Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• komedie o třech aktech
• celý název: Tažení proti smrti čili Pán, který nemohl sestárnout nebo též Tažení proti smrti čili Muž, který nemohl zestárnout

OSOBY

MUDr. PETR VĚŽNÍK - venkovský lékař
JIŘÍ STRAKOŠ - úředník bankovní
MILOŠ BINKA - úředník pojišťovny "Čechie"
MUDr. ALBERT OBERGEIST - asistent klinický
MUC. HUMPRECHT HOUŽVIČKA
Prof. MUDr. QUIDO VALNOHA

ČERNÝ PÁN
Paní EVŽENIE STRAKOŠOVÁ - žena Jiřího
Slečna HEDVA PISTORIUSOVÁ
Paní MARIE PLÍSKALOVÁ
Slečna JIŘINA FOREJTOVÁ
BARBORA KOVÁČKOVÁ
Služka
Pianista

Dějstvuje se za našich dnů; v I. a II. aktě Praze, v III. aktě na venkově. Mezi I. a II. aktem půl čtvrtého měsíce, mezi II. a III. půl sedmého měsíce.

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Prostředně rozsáhlý pánský pokoj Jiřího Strakoše, zařízený, jak bývají již takové místnosti u prostředních úředníků, málo účelně a za to tím honosněji; ale u Strakoše přistupuje k tomu ještě vkus poněkud divadelní. Nábytek není nejlepší, ale různé bibeloty, vázy, vějíře jakoby do tebe šťouchaly loktem: Pozor, jsme zde u umělce. V jednom rohu kuřácký stolek, před ním 2 kožené fauteuile. Několik židlí sneseno sem zřejmě z vedlejšího pokoje, aby nepřekážely příštím tanečníkům, kteří jsou očekáváni. Z ustrojení pokoje patrno, že bude sloužiti za buffet k thé dansant. Je zde čajový stolek, na něm samovar, šálky, cukřenka. Na stěně malá zasklená knihovna.

Během prvních scen vejde do pokoje několikrát SLUŽKA v bílé zástěrce a v bílém čepečku, tu přinášejíc cukr do cukřenky, tu krabičku cigaret, a jindy, aby rozdmýchala uhlí v samovaru.

Na pravo dvéře otevřeny do jiného pokoje, v němž se bude tančiti ke klavíru.

JIŘÍ STRAKOŠ (tvář okresního krasavečka; sám; sedí v křesle u kuřáckého stolku s nohama nataženýma a čte v knize; pak ji odloží a zívne): Jak nudno. (Pohlédne na hodinky.) Už by tu mohli být!
SLUŽKA (hlásí): Pan Binka!
STRAKOŠ: Že prosím! (Jde mu v ústrety.)
BINKA (úzká, zabrejličkovaná hlava prozrazuje cosi jankovitého, posedlého jedinou myšlenkou): Dobrý večer, Jiří. Jsem jako obyčejně první. Tomu se říká přesnost. Tomu se říká matematické uvědomění.
STRAKOŠ: Přesnost toť zdvořilost králů. Ale o tom se v Praze posud nikomu ani nesnilo. Těžko snáším čekání. V tom jsem jako Ludvík XIV. J'ai failli attendre.
BINKA: Já se také zlobím na český národ, že si neuvědomil dost matematického ducha doby. Zmeškat minutu, to je dnes ztratit jmění. Uvědomovat si víc a víc čas, dovést s ním počítat do jemností větších a větších, v tom máš celou moderní civilisaci. A my za ní tak žalostně kulháme. Dej si z někým v Praze dostaveníčko na pátou a buď jist, že o půl šesté nebude ještě na místě. Jsme stále poloviční baráčníci.
STRAKOŠ: Řekni raději: celí. Proto není Praha velkoměsto a nebude ani velkoměsto, i když bude veliké město. Teď nejsme posud mnohem víc než veliká ves. (Nabízí cigaretu.) Vezmi si na příklad tu naši literaturu. Provinciální, říkám ti. Trostlos a heillos provinciální. Všecko jako z Hovězí Lhoty: těžkopádné, bez jiskry, bez espritu. Samý dřevák a samá koženka. Schází nám, brachu, světový vzduch! Taková Paříž! Tam se ta duchaplnost zrovna pije se vzduchem. Jdeš ulicí a básnické motivy ti padají přímo na hlavu. Vidíš takovou midinetku a máš před sebou báseň. Ta lehkost a grácie, ten vkus a švih; ta chůze, ta nožka, to lýtko... A to je ještě jen holčice z ulice. Což teprve dáma! Kdežto tady? Ženy jako dragouni, špalky, z každé bys mohl maso štípat, nebo, dáváš-li tomu přednost, na každé bys mohl maso štípat. Dámy... dámy jsem neviděl v Praze snad již měsíc. Vesměs domovnice a pradleny převlečené za paničky.
BINKA: Ale ty jsi strašný satirik, člověče, kdo by to v tobě hledal? A jaký rafinovaný požitkář!
STRAKOŠ (afektovaně): Budiž. Jsem, chceš-li tomu, dificilní. Těžko mne uspokojit. Kdo se miluje s Musami, jak pak má nalézt zálibu v nějaké té Anči, Bárči nebo Tonči?... Víš, jak to říkal Shelley?
BINKA: Tuchy nemám.
STRAKOŠ: Milovali jsme v některém svém předešlém životě Antigonu a proto nenalézáme nyní uspokojení v žádném svazku se ženou pozemskou. Jsem básník a umělec a ten má právo na krásu, volnost, opojení, překypění života. Potřebuji toho všeho nevyhnutelně ke své tvorbě. A zatím: jsem nucen k střízlivosti, k spořivosti, k šosáckému živoření. Proč jsem se při svém vtělení zmýlil v zemi? Proč jsem si nevybral některý bohatý stát, Francii, Anglii, Německo, kde bych nebyl tísněn a dušen poměry? Já, člověk světového formátu, a vrodím já se do země, která má na sobě stigma okresního obmezenství ve všem všudy.
BINKA: To je ovšem chyba těžko napravitelná. Kdybys byl alespoň počkal, až vychovám Čechy k matematickému uvědomění, k obchodní přesnosti...
STRAKOŠ: K tomu jich nevychováš nikdy, milý brachu.
BINKA: Proč?
STRAKOŠ: Protože nemáme moře. Proto nebudeme nikdy světový národ. Moře zdesateronásobňuje počet národa, vychovává jej k odvaze, síle, sebevědomí. Vezmi si Holandsko, vezmi si Dánsko. Není jich mnoho, ale mají moře. Moře, to znamená: loďstvo, kolonie, světový obchod, výměnu statků, rychlou cirkulaci hodnot, odvahu... pohrdání všedností, lásku k nebezpečí, kult heroismu. Kdežto vnitrozemí? Zdrobňuje a zmalicherňuje, vede k zápecnictví. Čechy, středoevropská loužička; nic víc. A při tom se to nadýmá jako oceán! K smíchu. (Zdvihne knihu, již odložil.) Jako tohleto. Kritika to vynese do nebes, čteš o tom samý kamerádský superlativ. Ale vynes to z české zatuchlé sednice do tahu vzduchu světového. Co z toho zbude? Snad míň než z pampelišky na podzim! A vůbec - já bych byl proto, je-li spisovateli padesát, (naznačí rukou stínání) odpravit ho.
BINKA: Nu, o to se nestarej. To udělá za tebe již kritika.
STRAKOŠ: Ale ne tak; bez metafory, doslova! Vzít browning, přiložit mu ho ve spaní těsně k lebce a buch a bác. Měl by to odbyto a bez bolesti. A jde-li o spisovatelku, zabít ji již ve čtyřicíti. A ne: dřív! V třicíti. Bez milosrdenství. V tu dobu přestává již myslit - pokud vůbec kdy myslila. Tím orgánem, kterým vůbec žena myslí...
BINKA: A to je?
STRAKOŠ: Uterus! Můžeš se o tom víc dočíst v Strindbergovi a Weiningerovi.
BINKA: Tak se mi zdá, jakoby ses, hochu, nudil. Z nudy vznikají takové černé myšlenky. A přece jsi teprve rok ženat. A ženu máš, že by ti ji mohl závidět padišah všech věřících. (Mhouří mlsně oči.) Chodí jako po obláčcích. Tak divně krásná je, až ti to hrdlo stáhne. Tělíčko jako proutek (zmlkne rázem, jako by se lekl, že se prozradil).
STRAKOŠ (s cynickým úsměvem): I to omrzí časem. A vůbec: manželství je nesnesitelná instituce, alespoň pro mne. Nemám pro to prostě orgánů; nejsem na to duševně zařízen. Žena chce od tebe stálou pozornost, mazlení, něhu, šišlání. Tu celuj ručičky, tu chval nožičky. A samé tintili, činčili, vantili. Kdežto já (vypne hruď, nasupí obočí) jsem duch militární. Ano, mužný militámí duch, zápasník, duchovní boxer. Mužnost sama. Tvrdý diamant, ne měkké uhlí. A dusím se v tom celém znervosnělém, přetopeném, skleníkovém ovzduší českém. Člověče, kdybys jen tušil tu lávu zde (bije se do hrudi) uvnitř. Vyl bych bolestí, pomyslím-li na všecko, co zde leží, aniž bude kdy vyneseno na světlo. A to vědomí, že je to vlastní žena, která tě ubíjí...
BINKA: Ale to není pravda; to nemůže...
STRAKOŠ (přeruší ho): Nenamítej nic! Vím, co chceš říci. Ale ač promluvíš tak nebo onak: stále bude to filistr, šosák, matematik pojišťovny, statistická tabulka. Šetř mne, šetř našeho přátelství! Mám již zcela málo illusí. A o tobě si myslím, že nejsi snad přece úplné zvíře.
BINKA: Chci také doufat, že ne. Smím býti tak smělý a odvážiti se takové naděje?
STRAKOŠ: Nech nás tedy žíti nadějí, nás oba. Alespoň nějaký čas ještě. Než dosti zesílím, nebo lépe: než dosti otupím, abych snesl méně bolestně tu ránu. Zatím toho mám, přísahám ti, dosti od Evži.
BINKA: To nemyslíš vážně.
STRAKOŠ: Vážně. A ostatně: jsem mnoho vinen sám. Měl jsem se lépe znát a neměl jsem se ženit. Měl jsem vědět, že jsem z rodu "Zelených Jindřichů", z rodu mužských citlivek. Každý dotyk skutečnosti, každé pouto a vědomí pouta je zabíjí. Mají žíti jen ve volném svazku, ve volné lásce...
BINKA (poulí na něho očka): Ty jsi tedy také pro volnou lásku?
STRAKOŠ: Ah, ovšem. Pomyšlení na to, že má na mne žena právo, že mám k ní povinnosti, ochromuje mne přímo eroticky. Nemůžeme milovat, my, mužské citlivky, na komando a nemůžeme milovati v zajetí. Jen na svobodě. Jen z čisté inspirace. Někdy den co den, někdy za rok jednou. Zákon, právní poměr, veřejnost, řek' bych, policejnost té věci - manželství před kněžem nebo, ještě hůře, před starostou velké Prahy - nás prostě zabíjí. To je nám jako ledová sprcha do teplé červnové noci. To ničí naši lásku, i kdybychom ji byli na počátku cítili.
BINKA: Ale, brachu, to byste měli žít na měsíci a ne na zemi. Nejste schopni býti podmětem pevných jednání! Jste nevypočitatelní lidé, kteří se nemohou právně zavazovat a nejsou snad vůbec příčetní. Vás bych ze svého matematického státu vůbec vyloučil, vypověděl. A já, duch horující pro matematickou exaktnost, půjčuji takovým lidem peníze...
STRAKOŠ: Ty říkáš svým několika všivým stovkám peníze?
BINKA: Ano, poněvadž jsem matematik a poněvadž vím, že se začíná od jednotek, desítek, set, nežli se dospěje k milionům a bilionům.
STRAKOŠ: Jak tě lituji! Z tebe nebude nikdy Ariel. Vždycky se budeš plazit při zemi.

SLUŽKA vběhne jaksi v rozpacích do pokoje a šeptá něco Strakošovi.

STRAKOŠ (pološeptem): Ale nemám tolik; vyřiďte milostpaní, že mne uvádí do rozpaků.
BINKA: Oč jde?
STRAKOŠ: Ale samé nepříjemnosti, lapalie, bagately, které nestojí za řeč nebo lépe: neměly by státi za řeč, kdyby byl svět slušně organisován. Banální starosti s domácností. Člověk aby měl stále v ruce peněženku. Konečně: nač ti to tajit? Jsem umělec. Jsem z jiného těsta než vy ostatní a mám právo žádat, abych byl měřen jinou měrou. Chceš-li to již vědět, žena si posílá ke mně pro peníze na sandviche. To máš moderní manželství á la Strindberg nebo á la Becque. Malý úředník jako já, nechce-li večeřet denně vuřty a chce-li si občas koupit i slušnou knihu nebo se podívat do divadla, nemůže vyjít. Objednáš si nějakého toho Suar?se nebo Chestertona...
BINKA: Nebo si zajdeš několikrát za měsíc do baru.
STRAKOŠ: Nu, což o to... I to se může stát. A na konci měsíce se s tím pak shledáš. Máš díru v kapse o týden dřív, než je ti to manželkou dovoleno. Nemohl bys mne založit?
BINKA (zvážní. Rozšafně a důležitě vytahuje z náprsní kapsy tobolku.): Konečně: proč ne? Vypomohu ti tedy ještě jednou. (Podává mu papírovou bankovku.)
STRAKOŠ: Díky. (Odvrátí se od Binky a s neuvěřitelnou rychlostí složí Binkovu bankovku do své náprsní peněženky, z níž vyloví 10 korunu a podá ji služce.) Tu máte. Že se pěkně poroučím.

SLUŽKA vezme peníz a odejde.

BINKA: Ale víš, že je to v tomto měsíci již po třetí? Dovolíš, poznamenám si to. (Vytáhne zápisníček, zapisuje.) Jsem tvor šosácký a pořádku milovný.
STRAKOŠ: Ale ovšem, zapiš si to i s datem a třebas i hodinu k tomu připiš. Cifra, cifra, ano, to je jediný triumf vás filistrů proti nám, mužům ducha a obraznosti. Ano, tomu se říká skutečnost. Padá to na tebe jako centy, drtí tě to jako skála. Pak létej, Arieli, tvoř! Jsi v nejlepším a někdo klepe. Služka. (Napodobí její kňouravý hlas.) Milostpaní se nechá poroučet a že prý nemá dost na sandviche. A ležíš hned na zemi s přeraženými křídly.
BINKA: Ale dovol, jak si má žena pomoci, když jí nedáš s dostatek peněz na domácnost?
STRAKOŠ: Jak si má pomoci? Jakkoli, jen ne tak, jak si pomáhá: tím, že mne obtěžuje. Tyhle věci mne prostě zabíjejí. Nejsem stvořen proto, abych vydělával na domácnost. Nejsem kůň tahoun. Jsem ušlechtilá krev, která nedává nijakého přímého užitku. Já, básník, který nosí zde (udeří se do hrudi) nesmrtelná veledíla, mám snad doma ještě pracovat na nějaké soukromé práci výdělečné? I to se bude snad ode mne žádat?
BINKA: Uskrovni se tedy ve svých potřebách. Jinak to nejde.
STRAKOŠ: Uskrovňuj se! Odříkej se! Přemáhej se! A kdy budu žít? Plně žít? Píti život plnými doušky jako víno na bacchanale? Žíti životní přebytek a překypění? Čas prchá, já stárnu; ještě několik let a bude ze mne zkyslý, mrzutý úřednický soumar, směšná genrová figurka pro Hermanna...
SLUŽKA (pološeptem k Strakošovi): Milostpaní vzkazuje, že je to málo, že potřebuje ještě alespoň deset korun...
STRAKOŠ (nevrle): Dal jsem, co jsem měl. Ale není-li zbytí... (Binkovi.) Buď tak laskav, stupňuj ještě své věřitelství a opakuj svou půjčku u mne.
BINKA: Ale dovol, vždyť jsem ti před chvíli půjčil 50 korun. (Služce.) Kolik vám dal?
SLUŽKA: Deset korun.
STRAKOŠ: Ale mlčte! (Dorozumívavě.) Mýlíte se, jistě se mýlíte. Nepodívala jste se pořádně na ten papír. Byla to zcela určitě dvacetikoruna. (Binkovi.) Ostatně jest snad básník proto na světě, aby vám vedl dvojité účetnictví z každého všivého halíře, který mu půjčíte... vy, špinaví buržuji? (Odplivne.) Hanba vám!
BINKA (služce): Kolik potřebujete?
SLUŽKA: Ještě deset korun.
BINKA: Zde jsou. Ale před milostpaní ani slova o tom, kdo vám je půjčil. Ani slova! Rozumíte?
SLUŽKA (kývne hlavou a zmizí.)
STRAKOŠ: Nu, také dobře. Je to vlastně urážka, ale umělec musí si umět stvořit divadlo ze všeho, i z vlastního ponížení. Tím dokazuje, že ho nemůžete urazit, že je nad vámi, nad životem, nad vším.
BINKA: Dovol, proč jsi mi neřekl přímo, že potřebuješ také sám pro sebe?
STRAKOŠ: Protože se mi hnusí ta špína konfesí. Antický člověk jí vůbec neznal; proto byl tak velký a silný. Ale chceš-li to již mocí mermo vědět, tedy: potřebuji té padesátikoruny, abych mohl zítra ráno poslat Hedvě kytici. Stačí ti to?
BINKA: Jaké Hedvě? Kdo je ta Hedva?
STRAKOŠ: Festina lente! Za chvíli se jí budeš moci obdivovat in natura. A je, příteli, opravdu čemu se diviti. Slíbila mi určitě, že dnes večer přijde. Již před měsícem jsem ji seznámil se ženou...
BINKA: Se ženou?
STRAKOŠ: Ano, se ženou. To je, brachu, vyšší matematika, to jsou hotové diferenciály a integrály. Nejdřív z ní musíš udělat přítelkyni své ženy, než z ní můžeš udělat svou milenku. Tím uspíš podezíravost obou; pak se teprve může zatáhnout léč s nadějí ve zdar. Taková je ta strategika, můj milý!
BINKA (udeří se do čela): Teď vidím teprve, jaký jsem při vší své matematice ťulpas a jakýs ty mistr.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (vběhne rozradovaná do pokoje a tleskajíc do dlaní vrhá se k Strakošovi): Považ, Jiří, mou radost. Tedy přece přijde! Teď přišel vzkaz od něho; za malou čtvrthodinku je tu. Celá má mladost se mně v něm vrací. Je mně, jakoby mně bylo znova čtrnáct. (Zpozoruje teprve nyní Binku.) Dobrý den, pane Binko.
BINKA (líbá jí ruce): Okouzlen vaším vzezřením, milostivá. Kvetete do dívčích let.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Do babích, řekněte. Brzy budu šedivá. Jiří mně dělá starosti. Neshledáváte, že je nějak přepadlý? Psává hluboko do noci. (Klade mu ruku na čelo.)
STRAKOŠ (snímá ji chladně): A častěji do noci ještě flámuje.
BINKA: Naprosto ne. Zbytečně se rozčilujete. To je zvláštní, že nejlaskavější, nejpozornější ženy mívají muži, kteří jich nejméně zasluhují. Nás, kteří bychom si jich dovedli jinak vážit, takové štěstí nepotká.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Ale teď bude všecko dobře. Jsem tak šťastna od té chvíle, kdy jsem získala jistoty v té věci. Rozhodl se můj doktor a usadí se v Praze, nedaleko nás, přes ulici skorem. Je to, jakoby se mé štěstí vrátilo s toulek domů a řeklo: dost jsem se natrmácelo po cizích, u tebe je přece nejlépe, zůstanu již s tebou. A sedlo si za stůl a chtělo večeři a pak nocleh. Pro mne je to jako počátek nového života. Musíte totiž vědět - ale vy to již alespoň z části víte - čím mi byl dr. Věžník. A Jiřímu také.
STRAKOŠ: Nu, to jsou poněkud imaginární zásluhy, alespoň pokud jde o mne. Jsou lidé, kteří myslí, že tě podruhé zplodili, když jsi u nich náhodou nezemřel.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Ale, Jiří, vždyť jsi sám říkal, že mu toho nikdy nezapomeneš, jak mne vychoval a jak tě přijal, když jsi se o mne ucházel; jak tě léčil a vyléčil, když jsi se tam u nás na horách rozstonal.
STRAKOŠ: Nu, v enthusiasmu mládí člověk často přestřelí. Stáří bývá skoupější na chválu.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Kdybys věděl, jak ti to nesluší, hráti si na vystřízlivělého vysloužilce života.
BINKA: Moje řeč, milostpaní. Je to jeho koketerie. Až bude starší, uteče od ní první.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Nu, doktor Věžník ho již vyléčí. Ten má zvláštní smysl pro pravdu a ryzost: nesnáší nic falešného, nic padělaného. Svou ironií sešlehá ti všecko líčidlo s tváře, ale líc rozkvete ti pak teprve vlastní červení. Bože, jak krásně mne vychovával. Na nejlepších, nejlaskavějších myslitelích a básnících světa. A k jaké harmonii duše i srdce, k jaké nebojácnosti před smrtí... i k té vyšší: před životem. A uvažte, že jsem nebyla jediný předmět jeho péče...
BINKA: Měla jste družky?
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Alespoň kopu.
BINKA: Tolik?
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Ano. Byly jimi všechny dědiny a vsi v okruhu dvou mil. O každém utrpení v nich věděl, každé dovedl vyléčiti, nebo mu aspoň ulehčiti. Lidé mu říkali: ten dobrý čaroděj z Hůrek. Všecko, co měla krásného má dívčí léta, toho on byl strůjcem nebo dárcem. Byl jediný můj přítel, jediná má přítelkyně. A snad i má první láska... dříve než přišel Jiří.
STRAKOŠ: To je dost, že sis v tom nadšení na mne vůbec vzpomněla.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: A ještě pak trvalo dlouho, než jsem překonala všecko, co jsem k němu cítila. Všem mým smutkům, rozmarům, zoufalstvím, zmatkům... celému mému bezradnému, bezpomocnému mládí rozuměl... jako nejlepší přítelkyně. Ne, to nebyl pán devadesátiletý: to byla ve svých chvílích osmnáctiletá dívka: jemný, pozorný, všecko sledující, na čtvrt slova chápavý, tak plný svého tajemství a tak šetrný k cizímu. Nemáte tuchy, jak mladý dovede býti dr. Věžník!
BINKA: Kolik že je mu? Přeslech jsem to. Čtyřicet? Padesát?
STRAKOŠ: K smíchu. Hodně přes devadesát. Určitě to ostatně nikdo neví; udává sám své stáří pokaždé jinak. Ale tolik je jisto, že je velmi, velmi starý, i nejstarší lidé z jeho rodného kraje pamatují jej ve svých nejrannějších vzpomínkách jako dospělého.
BINKA: Aááá. Již mi svítá. Vzpomínám si. Je pojištěn u naší pojišťovny. Je její nejstarší klient, hned od jejího založení. Říká se u nás o něm půl žertem půl doopravdy, že brzy zruinuje náš ústav.
STRAKOŠ: Máš pravdu. Jeden z těch dědků, kteří nemohou umřít... kterým budou musit dát palicí do hlavy. Věkoživec, říkají mu na horách. Sám o sobě tvrdí, že hlídá svět. Chlubí se, že je mladší než třicetiletí. Nu, je něco na tom. Vidíš-li ho tančit nebo bruslit nebo v sedle, neubráníš se dojmu: to je opravdu třicátník. Tak je pružný, vášnivý, rytmem zachvácený.
BINKA: Neschází, než aby měl ještě erotické avantury?
STRAKOŠ: A to taky že má. Myslím, že znepokojuje všecka mladá děvčata a všecky mladé ženy v okolí. Myslím, že jeho proslulá dobročinnost má zde svůj kořen.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Jiří! To jde přes všecku míru a slušnost. Jak ho můžeš tak hrubě pomlouvat? Mluvit tak brutálně o našem dobrodinci!
STRAKOŠ: Vidíš, to je ženská vděčnost. Ano: buď k ženě dvorný, vzbuď v ní illusi, že ji miluješ, nebo že bys ji mohl milovati, a můžeš pak vraždit - ona tě bude hájit ještě na popravišti. Nač bych se tím tajil? Jsou mně odporní všichni dlouhoživci a tenhle zvlášť. Je nad pomyšlení náročný a obtížný. A samolibec, jako všichni t. zv. samorostlí filosofové, species lidstva mně zvláště odporná.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Dost! Řekneš-li ještě slovo proti dru Věžníkovi, okamžitě odejdu.
BINKA: Nehněvejte se na něho, milostpaní! Tou svou vášnivostí dokazuje jen, že na něho posud žárlí. Cítí, že je mu posud nebezpečný. Není si možno myslit větší poklony pro dra Věžníka nad tuto zde. Budí on, devadesátník, žárlivost šestadvacetiletého...
STRAKOŠ: Vykládejte si to, jak chcete, já neustanu tvrdit, že je neslušné, žíti nad normál. Slušný člověk pozná se po tom, že se odtud klidí v čas. To je právě životní umění, nalézt chvíli, kdy máš vzít klobouk s hřebíku a poroučet se. "Cize zní ještě učení: umírej v pravý čas"!
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Tys zlý, záštiplný člověk, Jiří. Tryská v něm mocnější pramen života než v jiných a toho mu závidíš. Proč by umíral, když ničího života nedusí, naopak všem kolem sebe pomáhá?! Jeho smrt nepřinesla by nikomu prospěchu, jeho život přináší jej však stále řadě lidí!
STRAKOŠ: Je veliká otázka, je-li to pravda. Já soudím, že svou existencí, tak důkladnou, obírá o existenci jiné nebo alespoň zeslabuje existence cizí. Můj estetický pud praví mně prostě: neslušnost, nevkus. A bezohlednost k mladým. Měla by býti policejně zakázána.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (blízka pláči): Nevím, jak bych přežila smrt dra. Věžníka a ty mluvíš takové cynismy. Což není v tobě ani krapet lidství?
STRAKOŠ: Řekni raději: ani krapet slabosti. Jsem proti vší moderní sentimentalitě. Jsem člověk renaissanční. Nadešel konečně čas býti tvrdý. "Buďte tvrdi, bratří!" Válečných duchů je nám třeba, ne zženštilých hysteriků.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: To je strašné. Cožpak láska je hysterie? Což býti dobrým je slabošství? Já soudila, že naopak. Láska je síla a není jiné mimo ni.
STRAKOŠ: Mýlíš se. Dobří lidé, kdo to jsou? Zbabělci, kteří nemají odvahy býti zlými. Pravý muž musí dovést jíti přes mrtvolu svého otce.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (zacpává si uši): Hrůza! Nechci již nic slyšet! Nechci tě znát! Jsi zlý, zlý!
BINKA: Neberte to tragicky, milostpaní! Jiřího unese vždycky chvilkový afekt jako splašený kůň jezdce. To je z toho, že je syn českého národa; nemá matematického uvědomění. Je otrok nálady.
STRAKOŠ: Zlý, nezlý, to je vedlejší. Hlavní je, že chci být konečně sám sebou. Dost již toho jha, které mně vložil na šíji život. Dost masky, kterou mi vtiskla na tvář má zbabělost. Přizpůsoboval jsem se vám dosti dlouho. Nevíte, kdo je to básník a čeho je mu třeba. Nedovedete si to ani představit, když vám řeknu: svobody, svobody, svobody. Víte vy vůbec, co je to svoboda? Ví krtek, co je to slunce?
BINKA: Zatím víme z tvého výkladu, že je svoboda nezdvořáctví. Bereš si svobodu nás urážet!
STRAKOŠ: Poněvadž jste si vzali dříve svobodu mne spoutat.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Já že tě poutám? Myslíš-li to doopravdy, dovedu od tebe odejít, jak tě miluji.
STRAKOŠ: Eh, zase panenka Marie Sedmibolestná! Zase pósa vyčtená ze špatných románů. Zase leze někdo na kříž a chce se za tebe obětovat. Každý jakoby ti podával nůž a rozhaloval hruď před tebou: na, bodni si, zab mne, je-li ti toho třeba k tvému štěstí! To je ten nejhorší nátlak, který může být!
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Ale, Jiří, vždyť jsi úplně volný. Záleží jen na tobě, abys projevil svou vůli, a já ustoupím bez slova, bez výčitek, jako stín!
STRAKOŠ: Proklatá ušlechtilost! Právě ta mne zabila!

EVŽA STRAKOŠOVÁ propukne v pláč.

BINKA: Milostpaní, nerozčilujte se. Vůbec za to nestojí. Ani za jednu slzičku z vašich kouzelných zraků (zvoní se).
SLUŽKA (hlásí): Pan doktor Věžník.
DR. VĚŽNÍK (křepká, pružná postava, pohyby rychlé, stářím nezatížené, orličí nos, černý jiskrný zrak, vlasy málo prošedlé, manesovská hlava hrdě a směle do vzduchu vržená): Dobrý den vespolek. (Líbá ruce Evži.) Váš sluha, princezno. (Jiřímu.) Dobrý večer, Jiří.
STRAKOŠ: Dobrý večer, pane doktore! (Představuje mu Binku.) Můj přítel Binka, úředník pojišťovny.
DR. VĚŽNÍK (podává mu ruku): Těší mne. (Zahledí se na Evžu.) Co to vidím, Evži, ty's plakala? Má princezna že není šťastna? Bylo by to možné a svět by šel svou drahou dál? Ty oči, které jsem vždycky srovnával s nejčistšími lučními studánkami tam u nás v Podkrkonoší, ty že by se kalily slzami?
EVŽA STRAKOŠOVÁ (v rozpacích): Už ano, žel bohu. Ostatně, byla to jen přeháňka. (Pokouší se o úsměv.) Už je zase dobře; už zase svítí sluníčko. To se přihází i v nejlepších rodinách.
DR. VĚŽNÍK: Ba ne. To šlo z větších hlubin, než chceš přiznat. A kdo byl ten zlý, kdo rozplakal mou princeznu?
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Zlý? Možná, že jen nešťastný... a snad dokonce mou vinou nešťastný!
DR. VĚŽNÍK: Máš pravdu. Většina lidí je jen proto zlá, že je nešťastná. Ale že bys ty dělala někoho nešťastným, nechce se mi věřit. Co o tom soudíte, pane Strakoši.
STRAKOŠ: Nu, to je umění, v kterém se vyzná výborně každá žena. To má jaksi již vrozené. Ani naší výtečné jinak Evži není zcela cizí.
DR. VĚŽNÍK: Jste poněkud nerytířský!
STRAKOŠ: Rytířství vyšlo z módy jako klobouk loňského tvaru; poznalo se, že překáží pravdě.
DR. VĚŽNÍK: Nu, přijde zas do módy, buďte kliden. Tou vaší t. zv. pravdou nechtěl bych krmiti ani psy, natož lidi.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Nechte ho, strýčku. On to dobře myslí. Je vůbec výtečný hoch; a čeká ho veliká budoucnost, až se jen zbaví své ženy, která mu překáží, která mu brání v rozletu. Je to člověk dynamický, jak se dnes říká. My jsme statičtí, louže, staré haraburdí. (Rozpláče se.) Strýčku, jaký to těžký úděl, býti ženou umělce.
DR. VĚŽNÍK: Těžší ještě, milé dítě, ženou rádoby umělce!
STRAKOŠ (usmívaje se opovržlivě): O tom budou rozhodovat jiní než vy!
DR. VĚŽNÍK: Ano, přísnější než já: příští léta. (Evži.) Zle je kráse, které nenese hrdá šíje, pamatuj si to, dítě. Nač tolik krásy dávat za podnož cizí zvůle? Lidé jsou taková zvěř, že pošlapou všecko mimo to, co právě může pošlapat je.
BINKA: Celá moje řeč, pane doktore. Nezasloužil si tak krásné ženy. Zhýčkala ho.
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Nejsem vůbec krásná, nehodí se to na mne.
STRAKOŠ: Jakže jste to řekl? Běda kráse, které nenese hrdá šíje? Je to citát?
DR. VĚŽNÍK: Stále stejný. Nevysmrká se, aby si to nedoložil Verlainem; a kýchne, až když si k tomu nalezl svolení u Huga.
STRAKOŠ (podrážděně): Nu, jste vy zdvořilý patron, jen co je pravda!
DR. VĚŽNÍK: Hlavu vzhůru, drahé dítě! Na každý prst nachytáš jich tucet. Jsi princezna z krve královské, nezapomínej toho. Sám se do tebe zamiluji, budeš-li trpět ještě minutu. Trpící krásná žena, to byl vždycky můj faible. Tomu jsem nikdy neodolal. Víš, že jsem se musil již jednou v životě ze všech sil přemáhat, abych tě nepožádal o ruku? A že jsem se tak dlouho zdráhal vás navštívit, abych se do tebe znova nezamiloval?
BINKA: Moje řeč, pane doktore. Dáma tak krásná, duchaplná a k tomu ještě pláče: to je také nad mé síly.
EVŽA STRAKOŠOVÁ (uzardělá): Nemučte! Netrapte! Nesnesu toho déle. Neměl jste, strýčku, vůbec uhádnout, co jste uhádl; diskrétní by bylo bývalo, tvářiti se slepým.
DR. VĚŽNÍK: Neměl jsem uhádnout, pravíš. Ale jaký bych to byl lékař, kdyby nevyčetl z pohledu, že zde není všecko v pořádku?
EVŽA STRAKOŠOVÁ: Jest, jest v pořádku! Bude v pořádku! Musí býti v pořádku. Naučím se sebezapírání, stůj co stůj!
DR. VĚŽNÍK: Tak: to bys tomu dala. Tak bys chtěla zapřít svého starého učitele. Starého anarchistu a atheistu, proti němuž kázalo několik farářů z Podkrkonoší? Starého Divousa z hor, jak mu přezdívali; který měl ve štítě: Ni Dieu, ni maitre. Zapomenout, k čemu tě vychovával?
BINKA: A to bylo?
DR. VĚŽNÍK: Úplné rozvití celé bytosti, užití všech sil! Zharmonisování, které by zabralo co nejvíce složek. Sebenaplnění! Sebecelost! A ty by ses chtěla najednou mrzačit, zapírat, přizpůsobovat nějaké cizí vůli a zvůli?
STRAKOŠ: Staří učitelé jsou tu proto, aby byli vrháni přes palubu v novém stadiu životním.
DR. VĚŽNÍK: Kým?
STRAKOŠ: Mladšími! Silnějšími!
DR. VĚŽNÍK: A vy se pokládáte za mladšího a silnějšího?

STRAKOŠ usměje se pohrdlivě.

DR. VĚŽNÍK: Přistupte blíž!

STRAKOŠ učiní tak, měře ho zlobně.

DR. VĚŽNÍK: Pozdvihněte mne!

STRAKOŠ hledá, kde by ho uchopil.

DR. VĚŽNÍK: Nu, nebojte se. Nejsem z marcipánu, nepřelomím se vám v ruce. Jen s kuráží do toho.

STRAKOŠ marně se o to pokoušíš.

DR. VĚŽNÍK: Tak vidíte. A nyní já vás. (Zdvihne ho jednou rukou a vynese vysoko nad podlahu.) Pět minut, chcete-li, vás takhle udržím. (Postaví ho za chvíli na zem.)

STRAKOŠ ošívá se komicky, rovná si límeček na krku; ustoupí pak od Dra Věžníka na několik kroků a ustupuje ještě o krok, kdykoli se na něho obrátí.

DR. VĚŽNÍK: Vydržel byste nepřetržitě osm hodin klusu v sedle?

STRAKOŠ mlčí.

DR. VĚŽNÍK: Vidíte; a já tak jezdím. Dovedl byste sjíždět s našich kopců na lyžích den co den v zimě?

STRAKOŠ mlčí.

DR. VĚŽNÍK: Vidíte, a já to dělám. Lovit tetřeva? Vstávat na něho o třetí?

STRAKOŠ mlčí.

DR. VĚŽNÍK: Vidíte. A vyskočit takhle vysoko. (Skok do výše.) Nad svou hlavu sice nevyskočím, ale 1 metr 30 přece. Pane, jaké stáří tedy? Tančím, bruslím, plovu, šermuji, zpívám jako dvacetiletý. Hraji tenis, criket, polo, football, wollyball, cageball. Loni jsem vystoupil na Mont Blanc. Dvořím se ženám a hvězdám jako dvacetiletý. Dýchám třicet let zhloubky a přes šedesát let prolévám den co den, ať prší, ať slunce svítí, náš drsný horský vzduch svými plícemi. Myslíte, že to neomlazuje? Nečtu vašich novin, neneřádím si duši tím sviňstvem; myslíte, že to neomlazuje? Žiji v nejlepší společnosti od Buddhy a Platona až do Spinozy, Goetha a Bergsona. Není dne, abych z nich nečtl stránku nebo dvě. Myslíte, že to neomlazuje?
BINKA: Já podobně cvičím ducha den co den ve větší matematické přesnosti a určitosti; i to zesiluje tělo. Jen výstřednosti fantasie (s posunkem proti Strakošovi) je podrývají.
DR. VĚŽNÍK: Na horách o mně říkají, že se mne Smrt bojí; kam přijdu, tam prý přede mnou ustupuje. Je mi pětadevadesát a já se cítím třicetiletým. Konám-li pochody vytrvalosti, utýrám dvacetileté. Tuhle zdvihl jsem formanský vůz, jemuž se rozsypalo na silnici kolo. Jaké stárnutí tedy? Byl jsem tělesně i duševně starší před 70 lety, když jsem v Praze studoval medicínu; hotový mladý stařec. Daleko ležely tehdy ode mne prameny zdraví a síly. Pil jsem tehdy z patoků. Dnes nabírám z nejčistších studnic, bez prostředníků, rty stále blíž a blíž jejich vývařisku.
BINKA (pleskne se do stehna): Ale to z vás bude mít radost dr. Obergeist!
DR. VĚŽNÍK: Kdo - nebo co to je? Jméno to má pitvomé. Spiritus nebo jen špiritus? (Naznačuje rukou, jakoby si přihýbal z láhve.)
BINKA: Zatím opravdu těžko rozpoznat, co v něm vězí: šarlatán nebo genius? Tvrdí, že průměrný věk lidstva je 120 let, ale dobrou vůlí a traináží lze prý to dotáhnout na 150. Pojišťovny by se mohly při tom ovšem pást. Hledá někoho, na kom by mohl tu svou novou metodu vyzkoušet. Táhli by spolů proti Smrti a naučili by žrát tetku z ruky. Ale poněvadž si s tou Zubatou nikdo nepřeje bližších styků, chápete, že se mu nedostává pomocníků k jeho experimentům.
STRAKOŠ: Uvidíte ho hned. Originální chlap. Chce se na to habilitovat. (Zvoní se.)
BINKA: Já jen myslím, že mu schází matematické uvědomění a vůbec matematický duch.
SLUŽKA (hlásí): Pan dr. Obergeist.
STRAKOŠ: Řeč o vlku a vlk za humny. (Jde mu v ústrety a podává mu ruku.) Právě jsme na vás pěli chvalozpěvy, za něž by se nemusil stydět ani Paracelsus.
DR. OBERGEIST (drobný mužík s lebkou již prořídlou a malou zrzavou bradkou, za níž se rád poškubává; ostrý pohled za zlatými brýlemi): Nu, chvalozpěvy si nechte; nechci býti chválen, chci býti správně chápán. To je kapínek těžší, hehe...
STRAKOŠ: Dovolím si vás představit našemu milému hosti, dru Věžníkovi, vychovateli mé ženy.
DR. OBERGEIST (podává ruku Věžníkovi): Velmi poctěn.
BINKA (přistupuje k dru Obergeistovi): Servus, asistente; váš sluha a ctitel.
DR. OBERGEIST (poceluje ruku Evži Strakošové, pak Věžníkovi): Také medicinae doctor?
DR. VĚŽNÍK: Ano; cosi jako medicus campestris.
DR. OBERGEIST: Dobrá. Ti jsou aspoň neškodní. Blbnou na venkově po svém; to je konečně taky něco. Ale co přičichlo k fakultě, od pedela až po (zarazí jej naučená úcta k děkanovi) ... to všechno blbne po cizím.
DR. VĚŽNÍK: Jak to?
DR. OBERGEIST: Nu... uloví si svou blbost u souseda; ani tu nemá ze sebe.
DR. VĚŽNÍK: My venkovští sprosťáčkové hledíme na vás ze svých dílniček, kde záplatujeme ta lidská těla, jako na zjevení z vyššího světa; my vás nekritisujeme, my vás ctíme. Lékařský badatel je nám cosi jako moderní rek.
DR. OBERGEIST (pokládá náměstku "vás" za singulár): Jakže? Vy znáte mé práce?
DR. VĚŽNÍK: Vaše práce... to právě ne.
DR. OBERGEIST: Jakže? Vy neznáte mých prací? A to chcete být lékařem, pane? Ani kuršmídem bych vám nedovolil být ve svém novém státě.
DR. VĚŽNÍK: Vy jste vynalezl také nový stát?
DR. OBERGEIST: Posud ne; ale co není, může být. Všecko vynaleznu. Jen strpení. I vás vynaleznu znova; v lepší podobě.
DR. VĚŽNÍK: Nenamáhejte se; jsem s sebou spokojen, jak jsem.
DR. OBERGEIST: A to právě je nevědecké, pane, ta spokojenost se sebou samým. Věda revolucionuje celý svět a plyne sama ze zrevoluciovaného ducha. Dnešní medicína, např. to je revoluce sama. Staré bouráme, nové stavíme, všecko obracíme vzhůru nohama. Co bylo včera pravda, není jí už dnes. Dnešní medicina je, jak to honem říci, ano... in the melting point... nevím, jak bych to řekl? Musíte vědět, že píši stále jen anglicky, francouzky, německy; cizí výraz napadá mne vždycky nejdřív.
DR. VĚŽNÍK: Nu, to by se řeklo asi: na přerodu.
DR. OBERGEIST: Nu, dobrá; ale je to jen přibližné. Víte alespoň, co chci říci. Prožíváme dnes ve vědě velikou krisi, jaká se odehraje tak za 2000 let jednou. Z ní vychází obroda vědy; a já jsem u nás čelný a snad jen jediný obroditel vědy. Nespokojuji se jen detaily, jdu na kořeny; obrozuji samo lékařské myšlení, pane; vytvářím novou lékařskou mentalitu. Co je vám platno, odstřelíte-li ten nebo onen detailek, když duch medicíny je stále týž? Stojí tedy před vámi muž, který hnul všemi nejvýznačnějšími problémy medicíny: interní, chirurgické, psychické. Víte, co je to vnitřní sekrece?
DR. VĚŽNÍK: Ovšem že. Nemáte před sebou vědecké zvíře. Vždyť na té své věrné vartě Krkonošské jsem nespal, nýbrž myslil a čtl. Nauku o vnitřní sekreci sleduji od prvních objevů Brown-Séquardových, tedy asi už 35 let.
DR. OBERGEIST (klepe mu na rameno): Nu, tím lépe. Pochopíte mne tedy, řeknu-li vám, že stojí před vámi muž, který objevil adrenalin v nadledvinkách.
DR. VĚŽNÍK (hrozí mu prstem): Pozor! Pozor! Takhle nabírat mne přece nesmíte. Adrenalin v ledvinkách objevil, pokud vím, prof. Velich.
DR. OBERGEIST: No, no, no! Dalo by se o tom moc mluvit... moc mluvit, kamarádíčku. Nesmíte být lehkověrný a věřit hned kde kterému tištěnému tlachu. To víte, pro lékařský mob se tiskne leccos, co je tak pravda jen na půl nebo na čtvrt huby. My zasvěcenci vědečtí to známe a smějeme se do hrsti. Pravda tedy je, příteli, že na stopě adrenalinu v ledvinkách jsem byl první já, ale pak jsem to pustil Velichovi. Starý kamarád a dobrý hoch... to víte, co mu neudělá člověk k vůli. A pak, já mám tolik objevů, že mně na nějakém tom všivém adrenalinu nesejde.
DR. VĚŽNÍK: Jsem velmi dychtiv. Na příklad.
DR. OBERGEIST: Znáte novou metodu anaesthesie v chirurgii, metodu dr. Obergeista?
DR. VĚŽNÍK: Neznám. Znám jen inhalační narkosu celkovou a pak místní umrtvení Schleichovo.
DR. OBERGEIST: Dobrá. Dobrá. Tak jest. Ale to všechno je pro kočku, pane. Celý princip Schleichův, a třebas ho zdokonalovali sebe víc, stačí jen tak na nějaký ten žaludek, střevo, ledviny, ale jest pořád ohromné - ohromné, pravím vám - množství případů, kdy se neobejde chirurg bez narkosy celkové. A ta, jak víte, bývá někdy čertovsky lechtivá. Umírá se stále ještě v narkose, pane. Vy víte, že ether a chloroform...
DR. VĚŽNÍK (jakoby odříkával z učebnice): ... mají různé nedostatky a jsou nebezpečné lidskému organismu; ohrožují centra dýchací a srdeční, dráždí plíce, působí otravně na játra a ledviny.
DR. OBERGEIST: Dobrá. Nejste úplné zvíře. Hledá se tedy drahnou dobu ideální narkotikum bez stínů a přece bezpečně účinkující.
DR. VĚŽNÍK: Tak jest.
DR. OBERGEIST: A já je našel!
DR. VĚŽNÍK: Že o tom nic nevím? Publikoval jste to již někde?
DR. OBERGEIST: Aby mně to někdo ukraď, pane? Nevíte, že se ve vědeckém světě krade hůř než na pražských veletrzích? A pak: ten vynález jest jen část vyšší syntesy vědecké, kterou vypracuji v novou hypotesu - jak bych vám to řekl? - přímo kosmicky medicínskou. (Zadumá se hluboce; pak se vytrhne a křičí.) Publikovat, pane, v Čechách nové objevy to je řemeslo tak výnosné, jako žehlit dráteníkům manšety nebo dělat manicuru podavačům cihel.
DR. VĚŽNÍK: Tak bledě že to s námi stojí?
DR. OBERGEIST: Ovšem že. Vzbudíte hned závist svého chefa a ten vás při první příležitosti přiskřípne tak důkladně, že vám zajde navždy chuť na všecky objevy, hypotesy, metody, generalisace. Pak musíte objevit jen jedinou věc: umění, jak nevyletět na dlažbu.
DR. VĚŽNÍK: A jak jste přišel na svůj nový princip anesthetický?
DR. OBERGEIST: Zcela prostě. Vyšetřoval jsem pacientům dynamický objem tepu a zjistil jsem, že lidé s nízkým tlakem krevním a s malou hodnotou energie tepového nárazu snášejí špatně narkosu a operativní výkony při onemocnění ústrojí dutiny břišní. Šlo tedy o to, zvýšit tento nízký tlak, stupňovat energii tepového nárazu, alespoň po čas operace. Zcela logické, že ano? To leží na dlani, že ano?
DR. VĚŽNÍK: A jak jste to provedl?
DR. OBERGEIST: Ale dovolte, to je mé tajemství. Přece vám nevyžvaním svůj objev. Ani bratrovi bych ho nepověděl. Za rok, za dva dovíte se o tom víc v "Lancetě" nebo v jiném listě anglickém.
DR. VĚŽNÍK: Proč anglickém?
DR. OBERGEIST: Protože český, buďte jist, by mi takový fenomenální článek prostě nepřijal. Nechci být zlověstným havranem, ale uvidíte, že si má vlast nechá ujít příležitost k historické chloubě, kterou bude jistě můj objev. Není proroka ve vlasti, můj drahý!
DR. VĚŽNÍK: Ale nejde o prorokování, doufám, nýbrž o bádání!
DR. OBERGEIST: Všecko jedno. To máte jako s mým jiným velkým objevem: mimosítničným viděním. Kdo o tom u nás ví? A přece je to první člen celé nové ohromné myšlenkové řady medicínské. (Vystupuje na špičky prstů a zdvihá co nejvýše pravici.)
DR. VĚŽNÍK: Mimosítničné vidění? Jakživ jsem o tom neslyšel!
DR. OBERGEIST: Vidíte, jak jste zanedbaný. Ale nedělejte si z toho nic. Ani v Praze tomu nikdo nechce rozumět. Vy máte ovšem omluvu, že žijete mimo vědecké středisko. Ale ti lidé v Praze... ne, ne, pro ně není omluvy...
DR. VĚŽNÍK: V čem to vězí?
DR. OBERGEIST: V tom, že vidíte nejen sítnicí, nýbrž takřka celým tělem.
DR. VĚŽNÍK (zamhouří oči): Nevidím nic. (Učiní několik kroků směrem k Obergeistovi.) Zašlápl bych vás jako chrousta, kdybych byl odkázán na to vaše mimosítničné vidění.
DR. OBERGEIST: Pozor! Pozor! (Ustupuje před ním.) Zašlápl byste vědeckou budoucnost své země.
DR. VĚŽNÍK (otevře oči): Tak se mně zdá, že mne zase nabíráte!
DR. OBERGEIST: Člověče, jak můžete mimosítničně vidět, když máte na sobě všecky tyhle proklaté nátěry, obaly a oděvy (třepe jím a rve na něm šaty). Nejprve pět geologických vrstev špíny na své pokožce...

***