Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Před lety ze zraku Tvého do mne jiskra vyšlehla,
z duše Tvojí spanilé
vylil se do mne pramének světla.

Tvé slovo zažehlo v hrudi mé
jakýsi jazyk ohnivý,
jenž tam pak zpíval a hlaholil
v hudebních jiskrách,
v melodickém kouři.

To tehdy bylo, kdy ses rozhovořila
o svatosti pravé oběti,
o blesku krásy, pravdy, jenž přetrvá svět a jeho základy,
o činu, který od sobectví oproštěn
člověka přetváří a bytností jej novou nadává
i mimo časy, mimo všecky prostory,
o žáru, jehož všecky vody světa ulít nemohou
ni ledy umořit,
o světle, jehož neobjaly tmy,
o poznání, tom posledním a velikém,
jež život lidský pozmění od samých kořenů
a smrti pláně přeroubuje na štěp života
a bytost tvou obdaří novým orgánem,
jak slabou matnou rukou vteřiny
se Věčna uchopit a zpřítomnit si navždy je.

A pramen vzrostl časem v proud,
jenž protékal mne celého
a mohutněl, jak mé staré břehy ledné podrýval,
a ve vnějšek promítal svůj žár a jas
a jasem tím v něm všecko prosvítil:
jen v jeho světle zřen, byl život životem,
a slovo teprve on objevil, jež dalo všemu řád a sklad,
a bez něho byl pouhá hmota syrová a beztvará
a hluše blekotavá tma.

A nyní, kdy jsi skonala,
on ze mne vytryskl, jak z rány tryská krev,
a podemlel mne, jako ona toho podmílá,
kdo v sobě nosí ji:
ve vnější svět se vklínila a včlenila
má řeka ohňová
a v něm svůj žije život zákonný
po skutečnosti příkazech
a v jejích rozměrech a jejím určením.

A dnes mne rve a unáší,
jak stéblo travné, lístku útržek neb svadlý list
chvátívá veletok,
jak jiskru hvězdnou, žhavý na obloze bod,
na ledné klenbě plecí, mihotavém hrudi křišťálu
nosívá obrovitá a bezedná kosmická noc.

Jí podmíněn jsem dnes
a život můj i moje smrt
mně dány v jejích hranicích:
z údělu jejího já plaše beru jen svůj díl,
a ona rukama mi svýma, správnýma, věrnýma,
obojího odvažuje
na hvězdných vahách
zákonný příděl.

Neživí ona pouze mne:
i hvězdy, slunce, dráha mléčná
chodí do ní píti svou jsoucnost;
a s nimi všecko, co pravda je a skutečnost
a činnost v lásce tvořivé,
co víc je nežli klam a přelud, mátoha a stín.

Ne mnoho mil má dnes snad do moře
můj veletok:
s ním brzy musí smísit se,
jak zora se se dnem mísívá,
tma se světlem a s nocí červánek.

A pak?
Pak: vím, že jedno bude s věčným Životem,
jenž leží za skonem jak světlo za temnem
a jaro za mrazem a země za mořem
a hudba za hlukem, hrdinství za bojem
a radost za hořem.

Zdar ti, ty propasti veliká, ty nadsvětně hlubá,
v niž dráha lidská ústí se:
tě nejen hrůza zhloubila,
tě také Láska věčná zklenula.

Ne pouze život hltáš ty,
ty také jsoucno jakés vyšší za něj vydáváš.

Penězoměnče srdcí i vůlí!
Taviči nebes i země!
Ustupující, zdánlivě zbabělý velehrdino!
Proradče nejpoctivější!
Skrblíku a lichváři všeho marnotratnictví!
A nade vše: vášnivě klidný počtáři spravedlivý!
A všechněch duší i dob, časů i věků
kupče nejbohatší i nejnuznější zároveň!
Jak přesné jsou vesmírné váhy tvoje,
do jejichž služeb zapial jsi všecky světy
i všechen prach písečný, kolikkoli jich i jeho bylo i bude,
za miligramy miligramů miligramů
jasně ukazující
a udatnější nežli meč a zbroj jiných!