Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kritika stala se již chtěj nechtěj naší desátou Múzou. Představa, že kritik je někdo jako obstarožný, mechovatý profesor s brýlemi na nose, s ušňupaným šátkem v šose, který dává známky spisovatelům, dožívá již i v Mrákotíně. Kritik je kulturní činitel velmi důležitý; důležitý pro zdravý chod dneška i zítřka. Velký kritik je vzácný, stejně vzácný jako velký tvůrce slovesný a umělecký. Úloha, k níž je povolán, je mnohotvará a žádá si od kritika i mnohostrannosti schopností. Kritik musí mít mnoho talentů, a ty talenty ještě v určitých dávkách přesně odvážených. Musí rozumět nejprve spisovatelskému řemeslu – proto musí být, alespoň virtuálně, dobrý spisovatel a umělec, ale nesmí jím být s vášnivou výlučností, neboť to by byla jednostrannost, kterou si nerad spojuješ s představou kritika. Musí mít zjemnělý sluch pro to, co přichází, smysl pro časovost, a přece zase poznání nadčasovosti a věčnosti; musí být poučen o minulosti, ale tak, aby to neotupilo jeho smysl přítomnostný a nezvrhlo se v akademism. Musí mít tuchu o tragičnosti tvořivosti, a přece musí v sobě cítit poslání osvětné v nejlepším smyslu slova. Musí být Próteus, který se dovede vmyslit, vcítit, na chvíli proměnit v nejrůznější osobnosti a útvary, a přece výrazná osobnost o pevném karakterovém jádře, která se vyvíjí i na cizích látkách po zákonu svého určení. Musí být vědecky zvídavý, a přece zasvěcenec určitého životního řádu, tovaryš určité životné kázně. Zvláštním způsobem musí slučovat v sobě vědění i obraznost, spravedlnost i entuziasm, pochopení i soud, epikurejství i heroism. Jak zřídka může splnit tyto požadavky určitá osoba lidská!

Není pojmového rozporu mezi básníkem a kritikem; není mezi nimi pojmového nepřátelství. Vždyť od básníka žádáme, a právem, vysokou míru autokritiky. Vždycky v procesu tvůrčím přijde chvíle, kdy se básník musí rozhodovat mezi různými možnostmi, jednu zavrhnout, druhou uskutečnit. A zde přichází k slovu kriticism. Soudnost kritická jest, byť hlavní, přece důležitou složkou procesu tvůrčího.
Sainte-Beuve pověděl, že kritik není nic jiného než idealizovaný čtenář, někdo, kdo umí lépe číst a lépe přečíst básníka než obyčejný čtenář. Ale ovšem to není nic snadného. Jsme my všichni velmi zavilá slovíčka v knize boží. Přečíst už nás, obyčejné občánky, bývá zatrolená úloha; jak pak teprve lidi nadprůměrné, talenty nebo génie! K tomu bývá třeba někdy celých století! Abych uvedl domácí příklad: jak nedovedli přečíst Máchu jeho vrstevníci! Jak ho špatně čtli, jak mu nerozuměli! Přišla mladší generace, a čtla ho již lépe. A my se domníváme o sobě, že mu lépe rozumíme a lépe ho čtme než naši otcové. Ale: Přečtli jsme ho již dokonale? Poznali jsme ho již dokonale? Netroufal bych si k tomu přisvědčit. Pokavad básnické dílo žije, pokavad je čteno, je stále nově a jinak poznáváno: řekl bych z touhy srdce a obraznosti nových generací. Kdyby byl nepřišel poetism, nebyly by nám některé stránky Máchova génia tak jasné, jak jsou nám jasné dnes. Přečtli jsme ho lépe až při plápolavé pochodni nebo při rozstřiklých raketách poetismu, které zapálil až dnešek: v jeho osvětlení, z jeho perspektivy.

Někteří se domnívali, že básníka přečtou nejlépe ve světle jeho života, ve světle jeho člověčenství. To byli kritikové romantičtí. Jejich prototyp: Sainte-Beuve. Řekli si: Básnické dílo je zpovědí, autor se tu vyznává ze svých zážitků. Zkoumejme tedy, vyznává-li se pravdivě; podívejme se, jak vypadá skutečný člověk za člověkem literárním. A Sainte-Beuve se tedy informoval o tom člověku soukromém; a informoval se někdy obětavě i u domovníků nebo u krejčí básníkových. A došel přečasto k tomu, že autor hrál ve své knize takovou nebo onakou komedii literární, a usvědčoval jej pak z pózy nebo z teatrálnosti. Ale to je ovšem hledisko hodně jednostranné. Dílo básnické nebývá zpovědí nebo nebývá jen zpovědí; jsou veliká díla básnická, která jsou objektivními stavbami životnosti a tvárnosti, v kterých se nezpovídá autor ze žádných důvěrných krizí – tak díla Homérova nebo Aischylova, nebo v značné části i dílo Shakespearovo nebo Moli rovo. Nebo dílo básnické může být zhuštěním snu a touhy. Autor si v něm nahrazuje to, co mu odepřel život; dílo má pro něho význam jakési kompenzace, jakési komplementárnosti.

Starší typ kritický než tento psychologizující a životopisecký je typ dogmatický. Jeho příklad: Lessing. Ten si postavil jistou racionálně naturalistickou teorii poezie a umění slovesného, a odmítal všecko, co jí po jeho soudu nevyhovovalo, i když to bylo umění tak životně pravdivé, jako je Racinovo. Ale ovšem dogmatická kritika nevyhynula s Lessingem. Vyskýtá se a bude vyskytovat, byť různě maskovaná, až do skonání světa, neboť až do skonání světa budou básnické školy a směry nebo jiné útvary a budou je probojovávat kritikové, přátelé a pomocníci básníků.
Dnes však klademe, a myslím právem, větší důraz na poznání tvůrce, záleží nám na něm víc než na poznání člověka. Víme, že básník a umělec, pokud zrovna netvoří, prožívá totéž, co my všichni; trochu lásky a nenávisti, trochu radosti a mnoho zrady a zklamání, hořkosti a bolesti. Nejvíc sám sebou je však ve chvílích, kdy tvoří; a to, čeho se dotvořil dychtěním a úsilím celého života, ve chvílích největšího soustředění a sebrání mysli, to a nic jiného je kořist jeho života; to jediné má pro lidstvo význam a hodnotu. Rekonstruovat básníkův proces tvořivý, poznat v něm vyšší zákonnost a typičnost, projít s ním znova tuhletu cestu tvořivosti od zárodků k dílu s tímhletím duchovním kompasem v ruce, to je vlastní cíl kritiky strukturálné. To je ovšem kritika ve vysokém pojetí slova, kritika jako nauka vědecká, kritika jako uměnověda.
Ale vedle toho bude žít vždycky kritika jako umění, jako přezvěd disciplíny života a životnosti. Umění slovesné není jen soběstačná výsostná funkce tvořivá, umění je také pokus o formulaci konktrétního života, snaha a vášeň hnísti život jako jíl nebo jinou hlínu. Předjímá životnou budoucnost, zkouší nové životné formy ve svých recích a postavách, chce zlepšovat a zdokonalovat život, dávat mu nový smysl, tvořit nové společenské varianty, novým způsobem vyrovnávat v něm svobodu se zákonností. Nuže zde je místo kritika jako činitele kulturního. Nazírat umění sub specie života, to je vlastní společenská funkce kritikova. Je to, co básník podává, opravdu životné? Života schopné? Život stupňující a množící? Je to ve vzestupné, nebo v sestupné linii života? Polarizuje to život, nebo ho to rozkládá? Je možno se ctí v životě napodobit postavy romanopiscovy nebo dramatikovy? Nebo jsou to marcipánoví panáci, kteří nesnesou takové zkoušky a rozdrobí se ti v rukou? Takové jsou otázky, které klade kritik kulturně životný na dílo básníkovo. V tomto smyslu je přezkoumává. V tomto smyslu je proklepává, není-li v nich dutin a mrtvých bodů. Právě jako inženýr, který zkouší nosnost třebas nového železničního mostu. Jenže ovšem takováhle funkce kritikova je i mnohem složitější, i mnohem zodpovědnější. Takový kritik musí být životnější než básník; to jest: musí znát víc z tajemství života než básník, byť je sám nedovedl vtělit v tělo a krev uměleckou. Musí být poučenější o nejtajemnějších životních výchvějích než básník. Musí reagovat na všecky výrony doby, i sociální, i politické, jemněji než básník. Musí vidět hlouběji do přítomnosti i do budoucnosti než básník. Musí rozpoznat, zda dráha a směr, kterou se daly figury básníkovy, je schůdná a nekončí-li bezcestím; neboť zodpovědnost mnohem těžší než na jiné je složena na jeho bedra. Četl jsem kdesi nebo říkal mně to někdo, že vysoko v Alpách v zimě na nebezpečných silnicích pouští volného koníka před sáně; jde několik metrů před nimi a určuje jim dráhu. Ručí jaksi za schůdnost nebo sjízdnost cesty; je zodpovědný za osud saní a cestovatelů. Nuže takovým koníkem ohledačem je nebo má být moderní kritik. Vyšetřuje, je-li pevná a nosná půda, po níž půjde brzo lidstvo za svými básníky, spisovateli, umělci slovesnými ve směru jejich postav, za jejich vidinami, přesvědčeními, tuchami. Možno si představit větší zodpovědnost?
Jsou ovšem také meze kritiky takto pojímané. Dají se vyslovit starou stručnou větou: Ne každá ústa mají právo na každou pravdu; a nemají na ni právo zejména ústa bezzubá. Pravda kritikova jako pravda básníkova není jednosmyslná pravda vědecká a abstraktná, nýbrž pružnější pravda konkrétně životná; proto člověk musí stát za ní jako její záruka, jako její rukojmí, se vší svou vahou lidskou i karakterově mravní. Říkává se, že kritik v tomto smyslu je víceméně zjev generační, podává prý její pohled na svět a život, její perspektivu velkých věcí života a smrti – ovšem musí to být vidění opravdu velké a typické, ač má-li mít nárok na naši pozornost. Bývá jejím exponentem a domýšlí leckdy její poselství důsledněji a věrněji než ostatní členové jeho skupiny nebo generace. Ale ovšem i mimogenerační nebo nadgenerační může a má být kritik. Vždyť přece dílo básnické, je-li hodnotnější, nevyžívá se s jednou generací. Přežívá do generací příštích jinými svými stránkami nebo v jiném svém pojetí. A což není oprávněna citžádost, aby toho příštího pojetí aspoň záblesk zachytil již dnes kritik? Neboť je třeba stále zdůrazňovat, že pokud veliké dílo básnické žije, vydává ze sebe jako stále nové a nové záření nový smysl, podává nové možnosti a příležitosti k svému poznání, nebo lépe: poznávání hlubšímu a hlubšímu. A proces ten se uzavírá až jeho smrtí; až když zmizí z paměti a z povědomí lidí. Ale do té doby není poznání jeho nikdy dokončeno; a každá jeho nová verze musí být prozkoumávána nejen intelektem, ale i životem lidským – ano právě jím.

Čtenářský deník	-	Dítě
	-	Loutky a dělníci boží
	-	Z období zápisníků I.
	-	Zástupové
	-	Život ironický a jiné povídky

Čítanka	-	Česká píseň
	-	Dítě
	-	Dřevoryty staré i nové, Dřevoryty staré i nové (2)
	-	Duše a dílo
	-	Něco o moderní kritice
	-	Řeka ohně (Strom bolesti)
	-	Slzy (Strom bolesti)
	-	Studie o umění a básnících
	-	Studie z české literatury, Studie z české literatury (2)
	-	Tažení proti smrti, Tažení proti smrti (2)
	-	Velká noc (Strom bolesti)
	-	Zástupové