Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• komedie o 3 aktech

OSOBY

PANÍ HELENA KOSTAROVIČOVÁ - vdova po továrníkovi (53 roků)
RÍŠA KOSTAROVIČ - disponent banky (32 roků); bratr Aleše
ALEŠ KOSTAROVIČ - hudebník (21 roků); bratr Ríši
FRANTIŠKA JAŘABATÁ - služka (18 roků)
ALEXANDR KOSTAROVIČ - bratr nebožtíka továrníka (53 roků)
ANČA BÁRTÍKOVÁ - služka, kamarádka Františčina (19 roků)

Děje se v přítomnosti v Praze.
Mezi I. a II. aktem čtyři měsíce; mezi II. a III. šestnáct dni.

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Prostorná kuchyň se sporokrbem. Bílý nábytek z měkkého dřeva. Na stěně kredenc plná nádobí, hlavně aluminiového; některé veliké rendlíky a pánve visí kromě toho na stěně a svítí čistotou. V rohu postel, zakrytá papírovou plentou, polepenou obrázky, vystřihanými z ilustrovaných časopisů. Malá žárovka svítí uhlíkovitě nad stolem, na němž spousta nakupeného ušpiněného prádla, které FRANTIŠKA stojíc vybírá, třídí a ALEŠ sedě zapisuje do knížky.

FRANTIŠKA: Deset pánských košil širtingových a dvě hedvábné. Ty nepřijdou do prádla s ostatními; musí se vyprat zvlášť v lavoru jemným mýdlem. Zapište je zvlášť, mladý pane. Ty jsou pana Ríši.
ALEŠ: Ríša vám dělá mnoho práce a snad zbytečně: mnoho špiní.
FRANTIŠKA: Převléká se čtyřikrát i pětkrát týdně; pravda: vy jen dvakrát. Ale on musí. Chodí mnoho do společnosti, do koncertů, do divadel, na plesy... do... do... jak se tomu říká? ano: do klubu... což já vím, kam všude. Vy jste stále doma. Sedíte u svých knih a ještě raději stojíte, své housle pod bradou, u pultu s notami, a s úsměvem je-li milostpaní z domu, ještě raději býváte se mnou v kuchyni.
ALEŠ: Ano; já byl vždycky... jak bych to řekl? Jak je mužský rod od Popelka? Popelák... ano: popelák. On byl zlatý bažant tohoto domu hned od dětství; já jen obyčejný, šedý, nevzhledný, ten, kterého neukazují... (s nezdařeným pokusem o smích) ale střílejí a jedí. Jím se chlubívala matka i otec, když byl ještě zcela maličký. Postavili ho sotva tříletého na židli a on deklamovával s ní hostům básničky, nebo zpíval a ručkou dával si sám akt; a všichni mu tleskali a věštili mu velikou budoucnost. Paničky div se nepohádaly, která ho smí pohýčkat; a nosívaly mu tolik mlsků, až se jimi přejedl. Pak nebral od nich již žádných; a ony se proto trápily.
FRANTIŠKA: Teď rozumím, proč je tak - jak to říci? - krásný a něžný; to proto, že ho jíž v dětství milovaly krásné paní a laskaly. Ano, měkký a něžný je... přes to, že je tak mužný a tvrdý a - jak bych to řekla? - a... a... skvělý jako žádný druhý muž. Vlasy má jako žena... kučeravé od přírody. Je to náhoda?
ALEŠ (sleduje svůj proud myšlenkový): Mne však vždycky ukrývali jako tajný hřích. Co to jen bylo? Nechtěli mne snad mít a vnutil jsem jim nějak proti jejich vůli své narození? Nerozumím tomu... nerozumím svému osudu. Styděli se za mne záhy... tolik jest jisto, ne-li hned od začátku. Musíte vědět: já byl v mládí dlouho nemocný; pochybovali o mně již, myslili, že nebudu nikdy chodit. A neduživý jsem vlastně i nyní... ano... velmi, velmi neduživý. Po šarlachu trochu nedoslýchám; dlouho jsem nemluvil a i nyní trochu koktám... nebo lépe: zajíkám se. Ano: zajíkám se; koktám, jen když jsem příliš vzrušen: když mne přemůže zanícení. Přes to: zlý člověk mohl by o mně říci: mrzák. Ale vy, Františko, nejste naštěstí zlý člověk. Viďte? (Vroucně.) Ne... ne... vy jste nesmírně... nesmírně dobrá; přímo andělsky dobrá. (Chytá ji za ruce, přitahuje k sobě, tiskne jí hlavu k pasu.) Řekněte, že vám nejsem odporný; nepřežil bych toho!
FRANTIŠKA (vymykajíc se mu): Přestaňte, mladý pane. Co by si pomyslila milostpaní, kdyby se náhle vrátila,...víte, že ráda překvapuje. Řekne: vrátím se v deset; a zatím tu chvíli si již usmyslila, že bude doma o půl deváté. A přijde po špičkách; připlazí se jako lasička. Nenaděješ se, dveře se rozlétnou a ona na prahu.
ALEŠ: To má od nebožtíka otce. Ten si také rád hrával na imperatora, na Napoleona. Chlubíval se, že zná jako Napoleon každý knoflík na blůze svého posledního zřízence; že ví, kdy byl naposledy přišit a kdy se znova utrhne. On také rád se zjevoval v továrně na místech, kde byl nejméně očekáván, a v době, kdy by se ho tam byl nikdo nenadál. Ze mne chtěl mít také někoho ke své podobě a nemohl mi odpustiti, že jsem ho v tom zklamal. Chtěl míti ze mne inženýra, a nerad se smiřoval s tím, že budu umělcem. Ale i tu chtěl viděti hned úspěchy; a odvracel se ode mne, přezíral mne, když nepřicházely tak rychle, jak čekal. Osvojil si zvláštní způsob neviděti mne: vytáhl obočí a zíral mimo mne, ač hleděl na mne. I na smrtelném loži na mne tak patřil: to za trest, že jsem byl posud bez slávy, neznámý, neproslulý! Ano, byl netrpělivě hrdý a nesnášel, aby mu život dlouho odporoval. Kdyby byl zemřel o dvacet let později, kdo ví, snad by si ho byl opravdu podrobil; ale možno také, že zemřel tak záhy, protože ho nemohl přivést k poslušnosti. Ne, ne... já nejsem po něm: jsem velmi ubohý: nešťastný, puklý, nespokojený, slaboch, k ničemu.
FRANTIŠKA (hladí ho po vlasech): Co to mluvíte, mladý pane? Kdyby nic jiného: hrajete tak krásně na housle. Srdce ve mně usedá, když vás slyším. Hned jakoby žalovaly a hned zase jásají a výskají... ale tak divně, jako hoch-rekrut, když si veselím zalhává své zoufalství. A nikdy u nás v horách žádný pták mne tak neroztruchlil, když volal z hloubi lesa... a snad i svého zakletí.
ALEŠ (vrhá se k Františce za vzlykotu): Vy tedy ve mne věříte? Vy čistá, vy dobrá! Věřte ve mne... věřte, nemám-li se zabít. Zde (ukazuje na čelo) a zde (ukazuje na hruď) se něco zmítá a vlní a chce se vylít a slít v tvar a hořet a svítit lidem. Věřte mně! Věřte! Nemohu žít bez vaší víry. Hledám se, hledám se: mějte jen strpení se mnou: naleznu se, jistě se naleznu jednoho dne, neodejmete-li mně své víry. Nemohu se vy... vy... vyslovit: v tom jest mé utrpení. Píši tria a kvarteta a kvinteta a jednoho dne, dá-li Bůh, - a on dá: jest mi dlužen tu chvílí - zazpívám svou p... p... píseň vítěznou. Vám, jen vám, má dobrá vílo. Jsem jí již na stopě... ó jistě... kmitá se přede mnou lem jejího roucha; jen jej zachytit! A já pádím, bez dechu, za ní... ppřes kameny, výmoly, strouhy, pppropasti... (Vydechne zhluboka; po pause.) Vy nevíte, jak jsem byl nešťastný před půl rokem, než jste přišla k nám. Vy nevíte, jak bylo pusto před vámi v tomto domě; ne, to nebyl dům, to byla márnice, to byl hřbitov. Všude tma, mráz, rozklad, chaos; nikde osy, nikde tvaru a světla. A přišla jste vy, tichá, pokorná, měsíčně krásná, a všecko dostalo hned smysl; pohnulo se v hlubinách k růstu; kristalisovalo se kolem vás, ve vaší ose; ustředilo se na vás; roste a zraje v tvar. Ten zázrak jste způsobila vy, Františko, ano vy: svou dobrotou, svou neporušeností, svou svatostí, kterou nesete v sobě... jistotou a spolehlivostí své bytosti... Ano, takový je Bůh, Františko: tichounký, nejtišší, ani větérek se v něm nehne; a proto točí se kolem něho celý svět; a proto proudí z něho celý svět... Jest v něm svinut,... obsažen se všemi svými pozdějšími strašnými kontrasty.
FRANTIŠKA (pokřižuje se): Nerouhejte se, mladý pane. Stydím se pokaždé, kdykoli tak mluvíte. Mísíte věci svaté a světské a to je hřích!
ALEŠ (blouznivě): Ne, nebraňte se. Tím dokazujete jen, jak mám pravdu. Ani Bůh nepřipustil by nikdy o sobě, že jest bohem: přezírá to, nemyslí na to, neví o tom... a právě proto jím jest. Váš vliv pocítilo všecko v tomto domě: snad i poslední kámen zastavený do nejhlubších základů. Ulehčilo se mu v tu chvíli, kdy jste vešla k nám: a snáze nese se mu jeho břemeno od chvíle, kdy jste poprvé zaplakala v tomto domě.

FRANTIŠKA chce ho přerušiti.

ALEŠ (odmítaje, blouzní dál): Ne... ne... nechte mne. Jsem zcela šťastný jen v takovýchto chvílích. A i nejmrzutější nejstarší pavouci na půdě, zapředeni do nejhlubších pavučin, nejkyselejší staří mládenci, jsou veselejší od vteřiny, kdy jste se poprvé pod naší střechou zasmála. A jsou snad od té chvíle i milosrdnější k polapeným muškám. Aspoň jeden z nich, takový směšně nohatý se strakatým zadkem, který mně spadl včera večer na notový papír, právě když jsem na něj vrhal jedno furioso, povídal, že z lásky k vašim očím pustil jednu z nich na svobodu.
FRANTIŠKA (se smíchem): Co vy všecko nevíte: měl byste vypravovat pohádky dětem. Ale vážně, mladý pane: proč mně nedovolíte uklízet ve svém pokoji? Nebylo by tam pavučin, ani na stropě ani v koutech. Ale to se zavírá celé týdny; a kdyby aspoň dal klíč člověku, když odchází na procházku!
ALEŠ: Nicht diese Töne! Nechte mne, Františko, pokračovat v mé notě! A strýc Lexa, ani si představit nedovedete, jak ten býval mrzutý dříve... za Toníčky a Berty. Ne, nescházel již vůbec k nám dolů. Dával si nosit jídlo nahoru; a ani mne k sobě nevpouštěl. Mne... řekl jsem vám přece, Františko, že mne vlastně on vychoval...

FRANTIŠKA kývne hlavou.

ALEŠ (šeptem):... a zachránil před sebevraždou... tehdy, když se událo to strašlivé... (Pausa.) A mne tehdy nechával státi i půl hodiny před svým prahem a čekati marně. A strýc Lexa jest nyní laskavost sama; jeho čekankový zrak, který byl již docela vybledlý, svítí novou hlubokou modří, jakoby se napil znova červnového nebe. Chodí k nám nyní denně a myslím, jen proto, aby mohl pak k vám do kuchyně, přihřát se chvilku - právě jako já - v tom teple, které z vás dýše... jako z pšeničného lánu, zrajícího v letním slunci.
FRANTIŠKA: Ano, starý pán chodí sem rád. Vymyslí si často nějakou dětinskou záminku, aby mohl bez podezření se mnou pobesedovat. Jednou si přijde pro teplou vodu na ruce, ačkoliv jsem mu ji donesla před čtvrt hodinou do pokoje celou konev; jindy nehoří a nehoří mu dřevěné uhlí pod samovarem a já mu je mám vzkřísiti k životu, jak říká; a jindy je to knoflík, který mu mám přišít na kabát a který si před tím schválně utrhl: poznala jsem to na nitích...
ALEŠ: Nesmějte se mu, Františko! Je k politování jako já. Celý život nepoznal lásky; celý život prožil v chladu a útisku. A přece: byla-li kdy jemná a choulostivá větev na stromě našeho rodu a zasloužil-li si někdo z něho slunce a světla, byl to on. Můj otec a on, to je již má historie a Ríšova. Otec všecko... on nic; otec všecko výsluní a on odsouzený živořit v stínu, který vrhala otcova sláva. A přece: tři patenty, které továrně nejvíc vynesly, jsou od něho; vznikly v jeho hlavě. Otec je jen přizpůsobil menším rozměrům skutečnosti a fruktifikoval.
FRANTIŠKA: Co je to: fruktifi -?
ALEŠ: Zužitkoval, Františko... Myšlenku vymyslil strýc Lexa, ale do oběhu ji dal otec a ponechal si peníze, které vynesla.
FRANTIŠKA: To nebylo pěkné; to nebylo spravedlivé.
ALEŠ: Ovšem že ne... Ale: Jetzt noch nicht diese Töne...! Nechte mne jíti ještě chvíli mou vlastní stezkou. Nenuťte mne do koleje prašné silnice. (Pausa, v níž noří se do vzpomínek; zachvěje se z nich, skrývaje zrak do dlaní.) Hu... strašlivo bylo bez vás, strašlivo bylo zde před vámi. Hu... hrůza i jen vzpomínat na to. Na kraji, na samém nejužším kraji propasti jsem již byl. Vlas dělil mne od smrti na jejím dně. Vždyť já, pomyslete si, zdraví již jen dobíjel. Opíjel jsem se soustavně: upíjel jsem se již vším. Ano, považte, i do špatných míst, do veřejných domů jsem chodil... ačkoliv nemohu tam vlastně nic dělat. Ale opíjel jsem se alespoň ve dvou nebo ve třech... s těmi holkami. Bylo to ještě zoufalejší než upíjet se sám.
FRANTIŠKA (snaží se sejmout mu prsty s obličeje a políbit ho na čelo.): Ubohý.
ALEŠ (brání se): Ne... ne... teď ještě ne! Až zvítězím. Až si budu sám sebe vážit! Až vám zapěji svou píseň vítěznou. Pak kleknu před vás a zlíbám vás celou... od špiček střevíčků až po čelo, až po kořínky prvních vlásků. Místečka nebudete mít na celém těle neslíbaného. Přísahám vám.
FRANTIŠKA (zardělá): Ale, mladý pane, pamatujte se; co to mluvíte?
ALEŠ: Ne, ne, nevyhrál ještě on nade mnou! I já mám své zbraně: ssvou píseň. Má píseň jest také něco. Umění jest také něco a má, musí míti moc nad čistým ssrdcem. Viďte, Františko? Neboť jinak: jakou by mělo cenu?
FRANTIŠKA (zamyšleně): Nevím; ale mne hudba roztruchluje. Chce se mi zemřít, slyším-li krásnou píseň.
ALEŠ: Roztruchluje; ano, to je ten čistý vliv, který zruší, překoná jeho špatný. Neboť, nemyslete si, Františko: umím vidět, umím pozorovat. Vidím, že se vám líbí; vidím, že vás opíjí. Tuhle jsem pozoroval, jak jste za ním hleděla z okna, až zašel za roh ulice. A onehdy vyšla jste z jeho pokoje... celá jaksi zmámená... A nebyl ani doma. Pře-přesvědčil jsem se o tom; zaklepal jsem, a ticho. Nikdo tam nebyl.
FRANTIŠKA (zardí se): Líbí se mně, máte pravdu. Nač lhát nebo zapírat? Všecko na něm se mně líbí; držení hlavy, chůze, jak usedá a klade nohu přes nohu, jak mhouří oči, když si cigaretu zapaluje. A v pokoji u něho je vždycky tak krásně... tak jinak krásně než jinde. Musím zatajit dech pokaždé, kdykoli tam vstoupím; a tenkrát, kdy jste mne sledoval, opravdu málem bych byla omdlela... tak podivně zaválo na mne zvláštní nějakou pánskou voňavkou, po stole rozlitou, výdechem rukaviček a cigaretovým dýmem.
ALEŠ (kývá bolestně hlavou): Ano, tak je tomu vždycky. Fascinuje svým pohledem; a nikdo se nemůže na něho hněvat. Vlastně ani ne já, kterému vždycky urval jeho podíl od úst; a já se s tím konec konců vždycky smířil a div to ještě neschválil. Jakou to má moc nad lidmi? Jde životem jako alejí, hvízdá si rozpustilý popěvek a češe a plení všecko, co je na dosah rukou: květy, plody, úsměvy, ženy. A všecko utržené a servané jakoby mu ještě děkovalo za to, že se ráčil k němu snížit... Má všecko, čeho já nemám a nikdy mít nebudu: lesk, záři, vnějšek, sílu, smělost, dlouhý zdravý hluboký spánek a pokojné svědomí v největších špatnostech. (Po pauze; vzrušen.) Jen vás, vás, Františko, nesmí mít; sslyšíte, nesmí mít... nemám-li to ssmrtí zaplatit. (Vrhá se k Františce, spínaje k ní ruce.)

FRANTIŠKA odvrací od něho tvář.

ALEŠ: Ne; vás nesmí mít. Zabil by vás. Zužil, vyssál a pak odhodil; ppošlapal a ppoplival. On je neúprosný. Jde svou cestou jako mor... jako smrt... jako válka.

FRANTIŠKA mlčí, zakryvši si tvář dlaněmi.

ALEŠ (chytí se za hlavu): Óóó... hrůzo! On vás již má! On vás již měl!
FRANTIŠKA: Ne! Co si myslíte o mně, mladý pane. Ne; přísahám vám při památce svého nebožtíka otce... při všem, co je mně svaté: ne!
ALEŠ: Díky Bohu! Ochráním vás před ním. Důvěřujte mně jen; a dovedu toho pak jistě. Víry, víry vaší jest mně třeba. Víte, že mám svůj pokojík (ukáže na strop) právě nad vámi. Budu s vámi hovořit stále svými houslemi. V pravý čas zazní, v pravý čas promluví. Proniknu k vám, naleznu si k vám cestu, propálím si ji, byť nás ještě více zdiva dělilo; a snad za mořem bych vás s ní našel. Miluji vás a kdo miluje, má dar věštebný: ví, čeho jest a kdy jest čeho třeba tomu, koho miluje. Pravá láska jest tvořivá, Františko. Intuice říká moderní filosofie takovému daru, vidět a zírat přímo v nitro druhého. Věřte, že vycítím na hony nnebezpečí, které by vás ohrozilo, a že se ppřihlásim v pravý čas. ó dovedu zachránit... dovedu obhájit toho, koho miluji.

Šramot klíčů a hluk v předsíni.

FRANTIŠKA (vyskočí jako z hrozného sna): Ježíši! Milost paní. (Vzpamatuje se a vykřikne skoro.) Piště přece, mladý pane. Šesterý pánské podvléčky...

ALEŠ poděšený vrhne se směrem k posteli Františčině, aby se ukryl za její plentou.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ klade lorgnon k očím a rozhlíží se pátravě po kuchyni.

FRANTIŠKA: Ruku líbám, milostivá paní.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (zočí Alexeje, který, nedoběhl svého cíle.): Tiens! Ach, ovšem. Kde by jinak byl. Hledám ho všude po celém domě... a nenapadne mne, hlupačku, že se mladý pán nejraději bavívá se služkou. Dříve býval to kočí, ale das ewig weiblische zieht uns jetzt in die Küche. Teď je to tedy služka. Děláme pokroky, monsieur.
ALEŠ (zahanbeně se vrací směrem k matce, škubne sebou bolestně při slově "služka".): Maman, pro Boha vás prosím, jen ne ten pokořující tón. Františka je přece také žena.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Zajisté že žena, rytíři. Nikdo jí její ženství nebere, ne-li náhodou vy. (Františce.) Proto půjde nyní do mé ložnice a srovná mně do prádelníku prádlo, které jsem vytahala, když jsem se před šestou strojila a marně hledala punčochy toho odstínu, jenž by odpovídal těmto šatům.

FRANTIŠKA kývne, že rozumí a odchází.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ pokyne Alšovi na židli; sama si také sedne a měří ho dlouhým ironickým pohledem.
ALEŠ usedá rozpačitě jako školák.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Prenez place, monsieur. Přála bych si s vámi, mladý pane, o lecčems pohovořit. Ale nejprve řekněte mně laskavě, kdy odložíte konečně to plebejství... tu lásku k čeledníku? Shocking, shocking. Člověk se musí rdít sám před sebou. Quand allez vous apprende enfin les bonnes manieres? Nač jsem vám držela od tří let bonu a od sedmi vychovatele?
ALEŠ: Prosím vás, maman, neberte mně jedinou radost, kterou mám v tomto domě. Žiji zde jako na severní točně: zmrzl bych, nebýt tohoto teplého koutku. Tolik chladu, tolik urážek a nedůvěry, podceňování a nevraživosti jest zde všude!
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Hihihi... Ano: sentimentální je vždycky plebejčík. Zahřívej ho, mazli se s ním, laskej se s ním, šmudli se s ním, dýchej mu na ručičky a na nožičky a hlavně na srdíčko, aby se nenastudilo. Je tolik choulostivé, chudinka; a katarh má pro ně vesmírný dosah. Je libo teplé náčinky na bříško, máme-li světobol? Fi donc! Plus de tenue, smím-li prosit. Trochu víc distance mezi lidmi a trochu míň důvěrnosti a hlouposti, s´il vous plait. (Vstane.) Ale poslyš, Alexej, vážně: vnutili-li jsme se do intimity dámy, jako jsem já, musíme se umět chovat podle toho a býti reservováni. Pamatuj si to jednou pro vždy.
ALEŠ (zdvihne k ní udiveně hlavu): Jak to? Já že se vám vnutil? Vnikl do vaší intimity? Nevím o tom: jsme si cizí jako málokterá druhá matka a druhý syn.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (tvrdě): Pravím ti, Alexej, že ses vetřel nebo vnutil do mé intimity; nebo může být větší intimity než mateřství? Svým narozením, svým početím. Rozuměj mně, Alexej. Nechtěla jsem tě mít; nechtěla jsem být podruhé matkou... jako bych tušila, že všecko co přijde po Ríšovi, může být jen úpadek. Ale byla jsem přinucena; byls mně vnucen z vnějška. Dali mi na vybranou: buď vnitřní vřed nebo druhé dítě. Rozhodla jsem se pro tebe, ale chybila jsem. Dnes, poučena tím, co následovalo, volila bych jinak. Vřed možno vyoperovat; tebe však nemožno.
ALEŠ (propukne v hořký smích): Já jsem tedy váš vřed! Vřed vyvržený, ztělesněný, filosof řekl by: zobjektivisovaný! Nu, snad i s ním možno vědět si rady. Musíme, maman, vymysliti společně prostředek, jak odstranit vřed, který se rozrostl tak, že dosáhl rozměrů jedenadvacetiletého člověka a muzikanta... Snad i na něj se naleznou kleště chirurgické, jimiž by se dal vyštípat... ze společenského života, když nebyl zavčas vyňat z tvého života.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Zanech hloupých žertů. Pro špatné vtipy jsem tě nevyhledala. Jest mně v nitru úplně lhostejno, co děláš nebo neděláš. Jediné jest důležité pro mne v tomto domě: co dělá nebo nedělá Ríša; nic jiného. On je dobyvatel, on nositel expanse rodové; jim stoupá vývojová linie naší rodiny; v něm je vrchol její vlny. On je množitel, on stupňovatel života; vedle něho jsme všichni, i já, příživníci... ale především ty. Ve stopách lva jdou vždycky šakalové a hyeny. Ať si říkají umělci, snivci, básníci, vše jedno: jest to jen krásné slovo pro ošklivou věc. Konec konců: jsou to příživníci.

ALEŠ chce protestovat.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Nech mne domluvit. Bylo by mně tedy úplně jedno, flirtuješ-li s Františkou, nebo co vůbec děláš nebo neděláš. Ale pokud jsi v mém domě, musíš se chovat stylově; a to jest v tomto případě důstojně. Nestrpím, abys zesměšňoval sebe, neboť pokud jsi můj syn - a to, žel, jsi - zesměšňuješ tím i mne. (Cynicky.) Spi si s Františkou...

ALEŠ bolestný výkřik.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (odmítavě):... chceš-li, ale nedvoř se jí, nenos jí květin, nekupuj jí pouťových prstýnků, nevláčej se s ní po výletech, nekomponuj pro ni sonáty, nepiš pro ni verše, nemiluj jí, neprováděj lyrické skopičiny. To ti zakazuji, toho nestrpím. Byla-li kdy osvícená matka, byla jsem to já; byla-li kdy matka bez předsudků, jsem to já. Dovedla jsem hledět na věci po mužsku střízlivě a vidět je, jak jsou; vzácná věc u žen. Držela jsem vám vždycky hezké holky v kuchyni, abyste nemusili běhat za nimi do bordelů. Ale pokud vím, dovedl použít té výhody a zachovat si zdraví jediný Ríša.
ALEŠ: Ó ó jistě; toho dovedl; i jiných věcí ještě... mnohem... mnohem... jak bych to řekl... chlapštějších. Klid a dobré trávení si zachoval v situacích velmi ožehavých.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Ano dovedl všeho, čeho bylo třeba, aby vyspěl, uzrál a věnoval se svému velkému poslání. Byl od mládí nesentimentální a kupodivu záhy zralý. Věc stavěl vždycky nad osobu a dovedl jí sloužit a po případě se jí i obětovat. Dovedl se zapřít; a uměl se nemazlit s tím, co si většina lidí staví na oltář a před čím pokrytecky klečí: se svými náladami, city, rozmary, kterým se říká potřeby srdce a jež nejsou nic než maskovaná touha po pohodlí, zápecí, lenost a zbabělost. Dovedl býti podle potřeby i ukrutný k sobě a neúprosně mýtit a pálit ve svém nitru. Rozený vladař! Neznám u člověka jiného důkazu síly; jen takový člověk jest zralý pro velkost.
ALEŠ: Snad. Jen kdyby režii té síly a velkosti nenesli jiní: slabí a bezbranní. Jen kdyby nestavěl pomník své velkosti z cizí naloupené živé hmoty! Být ukrutný k sobě: budiž. To je konečně tvá věc. Ale k druhým?
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Jak jsi podezíravý! Jak male vidíš vždycky, kdykoli jde o něho. Jaká žabí perspektiva! To všecko jest jen ressentiment slabocha. Slaboch mstí se klevetou silnému za to, že jest slaboch: že nedovede nikdy toho, co dovede on. Pomlouváš a snižuješ, poněvadž nejsi schopen soutěže s ním.
ALEŠ (vzrušeněji a vzrušeněji): Mýlíš se: jsem. I zápasu s ním; a o kořist nejvzácnější. Ukáži vám všem, kdo jsem; ukáži vám, koho jste tupili a snižovali dlouhá léta. Ale měch ppřetéká. Vře ve mně odboj, jehož nedovedu už ukrotit. Vy jste mne, mmamman, vždycky ppodlamovala; a přece nnepodlomila úplně.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Shnilého dřeva netřeba lámat; dotlí samo. Třeba přáti jen vůli času; vyrovná se s ním již sám.
ALEŠ: Mmmýlíte se! Čas pracuje pro mne, je můj spojenec, ne vvváš. Každý nový den vzrůstá ve mně síla, postaviti se vám a Ríšovi; čelit i samému duchu tohoto domu, jak se vtělil ve vás a nebožtíka otce. Není to dobrý duch, maman; a nový čas se s ním nesnáší. (Rozčíleně.) Je to strašidlo, které musí vvvypudit, rozptýlit, rozpustit jako v lučavce ve svém ssslunečném jasu nová doba.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (cynicky): Hahaha! Vřed se vzbouřil! Můj vřed se znova vzbouřil! Ale vzpoura jeho je koktavá; vzpoura nemluvněte. Musí se naučit dříve mluvit!
ALEŠ (zlomen, pláče): Takto bojujete, mmaman? Tak dovedete být brutální! Vlastní matka... Hrůzo! (Ukryje obličej do dlani.)
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Nezbývá mně nic jiného. Vnucuješ mi takové zbraně svou bezednou obmezeností. Myslívala jsem si vždycky, že jsi blázen... z rodu tichých a neškodných; nyní však vidím, žes z rodu zuřivých. A snad i zločincem by ses mohl stát... Ale... přece ne: jsi na to příliš slaboch.

ALEŠ škube sebou v cloumavém pláči.

ALEXANDR KOSTAROVIČ (zaklepe na dvéře): Smím dál, Františko? (Pootvíraje dvéře.) Snad nepláčete, drahé dítě?
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Jen dál, pane švakře; a bez ostychu! Drahé dítě tu sice není, ale přijde brzy. Páni scházejí se, jak vidím, v kuchyni na besedu. Smím-li se zeptat: bude to five o' clock nebo thé dansant?
ALEXANDR: Dobrý večer, paní Heleno! To pláčeš ty, Alši? Hochu, kam to jen přivedeš se svou proklatou vznětlivostí. Umělec musí být flegmatik: sám zůstat klidný, aby vzrušoval jiné. Rozrušuje-li se sám vším neustále, vyčerpá se a nezbude mu sil na jeho vlastní úkol. Nejsi přece již dítě. Umělectví je zvláštní povolání; a každé povolání žádá si své hygieny. A ta je u umělce: snésti větší množství klidu než kdokoli druhý, zachovati si jej co nejdéle, možno-li vždycky. Umělec má býti dobrý pozorovatel; a abys mohl býti pozorovatel, nesmíš být obětí každého, kdo si na tebe zamane. Jaký pak jsi to umělec, když tě přivede kdokoli z míry?
ALEŠ: Ach, strýčku, nejsem umělec, nebudu jím nikdy: jsem slaboch. A maman z toho kořistí a dobíjí mne ještě.
ALEXANDR (s ironií): Mýlíš se jistě, hochu; tvá vznětlivost tě zavádí: vidíš hned všecko černě nebo červeně... tam, kde jest jen šeď... civilisovaná šeď, že ano, paní Heleno? Tvá matka je přece příliš grande dame, aby měla choutky řezníka na jatkách nebo surového opilého vozky? A sadismem také netrpí. Na to nejsme ještě dosti úpadkoví. Naše měšťanství jest přece nedávného data a má linii životně vzestupnou, že ano, paní Heleno?
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Odložte šprýmy; víte, že mne znervosňují. Život není přece slovní turnaj v kavárně nebo v clubu. Je vážný. Jen vy, příživníci, obracíte ho rádi ve frašku.
ALEXANDR: Jak to, my příživníci...? Pokládal jsem se již za života nebožtíka bratra a pokládám se posud za produktivní element hospodářský a zvláště za spoluzakladatele blahobytu této rodiny. Stál jsem ji málo; rozhodně méně, než jsem ji dal.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Máme o tom každý jiné názory. Pokud vím, máte teorii, že blázni, snivci a utopisté jsou nejplodnější živel lidstva, jeho množitelé, dobyvatelé; já naopak za ně pokládám lidi střízlivé a praktické, kteří vědí, co se může a až kam se smí. Ti první jsou mně parasiti, třebas to byli básníci, umělci, hudebníci a... tak zvaní vynálezci.
ALEXANDR: Tak zvaní vynálezci jest dobré; lituji, že vám nemohu oplatit stejnou dvorností a mluviti o tak zvaných pošetilcích. Tedy: pošetilci se v tom, paní Heleno, zřejmě mýlí. Můžete to poznat již z toho, že nebýt jakéhosi blázna a snivce jména Alexandra Kostaroviče a jeho mansardy, v níž snil své sny, neměla by vaše továrna ani jeho tři t. zv. vynálezy a tím také ne t. zv. úspěch, který měla, pokud tento blázen a snivec vysedával ve své komůrce a líhnul své nemožnosti a nesmysly. Když přestala jeho fantastická činnost nebo nečinnost, jeho podkrovní příživnictví, přestal skutečný úspěch. Zdá se tedy, že obojí přece spolu nějak souvisí.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Nikoli. Úspěch továrny dá se vysvětlit jen tak, že nebožtík muž bral do svých praktických rukou nemožnosti a nesmysly Alexandra Kostaroviče a dělal z nich něco praktického, rozumného a k světu podobného.
ALEXANDR (s ironií): Že bral do svých rukou a pak také do svých kapes, o tom není pochyby; jenže nejprve musí být něco, co se může brát. A to jsou myšlenky nás bláznů, snivců, utopistů, jak nás ráčíte jmenovat; nebýt jich, neměla by skutečnost co uskutečňovat a prakse co praktikovat.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Dost o tom. Vy byste mně za chvíli ještě dokázal, že množitel života v této domácnosti není Ríša, nýbrž třebas Františka. Vy jste odjakživa rád obracel svět na ruby a skutečnost vzhůru nohama.
ALEXANDR: A také že je! Tento dům propadal již rozkladu, když sem přišla; nebýt jí, servali bychom se již dávno všichni zde a možná si i zuby vybili. Tichá, klidná, ustálená ve své rovnováze snáší hysteričnosti vaše a nervositu ostatních a vyrovnává ji v harmonii svým hlubokým vnitřním zdravím; být to zdraví jen o stupínek menší a všecko jest tu zmatek, chaos a neustálé nesnesitelné napětí před výbuchem. Je požehnáním této nehodné domácnosti; a vy, paní Heleno, měla byste vstávajíc lehajíc děkovati bohu za to, že vám ji seslal. Před ní nedalo se tu opravdu již ani dýchat.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Děkuji; to díkůčinění bohu opatřujete asi za mne vy společně s Alexejem. Ale dosti o tom prosím. Nechtěl byste mně raději vyložit, proč se stáváte jeho (ukáže na Alše) spojencem proti mně? Proč vás baví, vyvolávati v něm ducha vzpoury? Scházeti se v kuchyni a kouti pikle proti paní domu?
ALEXANDR: Nač takové romantické fráze, paní Heleno? Kouti pikle se již neříká od časů Prokopa Chocholouška. Dnes lidé jen intrikují: nekuji pikle. Ale ujišťuji vás, že nám snivcům a bláznům není nic méně pochopitelného než radost z intriky a nic cizejšího než talent k ní. Ten bývá výsadou horlivců příliš praktických. A bouřit Alše proti vám? Což by to nebylo lít do něho jedu? Tak hořký není můj training. Učím ho naopak mírnosti a krotkosti: snášet všecko v klidu: pro své umění a z vděčnosti za ně. Pro klid a jas své duše, již si musí umělec zachovati v čistotě; neporušenou a prostou zloby. Učím ho, aby se proměnil v každé dramatické situaci v desku fotografickou a gramofonovou, která jen vnímá a zachovává, co pojala. A v krajním případě, aby utekl a nechal v rukou Putifarčiných svůj plášť. Čert vem plášť, jen když duše nevzala újmy.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (neovládajíc se již): Fi donc! Vy, starý kuplíři! Komediante! Akrobate! Hadí muži! Svůdce dětí! Pederaste! Vaše duše za to, máte-li jakou, je porušena až do morku. Jste zkaženější než nejstarší zhýralec!
ALEXANDR: Děkuji za poklony! Netrefily sice do černého, ale dobrou vůli k tomu měly: nejsem ještě ke své lítosti tak daleko v umění. Lichotíte mně, pani Heleno, byť poněkud neobratně. (Alšovi.) Ale, hochu, teď to začíná být vážné. Je nejvyšší čas, abychom vzali oba nohy na ramena, neboť co vychází z líbezných úst tvé paní matky, je veliké nebezpečí pro klid a jas našich duší. Tedy: zachraňme v sobě umělce a obětujme hrdiny! Z dvojího hoďme přes palubu to menší! A upalujme, co nám nohy stačí. (Chytí Alše za ruce a vleče ho ke dveřím; vystrčí ho ven a vycházeje sám, klaní se paní Kostarovičové.) Dobrou noc, pani Heleno! Scéna byla rozkošná, jen přes míru temperamentní. Po druhé bude třeba snažiti se o trochu uměleckého klidu. Nicméně: velmi dobrá. Ve vzpomínce, až barvy ostře nanesené poněkud pohasnou a celek se vyrovná, bude ještě rozkošnější. Jdu proto do své mansardy, vychutnat ji cele ve vzpomínkách... (Odejde.)
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (vyčerpána klesá na židli, ovívá se kapesníkem): Tatrman! Šašek! Šprýmař! Necuda! Drzoun! Ten mne zmořil. A na takové blázny není ani zákona, ani vězení; ano, ani do Bohnic jich neberou. Nedokonalý je svět, a našinec nevykonal posud všeho, čeho třeba pro jeho bezpečnost na této nepokojné zemi.

Klepe se zvenčí.

FRANTIŠKA: Smím dál, milostpaní?
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: To jste vy, Františko? Jen dál! Přicházíte jako na zavolanou.

FRANTIŠKA vejde.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Můj migrenin, Františko. A rychle! Ten darebák mne k smrti uštval. Na mém nočním stolku v ložnici!

FRANTIŠKA odběhne pro migrenin, vrátí se mžikem s nim.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (tře si spánky): A botky mně rozšněrujte. Dusím se. Krev nemůže proudit v těle.

FRANTIŠKA zouvá ji.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: A trepky! Hezky rychle!

FRANTIŠKA odběhne pro ně a hned s nimi nazpět; navléká ji je na nohy.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Uf! Uf! Jak je těžký život, když člověk je obklopen nesourodými lidmi. Já, tak podnikavá a činná, lenochy; já, tak pracovitá a opravdová, tatrmany a nedochůdčaty. Ríša... Ríša je má jediná naděje: krev z krve mojí, duch z ducha mého; rozený vladař a pán. Nebýt jeho, nesnesla bych déle života v této žabárně. Dusím se tu; nemohu vydychnout. (Uvolňuje si blůzu.) Rychle, Františko: župan.

FRANTIŠKA běží pro něj.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (křičí na ní): Ne ten v mé ložnici; v té skříni v předsíni, na pravo. A neshoďte deštník. Nesnáším hluku. To už raději mne zavražděte.

FRANTIŠKA vrátí se se županem.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ vstala zatím a prochází se v myšlenkách po kuchyni.

FRANTIŠKA (nabízejíc ji župan): Račte.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (odmítavě): Ne teď, ne teď. Už je pozdě. Můj záchvat již přešel. Nemám-li věc ihned po ruce, lépe, nedostanu-li jí pak již vůbec; aspoň se nerozrušuji po druhé. (Prochází se dál po kuchyni; náhle stane před Františkou.) Poslyšte, Františko, již dávno chci s vámi promluviti vážné slovo. Nesmíte lákat k sobě Alše.
FRANTIŠKA: Ale já ho nelákám, milostpaní. Já ho odmítám, já si ho nevšímám, ale všecko marné.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (jakoby neslyšela odporu Františčina): Vám to snad lichotí, že se za vámi fantí; ale nesmíte to brát vážně. To byste daleko došla. Z toho mračna nemůže být nikdy déšť. Dělala byste se jen směšnou.
FRANTIŠKA: Ale, milostpaní, já vás ujišťuji, že nejsem ničím vinna... že si na mladého pána ani ve snu nemyslím.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Mlčte. Vždycky je děvče vinno, běhá-li za ním hoch. Jako minulou neděli byli jste viděni na výletě v Tróji: lidé mně to donesli. Hoch se dělá nemožným a vy směšnou. To musí přestat.
FRANTIŠKA: Ale když mladý pán jinak nedal. Nemohu se mu ubránit. Hrozí mně neustále, že se zabije.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Nechte ho hrozit. Kdo hrozí, nikdy nesplní. Nesmíte si na něho myslit a on přestane.
FRANTIŠKA: Ale já vás ujišťuji, milostpaní, že nemiluji pana Alše; já miluji někoho docela jiného. Já mám s panem Alšem jen soucit: je tak nešťastný, stále zoufalý. Nemohu se na něho některý den ani podívat: tak strhanou má tvář, takový smutek doutná v jeho očích; nevypověditelný smutek. Ty oči vyčítají jako oči mučeného zvířete: srdce ti trne, když se do nich zadíváš, Ale jiného nic k němu necítím. Jinak je mně lhostejný.
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Nu, to také říkat nesmíte. Mé dítě a vůbec nikdo z naši společenské vrstvy nemůže vám být lhostejný. Jeho pozornost musí vám přece lichotit. Jest to pro vás pocta.
FRANTIŠKA: Ale, milostpaní, já ho nemiluji, já miluji pana...
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (přetrhne ji řeč velitelským posunkem): Je úplně lhostejno, koho, Františko, milujete. Z mé rodiny, z mé společenské vrstvy nemůžete milovat nikoho; a po ostatních mně nic není.
FRANTIŠKA: Proč nemohu milovat nikoho, milostpaní, z vaší rodiny?
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Poněvadž jsme společensky vysoko nad vámi. Milovat... rozumějte: milovat tak, aby to vedlo k svatbě a k manželství, a jen to je pro mne láska, mohou se pouze lidé stejné společenské třídy. Můj syn může se s vámi chvilku miliskovat, ale nemůže vás milovat a následkem toho vy nemůžete milovat jeho.
FRANTIŠKA: Ale, milostpaní, milovat mohu každého člověka a každý člověk může milovat mne. I mladý pán může mne milovat a já jeho!...
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: K smíchu. Mluvíte, jako byste se blínu napila. Konečně: milovat ho můžete, ale beznadějně, nedostižně. A pak můžete seškrabat fosfor se sirek nebo zmocnit se mé lahvičky s morfiem a otrávit se. Bez toho se pro lásku zabíjejí dnes již jen služky; u našince se to nevyskytá; a kde se to vyskytne, jde vždycky o šílence. Jeden lékař mne o tom ujistil.
FRANTIŠKA: Ale, milostpaní, vy mnou vlastně strašné pohrdáte. A proč? Vždyť nemáte příčiny. A je divné, že jsem si toho dříve nevšimla; že to vidím až dnes. (Pausa.) Jen miliskovat se se mnou, pravíte, může váš syn... tak jste to opravdu řekla? Ne, to není možné! (Vzepne se. Vášnivě.) Ne! On mne bude milovat, jako miluji já jeho! Musí mne milovat; má láska si ho dobude!
PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (s opovržením): Blázníš, hloupá couro? Napila jsi se blínu? Což jest mně souzeno, tahat se neustále se samými blázny? Nejprve ten hoch, pak Lexa a nakonec ty. To aby byl člověk ze dřeva! To je obtěžkací zkouška pro mé nervy! Mám silnou migrénu, jdu si lehnout; nemám času, polévat ti hlavu studenou vodou. Ráno mne nebuď před devátou! A jak jsem řekla: buď přestane za tebou běhat Aleš a koupím ti na šaty; nebo nepřestane a pak - (Ukáže na dveře.) Zařiď se podle toho! (Odejde.)
FRANTIŠKA (klesne na židli, ponoří hlavu do kupy špinavého prádla na stole a chvíli ticho; pak ji roztřese vzlykot a pláč, z něhož utrhují se občas polosrozumitelně jednotlivá slova): To je strašné... strašné... nepřežiji toho... hrůza... Jsou všichni bohatí tak ukrutní a zlí?...

V předsíni slyšet kohosi, kdo odkládá hůl, svléká svrchník a hvízdá si odrhovačku; zaklepáni na dvéře. Nikdo neodpovídá; zaklepe se podruhé a do kuchyně vejde, s cigaretou v ústech, v smokingu.

RÍŠA: Fanynka doma? A proč se ani neozve? (Spatří ji plačící.) Co to dělá? Ona blázne? Snad nepláče? Ale vždyť si pokazí pleť a vypláče oči. (Zdvihá ji hlavu a zvrací ji zvolna k sobě.) Opravdu? Co se jí stalo, ona hloupinká? Kdo jí co udělal?
FRANTIŠKA: Milostpaní mne tupí; milostpaní mne pokořuje. Nikdy, řekla mně, nebudete mne prý moci, mladý pane, milovat. Mezi vámi a mnou není prý možná láska. (Nový pláč.) Jen miliskování.
RÍŠA: Ona řekla maman, že mne má ráda? Ale to neměla, ona hloupá. Tím všecko pokazila. To je mrzuté. Pět tisícovek bych raději neviděl. Nebudu ji již moci mít rád; nemohu milovat někoho, než když o tom nikdo neví. Jak o tom někdo ví, jako bych měl okovy na rukou i na nohou.
FRANTIŠKA: Ne, ne, ne! Nic jsem neřekla o vás, mladý pane. Jen tak docela všeobecně se o tom hovořilo.
RÍŠA: Ani to se nemělo stát! Jak hloupý je ten život! Nudíš se ve společnosti, přijdeš domů schválně dřív, aby ses trochu povyrazil -- těšíš se na to celou cestu, ani doutník ti nechutná - tu to máš: doma na tebe čeká jen nepříjemnost a ošklivost. Horší nuda než v saloně. Což jsem jí neříkal, že před maman nemá o tom ani cekat. Ať si říká co chce; ať ji provokuje a dráždí: to už je jednou její manýra. Nechala ji mluvit a myslila si své.
FRANTIŠKA: Ale já nemohla, mladý pane. Bylo to silnější než já, než můj rozum a dobrá vůle.
RÍŠA: Ona to krásně zbryndala! Proklatě. Ona je stále vesnická husa, třebas slouží už dvě léta v Praze. Ona nebude nikdy k ničemu; bude si jen do smrti škodit a dělat ostudu tomu, kdo se s ní smočí. Nikam to nepřivede.
FRANTIŠKA (zoufale): Odpusťte mi to, mladý pane. Nehněvejte se na mne. Nestane se to po druhé. Snesu všecko od milostpaní mlčky, jen když vím, že mne máte rád. (Vrhá se k němu v pláči.) Řekněte mně to, opakujte mně to!
RÍŠA: Dost už! Jsem z toho nervosní. Zítra mně nebude chutnat ani má obvyklá sklínka sherry. Takové scény, to je mně sůl do očí. Comme c´est béte! Přestala, k čertu, s tím pláčem! Vždyť mi zamáčí celou náprsenku a pocuchá smoking!
FRANTIŠKA (zhroutí se mu k nohám): Odpusťte mi to, mladý pane, pro Boha vás prosím.
RÍŠA (zachvěje se vlnou smyslnosti): U čerta, sluší jí to. Ta linie zad a boků jest krásná, jak jsem jí posud nikde neviděl. Vstala! Nesváděla mne ke zlému! Ještě několik sekund a neručím za sebe. (Rve ji k sobě.) I ten pláč jí sluší a bodá mne jako ostruhy líného koně.
FRANTIŠKA (se slzami v očích; plachý úsměv ihned hasnoucí): Líbím se vám? A nehněváte se už na mne?
RÍŠA: Mlčela. Svatého by zmámila, natož člověka! (Rozpíná ji živůtek.)
FRANTIŠKA (úzkostně): Ne, ne, ne! Pro Boha vás prosím, mladý pane, pusťte mne!

Nad kuchyní zdvihne se zpěv houslí jako výkřik úzkosti a hrůzy. RÍŠA i FRANTIŠKA zdvihnou na chvíli hlavu a naslouchají v úžasu.

RÍŠA: Co to? Aá... to ten blázen Aleš děsí dům v noci. Nestačí mu den; i do mé noci se vtírá: dotěra, příživník, zbytečnost rodiny.
FRANTIŠKA: Ano, mladý pan Aleš to hraje. Aá... rozumím! Varuje mne, jak mně slíbil. Nebezpečí cítí a přihlásil se ke mně ve chvíli nejtěžší. (Chce se vytrhnout Ríšovi.)
RÍŠA: Hahahá! Ten blázen ji tedy miluje. Nu... ať miluje; ona je moje. On mne jí nevyrve. Ať jen hraje! Hraje mně... mou píseň svatební... jako bych si ji byl u něho objednal. Jsou lidé, kteří musí sloužit druhým, chtěj nechtěj.

Vleče Františku směrem k posteli. Františka bráni se slaběji a slaběji. Překotí plentu, která s třeskem padá na zem; vrhne Františku na postel a sám se k ni vrhá. Housle kvílí a sténají zoufaleji a zoufaleji.

Opona.