Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka

I.

V městečku Skalici před úhledným domkem sedí útlá děva a hraje si s pannou, již drží v rukou a má okolo sebe rozličná dřívka a písek. Svítí na ni slunce, teplo jeho je jí příjemné, byla doma v chládku a nyní se zahřívá. I točí hlavičku k nebi, odkud ty rozkošné paprsky vycházejí, dívá se otevřeným okem v sluneční blesk, cítí ho na tváři a usmívá se, radujíc se z toho. Nic ji to nebolí a nezaráží, ba ani nemžiká, pořád hledí do slunce a obličej zdvižený od něho neodvrací.
Z protějšího domu vyjde chlapec, větší než jest děva, tiše přeběhne ulici a k ní přisedne. Než promluví, také oči upne v slunce, ale hned je zase zavře, dělají se mu kola okolo nich, nic nerozezná a dlouho si je tře, než zase vidí.
Dívka slunečního světla se ještě nenabažila, chytá je na čelo, na tvář a zrak v ně pohříží. Je patrno, že ji to těší, že to lahodí smyslům jejím, neboť se blaženě chvěje, kývá hlavičkou, ručičkama nahoru dolů jezdí proti slunci.
Hoch se tomu diví, sám již očí ani nepozdvihne a nemůže pochopiti, že ona snese jemu tak odporný pohled. Má strach, že jí to uškodí, protiví se mu to a nechce déle býti toho svědkem. I nakloní se k ní, dá jí dlaň před oči a zkoumá, jestli jí to nepřekáží. Ona hned znamená záclonu před očima a aby se jí uhnula, vypíná se do výšky, krčí se k zemi, vpravo vlevo se obrací. Ale chlapec stíhá každé její hnutí, stavě dlaň tak, že má oči v stínu a pomáhaje si i druhou rukou.
Slepá, za takovou zajisté již každý dívku vyhlásil, pohřešuje víc teplost slunce, než jasnost jeho, ačkoliv se jí v čele jako rozednívá, když na ni svítí přímo. Nemohouc na žádný způsob paprsky jeho ještě jednou zachytiti, myslí, že se nadarmo o to pokouší. Snad nastala pošmournost a temnota? I sklopí hlavu, chmatá okolo sebe, zdvihne pannu a sebírá dřívka.
Chlapec poposedne, aby ho nezasáhla. Ale již ho tuší, čerstvě po něm lapne, chopí ho za ruku a praví: "Už vím, že ty's tu, Roberte!"
"Já se na tebe zlobím, Api," odpovídá Robert. "Proč pořád hledíš do slunce? Pálí to jako oheň a nikdo to dlouho nevydrží!"
"Mně slunce nic nedělá," připomíná mu Api, "já je nevidím a ještě mi není tak horko, abych to nevydržela."
"Horko mi také není," přiznává se Robert, "ale já myslím, že to bolí, když slunce tak do očí bodá, jako do tvých."
"Viď, Roberte, že mám jiné oči než ty?"
Robert si prohlídne její oči, pozdvihne na nich klapky, nepřijde však na žádný rozdíl, leč že se mu zdají býti nějak divné. Praví: "Máš oči skoro jako naše Berta. Jen kdybys pořád něco nehledala. Sem tam je točíš a nikam je neupneš."
"Že něco hledám? To bych musela makat rukama, očima nic nenajdu."
Robert se chce o tom přesvědčiti, vezme do rukou svou čepku a ptá se: "Co to držím?"
Api to neví.
"Řekni mi," pokračuje Robert, "kdo jde okolo, mužský nebo ženská?"
Api hádá: "Ženská" a uhodne.
"Hleď," raduje se Robert, "že předce vidíš!"
"To já slyším," usmívá se slepá, "šustily šaty a proto jsem to věděla."
"Kdo tamhle v okně zalívá květiny?"
Api nevidí okno ani květiny.
"Ukaž mi, kde je věž?"
Api ukáže v tu stranu, ale přisadí: "Tam cinkávají zvony, věž já nevidím."
"Pověz mi tedy, co vidíš!"
"Nic, Roberte."
"Ani slunce ne?"
"To cítím, ale nevidím."
"Jak pak víš, že je den?"
"Mně je den jako noc."
"Což jsi ve tmě?"
"Ano."
Robert zavře oči, aby věděl, jak to je, býti ve tmě. Potom je zase otevře, dívá se útrpně na slepou, je mu jí líto, nemůže však pochopiti, jak je možná, míti oči a neviděti. Ona zase nepochopuje, kterak člověk očima něco pozná a nemůže si to představiti. Domnívá se, že se každý přiblíží k věci, již chce viděti, a když lidé slunce okem dosáhnou, napadá jí, že by si je rukou také mohla omakati. I zmíní se o tom Robertovi, chce, aby ji k slunci dovedl, vystrkuje ruku, ptá se, jak daleko k němu ještě má, prosí, aby ji nadzdvihnul. Pak by ráda věděla, je-li slunce oheň a smí-li se ho dotknouti, aby se nepopálila. Jak oheň pálí, to již ví, zkusila to na svíčce ve světnici a na hořícím polenu v kuchyni.
Robert sebere všecku svou moudrost, aby ji vyvedl z bludu. Chudák ale nevyzpytoval slunce ještě ani sám a zdánlivé učení o něm přednáší. Praví: "Arciť je slunce oheň, ale je daleko a vysoko a nikdo k němu nemůže."
"Po řebříku také ne?" ptá se Api.
"To se rozumí, že ne," vykládá Robert, "kdyby třebas byl na tom největším kopci a kdyby se všecky řebříky, co jsou v Skalici, svázaly a na sebe postavily."
"A kde je slunce v noci?"
"Inu zapadne za hory."
"A co tam dělá?"
"Zhasne."
"A kdo je ráno zase rozsvítí?"
Robert je drobet zaražen, zpamatuje se ale a odpoví: "Kdo jiný, leč Pánbůh!"
"A kdo je vytáhne nahoru?"
"Také Pánbůh."
"Je to vidět?"
"Není, ono vylízá samo, Pána Boha nevidíme."
Api se tomu diví, vyptává se na měsíc a na hvězdy a věří Robertovi, že jsou to samé ohnivé koule a že by všecko zapálily, kdyby nám byly na blízku. Oba dva se z toho těší, že je Pánbůh drží hodně daleko od nás. Robert soudí, že osvěcují nebe, a když mu Api namítá, že by snad andělíčkům bylo tuze teplo, připomene jí, že jsou andělé pouzí duchové, jenž mají rozum a vůli, ale těl nemají. Proto prý jim ani teplo ani zima býti nemůže.
S tím se děvče spokojí, přestane mudrovati a s Robertem si hraje. Přidruží se k nim Berta jeho sestra a Rosa sestra její, dělají ze dřívek domky, čistě oblečená panna bydlí v tom největším, v druhém má šaty, v třetím stojí kráva a vedle je sklep na smetanu a mlíko.
Api dává pozor, aby nic nepřekotila. Písek rovnat, dřeva spojovat, pannu oblíkat dovede tak dobře jako druzí. V poledne se rozejdou, Api nepotřebuje, aby ji domů vedli, zná sama cestu a bez obtíže se dostane k rodičům do pokoje.

II.

Otec Apin je vážený měšťan, miluje svou slepou dceru víc než viděcí a rád by jí tělesní neduh vynahradil láskou svou. Matka se s ní v skutku a v pravdě mazlí, těžce nesouc její a tedy i své neštěstí. Ó velmi jí leží na srdci budoucnost drahého dítěte! Již probděla mnoho nocí kochajíc se v bolestných myšlénkách a nezbylo jí nic jiného, leč složiti naději svou v Pána a Jemu odevzdati dceru ubohou.
Apolonie má bystrý rozum a výborné srdce, vyniká neobyčejnou pamětí, dobře se učí, zná mnohé hry a práce, ku kterým jiné děti zajisté nejsou způsobnější nežli ona. Všecko chce vědět, na všecko chce sáhnout, nestačejí odpovídati jí na otázky a kolikráte ku podivu pravý úsudek o věcech pronáší. Oblíká, svlíká se a jí sama, má svou lžíci a svůj talíř a šaty a ostatní své jmění zamyká si do vlastní almárky.
Sestru Rosu Api již v útlém mládí jejím milovala upřímně. Celý den vyseděla u její kolébky, hovořila na ni, zpívala jí a v náručí ji chovala. Když počala mluviti, byla její učitelkou, modlila se s ní, vypravovala jí svaté a světské příběhy a Rosa ji zase vodila brzy poznavši, že má nejistý krok, tak chodíc, jako ona, když zavře oči. I vyzpytovala, že nevidí, ani to ne, co má zrovna před sebou. Odstraňovala tedy, co jí stálo v cestě, donášela, co potřebovala, varovala, napomínala ji a všecko, co spatřila, jí popisovala. Byla na to pyšná, že jí také prospívá, jevila k tomu velkou ochotnost, ráda se s tím honosila a těšilo ji, když ji za to pochválili. Přece na ní také záleželo! Api byla moudřejší, byla starší, větší, věděla mnohem víc než ona, lépe rozuměla mamince, co jim povídala, všecko si pamatovala a měla zalíbení jen v dobrém. Ale nicméně v tom jednom ohledu stála nad ní: byla jejím vůdcem, rozeznávajíc z daleka, co Api posouditi nemohla ani z blízka.
Rosa byla ještě maličká a nezkušená a nedovedla vždy upokojiti zvědavost sestřinu. Ale sousedův Robert, syn mistra kožešnického, důkladnější zprávy jí dával. Chodil již do školy. S Api zacházel velmi rád a vida ji na ulici hned se k ní přidružil. Sestra jeho Berta byla její přítelkyní. Navštěvovali ji spolu, brávali si ji a Rosu spolu k sobě a hezky je vyráželi. Otec jejich byl důvěrník jejího otce a matky srdečně se milovaly.
Později převzal Robert povinnost, Api doprovázeti do školy a ze školy. Před školou se zastavil pro ni a po škole ji zase odevzdal.
Apolonie byla tou nejpozornější žákyní. Čísti a psáti a počítati na tabuli se ovšem neučila a učiti nemohla. Ale svaté náboženství, rozličné příklady, počty z hlavy poznávala tak výborně, že se jí ve škole nikdo nevyrovnal. Učitel bral na ni zvláštní ohled, o čem neměla dobrého pojmu, činil jí pochopitelné a byl dostatečně odměněn za namáhání s ní, přesvědčiv se, že je obětoval půdě úrodné.
Robert byl slepé dívce tak říkaje podučitelem, předčítal jí z kněh co měli uloženo a ona dříve to uměla nazpaměť než on, ano stačilo jí, slyšeti něco jen jednou a tak hluboce se jí to vtisklo do duše, že to na vždy podržela. Chodila se školáky také k zpovědi a k svatému přijímání a odříkávajíc s nimi modlitby jevila velkou vroucnost a nábožnost.
Doma se Api učila ženským pracím: pletla punčochy, předla, uklízela v pokoji. Znala každé místečko, věděla, kde co leží a stojí, ruce jí sloužily za oči a měla v nich takovou jemnost, že všelicos lépe dovedla než lidé dobrým zrakem opatření.
Milá slepá dospěla a povyrostla a Robert se ostýchal choditi ruku v ruce s tak velkou školačkou. Doprovázela ji sestra Rosa a jen když neměla jiného vůdce, přispěl on jí.
Přestali oba navštěvovati školu. Api chodila ke kupci, k pekaři, k mydláři. Robert, viděl-li z okna, že jí na ulici hrozí nebezpečenství, vyběhl a před úrazem ji chránil.
Do kostela se Api vodila s matkou. Na křesťanské cvičení brala ji Robertova sestra Berta a s tou i za městem v polích a zahradách se často procházela. Robert velmi rád býval přítomen, učil se doma u otce řemeslu a společnost slepé panny se mu líbila nadevšecko. Poznával a přesvědčoval se, že je moudřejší než druhé dívky, jež netoužily leč po světských radovánkách, nejevily v řeči leč marnou a hrubou povahu. Duch její ustavičně hledal poučení a nikdo jí je tak nedovedl podávati jako on. I zakládal si velmi na tom, že jí může zvěstovati, co jí pro nedostatek zraku bylo tajemstvím. Otázky její nutily ho, všímati si věcí ve světě. Pozoroval krásu přírody, přemýšlel, proč to a proč ono tak se děje a ne jinak a jaké v tom jsou rozdíly. A maje vykládati, co vidí, slyšel, jak si slepý představuje, co nevidí, a rozsuzoval, co snadno, co těžko může pochopiti a čemu nikdy a nikdy neporozumí.
Api Roberta kolikráte uvedla v rozpaky. Ptala se ho, co byl ještě nikdy nepovážil, platilo jí za zvláštnost a div, co on až posud měl za úkaz všední a obyčejný. Vůně květin nesmírně ji blažila; on více se těšil z jejich barev. Api barvy uměla jmenovati, rozeznávala modrou od zelené, červenou od žluté, bílou od černé. Však co barva je, jak vyhlíží, to nevěděla a Robert nebyl s to, aby jí to pověděl. Modré mu bylo modré, zelené mu bylo zelené a rozdíl neznal než ten, že modré není zelené a zelené že není modré. Tak jí vysvětloval i druhé barvy a že slepá neznala žádné z nich, nemohla z jedné souditi o druhé.
Že lidé některým barvám dávají přednost pěknými je nazývajíce, to Api slýchávala: zvlášť červená a bílá se jim líbila. Domnívala se tedy, že všecko, co červené neb bílé jest, musí býti pěkné. Špínu naproti tomu, šerednost a ohyzdnost měla za černou. Říkalo se: "Má tvářičky červené jako růže." A: "Je černá jako cikánka." Api ráda by byla věděla, jaká ona je. Vždy jí napadl Robert, když se obírala s takovýmito myšlénkami a povzdechla si: "On ví, jaká jsem!"
Pak se zase sama sebe ptala: "Jaký je on?"
A odpověděla si: "Zajisté hodně červený a bílý."
Však komu se má svěřiti, aby jí to řekl? Když byla maličká, nestarala se o takové různosti. Nyní je již velká a stydí se někomu o nich se zmíniti. Vsak matka ji proto zle neposoudí!

III.

Api je s matkou sama a táže se: "Jsem černá, že jsem slepá?"
Matka praví: "Kdo nevidí, má přece barvu jako ten, kdo vidí."
"Jakou já mám barvu?" vyzvídá Api.
"Nu, jakou máš mít?" odpoví jí matka. "Jsi bílá, černá nejsi."
To zvědavé dívce nestačí a na Roberta vyptati se nemá již dost smělosti. Doufá ale, že jí více poví sestra jeho Berta a jak mile s ní mluví soukromě, točí a točí řeč, až na svou pleť přijde.
Berta jí oznámí, že v skutku je bílá a líce má krásně červené.
"A jaká jsi ty?" chce věděti Api. "Jaká je Rosa, jaký Robert?"
Roberta nechala naposled a silně se začervená, když ho jmenuje.
Všickni byli bílí. "Chlapci ale," připomenula Berta, "jsou drobet hnědší," a když Api neví, co to je, řekne jí: "Inu, nejsou tak bílí jako my!"
"My jsme tedy hezčí?" myslí Api.
"To snad ne," směje se Berta. "Chlapcům ta jejich barya někdy sluší víc než ta naše nám."
"Ale stejní nejsou?" hádá Api.
Berta dí: "My také nejsme stejné."
Api ještě nedá pokoje a praví: "Kdo je tedy hezký?"
"I jdi," durdí se již Berta, "ty jsi hezká, já jsem hezká, Rosa je hezká a Robert je hezký."
"Ještě to mi řekni," nutí ji Api, "je také někdo ošklivý?"
"Je," zacpá jí Berta ústa, "jsou oškliví mužští a jsou ošklivé ženské."
Api jí bublá skrze prsty: "Nejsme my ošklivé?"
"Jsi ošklivá, že se pořád ptáš," zlobí se Berta, zapleská jí rukou na rty, políbí ji v čelo a pryč uteče.
Api se hanbí, že takovou řeč vedla s Bertou, má strach, že projevila ňákou neslušnost a žádá si věděti, uhodla-li Berta její úmysl. Však je si úmyslu nějakého povědomá? Není, leda že se chce Robertovi líbiti a zkoumá, nepřekáží-li tomu barva jejího obličeje. Že též zpomene na obličej jeho, stane se ze zvědavosti, jež jí vychází jako ze srdce a neznámým citem ji naplňuje.
Tak tedy je bílá, červená, je hezká! Jestli pak to Robert také vidí? Proč jí to nikdy neřekne? Věru by ji to těšilo, kdyby jí to řekl!
I řekne jí to konečně také. Jsou spolu v zahradě, Robert se dívá na květiny, Api k nim voní. Musí jí každou popsati a žádná ji tak nezajímá jako růže a lilie. Proč? Poněvadž je růže červená a lilie bílá. Robert si toho povšimne a ptá se: "Jsou ti ty barvy milé?"
"Jsou," vyzná Api, "jen kdybych je viděla."
"Ovšem," žertuje Robert, "viděla bys je, kdybys je viděti mohla v zrcadle! Máš růže a lilie na tváři."
Jak to řekl, lilie jí s tváře zmizely, ale tím více jí na ní naskákalo růžiček: byla červená a slova nemohla promluviti.
Jinoch na ni pohlíží se zalíbením, pohladí ji a praví:
"Api, ty hoříš! Snad bys se styděla, že jsi hezká?"
Api slzíc odpoví: "Jsem ale slepá!"
"Ať," tvrdí Robert, "ty jsi mi přece dražší než všecky jiné panny a mám tě rád."
Api cítí v srdci nevýslovnou blaženost a sotva dýchá. Že je hezká, řekla jí již Berta; že ji mají rádi, řeklo jí již mnoho lidí; ale nikdy jí to nebylo tak milé, neproniklo duši, nezajalo mysl, nepobouřilo, jako když jí to zvěstoval Robert. Neví, co má odpověděti, neodpoví nic, stojí zaražena, jeví nepokoj a ruka se jí třese v Robertově ruce.
"Api," obává se Robert, "snad se ti protivím, že se mne hrozíš?"
"Nehrozím se tě," praví Api, "vždyť jsi ke mně tak hodný."
"Tak mne máš také ráda?"
"To víš, že mám."
I mluvili zase o květinách. Api se diví, že jsou také bílé růže a že růže mají trní. Že Bůh nestvořil květiny černé, je jí důkazem, že je asi velmi miluje a soudí z toho na jejich krásu. Robert jí udělá kytku ze samých květin voňavých, ona si ji vezme domů, dá ji do sklenice a pilně ji zalívá čerstvou vodou. Běda, přece jí zvadne po několika dnech, list opadá po listu, tratí se vůně, ohýbají se proutky, květy k zemi klonějí hlavičky. I rmoutí se nad tím, neboť ji to přivádí na smutné myšlénky. Má prý růže a lilie na tváři. Jestli pak i ty zvadnou a opadají? Často slýchá, že si na kráse nemáme zakládati. Nyní tuší "proč" a přeje si, aby ji Robert měl rád i pro stálejší vlastnosti. Chce býti dobrá, prospívá v moudrosti, pracuje, učí se, ale - marnosti se zcela přece neubrání.
Robert pravil, že by se viděla v zrcadle. Co je to za nástroj to zrcadlo? Shání se po něm, omaká si je, cítí pod prsty sklo, sebe však pod nimi necítí. Jak tam tedy je?
Ptá se na to malé sestry Rosy. Ta v zrcadle vidí sebe, vidí také ji a povídá, že je tam toliko její obraz. Api ani tomu nerozumí. Může-li pak Robert viděti její obraz, kdyby si jejich zrcadlo vzal domů? Jak do zrcadla ty obrazy přijdou? Kdy zase pominou? Anebo tam trvají podle sebe?
Rosa jí vyloží, jak to je. Jí zrcadlo nicméně zůstane tajemstvím a zázrakem a nejvíce ji mýlí, že v něm spatří každý podobu svou: ošklivou neb hezkou, černou nebo bílou.
Ačkoliv Api nevidí, přece drží na pěkný šat a vybírá si barvy, bílým a červeným dávajíc přednost a kroj panující dobře znajíc. Nosí se slušně jako Berta, miluje pentle a jiné parády a nic se neliší od jiných vystrojených, dobře rostlých a hezkých děvčat, leč že si vykračuje nejistě, vpravo vlevo se kolíbá a očima pořád mžiká. To ji činí arciť neobratnou a drobet nepříjemnou a každý, kdo ji vidí, v srdci bolestně a nemile jest dotknut a neraduje se zcela z krásy její.
Tak se vede i Robertovi. Nikdy u ní po světsku není vesel a k některým vyražením nemůže ji s sebou bráti. Naučil se tančit, těší ho to a navštěvuje domy, kde má k tomu příležitost. Apolonii o tom vypravoval sám a ukázal jí, že se mužský se ženskou točí v kole, když se tancuje. Byla by to snad také dovedla, ale k muzice nešla, nechtěla a nemohla jíti, a že Robert s jinými děvčaty tančí, bolí a mrzí ji. Škoda, že je slepá! Robert šel na bál. Ó nemá pokoje, je jí do pláče, nemůže spáti. Neřekne mu to, ale je smutná, když se s ním zase sejde a naříká, že má u ní dlouhou chvíli. On to zapírá tvrdě, že s nikým nemluví tak rád jako s ní a že ty radosti, jichž mu poskytuje, jsou vyšší a vzácnější než běhání a skákání. Ani jí netají, že jiné dívky neznají leč tančit a ona že má vědomost o věcech, které jsou duševní a nade všecko ho zajímají.
Robert si Apolonie váží, ctí a miluje ji žádaje si, aby ji vždy měl okolo sebe. Když si někdy předloží, že by bylo obtížno, býti s ní živu, domnívá se, že všecky těžkosti snese a přemůže láska. A že k ní upřímnou a čistou lásku chová v srdci, toho si je již povědom a když se vyučil řemeslu a na zkušenou odchází do světa, rozloučí se s ní co se svou drahou milenkou a o věrnosti své ji ubezpečí. Dá jí políbení, poručí ji Bohu a na cestách svých ustavičně ji má na mysli.
Api ještě po dlouhém a dlouhém čase cítí Robertovy rty na rtech svých. Otec, matka, sestra, družky milé líbají ji, ale tak jí to nikdy nesevřelo duši, jako když to učinil Robert. Opojila ji nevýslovná sladkost, nemohla mysliti ani mluviti a zdálo se jí, že by s tím pocitem v duši ráda umřela.
Robert jest a zůstane slepé dívce nejdražší rozkoší a nadějí. Modlí se za něj každého dne, chce ho býti hodna a touží po větší a větší výbornosti a dokonalosti duševní. Ovšem jí také často napadá, že s ní třebas nebude šťasten. Souží ji nepokoj a strach, že pomine její blaženost. Ale ještě není tak silná, aby se ho odřekla z lásky k němu. Rozum a svědomí jí to radí, ale - odporuje srdce.