Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• soubor esejů, ve kterých se František Xaver Šalda věnoval zejména romantismu jako zdroji moderního umění
• v jednotlivých studiích o význačných českých i světových literátech devatenáctého století se pokusil vystihnout jedinečnost jejich literárně dějinného odkazu

Slovo úvodní

Vyrovnávám se v této knize s některými postavami a problémy, které mne posedaly léta a léta; léta a léta obcházel jsem je s různých stran a léta a léta hledal jsem k nim nových přístupů a, doufám, alespoň někde jsem jich nalezl.
Mé pojetí literárních dějin jest jiné než běžné akademické pojetí české a proto i má methoda jest jiná, než jakou píší se u nás většinou ještě -výjimky potvrzují i tu pravidlo - knihy literárně historické a literárně kritické. Zjistí-li literární dějepisec prameny děl svého autora, myšlenkové ovzduší, v němž žil, srovná-li látkové podoby nebo obdoby s jeho předchůdci nebo vrstevníky, vysleduje-li posléze vnější vývoj a růst jeho děl od prvních formací ke konečnému útvaru a zařadí-li jej dokonce v dobu a její logiku vývojovou, jež spadá mu v jedno s postupem časovým, domnívá se, že učinil všecko, co jest možno učiniti pro poznání zvoleného autora; mně zdá se to však bezmála tak nedostatečné, jako bys myslil, že jsi vystihl umělecky dějinnou hodnotu některé katedrály tím, že jsi vyšetřil, z kterých lomů nebo po případě z kterých jiných starších budov pocházejí její kámen, cihly, mramor, cín, měď, a že jsi zjistil, kdy byla založena presbyteř a kdy dostavěna hlavní loď a kdy lodi pobočné. Nepravím, že toto vědění jest zbytečné nebo neužitečné; naopak: jest nutné, ale jen jako podmínka a východisko soudu uměleckého.
Literární historie jako každá historie jest mně poznáním hodnot, hodnot tvůrčích, hodnot jedinečných, nikdy se neopakujících; a proto již musí býti jejím konečným cílem, vystihnouti to, co ustavuje jedinečnost zjevu literárně dějinného, a ne toho, co jej váže s jeho předchůdci a vrstevníky a co jej jim připodobuje; a proto již neobejde se bez soudu, bez hodnocení, naopak: správné hodnocení jest sám vrchol činnosti literárně historické a vlastní její děj tvůrčí. Tím nepravím, že se má hodnotiti zjev literárně historický estetickým dogmatem a že se má vnášeti estetika v literární dějiny; právě naopak: opravdové hodnocení není v ničem jiném, než v prokázání jedinečnosti studovaného zjevu, jeho tragické tvůrčí dramatičnosti, která se již nikdy neopakuje. Literární historik musí hodnotiti svého autora právě tak, jako hodnotí básník dramatický svého reka: tím, že ukáže, jak jeho karakter přetvořuje se sám sebou v jeho osud a jak přerod ten děje se souhrou bezvědomí s uvědoměním. Proto snažil jsem se všude sestoupiti k duševním prazkušenostem svých tvůrců-básníků a ukázati, jak determinuje je ne jejich prostředí, četba, doba, společnost, prameny látkové a jinaké poznávání vnějškové, nýbrž vnitřní dílo jejich duše, její dramatické napětí, její dramatický var a svár, a po druhé a později jejich dílo vnější, to jest zase jen historie jejich vlastní duše. Touto dramatickou koncepcí dobral jsem se i, doufám, nového pojetí romantismu jako útvaru stylotvorného. V jeho absolutním stylu, v obraze, který neopisuje ani nepřipomíná skutečnosti jevové, nýbrž nahrazuje ji a znova ji vytváří vlastními prostředky idealisace rytmické a melodickoharmonické jako samostatný svět, svéprávný a svézákonný, nalezl jsem naplnění samého jeho tvůrčího postulátu, tvůrčí překlenutí jeho základního dramatického rozkolu; a on dal mi jedinečně tvůrčí kriterion k hodnocení několika hlavních figur této knihy, v němž vidím konečný cíl usilování historického. Tím bylo mně i umožněno v několika hlavních případech, že vedle vývoje, to jest proměnných složek studovaného zjevu, podal jsem i jeho integraci, to jest duševní typičnost, která váže vnějškový povrch a ustřeďuje jej v útvar osobnostní objektivity.
Tolik o pojetí této knihy.
A jen ještě slovo o jeho uskutečnění. Vím velmi dobře, že všecky figury nejsou stejně prokresleny, že nejedna z nich uvízla ve skizze. Jsou mezi nimi ovšem případy, kdy by mně bylo zcela snadno, doplniti je do vnějškové úplnosti nebo dokresliti je v celkový portrét - tak případ Svatopluka Čecha a Viléma Mrštíka - ale neučinil jsem toho, poněvadž mají pro mne cenu dokumentárnou jako soudy, napsané těsně po smrti těchto autorů, takřka prima vista; i tak obsahují však, doufám, všecko podstatné, neboť vystihují tvůrčí zkušenost a zachycují vnitřní typický postoj těchto zjevů. Ale jsou zde i práce, kterým jsem nedal v provedení zcela, co jim náleží po jejich koncepci, prostě z nedostatku času: volají mne příliš naléhavě úkoly jiné. Snad i tu nalezne se někdo z mladých odborníků, kdo zachytí mé gesto a rozvede jeho písmo, příliš záhy zlomené. A jsou snad i případy, kdy jsem sešel se správné cesty, což jest zvláště snadné proto, že musil jsem si ji sám prošlapávat a často i prosekávat - nebezpečí, o nichž nevědí ti, kdož chodí po erárních silnicích.
Netoužil jsem v životě po ničem více, než seděti u nohou učitele a mistra, hodného toho názvu, a lpěti na jeho rtech, a není mou vinou, že se mně toho nedostalo. Kdekoli v této knize potkala mne příležitost, že mohl jsem opříti se o cizí soud souhlasný a příbuzenský, uchopil jsem se jí s pocitem vnitřního štěstí a vnitřní vděčnosti, někdy snad ani ne tak za objektivnou cenu jeho, jako za radost osvobodivé družnosti, která zvláště lehce opíjí samotáře, a zaznamenal jsem to vždycky přesně v textu nebo v poznámkách na konci knihy. Jinak však jest v této knize všecko v koncepci i ve výraze majetek můj, poznámka, která by byla banální a pošetilá jinde, ale není zbytečná v Čechách po ubohostech, k nimž se nedávno snížila stranická zloba.

V Praze v listopadu 1912

F. X. Šalda

Jean Jacques Rousseau, básník a myslitel. Prolog k romantismu

1.

Rousseau jest dnes stejně aktuální, jako byl před sto padesáti lety: naléhá na dnešek stejně vášnivě jako na svou dobu; a jest dnes stejně vášnivě milován a stejně vášnivě odmítán, jako byl milován a odmítán za svého života. Všude, kamkoliv se obrátíš, narážíš dnes na Rousseaua: v poesii sluje jeho jméno nejen romantism, nýbrž i realism a naturism; ve filosofii odpor proti intelektualismu; na poli náboženském kult osobní inspirace, svéprávnost a svézodpovědnost osobnosti nábožensky cítící proti historickému dogmatu a positivní církvi; v životě právním a státním otázka sociální, bolest vylidňovaného venkova, nebezpečí dělby práce a kapitalismu. Kdekoliv dotkneš se problému kulturního, touhy po plné a silné osobnosti lidské, harmonie mezi jednotlivcem a společností, otázek společenského zdraví a společenské síly - všude střetáš se s Rousseauem.
Vsákl se v celou naši přítomnost; a jest jeden z úhelných kamenů, o něž se opírá. Jeho vášnivými čtenáři byli duchové tak různé struktury jako Kant a Tolstoj, a zasáhl hluboce v myšlenkový a osobnostní vývoj obou. Z jeho učňův jsou i mladý Goethe i Shelley a Byron. Pěje-li Byron "The tree of Knowlege is not that of Life", jest rousseauovec a rousseauovec jest i Musset, když v překrásném sonetě, psaném zoufalému otci na útěchu po smrti dceřině, v jedné z posledních svých významných básní, vyslovil celé své životní krédo: Dans la pauvre âme humaine, La meilleure pensée est toujours incertaine, Mais une larme coule et ne se trompe pas. A protestuje-li dnes veliký soudobý myslitel francouzský, Henri Bergson, v závěrečné kapitole své "L'évolution créatrice" proti "kinematografickému mechanismu myšlenkovému", proti křivému mechanickému evolucionismu Herberta Spencera - jak nevzpomenout, že Rousseau stál v obdobném odporu k favorisované základní idei své doby, k pokroku mechanicky pojímanému, jako by šlo o neustálé vršení kapitálu na kapitál, proti "soustavě abbéa de Saint-Pierre, který tvrdil, že rozum lidský neustále se zdokonaluje, uváží-li se, že každé století připojuje své poznatky k poznatkům století předešlých"? A vlivu jeho nevznikli úplně ani ti, kdož reagovali proti němu co nejvášnivěji, na příklad Nietzsche. Jeho zápas jest v podstatě zápas o oproštění se, o primitivism, zápas o "fiolosofování kladivem" a má obdobu v Rousseauově odboji proti soudobé filosofické scholastice, proti rozumářskému dogmatismu encyklopedistů, v jeho kultu instinktu a intuice.
Boj, který Rousseau zdvihl proti osvětářství a rozumářství své doby, není dobojován ani dnes; a my jsme dnes jen pokračovateli v jeho touze a úsilí, získati moderní duši nové orgány, zvroucniti její vnitřní smysl, nadáti ji novou schopností mythotvornou. Třebas mnohé otázky formuluješ si jinak než Rousseau a řešíš je jinak než Rousseau, cíl tvůj jest stejný, jako byl cíl jeho: doceniti nesmírnost života, jeho nevyzpytnou sílu, tajemství, krásu a velikost; odmítnouti mrtvé formulky, které se stavějí mezi něj a tebe a ochuzují tě o jeho plnost; nalézati nové a hojnější cesty k němu; vyvolávati si a ovládati methodicky životní extasi. Touha Rousseauova jako touha naše jde za celým člověkem, za obrodou, prohloubením a zvroucněním celé jeho bytostí, tělesné i duševní; jako Rousseau usilujeme vytěžiti pro kulturu všecko bohatství lidské existence a k cíli tomu máme jako on stejně daleko posud.
Abys pochopil převratný vliv Rousseauův v jeho vrstevníky, jest třeba zpřítomniti si stav literatury, do ní Rousseau vkročil: srovnáním toho, co nalezl, s tím, co opustil, ozřejmí se ti nejlépe jeho tvůrčí význam. Pro tehdejší fázi francouzské literatury nalezl jsem svědka nade všecky ostatní povolaného a významného v mladém geniálném cizinci, jenž žil tehdy na pomezí francouzském, byv sem přilákán láskou k francouzskému jazyku: míním mladého Goetha, který trávil jako mladý jedenadvacetiletý muž půldruhého roku ve Strassburce a vypsal svá pozorování a své zkušenosti v jedenácté knize autobiografické "Dichtung und Wahrheit". Goethe karakterisuje zde tehdejší literaturu francouzskou jako "bejahrt" a "vornehm", starou a vznešenou. Rozhodující slovo vedli v ní starci, předem stařec Voltaire. Literatura měla vědomí svého epigonství; cítila, že vrchol její jest překročen, že květ její jest již za ní, v sedmnáctém století, a minulost a tradice ležela na ní těžkým útiskem. Literatura byla zcela společenská; lidé společnosti a lidé literatury, míní Goethe, kazili se navzájem. Všeobecná nevážnost, skepse, ironie byla typickým příznakem této literatury; doba v ní plovala a sám Voltaire musil bránit se ze všech sil, aby neutonul v tomto proudě; svými díly vykupoval si jen odklad konečného ortele zastaralosti. Filosofie encyklopedistů, jejich materialism a atheism děsil pak Goetha přímo svou strašidelnou mrtvolností. Od tehdejšího francouzského ducha odpuzovalo mladého německého básníka všecko: život francouzský byl mu příliš určitý a vznešený, poesie studená, kritika ničivá, filosofie abstrusní a přece nedostatečná.
Do této literatury, jejíž pochybná síla jest v usoustavněné skepsi a ironii, v chladné superioritě střízlivého rozumu, v železné tradici, vypěstovavší řadu úzkých genrů a přesně je od sebe odlišivší, do této uzavřené aristokratické společnosti vtrhuje Rousseau jako mladý plebejec, jako vzbouřenec proti všem historickým představám a konvencím. Nezná a nechce znát jejich smluvených znamení; táže se otázkami, které se pokládají v dobré společnosti - ve voltairovské "bonne compagnie" - za prostořeké; věci, které se opisují, jmenuje vlastními jmény a patheticky podtrhuje tam, kde posud se jen napovídalo a dopovídalo mrknutím.
Kde jiní své já skrývají nebo dávají mu vystupovati jen jako pozorovateli nebo ironickému glossátoru, Rousseau obírá se jím široce jako jedinou důležitostí; kde jiní dráždí a bodají ironií, chce Rousseau přesvědčovat, přemlouvat, strhovat; proti jejich suché a studené eleganci, proti úzkému sarkasmu staví svůj široký pathos, svou zvlněnou lyrickou prózu, rytmickou a harmonickou, rozlévající se přes všecky meze genrové, užívající metafor a obrazů, vyhrazených posud jen poesii.
Kde stará klasická próza francouzská klade všeobecný odtažitý termín, oblibuje si Rousseau slovo konkretné, živé, jiskrné, vlastní a jedinečné, jímž chce vystihnouti určité vlastnosti věcí, osob a dějů a tímto vlastním konkretným slovem karakterisuje, popisuje podrobněji a obšírněji, než bylo posud zvykem, předměty a úkony všedního měšťáckého nebo statkářského života, všední občanskou existenci, hospodářství, domácnost, rodinu, čeleď, dílo rolnické a zahradnické, práce, hry, zvyky, obřady a slavnosti polní a viničné. Kdežto stará klasická literatura má složitou strategiku, vypracovanou v soustavu skoro vědní, operujíc hlavně dialektikou rozumovou a podávajíc díla literární cele sladěná jednotnou intonací, kterou důsledně dodržuje a veskrze provádí, Rousseau užívá v témže díle podle potřeby všech method a stylů, sleduje jediný cíl: strhnout, sdělit se, zmocnit se srdce čtenářova: k němu měří, na ně vrhá se nejednou přímým, šíleným útokem; z něho vymáhá ozvěnu stůj co stůj s naléhavostí a nerozpačitostí, která udivovala a pohoršovala. Sdělit se, dojmout - o to jde. Rozechvít srdce čtenářovo stejným souzvukem se srdcem svým, podmanit si je naléhavostí svého duševního rytmu - taková jest poetická methoda Rousseauova. Methoda literárního primitivismu, básnické sympatie. I Tolstému jest umění nákazou, i Tolstoj cení je tím výše, čím více zasáhne z duše čtenářovy, čím více se umí sdělit, čím mocněji dovede tě rozechvít.
Již tento úhrnný rozbor literární formy Rousseauovy ukazuje, že jde zde o nový útvar básnický, který ostře odlišuje se od útvaru klasicistického. Ještě jasněji vynikne ti duše tohoto nového básnického typu, povšimneš-li se podrobněji vnitřní tvůrčí básnické práce Rousseauovy, samé jeho duševní inspirace. Šťastnou náhodou jest možno sledovati fázi po fázi tvůrčí proces Rousseaův při genesi jeho největšího a nejvýznamnějšího díla básnického, "Nové Héloïsy", jež ustavila sám typ moderního románu romanticko-realisticko-měšťanského a měla vliv v Jacopa Ortise, Werthera, Renéa a jejich mediem v Musseta, George Sandovou až do Flaubertovy "Sentimentální výchovy".
Genese "Nové Héloïsy" podává typický pohled do samého tvůrčího procesu Rousseauova, který jest příznačný všem pozdějším romantikům.
Rousseauovi byla čtyřicet čtyři léta, když odstěhoval se na jaře r. 1756 z Paříže do své Eremitage v parku La Chevrette. Po létech a létech, jež ztrávil on, někdejší tulák a neumořitelný chodec, v dusném, zprahlém a lomozném velkoměstě, ocitá se stárnoucí básník v jarní rozkvetlé přírodě. Cosi uklidňujícího dýše na něho z této samoty, ale probouzí se v něm také cosi, co vyvolává k zmocněnějšímu životu všechny základní podvědomé síly jeho duše: stoupají v něm jako míza ve stromě, plní jeho obraznost sladkou vegetativnou tepnou. Rousseauovi samota - la solitude - jest důležitým činitelem hygienickým; vždycky byla mu jakýmsi regeneračním prostředkem, ocelitou lázní duševní; jedině v ní žije plně všemi orgány duševními, noří se přímo v plnost své existence a koupe se přímo v ní, v jejím dřímotném snovém podvědomí.
Takto kvasí v něm tedy a jitří se v něm obraznost jako nikdy před tím, obraznost fysiologická, teskná obraznost vegetativně smyslná; rozdmychává-li ji cosi vnějškového, jsou to jen eroticky elegické vzpomínky z prchajícího nebo lépe uprchlého mládi Rousseauova. Všecko - a především jeho situace životní - přispívá k tomu, aby minulost nalehla na básníka intensivněji, než kdy před tím: Rousseau jest na sklonku mužných let a víc; snad na samém sklonku života - neboť nemoc jeho, mučící jej od mládí, vůčihledě se horší -a, doznává si, nežil posud. Zemře zítra -aniž žil. "Viděl jsem se již na sklonku svého věku kořistí bolestného utrpení, domnívaje se, že blížím se ke konci své dráhy, aniž jsem plně užil snad žádné z rozkoší, po nichž dychtilo mé srdce, aniž jsem povolil živým citům, které tu dřímaly, aniž jsem okusil, ano jen ochutnal opojné rozkoše, jež mocně plnila mou duši, ale nemajíc předmětu, vždycky byla v ní tištěna, nemohouc jinak vyplynouti z ní než mými vzdechy."
Tak jest obklopen neustále sladce tesknou mlhou smyslného snění, z níž se mu zhušťují jednotlivé figury jeho minulého života erotického. Rousseau nežil nebo skoro nežil - v tom jest nutno věřiti mu doslova. Jeho empirický život erotický byl opravdu úžasně chudý: tento člověk, trávený vnitřním žárem, byl těžkopádný a na vnějšek bojácný; měl touhu tak intensivnou, až neměl vůle, a proto unikal mu vždycky čin. Bránu erotického ráje otevřela mu jeho "maman", Mme Warens, způsobem jedinečně střízlivým a trapným, který musil pošpiniti mu navždy vzpomínku na tento její čin; a pak přišla již jen jeho žena, Teréza Levasseurová, tvor zanedbaný stejně na duši jako na těle, o níž sám prohlásil, že jí nikdy nemiloval. Co bylo mezi těmito dvěma ženami, bylo několik dobrodružství citových, flirty, touhy a snění, krátké a prchavé setkané s několika dívkami a ženami. Obrazy těchto žen vznášejí se nyní před rozdrážděnou a pobouřenou, přecitlivělou duší Rousseauovou, která se pře s osudem a vynucuje si skoro od něho, vyvolává si přímo z jeho klínu své rozhodné erotické prožití. "Viděl jsem se obklopený serailem hurisek," píše Rousseau sám, karakterisuje zvláštní jasnovidný stav svých tehdejších mučednicky smyslných extasí.
Toto smyslně bolestné a zaklínačsky vášnivé snění zhustilo se posléze Rousseauovi ve dvě ženské figury, "v jednu hnědou a v druhou plavou, v jednu živou a v druhou sladkou, v jednu moudrou a v druhou slabou, ale slabou slabostí tak jímavou, že ctnost, zdálo se, tím jen získává". Tak vznikly Julie a Klára. A k nim přibásnil figury ostatní, nejprve muže, jemuž jedna jest milenkou a druhá "něžnou přítelkyní, ano i cosi nad to". Netrpěl ovšem mezi oběma ženami ani žárlivostí ani jiných sporů - jeho obraznost byla smyslně pokojná, vegetativně dřímotná, jak jsem řekl, a té těžko představují se děje násilné a rozladné. A tímto milencem jedné a polomilencem druhé myslil si básník sám sebe - neboť tak velela tehdy naléhavá tíseň jeho rozdrážděného, nenasyceného srdce.
Genese svrchovaně karakteristická. Velicí básníci klasičtí - ať Dante, ať Shakespeare, ať Molière - tvoří zcela jinak: tvoří z přebohatých zásob svého života, z nespočetných zkušeností životních, získaných i pozorováním i prožitím. Tito básníci byli velicí znatelé, pozorovatelé a zkoumatelé člověka ve všech jeho situacích životních, v jeho existenci soukromé i veřejné, a tvořili z překypující plnosti svých zkušeností - ony jsou jejich látkou psychickou.
Rousseau naproti tomu neznal ani života, ani lidí; jeho neznalost v tomto směru jest právě pro něho příznačná, ona určuje směšně tragický ráz jeho života: neznaje člověka, dostává se po celý život do křivých, nejasných situací. Životní kořist jeho jest chudá, skoro žádná. V čtyřicátém čtvrtém a pátém roce touží po životě, jako toužívá po něm v normálních poměrech jinoch dvacítiletý: jako po čemsi opojném a omamně svůdném, jako po nervovém hašiši, jako po sladkém jedu srdce.
Rousseau tvoří tedy ze svých vzpomínkových snů, ze své neukojené touhy, z hladu svého srdce, z mučivé závrati svých napjatých, rozdrážděných nervů. Sny, touha, extase jsou však řídká, mlhavá a parnatá látka: aby jí dodal hutnosti, aby ji mohl umělecky zcelit a slít a přiblížit čtenáři, musí Rousseau užít důrazu nepoměrného k věci, o niž jde - pathosu; musí podtrhovat. V umění jeho vniká tím cosi křečovitého, násilného, divadelního proti klidně věcnému přednesu klasiků.
Jak karakteristické jest tomu, kdo umí číst, že rek Rousseauovy "Nové Héloïsy", Saint-Preux jest určován ve všem ženou, Julií! Žena zde po prvé v té míře rozumuje, řeční, jedná, rozhoduje, odolává, má v rukou otěže poměru; žena jest zde silnější muže; muž jest vedle ní slaboch. Typická situace moderní romantické poesie jest stvořena! Stvořeni jsou i slabošští rekové mladého Goetha, Chateaubrianda, Shelleye, Musset, Flauberta - stvořeny jsou i filosoficky uvědomělé, emancipované a výmluvné rekyně George Sandové.
A stejně tvoří všichni romantikové.
Tvoří z nepochopitelného prázdna - slovo jest od Rousseaua a jest to typické rousseauovské slovo, kterému nerozuměli z počátku jeho vrstevníci - svého srdce; tvoří ze srdce buďto opravdu neukojeného nebo přesyceného a rozdrážděného halucinacemi a chimérami štěstí. Jejich postavy jsou loutkami svých vášní; umějí snít, ale neumějí ani jednat, ani -trpět. Toho dovedly - ke cti Rousseauově budiž to řečeno - ještě figury jeho, zejména Julie, mnohem lépe; Julie překonává svou znovu procitlou vášeň k Saint-Preux opravdu heroicky, po corneillovsku, ačkoliv, nebýt náhodné smrti její, podlehla by jí, jak sama cítí a vyznává.
Nebezpečí citu, z něhož činí se jediná strava duševní, nebezpečí subjektivismu, o nějž opřel Rousseau moderní poesii, jsou příliš nasnadě, aby bylo třeba obšírně je dokazovati. Cit, v němž se neustále zhlížíš a zrcadlíš, cit, který uměle kultivuješ, jímž chceš výlučně vyplnit život, od něhož jedině žádáš methodu a pravidla své duševní životosprávy, odmocňuje se a zvětrává. Cit zvrhuje se u romantikův a ovšem již u Rousseaua leckdy v sentimentalitu. Já se rozdvojuje a zeslabuje; lepší část jeho vyčerpává se a stravuje se zcela sebepozorováním. Vzniká narcisism, duševní marnivost; a vytváří se citová scholastika, jiná než scholastika racionalistická, ale ve svých krajnostech stejně nebezpečná a stejně ohrožující životní sílu a plnost. Nálada není již pouhým hudebním doprovodem životním, stává se samým jeho cílem a smyslem: jest účelně pěstována a vyvolávána, aby mohla býti vychutnávána.
Ale přes všecko, co jsem zde řekl: nebylo jiného východiska z epigonství klasicistického než cesta Rousseauova. Poesie klasicistická byla v době Rousseauově již pseudopoesií, která žila ne z tvorby, nýbrž z formulek a podávala odvozeniny z odvozenin a odvary z odvarů. Romantická revoluce nebyla snad kladný zisk, ale byla cosi nad to: byla prostě nutností; nutností přechodu k útvarům novým: nebylo možno dostati se jinak přes mrtvý bod než takto.
A kromě toho: jsou v básnickém díle Rousseauově i jiné zárodky. Probudilo smysl pro každodenní existenci lidskou, pro její prostě velké a prostě důvěrné formy, pro život rodinný, přírodní, vesnický, maloměstský, sprostný, tichý a monotonní, ale také výrazný ve svém odvěkém rytinu základních funkcí životních. Naučil viděti, co bylo přehlíženo, co bylo podceňováno jako nedůstojné poesie; a naučil zírati vážně na mnohé, co budilo posud jen smích, co sloužilo jen za komickou stafáž básnického dění.
Slávou Rousseauovou zůstane již, že nemohl pochopiti a odpustiti Voltairovi jeho posměch a opovržení, jež projevoval při každé příležitosti lidu, ubožákům a chuďasům. Voltairovi záleželo na tom, aby osvěta zvítězila jen v "dobré společnosti", ve společnosti urozené nebo zbohatlé; soudil v tom jako parvenu, kterým byl: hrubě a plebejsky. Lid chtěl míti Voltaire věřícím, aby dal se snáze ovládati a držeti v kázni; jako všichni požívači byl i Voltaire bázlivý; ale nesmírná naděje proudila jako světelná řeka srdcem Rousseauovým a činila je velkodušným; zbrojila je opovržením ke každému útisku a láskou ke každé volnosti. Správně vystihl Rousseau sám poměr svůj k Voltairovi, když mu napsal: vy užíváte, já doufám, a naděje krásní všecko.
Rousseau první po dlouhé době procítil znova Kristovu lítost se zástupy. První ve své době změřil hlubokou bídu nízkých stavů; srdce jeho nebylo hluché a slyšelo ston lidu úpícího v útisku. Káral barbarské ne již vybírání, ale vydírání daní; viděl zuboženého sedláka francouzského, zmučeného prací a bídou kleslého skoro pod zvíře porobou staletou.
A v oblasti poesie vycítil, že dělník obdělávající půdu jest krásný ve své těžké práci, a napověděl Milleta: předpověděl ve svých vážných patriarchálních idylách příští velkého přísného umění epického. Byl proniklý nejvážnější a nejčistší částí antické poesie a dovedl zasnoubiti ji s nejlíbeznějším a nejlaskavějším duchem křesťanským.