Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

DR. VĚŽNÍK trhne sebou, chce ho přerušit, ale dr. Obergeist mu ucpe ústa.

DR. OBERGEIST: Od prahor až po miocen a pliocen a pak na svém těle ty všecky hadry, pytloviny, širtínky, kanafasy, vlny, bavlny, plátna, grádly, véby, šifony, v nichž se tísní jako hustá mračna všecky vaše tělesné zápachy.
DR. VĚŽNÍK (vydírá se mu z rukou): Dovolte! Do-vol-te! Neroztrhejte na mně mé poslední šaty - ty druhé, které mně ještě zbývaly, dal jsem předvčírem jednomu tulákovi; nestály ostatně za víc. A pokud se týče špíny na mé kůži, ujišťuji vás, že jí není, leda ve vaší obraznosti; myji a drhnu se denně celý. A nepáchnu vůbec: ani příjemně, ani nepříjemně. Račte se přesvědčit. (Vzal ho za nos a přistrkuje mu jej ke svým šatům.)
DR. OBERGEIST (po chvilce váhání): V hrubém, empirickém a nevědeckém smyslu slova snad ne, ale pro vědeckou percepci, to je jiná otázka. Laik tu není naprosto kompetentní; to by mohl rozřešiti jen odborník, s vědeckým nástrojem v ruce. Jsem jist, že jehla mé nové konstrukce, která reaguje ještě na to, co leží za sensoriem lidským - jehla, jíž říkáme pachoměřičská - vykázala by značnou deklinaci ve směru zápašnosti.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (se smíchem): To je štěstí, že nemáme té vaší pachoměřičské jehly v nose: bylo by to jednak dosti nepohodlné, jednak i zbytečné. Ucpávali bychom si jeden před druhým nos a jehla pachoměřičská by se vůbec neuplatnila.
DR. OBERGEIST (pohlédne na ni přísně): Je vidět, že nemyslíte vědecky, madame: kdybychom ji měli v nose, nemusil bych ji pracně s napětím všeho svého intelektu vynalézat. Věda začíná tam, kde přestává příroda. Pamatujte si to, madame. Abych však dokončil o vidění mimosítničném. (Věžníkovi.) Kdybyste, pane, žil rok nahý - ano, zcela nahý, i bez plovek, pane, v přírodě v tropickém klimatě ve volném vzduchu, cele prostoupený a nasáklý paprsky slunečními i hvězdnými, ano i hvězdnými, - a nechal se nad to vyživovat zvláštní metodou dra Obergeista, procidy by ve vašem epithelu funkce, které spí dnes nejhlubším zimním spánkem: a viděl byste celým tělem. Na vlastním těle jsem zkusil. Experto crede Ruperto.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Nedovolil byste, pane asistente, abychom se přesvědčili, jak vidíte celým tělem? Zavázala bych vám oči šátkem a hráli bychom si na slepou bábu. Jestli pak byste mne chytil?
DR. OBERGEIST: Pošetilá! To bych musil dříve žít znova celý rok nahý ve dne v noci v tropech a zachovávat zvláštní dietu dra Obergeista; a dále bych i nyní musil být úplně nahý!
EVŽA STRAKOŠOVÁ: To tedy raději ne. Netušila jsem, že si to žádá takové režie. Ta příprava je opravdu nákladná. To je víc než troje plesové šaty. To jsem hotova zříci se dobrodiní vidění mimosítničného a obmeziti se na svá ubohá kukadla.
BINKA: Má-li je někdo tak kouzelná, jako vy, milostivá, lehko se vzdá toho... hm... jak se to honem jmenuje... mimořítničného...
DR. OBERGEIST: Mimosítničného vidění, člověče. Nevíte ani, co je to sítnice? Tou vidí každý obyčejný člověk a každé jiné zvíře. Tedy i vy. Ale výjimečný člověk, t. j. ten, jehož cutis byla vyživována určitou metodou dra Obergeista a jenž mimo to žije úplně nahý celý rok v tropech, vidí také mimosítničně. (Zadumá se.) Ubohá kůže lidská! Jsi zcela vnější povrch, zcela na dosah ruky i oka, takřka pěna těla lidského, a přece nic nebo skoro nic o tobě nevíme. Nebo lépe: nevěděli jsme před drem Obergeistem, který položil základy k fyziologické chemii kůže.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Ubohá kůže lidská, važ si dra Obergeista. Je to tvůj dobrodinec. Pamatuj si to, nevděčná holoto. (Štípne se do ramene.)
DR. OBERGEIST (pokračuje ve svém teoretisování, obraceje se jen k dru. Věžníkovi): Ano, pane, v tom je ta má nová medicinská mentalita, o níž jsem se vám již zmínil: co nejširší pole ideové, souvislost všeho se vším: veliká, nová, nečekaná syntesa. Lokalistické nazírání, kterému vás učili ve škole, pane, jest medicínské prťačení. Není místních onemocnění, pane; jsou jen dílčí choroby povšechného onemocnění konstitučního. Speciálná pathologie je pro kočku, pane.
DR. VĚŽNÍK: Tak naprosto snad přece ne?
DR. OBERGEIST (šermuje rukama): Naprosto pro kočku, pane. Blahoslavený krumpáč, který ji dorazí. (Vykasává si rukávy.) Já sám jsem jí odboural hezkou forku, pane.
STRAKOŠ: Odbourat je špatná poválečná čeština, asistente.
DR. OBERGEIST: Kašlu na češtinu. Já myslím německy, francouzsky, anglicky; vynaleznu, bude-li třeba universální jazyk.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Raději ne, pane asistente. Té krásy vašeho universálního jazyka bych nepřežila.
DR. OBERGEIST: Odbourám češtinu i všecky ostatní jazyky historické.
DR. VĚŽNÍK: Jste vy mně nějaký statečný dělník bourač.
DR. OBERGEIST: Žádný dělník, pane. To si vyprošuji. Architekt nových budov vědeckých, pane. Ano, ten a nikdo jiný stojí před vámi. Stavím a jen proto musím dříve bourat. Buduji, pane, nové teorie, nové ohromné generalisace. (Důvěrně.) Jsem právě na stopě takové nové generalisaci, kterou skočí lékařská věda o 500 - co pravím? - o 1000 let ku předu!
DR. VĚŽNÍK: Já skočím, doktore, s rozběhem 6 metrů, ale tolik jako ta věda vámi elektrisovaná bych nikdy nedoskočil.
DR. OBERGEIST: Mám já, pane, sedmimílové boty na nohou, ne, pardon, na mozku. Tomu nerozumějí už vůbec laikové.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: V těch bych se bála chodit i myslit, pane asistente. Bála bych se, že v nich uteku ze života. Jsem skromný tvoreček a jsem šťastna, že myslím tak pomalu, jak myslím.
STRAKOŠ: Nu, šnýček, šnýček, lidský slimáček.
DR. VĚŽNÍK: Ten růženec jí vzal a zahodil a byli skokem dvacet mil.
DR. OBERGEIST: Ano, dobře. (Směje se.) Jste vy vtipná kopa, vy, venkovský doktůrku. Máte vy za ušima, vy taškáři. (Důvěrně.) Jenže je v tom háček, pane. Můj ordinarius nechce mně tak velkou generalisaci povolit. Říká: ne, vy musíte svou generalisaci náležitě obřezat, aby se vešla do mojí jako klobouk do škatule, kabát do šatníku, želízko do žehličky, šavle do pochvy. Jinak vaše habilitace plove. On má zásady, že generalisace řádného profesora má býti větší než mimořádného a mimořádného větší než docentova.
DR. VĚŽNÍK: Ale vždyť je to proslulý demokrat a píše pořad o demokratické praksi životní.
DR. OBERGEIST: On je demokrat, ale kvalitativní. Ve vědě musí se sloužit od piky, říká; a kaprál je víc než frajtr a fél víc než kaprál. (Zoufale.) Ale já nemohu přece, pane, jeho teorii roztáhnout, již proto ne, že by při tom praskla, a svoji zmáčknout, protože... Nu: chtějte zmáčknout diamant, nejvyšší stupeň tvrdosti. Je to nemožné. A tak má habilitace plove. Jsem vědec evropského jména, ale má habilitace v Čechách plove.
BINKA: Což pak nemá ten výtečník nějakou svobodnou dceru, aby ji zachytila, dřív než odplove do čista? Jednu tu theorii by trochu zmáčkla, druhou trochu roztáhla a bylo by dobře. Sem se oko přidá, tam se ujme. Ženské se v tom přece vyznají.
DR. OBERGEIST: To je právě to, pánové, že nemá žádné dcery. Rozumí se, že bych byl ke každé oběti ochoten... v zájmu vědy ovšem. Vždyť jí přináším oběti takřka od dětství. Ale on...
DR. VĚŽNÍK: Vy jste tedy pro profesorské dynastie, pane asistente? A jak bude při tom nezávislé novotářské vědě?
DR. OBERGEIST: To je zase vyšší vědecký zřetel, milý doktore, který u mne rozhoduje. Víte přece, že nadání je dědičné. Vysoké nadání vzniká jen výjimečně náhodnými svatbami z lidí bez výběru; mnohem, mnohem častěji se dědí kastovními sňatky v určitých kruzích, na př. patricijských, úřednických, učeneckých, uměleckých atd. Není možno tedy profesorské dynastie jen tak zhola odsuzovat! Studium genealogie vynikajících lidí zjednalo zde jasno. Woods sledoval příbuzenstvo 3.500 známých Američanů a tu zjistil...
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Dost! Ustaňte, asistente! Jen nijakou statistiku! Milosrdenství. Neuduste nás svým věděním.
DR. OBERGEIST: Z těchto vyšších vědeckých zřetelů neopovrhl bych tedy, býti pokračovatelem profesorské dynastie Valnohovy. Ovšem: ani bohatou ženitbu s vědeckou plebejkou bych zcela nezamítal. Jak pravím, zvykl jsem si přinášet vědě všecky oběti; má obětavost v tomto směru je skoro neobmezená.
BINKA: Ale prof. Valnoha nemá, jak pravíte, dcery?
DR. OBERGEIST: Nemá, pánové, dcery! Zjistil jsem to mimo každou pochybu. Ten starý pavián se vůbec neoženil, nezaložil řádné občanské rodiny. Bylo to vždycky zlotřilé, hluboce nemravné individuum. Rozsel pár nemanželských dětí po světě a dost. Pátral jsem po nich, až jsem je všecky vypátral. Dlouho jsem žil nadějí, že aspoň jedno z nich, to poslední, je holka. Ničeho jsem nelitoval, ani času, ani peněz, do Podkarpatské Rusi jsem si po stopě toho posledního potomečka zajel. A víte co jsem objevil? Je to kluk... celní strážník, grenzjäger v Karpatské vesnici Alsóhidegpatak čili po česku v Nižní Studenici. Nejmenuje se ta ratejna jen tak nadarmo Studenice. Byl jsem tam v květnu za ním a omrzly mně tam prsty na nohou, pánové. (Stírá si pot s čela.) Takovou všivinu dovede provést profesor svému asistentovi jen na naší fakultě. Všude jinde: vyloučeno!
DR. VĚŽNÍK: Je to opravdu zlotřilé individuum, ten váš profesor. Dělat děti a neuvážit ani, hodí-li se za dvacet let k něčemu jeho asistentovi. To je ovšem povážlivý případ utiskování mladé generace vědecké.
DR. OBERGEIST: Ale nedosti na tom. Také obecenstvo mně nerozumí, ztěžuje mi nesmírně mé vědecké poslání. Jsem vlastně jediný representant nezávislé vědy lékařské u nás. Kromě mne poušť, až snad na mého stoupence, Humprechta Houžvičku; ten hoch slibuje, ovšem nezkazí-li se v pařeništi naší oficiální vědy. Dalo by se tedy očekávat, že bude obecenstvo se mnou sympatisovat. Ale kdepak. Setkávám se s úplným nepochopením i u něho. Marně hledám již rok člověka způsobilého k mým směrotvorným experimentům. Bojí se každý o ten svůj všivý živůtek. Jakoby mohlo být na světě většího štěstí než složit jej na oltář vědy.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Apr?s vous, Monsieur. Račte jen napřed k tomu obětišti vědy; my za vámi jen o krok.
DR. OBERGEIST: Pošetilá! A kdo by pak budoval nové teorie? Stačí na to někdo kromě mne?
DR. VĚŽNÍK: Máte pravdu. Svět by se bez nich točil méně vesele. A co žádáte vlastně od svého zkušebného králíka?
DR. OBERGEIST: Podmínky jsou ovšem dosti složité: tělesné, mravní, duševní. Nemohu vám to zde do podrobna vykládat. Vězte jen, že jsem posud nalezl jediného člověka, který jim jak tak vyhovoval; byl to jeden fořt na Slovensku v Tatrách. Ale ten když zvěděl, k čemu jest mně ho třeba, chtěl jíti nejprve k zpovědi a pak mne zastřelit a mou mrtvolu spálit jako mrtvolu čarodějníkovu. Chápete, že jsem troubil k ústupu; věda nemá ráda nemístného heroismu.
DR. VĚŽNÍK: A co tedy budete, u všech rohatých, dělat s tím svým morčetem?
DR. OBERGEIST: Konečně nic zvláštního tomu, kdo umí myslit vědecky. Laikovi se to ovšem může zdát čímsi šíleným, ano rouhačským. Uvedu ho tedy nejprve do stavu kataleptického zvláštními paprsky své vlastní invence, jímž říkám Z s římskou dvojkou a jimiž zakládám, mimochodem řečeno, vlastně teprve vědeckou aktinoterapii: paprsky roentgenové a radiové emanace jsou pro kočku, nemůžeme jimi po více než 20 letém úsilí zmoci ani maligní nádory, sarkomy a karcinomy... vždyť to znáte?
DR. VĚŽNÍK (kývá hlavou): Ovšem že.
DR. OBERGEIST (pokračuje): Zde v katalepsii zmocním se jeho duše. Z lékaře stávám se mystagogem. Za mého vedení pronikne jeho duše až do říše smrti. Seznámím ho ještě živého se zásvětím, s nímž se obyčejný smrtelník seznamuje až po smrti.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: To je ovšem výhoda velmi sporná, poněvadž předčasná. Na tu byste mne nezlákal.
DR. OBERGEIST: Naopak. Obrovská výhoda! Skutečná výhoda! Zdokonalil jsem nebo lépe od základu přestavěl pithiatickou teorii Babinského, doplnil ji tím, co má v sobě couëism zdravého, a tím zesílil nesmírně duši lidskou. Umožnil jsem jí výboje, o nichž se nám posud ani nezdálo. Člověk takto mnou zocelený přinutí v podvědomí smrt k ústupu. Přestane-li se jí tam báti, naučí-li se tam odrážeti její útoky, bude pak na zemi, v životě vědomém, proti ní takřka immunní. Nebude míti moci nad ním, nebude míti skoro k němu přístupu... Ozbrojím, pane, duši lidskou. Zesílím ji tak, že takový člověk umře vlastně, až bude chtít: ani o minutu dřív. A člověk, který se nebude smrti bát, bude po ní nakonec toužit, bude ji milovat jako milenku těžko dostupnou. Mečnikov o tom jen snil; já to uskutečním, pánové.
STRAKOŠ: Fuj tajvl. To bude pak teprve všecko na světě zaneřáděno dědky a babami, že se nebudou moci slušný mladík a slušná dívka nikde uchytit. To je danajský dar lidstvu, asistente. Za to vám nebude život vděčný!
DR. OBERGEIST: Život? Pamatujte si, mladý muži, jednou pro vždy: po životě se opravdový vědec nikdy neohlíží. Hlavní pro něho je, aby provedl pořádnou vědeckou syntesu všech oborů, generalisaci, o níž se posud těm starým paviánům ani nezdálo. A já to udělal, pane. Ve své koncepci syntetisoval jsem zcela novým způsobem všecky vědy lékařské: od sero- a aktino- až do psychoterapie, až do metapsychosy a okkultismu: zúžil jsem zcela vědeckým způsobem zasvěcení mystérií eleusinských, vynalezl jsem je znova na přísně medicinální basi. A jen tak hravě, en passant, založil jsem (zarazí se a počítá na prstech) jednu, dvě, tři, čtyři, pět, (vítězně) pět z brusu nových disciplin lékařských. He, je to snad málo?
DR. VĚŽNÍK: Bůh chraň! Naopak, dobrého příliš mnoho. To budou musit, až publikujete svou velikou generalisaci, zřídit pět nových stolic na fakultě a medikové budou musit dělat o tři rigorosa víc. Jak jsem rád, že mám svá za sebou... již víc než 70 let!
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Ale, pane asistente, chyba lávky. Váš pokusný člověk leží posud v katalepsii. Duše jeho těká posud v zásvětí. Jak ji vrátíte zemi?
DR. OBERGEIST: Zcela prostě. Pustím na něj jiné paprsky vlastní invence, jimž říkám Z s římskou jedničkou a které jsou jaksi komplementární s paprsky Z s římskou dvojkou. Ovšem (škrábe se za uchem) těch paprsků Z s římskou jedničkou jsem posud nevynalezl, totiž tak napolo již vynalezl, ale přece jim ještě něco schází: právě ta budivost z katalepsie.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (směje se): Vy ho tedy v té katalepsii necháte tak dlouho, až zemře.
DR. OBERGEIST: A kdyby! Konečně: je to něco tak strašného? Vždyť jsem ho odnaučil zdokonaleným pithiatismem Babinského, umocněným o couëism a syntetisovaným v obergeistismus, báti se smrti. Nebude mu tam nijak zle.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: To máte pravdu: tam se nebude již opravdu bát smrti. S Babinským jako bez Babinského a s těmi ostatními raubíři jako bez nich bude mu již dobře.
DR. VĚŽNÍK: Nu, to již pak chápu trochu toho lesníka z Tater. Ten muž měl nos a uměl jím větřit. Měl byste, příteli, rozhodně než se spustíte s těmi paprsky Z s římskou dvojkou, pomýšlet na ty Z s římskou jedničkou. Jsou to naše poslední kolečka; a na ta myslívají nejen opatrné panny, ale i moudří vědci vždycky nejdříve.
DR. OBERGEIST: Nu, stane se, stane se. Buďte kliden; s tím já budu brzy hotov. Apropos, znáte dobře pithiatism Babinského? Jinak byste nemohl pochopit, v čem jsem jej zdokonalil.
DR. VĚŽNÍK: Dovolte a prokažte mně tu laskavost, že mne již jednou pro vždy přestanete pokládat za vědeckého idiota. Jsem vzdělaný lékař, byť venkovský.
DR. OBERGEIST: Nu, nic ve zlé. Ta nedůvěra ve věcech vědeckých je následek mých zkušeností z fakulty. Moji kolegové a hlavně moji představení jsou totiž absolutní zvířata. Jako na příklad: řeknu jim syntesa a oni nevědí, jak se k tomu tvářit. Je to fialka nebo česnek? Jí se to, nebo se k tomu čichá?
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Proč to tedy neřeknete česky? Říkejte patlanina místo syntesa, a máte to. Nevím proč, ale slyším-li vás stále hovořit o té syntese, mám dojem, že je to něco velmi nečistého. Kdybych byla vědec, řekla bych: druh učeného prasečení, kterému se říká syntesa. Mé mínění není ovšem nikterak směrodatné, jsem jen hloupá ženská.

(Zvonek.)

DR. OBERGEIST: A hlavně: která si nevypěstovala vědecké mentality, mnou vynalezené. To je váš hlavní defekt.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Co dělat? Už s ním asi zemru. Jsem tvor málo učelivý.
SLUŽKA (hlásí): Slečna Pistoriusová.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (jde jí v ústrety): Buďte vítána. To je hezké od vás, že jste přece přišla. Měla bych bez vás celý večer zkažený.
HEDVA PISTORIUSOVÁ: Nemohla jsem vám odříci, když mé přítomnosti zde přikládáte jakýkoli, byť sebe menší význam.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Znáte ty pány? Koho vám mám představit?

DR. VĚŽNÍK přistupuje, kloně se.

EVŽA STRAKOŠOVÁ (představuje): Dr. Věžník, můj nejdražší a nejmladší přítel. Dám-li se někým unést, bude to jen jím. Ráda bych, abyste věděli, kde mne hledat, až zmizím.
DR. VĚŽNÍK (celuje ruku slečny Pistoriusové): Má princezna se posmívá pošetilému starci, který se nedovedl zavčas odklidit.

BINKA předstupuje, kloně se.

EVŽA STRAKOŠOVÁ: Pan Miloš Binka, úředník pojišťovny "Čechie", přítel mého muže.

HEDVA PISTORIUSOVÁ podává mu ruku, již on poceluje.

STRAKOŠ (přistupuje k slečně Pistoriusové, líbaje jí ruku): Já mám ovšem čest a štěstí, znáti slečnu již měsíc. A každý den z něho jako když mně pozlatí. Nedovedu být od té chvíle ani mrzutý, ani zlostný. Jakou moc to máte nade mnou, vy kouzelnice?
HEDVA PISTORIUSOVÁ: Jste patrně člověk velmi skromný, když vám stačí k radosti tak málo. Ale znala jsem ještě skromnějšího. Jeden můj starý strýc se usmíval celý měsíc, potkal-li na prvního na dvoře berního úřadu, kam si šel pro pensi, trojbarevnou kočku. (Spatří náhle Obergeista, který se krčil v pozadí, přistoupí k němu, podává mu ruku.) Dobrý večer, Alberte. Jak dlouho jsem tě již neviděla! Jako když se do vody propadne! Co stále robíš?
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Jakže, vy se znáte s naším slavným badatelem?
STRAKOŠ (s komickým úžasem): A tak důvěrně!
DR. OBERGEIST (v zřejmých rozpacích zavrčí): Dobrý večer, Hedvo. Ovšem že, znám se velmi dobře se slečnou, jsme staří přátelé. Ale ta proklatá věda nenechává mně poslední dobu ani chvilky volné; žádá si mne celého pro sebe.
DR. VĚŽNÍK: Kdo by to řekl, že je to panna tak žhavá. A pak ji ještě pomlouvají, že je ledová.
DR. OBERGEIST: To jest s jisté stránky máte pravdu. Vy chytráku! Rozžhavit ji je opravdu krušná práce; ale když jednou chytla, drží pak člověka jako v kleštích. Já na př. k vůli ní přerušil všecky styky, i nejmilejší, tuhle s Hedvou. Co obětí jsem se jí již napřinášel!
DR. VĚŽNÍK: Snad ji tím zhýčkáváte. Neměl byste být k ní upjatější? Některým ženským svědčí tužší režim!
DR. OBERGEIST: Nemohu jí nic odepřít. A ona to ví. V tom je má bída. Žiji k vůli ní nyní v klausuře.
DR. VĚŽNÍK: Ale to jste mohl jít do kláštera a byl by z vás dnes již alespoň převor.
DR. OBERGEIST: Máte pravdu, udělala ze mne beztoho asketu.
DR. VĚŽNÍK: Má ta mrška lidožravé choutky. Měl byste jí je zarazit, pokud je čas.
DR. OBERGEIST (Hedvě): A ty stále učíš? Stále v Košířích?
HEDVA PISTORIUSOVÁ: Nezapomněl jsi tedy ještě, kde bydlím? Ovšem že učím, co bych jiného dělala? Jinému mne nenaučili než učit; a i tomu velmi špatně; i tomu jsem se musila doučit.
STRAKOŠ: To není pro vás, slečno. To je, jako kdyby postavil anděla k neckám. Musí vám být špatně, když vidíte před sebou tu uvozhřenou, umouněnou luzu předměstskou. Přál bych si míti z vás herečku. Na jeviště patříte, ne do školy. Viděl jsem vás před rokem v Plzni a nemohu na váš výkon zapomenout. A ten úspěch, který jste tehdy sklidila! Nezatočila se vám z něho hlava?

EVŽA STRAKOŠOVÁ Jde k samovaru, který již dlouho vře. Zazvoní na SLUŽKU, která ihned přijde. Nalévá pak společnosti do šálků čaje a služka je podává.

HEDVA PISTORIUSOVÁ: Netrpím závratí, pane Strakoši; a nikdy jsem ten úspěch nepokládala za víc než za projev shovívavosti k mladé diletantce. Ale pokud se týče mé školy, mýlíte se. Neznám na světě nic rozkošnějšího než ty košířské kluky; nedala bych je ani za slávu Eleonory Duse. Není nic rozkošnějšího než poslouchat rozumy a nápady těch harantů. Vtipní jsou jako čerti. Žádný sebe lepší román mne nikdy tak nezaujal jako oni. Vynalézáme všecko znova, od záplaty na kalhoty až do verše básníkova. Jsme Robinsonové zahnaní na pustý ostrov a tvoříme si lidskou civilisaci znova, od abecedy. Mám volnou kázeň...
DR. VĚŽNÍK: Co to je, smím-li prosit?
HEDVA PISTORIUSOVÁ: To je celou hodinu ve třídě tak veselo a hlučno, jako bývá jinde jen v přestávkách. Neokřikuji nikoho, nenapomínám nikoho ani slovem, ani pohledem; může dělat, co chce; třeba se na hlavu stavět, baví-li ho to. A tu se teprve ukáže vyšší pravda: totiž že každý dělá nyní otevřeně, co jindy dělal skrytě; tedy co dělat musí. Teď teprve vyleze z dětí všecko, co v nich je. A ujišťuji vás, že takový pohled na pravdivou duši dětskou, zcela málo posud spotvořenou věkem i společností, je z nejkrásnějšího, co znám, něco podobného jako moře prvně v životě spatřené. Víš, Alberte, tehdy nad Terstem, když jsem je poprvé spatřila z okna vlaku? Jeli jsme tehdy spolu na jih...
DR. OBERGEIST (zachrochtá): Ovšem, vím. Ale to již je dávno.
HEDVA PISTORIUSOVÁ: Mýlíš se, ani ne dvě leta.
DR. VĚŽNÍK: A neunaví vás žíti v takovém nepokoji? To žádá vyvinout několikrát víc pozornosti, úsilí, zájmu než obyčejně?
HEDVA PISTORIUSOVÁ: Nu, ovšem, žádá si to dobrých nervů od učitele; já je, bohudíky, posud mám. Ale nemyslíte, že tuhá kázeň neláme také nervů, a sice dětí! Pohodlný učitel si ovšem volnou kázeň nezavede. Ten se vyhne všem volným metodám již proto, že při nich nesmí být líný a musí víc pracovat než děti. To mu ovšem nevoní a proto jezdí starou kolejí; jak pěkně se mu v ní klíme! A naříká nad ní, jakoby ryl novou brázdu na úhoru.
DR. VĚŽNÍK: Máte pravdu, úplnou pravdu. Dětí neurastheniků válem přibývá; zvláště v městech, kde není škola vyrovnávána životem a prací v přírodě.
BINKA: I sebevražednost dětí stále roste a zachvacuje věk rannější a rannější. Mám o tom statistiku.
DR. VĚŽNÍK: A všude ve styku dvou veličin, vypozoroval jsem, jde v podstatě o jedno: kdo koho potáhne. Kdo moc heká, obyčejně málo táhne. Zvlášť intelektuálové dovedou býti líní až bůh brání; líní i myšlenkově. Raději hodinu přemílat naučené, než minutu opravdu myslit; a raději pět hodin fňukat v zděděné melodii, než vstát a přiložit ruku k dílu.
HEDVA PISTORIUSOVÁ: Tolik se toho napsalo a namudrovalo o práci a přece, zdá se mně, lidé nevědí, v čem to vězí. Já si to rozřešila prostě. U mně je práce usnadňovat práci druhým, tedy v mém případě: dětem. Práce, která nedovede umenšit práce příští, není mně nějak pravá práce. Chybí jí to podstatné: myšlenka. Je to jen robota.

(Zvonek.)

STRAKOŠ: Nu, usadila jste mne, slečno, jako dávno nikdo. Máte svůj nový pohled na věci a učíte člověka nově se dívat.
SLUŽKA (hlásí): Paní Plískalová, slečna Forejtová, pan Houžvička.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (jde jim v ústrety, podává jim ruku; pí. Plískalové): Buďte vítána, milá přítelkyně. (Slečně Forejtové.) I vy, milá slečno; (Houžvičkovi.) i vy, pane doktore. (Představuje pak pí. Plískalové a slečně Forejtové pány, dra. Věžníka, Binku, Obergeista. Úklony. MUC. HOUŽVIČKA představuje se sám dru Věžníkovi, Strakošovi, Binkovi. S Obergeistem potřesou si rukama jako dobří kamarádi. Nově příchozí za hovoru usedají nebo pijí čaj stoje. Evža Strakošová nalévá jim čaje, služka přisluhuje zákusky, pak služka ven.)
EVŽA STRAKOŠOVÁ (k níž se přidružila H. PISTORIUSOVÁ, pí. Plískalové): Jak se máte stále, má milá?
PÍ. PLÍSKALOVÁ: Nu, to víte, pláču. Pláču před urnou svého nezapomenutelného. Pláču celé dni, celé noci. Ne, ne, ne, paní Strakošová, netěšte mne. Jsem bezútěšná.
DR. VĚŽNÍK: Bezútěšná? Snad: neutěšitelná?
PÍ. PLÍSKALOVÁ: Bezútěšná! Tak to o mně říká dr. Palička a mně se to tolik líbí. (Strakošové.) Víte, že mne musily dvě služky na kolenou prosit, abych k vám šla? Abych se trochu povyrazila? Abych se neutrápila?
HEDVA PISTORIUSOVÁ: A jak již je tomu dávno, co jste pochovala pana manžela?
PÍ. PLÍSKALOVÁ: Pozejtří bude přece dvanáct neděl. Jiné vdovy v tu dobu už chodí do koncertů, do divadel, bruslí, tančí, jakoby se nechumelilo. Jen já jsem stále bezútěšná! To je ta má strašná citlivost. Mici, říkával mi nebožtík, ty umřeš na tu svou citlivost.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Měla byste se přece jen zabavovat krásnou četbou nebo hudbou: číst Písmo, Shakespeara, Balzaca, Tolstého, poslouchat Beethovena, Schuberta, Debussyho... to nejvíc léčí duši.
PÍ. PLÍSKALOVÁ: Ne... ne... ne...! Netěšte mne! To mne ještě neznáte. Já jsem bezútěšná; já chci být bezútěšná. A víte, co mne nejvíc bolí? Že ho zabili doktoři. Já měla vždycky doktory tak ráda; do smrti se nebudu moci podívati na doktora.
BINKA: Slyšíte, doktoři mediciny? Zabili jste milostpaní muže; na věky budete prokleti.
DR. OBERGEIST: Tak zlé to snad přece nebude?
PÍ. PLÍSKALOVÁ: Pán je doktor mediciny? Ne, nerozuměli jste mně: profesoři mně ho zabili. Těm to nemohu odpustit.
DR. OBERGEIST: Já jsem profesor.
DR. VĚŽNÍK: Já taky.
PÍ. PLÍSKALOVÁ (Obergeistovi, na něhož chvíli nedůvěřivě hleděla): Pán žertuje, pán je příliš mladý, aby mohl býti profesor. (Pohlédne na Věžníka a zarazí se.) Ale tenhle pán... snad... Ne, ne, vy jste mně nerozuměli. Profesoři taky za to nemohou. Může snad profesor za ošetřovatelky? Ty, ty mrchy mně ho vlastně zabily. Těm to neodpustím do smrti. Ne, ne, netěšte mne, paní Strakošová. Já jsem bezútěšná. (Uskočí o krůček, jakoby prchala před útěchou.)
BINKA (odvádí pí. Plískalovou do pozadí): Ale, milostpaní, mějte přec rozum. Dáma vašeho mládí, vaší krásy má povinnosti k životu.
PÍ. PLÍSKALOVÁ: Myslíte? Můj domácí lékař mně to také říká. Dvaatřicet let, říká: vrcholný rozpuk vaší ženské krásy. Kolik mužů byste mohla oblažit! Ale ne, ne, ne: já (zacpává si uši) já jsem bezútěšná!
STRAKOŠ (přidruží se k Binkovi a pí. Plískalové): Přítel Binka má pravvu. Máte povinnosti k nám všem; musíme vás na ně upomínat, ač se vám to líbí nebo ne. (V živém rozhovoru a gestikulaci stanou v pozadí.)
EVŽA STRAKOŠOVÁ (s Hedvou Pistoriusovou přistupují k slečně Forejtové, s níž zatím v pravém pozadí hovořil MUC. Houžvička): A ty má rozmilá, odkud ty přicházíš?
SL. FOREJTOVÁ: Z ledu, má drahá paní. Bruslili jsme s tímto p. doktorem zde pět hodin. Podařily se mně dnes ty osmičky, o kterých jsem ti již před týdnem vykládala. Lidé přestali bruslit a dívali se na mne, viďte, doktore?
MUC. HOUŽVIČKA (svědčí): Ano, podařily se vám dnes překrásně.
HEDVA PISTORIUSOVÁ (směje se): Jaká milá ctižádost. U té by se mohli trochu poučit i starší: generálové, umělci, vědci.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (pohladí ji): Tak, tak, má líbezná. Jak krásně si ještě hraješ. Později si hrává člověk méně pěkně. Nu, také mně bylo patnáct. Také. Můj bože, kde jsou ty časy? Vody je odnesly, vítr rozfoukal...
MUC. HOUŽVIČKA: Dámy odpustí. Musím na slovíčko k svému učiteli, dru Obergeistovi. Hned jsem nazpět a zase k službám.

EVŽA STRAKOŠOVÁ, HEDVA PISTORIUSOVÁ a JIŘINA FOREJTOVÁ baví se spolu polohlasitě v pravém rohu.

MUC. HOUŽVIČKA (vyhledá v levém rohu dra Obergeista, který se sem uchýlil před ostatní společností a stojí zapředen do svých úvah, oči vryty do země, rukou si potrhávaje bradku): Slyšel jsem včera tu přednášku slavného doktora z Charentonu...
DR. OBERGEIST: Nu?
MUC. HOUŽVIČKA: Pod psa. Řekli jsme si s Horvátem: to my jsme už dál, díky dru Obergeistovi.
DR. OBERGEIST: Tak vidíš. A takového hluku se s těmi cizími nulami nadělá. A konec konců musíte si říci: máme to doma lepší.
BINKA (který se zatím oddělil od pí. Plískalové, přistupuje k této skupině; zatahá za rukáv dra Obergeista): Pane asistente, tohle to by byla oběť na oltář vědy. (Ukazuje bradou na pí Pleskalovou.) Kupčucha pudová a prachová. Mnoho jí do miliónku neschází, nemá-li přes něj. To by se pak dělala nezávislá neoficiální věda!
DR. OBERGEIST (zbystří sluch i zrak): Myslíte? Já, jak víte, jsem z vyšších vědeckých zřetelů spíše pro dynastie profesorské. Ale konečně... Pro vědu jsem hotov i k téhle oběti. Pravíte, že má přes milion?
MUC. HOUŽVIČKA (hltá ji taktéž očima): I já mám již čas myslit na budoucnost své vědy.
BINKA: A co myslíte, že je statistika? To snad není věda? Ta se snad živí vzduchem? Což je vědou jen ta vaše blbá zkoumavka s bakteriemi?
DR. OBERGEIST: Táák? Blbá? Říká mimořítničné vidění a chce urážet medicínu.
BINKA (odděluje se od nich): Poroučím se, vaše vědecká nadutosti, pardon, slovutnosti.
DR. OBERGEIST (Houžvičkovi): Jdi za ním, ať nám netropí ostudu. Drzoun.

MUC. HOUŽVIČKA spěchá za Binkou a vysvětluje mu něco.

DR. OBERGEIST (Rozchodí se zase do kruhu, s očima nepřítomnýma v dumách a myšlenkách. Při tom se střetne s HEDVOU PISTORIUSOVOU, která se oddělila od Evži Strakošové a úmyslně vstoupila do jeho dráhy.): Pardon, pardon. (Zdvihne hlavu.) A to jste vy... pardon, to jsi ty, Hedvo. Kuju v hlavě právě nové teorema a tu jsem slepý, hluchý... slepý, hluchý jako lokomotiva. Vlastní matku bych mohl v takové chvíli přejet.

DR. VĚŽNÍK seděl dosud v křesle a pil čaj; zdvihl se, jakmile se střetla Hedva Pistoriusová s drem Obergeistem, přiblížil se k nim, takže slyší jejich rozhovor, nepozorován jimi.

HEDVA PISTORIUSOVÁ: To jsem musila až sem, abych tě uviděla po tak dlouhé době? To ti již zarostl chodníček ke mně kopřivami?
DR. OBERGEIST: Nemám času prostě! Pochop to! Věda si žádá celého člověka; odere ho až na kost, nic nenechá druhým. Všichni jí musíme přinášet oběti: všichni! Pochop to!
HEDVA PISTORIUSOVÁ: Chápu zcela dobře. A odcházím z cesty ne jí, ale tobě. (Odvrátí se od něho a zaměří k Evži Strakošové.)

DR. OBERGEIST potřásá chvíli hlavou; pak se zase rozchodí v dumách do kruhu.

DR. VĚŽNÍK: Prokletí dva janci! I tenhle Obergeist, i tam ten Strakoš! Takové dvě rozkošné ženy je milují a oni jen po nich dupat svými chlapskými okutými dřeváky. Kunti! Vás bych rád vyléčil z té vaší surovosti.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (kolem níž se zatím v pravé polovině scény seskupil kroužek hostí stále rostoucí, jimž cosi vykládala, volá na Věžníka): Strýčku! Strýčku! Buďte tak laskav a pojďte nám povědět, jak tomu bylo tehdy o povodni, kdy jste zachránil 5 lidí od utonutí.
DR. VĚŽNÍK (Rrozmrzen, že ho někdo chválí, uzardělý a nasupený, zvolna přechází k Evže Strakošové. Za jeho hovoru všichni přítomní utvoří kolem něho kruh, až na DRA. OBERGEISTA, který kolem nich krouží jako jestřáb, měře si je ze zadu, tu přistupuje k nim, tu odstupuje od nich a mumlaje, zřejmě rozčilen, rázné věty jako: Ovšem že. Ale ne. To se musím přesvědčit.): Nikoho jsem nezachránil, abys to věděla, ty pošetilá všetečko. To je taková hloupá legenda. Vždycky se při takových příležitostech naloží chvála na někoho, kdo k ní přijde jako slepý k houslím, a nakydá hana na někoho, kdo si jí zasloužil stejně málo.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Není pravda! Vždyť to bylo ve všech listech. Navrhovali vám tehdy vyznamenání, ale vy jste odmítl.
DR. VĚŽNÍK: Nu, to dojdeš daleko. Drž se jen vždycky toho, co bylo v listech. V listech bývají z 90 % lži nebo nesmysly. V takových chvílích katastrofy neví si nikdo rady. Každý, každý, pravím ti, dělá zbytečnosti a hlouposti. Ty jedny mají však náhodou jakýsi zdánlivý úspěch, protože jim přispěly na pomoc okolnosti, s nimiž jejich původce nepočítal a o nichž vůbec nevěděl, ty druhé ne, protože se proti nim postavily tytéž okolnosti. A pak přijde sebevědomě P. T. veřejné mínění a dekretuje tvůj P. T. prázdný soud. Řekne, že X. Y. projevil v tu těžkou chvíli vzácnou duchapřítomnost, našel osvobodivé slovo, dal šťastnou direktivu, usměrnil chaos a jak již jsou ty všecky strakaté fráze, kdežto v pravdě pan X. Y. stál při tom v stejně skopové póse, kam ho náhoda postavila, jako pan A. B. nebo P. Přijeli tehdy pionýři z Jozefova a já jsem vstoupil do jednoho jejich pontonu ne proto, že jsem chtěl někoho zachraňovat nebo býti někomu užitečný, nýbrž prostě proto, že nemohu vidět loďku a nelézt do ní. Jsem totiž zuřivý vodák, vodník, vodomil, vodnář, lodník, bárkář, maňáskář, yachtář. A tak jsem jezdil po rozvodněné řece a pomáhali jsme lidem, kteří seděli v podvlékačkách nebo ve spodničkách na hřbetech svých střech, do pontonu; některým jsme podali ruce, jiným jsme nastavili žebřík. To bylo všecko. Nestojí to za řeč. Nebylo to všecko ani tolik jako nedělní hasičské cvičení na vsi. (Vykřikne bolestí. Obrátí se za sebe; tam stojí Dr. Obergeist, v ruce jakýsi strojek o 2 jehlách, blaženě se usmívaje.)
DR. VĚŽNÍK: To vy jste mne bodl, člověče? Co to tropíte za hloupé žerty?
DR. OBERGEIST: Klid, kolego. Zkouším jen vaši irritabilitu a spolehlivost innervačních drah strojkem vlastní konstrukce. Máte index 9.9. Úctyhodné! Gratuluji vám. Mohu vás potřebovat, člověče. Radujte se!
DR. VĚŽNÍK: Blázníte? K čemu?
DR. OBERGEIST: Ke svým experimentům, jež odzbrojují smrt. Ke svému tažení proti Smrti. Pozoruji a měřím vás již 5 minut, aniž o tom víte, a vyhovujete mi. Radujte se! Vy mi nahradíte toho fořta z Tater, který se poslední chvíli zpáčil. Posloužíte vědě. Není jiné pravé radosti na světě, než sloužiti vědě.

(Zvonek.)

DR. VĚŽNÍK (skáče o jedné noze bolestí): Kat vás sper i s vaší vědou!
SLUŽKA (hlásí): Pianista je zde.
PIANISTA (vejde, ukláněje se): Dobrý večer přeji panstvu vespolek.
STRAKOŠ: Vítejte, mistře Pohono. Čeká vás toužebně devět párů elektrisovaných nohou, které pálí do chodidel parkety pekelnými plamínky jako zebru poušť africká.
PÍ. PLÍSKALOVÁ: Ježíši! Mne nepočítejte! Já jsem bezútěšná. (Tváří se pohněvanou a hrozí prstem Evži Strakošové.): Proč jste mně neřekla, pí. Strakošová, že se bude dnes u vás tančit? Nebyla bych přišla. To není hezké od vás, takhle mne zaskočit.
STRAKOŠ (Odvádí pianistu do vedlejšího pokoje, odkud za chvíli zazní první takty shimmy a vrátí se mezi hosty. Instinktivně se oddělí ženy od mužů; muži seskupeni asi ve středu pokoje. Jiřina Forejtová, Hedva Pistoriusová, Evža Strakošová utvoří skupinku blíže dveří, které vedou do tančírny.)
PÍ. PLÍSKALOVÁ (uprostřed mezi oběma tábory): Co dělat? Poraďte mně! Nemohu přece těm pánům zkazit radost; to by bylo nekřesťanské. Toho by si ani můj nenahraditelný nepřál. (Přeběhne ke skupině dam a postaví se tak, aby byla první na ráně.)

DR. VĚŽNÍK rozhlíží se po ženách, kterou si vybrat.

DR. OBERGEIST (Věžníkovi): Jakže, vy tančíte? Snad ne moderní tance?
DR. VĚŽNÍK: Právě ty. Jsem jejich vášnivý milovník. Shimmy, foxtrot, jezz, tango, two-step, floridu... všecky.
DR. OBERGEIST: A dovolte, kolik je vám let?
DR. VĚŽNÍK: Ne vždycky stejně. Mluvím-li s vámi, jsem starší než nejstarší egyptská pyramida. Usměje-li se na mne paní Evža nebo slečna Hedva, je mi okamžitě dvacet.
DR. OBERGEIST: Nechte špatných vtipů. Já myslím: podle křestního listu.
DR. VĚŽNÍK: Pětadevadesát let, devět měsíců, třináct dní a (vytáhne hodinky) 7 hodin 15 minut. Byl jsem dost vědecky přesný? (rozběhne se křepče ke skupince dam; pí. Plískalové, která se naň vyzývavě usmívá) Promiňte, milostpaní, ale vy jste pro mne moc stará. Já tančím jen s tanečnicemi kolem dvacíti - rovný s rovnou; jen ty mne inspirují jak náleží k pošetilostem. A v tomto případě jen s tou, kterou vášnivě miluji a vždycky jsem miloval - s paní svého srdce. (Pokloní se před Evžou Strakošovou a odvádí ji do tančírny.)
PÍ. PLÍSKALOVÁ (hněvivě): Dědek nezdvořilý! Což myslí, že bych s ním vůbec šla?
BINKA: Čertovský chlapík. (Přistoupí ke dveřím a zírá chvilku za ním.) A tančí opravdu jako provazolezec. Ten bude žít do 120. Ubohá pojišťovna! (Strakošovi.) Být tebou, Jiří, bál bych se o paní Evženii. Ďábel nikdy nespí!
STRAKOŠ (usměje se kysele): Přeji každému plné svobody, i své ženě. (Pokloní se před Hedvou Pistoriusovou a odvádí ji do tančírny.)

BINKA a MUC. HOUŽVIČKA míří zároveň směrem k pí. Plískalové.

MUC. HOUŽVIČKA (předběhne Binku o půl kroku): Dovolte, až po mně.
BINKA (jakoby se nechumelilo, obrátí se k slečně Forejtové a pokloní se): Vždyť já mířil vlastně k vám; o nějaký ten stupeň se člověk lehko zmýlí, není-li náhodou civilní geometr.
JIŘINA FOREJTOVÁ (směje se jako rozpustilá školačka): Neomlouvejte se mně pane Binko. Já jsem dnes poprvé dělala na ledě báječné osmičky a beru život ještě jako tělocvik. (Zavěsí se do něho a odchází s ním do tančírny.)
MUC. HOUŽVIČKA (nabízí rámě pí. Plískalové): Prosím, milostivá paní.
PÍ. PLÍSKALOVÁ (s úsměvem se do něho zavěšuje): Také medicinae doktor?
MUC. HOUŽVIČKA: Posud jen kandidát!
PÍ. PLÍSKALOVÁ: Tím líp. Zůstanu si aspoň věrna. Neprohřeším se na své zásadě. Já chci zůstat bezútěšná. (Odchází s ní do tančírny.)
DR. OBERGEIST (stojí chvíli mezi dveřmi, hledě na tančící; pak se odvrátí a mne si ruce): All right. Ten chlap tančí opravdu, jakoby měl ďábla v těle. Heureka. To je přímo ideální zkušebný králík. Vybojuje mi jistě můj vědecký boj. S ním vyhraji své tažení proti Smrti.

OPONA