Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

MODERNÍ LITERATURA ČESKÁ

Podmínky historické a národní. Logika vývojová.
Dnešní problémy a nebezpečí.

4.

Renesance a reformace bojují spolu dvě století, aby nakonec jak tak spolu vycházely, a ovšem bojují zároveň i s katolicismem, pokud jest pokračováním ducha středověkého, ducha autoritativného.
Ale výsledky, jichž dosahuje boj těchto sil, jsou hlavně záporné: v osmnáctém věku velikou většinou jest rozbita každá tradice a zvrácena každá autorita. Osvobození člověka dovršuje se v tomto věku i politicky: Veliká revoluce francouzská uskutečňuje politickou ideu renesance: nahrazuje pojem poddaného pojmem občana, přenáší politické ideje římské a řecké ve skutečnost moderního života západního.
Osmnácté století značí vůbec vrcholnou vlnu renesance; v něm vyžívá a dožívá se na Západě. V tomto věku roztřišťuje se úplně stará středověká jednota: člověk, který žije ve středověku jen jako bytost rodová a typická, jako člen cechu, třídy, města a nejvšeobecnější společnosti, církve katolické, vychází nyní ze všech převratů jako osamocenec, jako individuum. Přerušil všecku tradici, odstranil všecku autoritu: důvěřuje jen sobě, svému rozumu (ve středověku myslila za něho církev). Stojí tu mladý plebejec, jak vyšel z revoluce, a není na něho pohled nepříjemný. Ví, co chce, a zařizuje se na světě s jakousi statečnou rozhodností a výbojnou samozřejmostí. Z directoiru, empiru hovoří k tobě posud jasným, určitým a rozhodným jazykem přání tohoto moderního člověka a z nich můžeš ještě dnes vyčíst, jak rozumně a účelně dovedl si je tvůj praděd zodpovědět. Nebyla to slabá generace, která se tenkrát postavila na Západě pevně na nohy a pohleděla zvláštním střízlivým zrakem na svět a na život. Generace ta vystupuje v literatuře jako tzv. generace romantická. S ní musila se vyrovnat nejprve mladá obrozená literatura česká, literatura mladá a slabá. Jaký div, že jí podlehla a že napodobila dlouho, povrchně a toporně její vnějšková gesta, necítíc závaznosti a důsažnosti jejich smyslu?
Co jest tento romantism? Jméno málo přesné a určité, jméno příliš široké, pod nímž chrání se zjevy a útvary velmi různorodé původem a rázem a často si protivné.
Ze stanoviska literárního mohu říci zde jen tolik.
Literatura inspirovaná renesancí, inspirovaná antickou dokonalostí formovou, vyžívá se v osmnáctém věku. Renesance odřízla poesii od inspirace národní a lidové, stvořila poesii převážně učeneckou, universální, nenárodní a neosobní. Poesie usychá v pustém formalismu, v šablonách, napodobeninách: nastává doba, o níž mluví verš Goethův, kdy odevšad šklebí se na tebe hohle Masken ohne Blut und Sinn.
Není nestráveného a nepřebraného obsahu životního, ztracena jest i většinou názorová tvůrčí naivnost: všecky podněty dostává básník z třetí a čtvrté ruky, podněty ryze knižní, učenecké, epigonské. Při každém námětu vstoupí básníku na mysl hned deset starších předchůdců, kteří jej již zpracovali. Silného ducha vzpomínky ty ovšem nepodlamují, naopak jsou mu ostnem i oporou; řaditi se do vývojové řady, dáti novou formu a nový smysl staré dané látce jest vlastní tvůrčí ctižádost básníka kulturního a ducha silného. Ale duchů silných právě v dobách epigonských nebývá. Odtud touha jedné části romantiky sblížiti se s lidem a s jeho uměním, touha po tvůrčí naivnosti: reaguje se tak proti učenecké inspiraci anticko-renesanční. A odtud také láska jedné části romantiky ke středověku a touha - ovšem marná - navázati na něj: touží se po době umění hromadného a domácího, křesťanského a jednotného. Odtud reakční ráz jedné části romantiky. Mezi revoltou a reakcí kolísá se vůbec celý tento směr.
Poesie z konce 18. věku žízní a volá po novém obsahu životním: přinášejí jí jej veliké politické a sociální převraty z konce tohoto století a z počátku století příštího. Život jest zaplaven novými strašnými skutečnostmi, novými činy, novými city, novými názory, novými soudy a formami, novými útvary společenskými. Stará dvorská konvence, v níž žila poesie v době renesanční, od století šestnáctého do století osmnáctého, jest rozbita: a zatím znamená to pro poesii zisk, poněvadž to přináší nové možnosti vývojové - zda dobré, zda zlé, na tom prozatím nezáleží. Skleníková okna jsou rozbita, čerstvý vzduch proudí odevšad dovnitř: co na tom, že je snad ledový a vražedný? Zatím jde jen o to, abys vyvázl stůj co stůj ze suchého, dusného ovzduší skleníkového.
Každá konvence - jako každé dílo kulturní a lidské - jest i požehnáním i trudem: každá konvence i nese i tísní umění. Rozdíl jest jen v tom, že zestárlá a zesláblá konvence více tísní než nese, více dusí než sytí. A přijde vždycky dříve nebo později chvíle revolty proti takové podryté konvenci; přijde vždycky chvíle, kdy soudí se pošetile, ale nevyhnutelně, že podmínka a záruka zdaru jest již prostě v přírodě nebo ve svobodě. To je ovšem omyl, a brzy se vidí, že svoboda, nepřináší-li novou zakuklenou konvenci a novou službu nebo kázeň, jest jen svůdná a nebezpečná možnost, jak zdivočiti, zvlčiti, zplaněti, zpohodlniti se a zahynouti dříve nebo později žalostným rozkladem, nekázní a anarchií.
V této žádosti, dostati se na svobodu stůj co stůj, jest kus zoufalé logiky, pravda. Ale jsou ve vývoji literárním chvíle, kdy jest tato pošetilá a zoufalá logika nutná: neboť jak jinak dostat se přes jeho mrtvé body?

5.

Před těmito vnějšími převraty historickými, z nichž vychází člověk moderní ne-li po duši, aspoň po rozumu a po duchu, prochází poesie v druhé polovici 18. století revolucí vnitřní. Tato revoluce vnitřní váže se ke jménu a dílu Jeana Jacqua Rousseaua. Rousseau obrací tok celé moderní civilisace a ovšem i poesie nazpět, jde proti proudu časovému k jejím pramenům. Rousseau jest primitiv: touží po republice rolnické, jako byl asi starý Řím. Hrozí se rafinované kultury vrstevnické, cítí její podvodnost: cítí, že člověk jeho doby žije klamem a stínem, vzdálenými a odvozenými formulkami, neživotní plností a pravdou. Proti racionalistickým formulím a formulkám staví instinkt, cit. Vrací poesii od vztahů rafinovaných, cynických, frivolních, velkoměstských a velkosvětských k citům prostým a naivním, všeobecně lidským: k životu rodinnému, přírodnímu, vesnickému, maloměstskému, republikánsky sprostnému a pravdivému, drsnému a upřímnému. Diferenciace literární - jednotlivé žánry přesně vymezené a utříděné - pod jeho vlivem se smývá; mez mezi poesií a prózou, žárlivě střežená v dobách starších, povoluje a mizí: literárním nástrojem doby stává se široce zvlněná, rytmická próza, kterou vylévá se nejsnáze cit pateticky vzedmutý; próza Nové Heloisy nebo Werthera a později próza Chateaubriandova, umělecky prohloubená a zkultivovaná.
Tento primitivism je provázen ovšem nesčetnými nebezpečími: jest reakce radikálnější ještě, než byla ve své době renesance, a má všecky znaky zoufalé léčby. Samotářský útěk k přírodě stává se brzy šablonou a formulí, právě jako byly racionalistické formule, proti nimž bojoval. Romantika stává se záhy nástrojem instinktů rozkladných: řada básníků utíká se sice do přírody, ale zde jsou teprve jak náleží mučeni svou misantropií; pustá nuda jejich prázdného, churavého, láskou nezalidněného srdce jest jimi přemítána v nekonečných neplodných meditacích (Chateaubriand, Sénancour, Benjamin Constant). Proti starým racionalistickým formulkám vznikají formulky nové, nehorázné, perversní, šroubované, absurdní, založené většinou na čiré antinomii; buduje se nová scholastika sentimentálnosti, do jejíchž zprahlých labyrintů vniknul nedávno tak směle a bystře mladý francouzský literární historik Pierre Lasserre. Vzniká literatura perversní, zprahlá, maniakálná, churavá, ryze subjektivní a rozmarná, emfatická a dutá, takže konec konců, když si zúčtuješ výsledky romantické revoluce, máš dojem, že byl ďábel vyhnán Belzebubem. To všecko jest pravda, a přece: nemohlo být jinak. Romantickou revolucí literatura moderní projít musila: romantická revoluce nebyla positivním ziskem, ale byla nutností. Byla blouděním, ale bloudění - zvláště bloudění pouští - jest užitečnější a hlavně krásnější než marný běh dokola v slepé uličce: a v slepé uličce octla se poesie v 18. století.
Přes všecko, co se dá říci proti romantismu, není pochyby, že měl - míním romantism původní a starší - několik nádherných figur, o nichž bude platit slovo Krasińského: Byť puklí, přece jen sloupové. Musí se lišit: v romantismu byli duchové mohutné skladby a byli slaboši; byli duchové temní a zakalení vedle duchů jasných a světelných. První romantická generace německá, generace jenská, jest nesena nejednou touhou kladnou, touhou po stupňování a zmnožení života. Novalis sám svítí v bílé zbrojné záři, Vilém Schlegel i mladý Friedrich Schlegel jsou v mnohém bojovníci života očištěného, prohloubeného a básnicky posvěceného; vedle nich ovšem starý Friedrich Schlegel nebo starý Clemens Brentano působí dojmem lidí zlomených a zkrušených bankrotářů. Ve Francii Chateaubriand má rysy velikého ducha, cosi z křesťanského pesimisty pod maskou dandyho, znuděného láskou, rozkoší, slávou i všemi divadly pozemskými, a všecko zoufalství, kterým se spiknul život proti Alfredovi de Vigny, dovedlo snad zatížit jeho mocné peruti, ale nedovedlo jich ochromit.
Pod touto kulturní konstelací evropskou budí se k novému životu mladá česká literatura a česká poesie zkouší se v prvních krůčcích. Ovšem západní vlna evropská dochází do Čech opožděně; máme proti západní Evropě tempo vývojové zlenivělé o dvacet až třicet let. U nás zdvihá se vlna hravé rokokové poesie, když na Západě byla již opadla a když tam tryská již nový var romantický. A naši básníci vyrovnávají se velmi dlouho s ideovými i kulturními směry západními poněkud povrchně: vnějškově, filologicky. První mocný literární duch, který stojí na prahu obrozené poesie české, Jungmann, jest celým rázem své povahy racionalista voltairovský a lessingovský, i nemůže nalézt k romantismu, který přece vtírá se ve fascinující postavě Chateaubriandově jeho estetické zvídavosti, jiného poměru než filologického: překládá se značným uměním básnického slova jeho Atalu čili Lásku dvou divochů na poušti.
Ale poměr filologický mají naši literáti z počátku devatenáctého století k celé poesii. A nejen literáti probuzenečtí: ještě poměr Vrchlického k poesii jest podstatně filologický. Jde mu hlavně o jazykovou stránku poesie (čímž nepravím, že stránka ta jest u něho zvláště dokonalá): touží po tom, zmoci všecky formy poesie západní, vypěstovati pružnost veršovou, kultivovati gymnastiku veršovnickou. Životní a společenské orgány poesie ustupují přitom do pozadí: hlavní věci jest funkce a od funkce - od povrchu - začíná se stavět. Je tomu tak všude, kde vzniká literatura umělá a epigonská; bylo tomu tak v literatuře římské, bylo tomu tak do jakési míry ve francouzské renesanci za Ronsarda a Plejády. Ale ovšem nebezpečí literatury takto stavěné - vydupávané vůlí - nejsou malá a cítíme je v naší literatuře a trpíme jimi podnes: podnes nejsou zažehnána.
Kollár, duch patetický a monotónní, spíše rétor než básník, ale ovšem rétor úctyhodné fugy, koketuje stejně s romantismem Byronova Childa Harolda - na dálku a neškodně. Z romantismu přechází do české literatury jen několik vnějškových gest, všeobecných postojů a allur. Duše jest však tím vším nedotčena; duše jest prostá, důvěřivá, opojená nějakou krotkou ilusí, zapředená do měkkých a neškodných snů, jaké si vysoukala v podkrovním pokojíku ze starých knih. Takovou chimérou byla Kollárovi idea panslavistická; čteš-li Slávy dceru, vidíš, jak byla mu drahá, jak pohrával si s ní jako bezelstné dítě s hračkou, do jakých malicherných podrobností ji propracovával. Jest těžko představiti si něco naivnějšího, něco více prostoduchého, než jest scéna z kollárovského slovanského nebe, která předvádí úhlavní nepřátele, Kościuszka a carevnu Kateřinu, v přátelském rozhovoru. (Z tohoto pramene pije po desetiletích ještě Svatopluk Čech, když ve své Slavii smiřuje sňatkem rozpor Ruska a Polska!) Ano, takový byl Kollár: duše abstraktní, dobrá a ilusivná, která vyrovnává zcela snadno protivy rozeklané až do dna a rozervané ničivou prací věků a věků.
Kollár okřikuje netrpělivě mladší básníky, kteří míní to s romantismem doopravdy: cítil v romantismu zakuklený realism, který jej burcoval ze sna; cítil směr ducha, který měl zbystřený sluch pro všecky disonance životní, směr, který je často i uměle kultivoval: bylť z nich živ a věděl, kdyby jednoho dne došly, že veta bylo by po něm.
Poměr našeho probuzení k romantismu byl teoretický a teoretický zůstal i hluboko ještě do 19. století: Frič i Sabina i Hálek neberou z romantismu mnohem víc než masku, kostým, komparsy a divadelní rekvisity, kterými děsí prostoduché domácí sosáky. Podávají příliš často bezděčné slaboduché karikatury mocných cizích sil.
Buditelé naši, jak byli již mnohem spíše učenci, filologové a starožitníci než básníci, pochopili a přijali z romantiky jen část jejího ideového podkladu (nervová a citová stránka romantismu, její rafinovaná paradoxnost jim unikala): studium lidové duše, lidové poesie, lidového umění - tedy jednu větev činnosti Herderovy. To jest ovšem kvietistická stránka romantismu. Duch plamenné vzpoury, zhrdajícího samotářství, vášně sebemučivé, která se jitřila utrpením vlastním i divadly nespravedlivého řádu světového a společenského, - tento duch entusiastický, který se kryl v hrudi zdánlivě chladné mnohého knížete romantické poesie, - tento duch je děsil: toho zažehnávali od sebe všemi vlasteneckými zaklínadly.

6.

První básník český, který podlehl romantismu čestně a vědomě, kdo s ním nekoketoval, ale komu se stal vnitřní nutností i osudem, byl Mácha: v tom jest jeho význam v moderní literatuře české. Mácha nestrávil romantismu úplně a ovšem ještě méně jej překonal; jeho Máj má mnoho negativnosti, některou jen zdánlivou, ale také hodně negativnosti opravdové. Máchu nelze srovnávat s Novalisem, ano ani ne s Byronem: vedle Novalise, ducha cele kladného a syntetického, básníka nejvyšších kulturních nadějí, stojí Mácha jako duch zlomkovitý a temný; vedle Byrona, který ironií přenáší se přes všecky nedokonalosti a rozpory života a opovržením odpovídá na jeho pokrytecké pseudomravnostní požadavky, vypadá Mácha jako člověk prostoduchý, který béře všecko doslova, jako člověk těžkopádný, homo simplex, jehož bolesti schází křídlo a jehož zoufalství jest příliš osobní, aby mohlo být zákonné a tím v hlubším smyslu slova básnické. Působí to dojmem, jako by Mácha trávil se jedem, kterým napouštěl Byron jen své šípy, určené svým nepřátelům: Mácha jest spíše obětí, Byron překonavatelem. Přesto básnická hodnota Máchova není malá: Mácha měl první u nás odvahu pohlédnouti v tvář "toho, co se nic nazývá". Zoufalství Máchovo přes všecko jest statečné. Měl první odvahu odstrčiti od sebe všecky číše, v nichž dřímalo laciné opojení, všecky číše, které mu podávala slabá doba, jež jich potřebovala až příliš, aby se nezhrozila své bídy. Jeho vrstevníci zachvěli se hrůzou, že viděl tak správně a jasně do svého života a tím i do celého českého života; odtud odpor, který se zdvihl proti jeho básni. Pod vší romantičností a dekorem časovým žije v Máji silná vůle k pravdě, a jí jest nám dnes Máj drahý, jí byl drahý i těm básníkům, kteří se k němu vraceli nebo na něj navazovali v literárním vývoji 19. věku. Zvláště srovnáš-li Máchu s jeho následovníky, Sabinou, Fričem, Nebeským, Hálkem, nemůžeš nevidět jeho velikosti, jeho opravdovosti básnické.
Přes to, že tři generace znaly se v Čechách k romantismu a básnily, jak se domnívaly, romanticky, vlastní chuť a kouzlo romantické, jeho melancholický dualism, jeho perversní morbidezza, jeho sebeničivá ironie unikaly českým básníkům: český romantism jest bezděčná a velmi hrubá karikatura umění velmi rafinovaného. Českým básníkům scházely právě pro romantism kulturní a vývojové předpoklady, scházel ten paradoxní bod, odkud byl-li romantism nazírán, dával teprve svůj vlastní smysl - smysl, opakuji, perversně rozkošnický. Romantism, měl-li býti chutnán ve vší své hořké sladkosti, předpokládal starý kulturní vývoj, starou klasicky renesanční tradici, která se porušovala: a té nebylo u nás.
Krásná literatura česká nenalezla vůbec typického a rozhodného poměru k romantismu jako na příklad literatura ruská. Skoro všecka veliká literatura ruská v devatenáctém století jest kritikou a překonáváním romantismu. Puškinův Evžen Oněgin jest typický romantik, dandy a ironik, nudící se sobec, l'homme fatal francouzského romantického románu nebo dramatu, který nemiluje, ale nechává se milovat ženami, jež okouzluje a omamuje. A víte všichni, jaké hořké lekce dostává se na konci básně Puškinovy tomuto člověku. Kritikou romantismu jest i řada románů a povídek Turgeněvových. Rudin například jest typický romantik, člověk churavící vnitřní bezradností, člověk přebytečný a neužitečný, který nemůže nalézt poslání v životě a místa ve společenské organisaci. Gončarovův Oblomov jest rovněž kritika romantického typu: romantický typ jest tu zbaven všeho dekora, všeho fantastického kostýmu, jest postaven do plného střízlivého denního světla, a tak vychází z něho naposledy žalná, neschopná, bezradná a neužitečná bytost. Činnost Tolstého není z valné části než boj proti jedné formě romantismu západního, proti romantickému individualismu, proti hrdosti a soběstačnosti rozumové i mravní. Tolstoj jednak domýšlí a dovršuje Rousseaua, dochází primitivismu křesťanského, důsledného mravního komunismu, jednak bojuje proti romantickému individualismu v jeho formách epikurejsky ironických, labužnických a diletantních. A ještě nádhernější kritikou romantismu jsou některé romány Dostojevského, na příklad Zločin a trest. Řek jeho Raskolnikov jest úplný mravní romantik: "Když zabíjel Napoleon miliony lidí, proč bych nemohl zabít já nějakou lidskou veš?" Typická romantická formule: romantism západní měl kult Napoleonův a jeho amoralismu. Silné individuum má právo na všecko, všecko dovede ospravedlnit! Není zákonů, není řádů, není kázně, není mravnosti: jest jen síla. A víte, že smysl románu Dostojevského jest v tom, že ukazuje, jak se boří a drobí tento romantický individualism Raskolnikovův a jak nakonec Raskolnikov na kolenou přijímá trest, pokání, zákon bolesti a lásky.
Žádné podobné typické posice nezaujala naše literatura k romantismu: jednou mu podléhala, podruhé byla od něho odpuzována, ale k hlubšímu zúčtování s ním nedošla.