Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydalo nakladatelství Melantrich roku 1948
• studie F. X. Šaldy věnovaná vztahu umění, respektive poezie, náboženství a vědy
• doplněno Šaldovými přednáškami o osobnosti a tvorbě W. Shakespeara, Danta a úvahou o nesmrtelnosti básnického díla

Umění a náboženství

1

Byl jsem vyzván několika mladšími přáteli, abych promluvil zde před vámi i před nimi o poměru umění a náboženství. Nečiním to bez jakéhosi ostychu a bez jakýchsi rozpaků: právě toto téma je dnes terčem demagogie politické i literární, jako bylo včera míčem ve hrách diletantů a estétů; a vůle, chápat něco z těchto otázek a myslit opravdově a čestně o nich, bývá tak malá, jako chuť a svody, vykořisťovat jich ke štvaní a k lovu v kalných vodách, bývají veliké. Je-li který námět subtilní, tož ten zde; a nerozumět může zde konečně i vůle nejlepší - jak teprve vůle méně ochotná! Ale na rozpaky a váhání je již pozdě; stalo se totiž, že řekl jsem nedávno a, i jsem dlužen říci dnes b a c. A doufám, že mezi mým posluchačstvem nebo čtenářstvem je alespoň menšina, pro niž necítil a nemyslil jsem nadarmo.
Třemi velikými silami, tvořícími a budujícími život kulturní, bude se mně zde zabývat: náboženstvím, vědou a uměním - uměním myslím zde především poezii jako oblast, v níž snoubí se duch s látkou nejjemnější.
O náboženství je mně mluviti nejprve, a již zde narážím na nesnáz: náboženství je mně především a po výtce vášnivý život vnitřní, zvýšený život vnitřní, příboj lásky a tvorby, který vynáší duši lidskou výše než mořská vlna loď na svém hřbetě. Není mně náboženství bez vnitřních zážitků a zkušeností: jeli kde, zde právě jsou látkou tvorby. Ale není zkušenost náboženská jako nejvnitřnější statek duše cosi nesdělitelného? Nevyžívá se cele v činu nebo v postoji duše, který uniká slovu, poněvadž je již runa, znamení, typ, písmeno dějinné? A dále: máme my, moderní lidé, dosti silných zkušeností náboženských? Nehrajeme si pouze náladami náboženskými? Nebo: vybředli jsme z nich a dobrali jsme se již opravdových zážitků a opravdové tvorby náboženské?
Odpovědět konkrétně i na tyto otázky chce má úvaha; její cíl a účel je vedle jiného i v tom. Zatím na jejím prahu podotýkám jen, že jsem si vědom toho, jak můj námět, chceš-li mu být plně práv, žádá od tebe neústupně, abys tvořil ze zdrojů osobních a nejosobnějších, byť někdy i zpod masky objektivity a historie. Zpod masky objektivity a historie: chci vědomě využít zde tohoto dobrodiní, neocenitelného právě při látce tak subtilní jako je látka má, která volá přímo po svědcích, po měrách, po meznících a hranicích na mapě, toužící zaznamenat některé z tažení a výbojů duše zvaných tvorbou náboženskou.
Za takového svědka, kterého často se dovolám v dnešních vývodech, za živou míru přítomnosti, jako živý pratyp určitých útvarů a konstelací náboženského charakteru vybral jsem velikého génia náboženského, Blaise Pascala.
Pascal stojí na prahu moderní filozofie náboženské, současně typ i osobnost, řád i bolest, klasik i důvěrník našich duší; někdo, kdo pro zážitky a bolesti nejosobnější nalezl formu nejzákonnější. Jsou v Pascalovi části zastaralé, v nichž hovoří k tobě stará racionalistická dialektika teologická se všemi svými předpoklady i důsledky slepé i trpné poslušnosti věřícího, ale jsou v něm i části ryze moderní v nejkrásnějším smyslu slova, v nichž je duchová svoboda i náboženská tvorba v ní. Pascal také první rozešel se s racionalismem a proti Cartesiovi pochopil, že k životu a nejméně již k životu nejživějšímu a nejvroucnějšímu, to je k životu náboženskému, nestačí hrubý rozum geometrický: zde třeba je smyslu jemnějšího, nástroje subtilnějšího, srdce, které má své důvody, jimž neporozumí nikdy rozum. Z kritiky náboženského cítění, které proniklo až k dvojklanným kořenům lidské velkosti i lidské bídy, vynesl Boha jako postulát životní celosti a velkodušnosti právě tragické: kdo hledá klid, tomu netřeba Boha, tomu postačí rozumářská filozofie; ale koho zažehla vášeň pravdy, nalezne odpověď jen v Bohu. U něho náboženství přestává být abstraktní spekulací, která souvisí s životem jen nepřímo, a stává se otázkou životní, otázkou po životní síle a ušlechtilosti lidské a jejím heroismu. První napověděl, že není možno rozřešit náboženskou otázku jinak než tvůrčím úsilím celé bytosti lidské. Od Pascala v tomto smyslu vede již rovná dráha k Rousseauovi, ke Kantovi, ke Kierkegaardovi až do filozofů nejnovějších, až k Bergsonovi a k pragmatistům: ti všichni již po stopách Pascalových překládají těžiště problému z povrchové dialektiky rozumové v nejvnitřnější středy lidské bytosti: v cit, vůli, charakter; ve zkušenost osobní a v růst osobnostní...

2

Ve vědě účtuje si člověk svět a život způsobem neosobním. Zjednodušuje přírodu: podává jasný, souvislý, jednotný a přehledný obraz čehosi, co je nesmírně temné, přeryté, různorodé, rozptýlené a náhodné; předpokládá rozumovým a srozumitelným něco, co rozumovým a srozumitelným naveskrze není; zpracovává fakta přírodní a životní určitým objektivním způsobem, jemuž jde o to, potlačit na jevech co nejvíce jedinečnosti a získali z nich co nejvíce všeobecnin, zákonů; a nejvyšší touhou vědy bylo by, dobýt z nich jediný nejvšeobecnější zákon, který by objal všecko dění a svedl v jedinou formuli všecku jeho různotvárnost a různorodost. Věda svádí věci v sebe, zjednodušuje, sjednocuje - její poslední princip je úspornost, hospodárnost, ekonomika. Je charakteristické, že jsou kulturní filozofové, kteří vidí hodnotu vědy v tom, že člověku uspořuje zkušeností.
Proti ní stojí náboženství a poezie nebo umění jako výklady světa osobní a osobnostní; i ony touží po tom, pojmout a obejmout svět a život a zúčtovat si je, ale se stanoviska jednotlivcova: jednotlivec o sobě je jim cílem, jednotlivci a jednotlivinám přikládají jedinou opravdovou skutečnost a jedinou opravdovou hodnotu. Chtějí být právy životu v celé jeho šíři, v celém jeho kypivém individuálním varu a bohatství. Dobrému básníku není ani poslední a nejmenší osoba jeho méně důležitá než osoba největší; i osoba nejmenší musí mít v dobrém dramatu nebo románě něco ryze svého, co není možno vyvodit z osoby jiné nebo svést v ni, čeho nemá osoba hlavní, a právě tímto něčím ryze svým zasluhuje si pozornosti naší i péče básníkovy na místě svém jako osoby ostatní na místech svých. V tvorbě básnické nezajímá mne člověk vůbec, nýbrž člověk zcela jedinečný, jen jednou se vyskytující ve svých zvláštnostech, člověk osobnostní, ať je to již Evžen Oněgin, ať Andrej Bolkonský, ať otec Goriot, ať Petr Verchovenskij, ať paní Arnoux; vesměs lidé zcela vymezení a určití se svými jedinečnými vášněmi, povahami, chtěním, rozmarem, cítěním, osudem. A v náboženství rovněž tak bojuje se o spásu moji nebo tvoji, o spásu individua zcela určitého; hraje se o celý život jedinečný a nenávratný a rozhoduje se o něm pro věčnost. Možno myslit si situace dramatičtější a tragičtější? Bojuješ boj jedinečného dosahu a bojuješ jej ve vlastní osobě, za sebe, a není nikoho kromě Boha tvého, kdo může ti v něm pomoci; avšak ani Bůh tvůj nemůže toho bez tvého přičinění a bez tvé spolupráce. Nemáš možnosti, dojít sám o sobě spasení, ale ovšem máš možnost, zvolit si zatracení a jít k němu. Není život křesťanův, takto pojatý, cosi velmi blízkého dílu básnickému, drama jedinečné hrůzy a krásy? A byť církev chtěla obejmout a sjednotit celé lidství, musí přesto všecky jednotlivce pokládat za cíle sobě samým; je tu stále soubor jednotlivců, kteří mohou být spaseni jen ve své osobnosti.
Jedinečná krása křesťanství je pro mne právě v tom, jak pojalo a vyslovilo nekonečnou cenu každé lidské duše a nenahraditelnost ztráty její; neznám ideje větší a naléhavější básnicky, ani ideje tragičtější.
Náboženství a umění shodují se v tom, že zažehují a udržují víru ve skutečnost jednotlivcovu a v jeho nekonečnou hodnotu. Věda dovede rozebrat mne celého a rozložit v prvky a složky obecné; věda dá mně vplynout ve všeobecnost a dovede mne popřípadě na chvíli přesvědčit, že není na mně a ve mně nic opravdu a doslova mého, individuálního, nedělitelného a nesdíleného; věda dokáže mně popřípadě, že co chci, dovedou záhy po mně nebo zároveň se mnou jiní stejně jako já a po případě lépe a že typ můj bude se opakovat po mé smrti, jako vyskytl se na jiném místě před mým zrozením; slovem, že objektivně jsem jev jako sta jiných. A přece brání se všecko ve mně, přisvědčit trvale k jejím argumentům; a přece vím posledním nejhlubším vnitřním uvědoměním, že mám zde úkol a cíl zcela jedinečný, v němž nemůže mne nikdo nahradit, nikdo zastoupit; že čekají kdesi situace, jež jen já mohu rozuzlit, že jsou osudově jedinečná slova, obtížená smyslem, která jen já dovedu pronést neb vykřiknout, že jsou bytosti, jimž jen já mohu být něčím. Vím to a jednám podle toho: nechávám vědu vědou a žiji život vedle ní a přes ni. Respektuji ji na jejím místě - studuji ji v knihách, experimentuji ji v laboratořích, aplikuji ji v sále operačním nebo v továrně, ovládám jí přírodu, přijímám její výhody a užitky - ale vládu nad svým nitrem jí upírám. A vím i víc; vím, že i nejexaktnější vědec, ač chce-li ve vědě tvořit, ač chce-li vnášet do ní kvas, vzruch a život, musí svou vědu žít; musí mu být více než pouhým zaměstnáním: osudem, vášní, láskou. Vím, že musí vtrhnout celou nahodilostí a jedinečností svého já, celou zvláštností a výjimečností své osobnosti v její objektivní metody výzkumné, obrátit je k jinému cíli, pojmout jinak jejich smysl, ráz, účel, přehníst novým způsobem tzv. objektivnost; zúžit nebo rozšířit její dosah, přestavět ji nějak, přetřídit ji nějak. Vím, že i on, pokud jedná a tvoří, musí vycházet z čehosi jedinečného a z počátku nesdělitelného, že musí k obrazu uměleckého díla pojmout to, co zítra vplyne ve všeobecnost objektivní průkaznosti a vtělí se a včlení se klidně a přirozeně v pokrok vědecký, rozmnožujíc vědění lidské o novou světelnou krůpěj.