýbrž přispěje k němu, dá-li Pánbůh.

V.

Měšťané Skaličtí vídají pospolu choditi, voditi se ruku v ruce dvě dívky: stejně oděné, stejné výšky a stejné krásy. Jsou to sestry: Apolonie a Rosa. Rosa již dospělá, velmi se podobá Api a těžko by je bylo rozeznati, kdyby Api nebyla slepá. Schází jí živost a jasnost v očích, dívá se, ale nemá to významu, nic ji nepřekvapí, a teprv když na ni promluvíš, promění se jí tvář a úsměchem tě pozdraví. Rosa naproti tomu již z daleka všímá si lidí, všecko pozoruje, bystrým okem pojme a pak návěští a zprávu dává sestře. Velmi se milují, je to povědomo celému městu, každý si jich proto váží.
Je všední den: Rosa obstarává domácí práce, přičiňuje se s matkou, pomáhá jí; Apolonie koná, v čem jí nepřekáží slepota. Sestra často přisedne k ní, vypravuje, povídá a čte jí z knihy. Api sama ustanovuje, co by ráda slyšela, soudí o tom a vybírá věci, jež Rose prospívají.
Je neděle: dívky se vystrojí jedna jako druhá a jdou do kostela. Klečí vedle sebe, Rosa se modlí z kněh, Api nazpaměť anebo zpívá. Ó krásný, srdcejemný, velebný jest její zpěv! Mnohý schválně dotlačí se k místu, kde prozpěvuje Bohu, poslouchá, těší se, nábožnosti oddá srdce. I jinoši mladiství zpěvem jejím uvnitř duše bývají pohnuti. Sličná slepá je zajímá, zajímá je i její sličná sestra; ale náruživost, lehkomyslná myšlenka odstoupí od nich, jak mile se k nim byli přiblížili. Odpoledne švarné družky v městě a za městem se procházejí a kterou jinou pannu přijmou do své společnosti, ta vykládá si to za čest a vážnosti tím nabývá u měšťanů.
Apolonie bdí nad sestrou jako nad svým nejmilejším klenotem. A od té doby, co se z Prahy navrátila, stala se, tak říkajíc, její vychovatelkou. Ona vzdělává její rozum, ona ušlechťuje jí srdce. A divná věc, vždy při tom myslí na Roberta a ptává se sama sebe: "Co pak se mu na mně líbilo?" Ví, o čem s ní rád mluvil, čím mu dělala radost, co mu bylo vzácnější a vyšší než tělesná rozkoš a světská kratochvíle.
A hle, právě v tom cvičí sestru. I zošklivuje jí vše nízké a sprosté, vštipuje jí do srdce spanilost a útlocitost, odporoučí jí Bohu a lidem milé ctnosti, učí, náboženství svaté vyvoliti si za vůdce života. Pak v ní probuzuje lásku k vědomostem, na nichž si Robert zakládá. On nenávidí plachých řečí, nudí ho, když panny jen o šatech a tanci vypravují, zavrhuje jejich marnolibost a vyhne se jim, jestli mu samy nadešly. Ale zdravý úsudek ho těší, rád rozjímá o pravdách všelijakých, rozebírá je a chválíval ji, když i ona je pochopila dávajíc mu na otázky moudré odpovědi. Zná děje světa a zvlášť děje vlasti, baví ho příroda a byl šťastný, že to vše i ji zajímalo. Rosa si to musí také zamilovati a věru to Api dokáže. Rozkvétá, rozvijí se pod její správou; je čistá, nevinná: o to Api především pečuje; je moudrá, zkušená: milo jest s ní rozprávěti; je mírná, tichá: žádná panna v Skalici se jí nevyrovná. "Rosa je anděl," plesá Api a ještě k větší dokonalosti ji pozdvihuje.
Však to jí nestačí. Robertovi se líbily její červenobílé tváře, růže a lilie na nich. Má Rosa také takové? Ó kdyby měla! Api hledí aby se to dověděla. Vyzve sestru podívati se do zrcadla a pak se táže: "Je obličej tvůj jako můj?"
Rosa se směje, jaké to má Api nápady, a jistí, že není tak krásná jako ona.
"Ó neříkej to, sestro," prosí Api, "ty jsi a musíš býti krásnější!"
Rosa ji vezme okolo krku, stojí před zrcadlem a vidí ji a sebe. "Api," praví, "my jsme si tuze podobné; kde ty jsi bílá, jsem já také bílá; kde ty jsi červená, jsem já také červená; bradu, ústa, čelo, vlasy mám já jako ty."
"A což oči?" zatruchlí si Apolonie.
"Ó nemluv o tom," lichotí se k ní Rosa, "já za tebou v kráse předce stojím pozadu! Však nezáleží mi na tom: naučila jsi mne, varovati se marnosti a sama zajisté nejsi pyšná."
I objímá sestru a sestra hladí, maká jí po tváři, jakoby se chtěla přesvědčiti, že jí patří přednost. "Jsi hladičká, útlá, něžná," šeptá jí do ucha, "ó jak raduji se z toho!"
"Ale, Api, ty mne pokazíš," vadí se s ní Rosa, "jaké jen to máš dnes myšlénky!"
Api ještě dojde k matce, aby ona jí vysvětlila, jaká Rosa je a na žádný způsob nechce býti hezčí a sličnější. Zkoumá i u jiných lidí po sestřině kráse a slyšíc o ní chválu a soudíc z jejich řečí, že v skutku jest vzor i tělesné půvabnosti, těší se z toho a děkuje za to Bohu.
Robert nepohrdal tancem a ona ubohá nemohla bráti podílu v tomto vyražení. Rosa k vůli sestře nechce tančiti, ale tato ji vybízí, nutí, aby chodila na bály. Zdráhá, vymlouvá se: nepůjde bez ní. "Tedy já půjdu s tebou," odhodlá se Api a musí povoliti.
Vystrojejí se, otec, matka je doprovodí, přijdou mezi tancující. Co tam chce slepá? Ó nevyhledává, co by se neslušelo! Pokojně sedí stranou, poslouchá, dává pozor na sestru. Tato tančí, ustavičně ji berou, jeden ji pustí, druhý si ji vyprosí, každý jest spokojen a vyhlašuje její obratnost, snadnost, vpravnost. Api v duchu jásá, usmívá se a ubezpečuje Rosu, když se jí ptá, nemá-li dlouhé chvíle, že se převýborně baví.
Však nenechají jí samé. Je tudy matka; Rosa po tanci nejde jinam leč k ní; přicházejí i jiné panny, rády by s ní hovořily; chasníci ani muži neminou jí, aby jí nevzdali úctu. Je šťastna, když se s Rosou vede domů a zpytuje dnes a zejtra a potom ještě dlouho, nikomu-li nezadala srdce.
Ó nikdo si ji nezasloužil! Zvykla si, mužské ceniti dle vnitřní povahy. Zná mnoho hodných a způsobných mladíků, ale jí se nikterý nehodí. Netěší jich co ji a nedostihnou ji ve vzdělanosti. A s těmi, co jsou lehkých mravů, neměla by společnosti, jestli se i v Skalici nacházejí.
Api nepomlouvá a nehaní nikoho. Ale ona povídá jí o mládenci, který všecky převýší. Jest neobyčejně šlechetný, záleží mu na ctnosti. Má výborný rozum, cvičí se v knihách, ví mnoho, jest dobrý a zkušený řemeslník, hodný člověk, pravý křesťan, veřejně slouží Bohu, miluje náboženství, koná, v čem i ony dvě mají potěšení. A mládenec ten je - Robert, syn sousedův.
Rosa Roberta zná, pamatuje se na něj, ale tolik dobrého o něm nevěděla. Api jí toho poví ještě víc, vypravuje, co spolu mluvívali, ve dne v noci hlásá jeho slávu.
"Ó, Api, ty ho miluješ!" uhodne Rosa.
Api odpoví: "Nezapomeň, že jsem slepá!"
Schová si při tom obličej na její prsa a slzíc řekne: "Věř mi, že by hoden byl - tvé ruky!"
Rosa Roberta již nosí v srdci. Odporovala tomu. Sestra s ní souhlasí. Ó poznává, že ho miluje. Bože, proč ji Api tak daleko přivedla!