Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V zahradách kosi jakby ze skleněných fléten
bublinky teplé ve vzduch pouštějí, v němž nedávno tál sníh.
Od loňska sváté listí stře se kornoutově po lesích,
je nádech zeleně v ně ledva skvrnou vpleten.

Vysokým nebem vlhký vítr teče od západní strany
a tučná mračna žene:
po pláních polnice jeho plechově hlaholí.

A pod ní je země dvakrát nahá, pokorná a nízká.

Než slunce výbojné a útočné je,
a odlesk břeskný z něho stále pryská
a do tisíců střepů tříští se; a padá
na řeky, rybníky, do lesů, do polí
a z kalužin a ze stojatých vod tě bodá do očí, až zabolí.

Však mraků dým se stále bije s ním
a záři jeho často jako mokrým hadrem stírá:
a všecko pod sebou hned činí bázlivější
a studené a zaleklé a ještě plašší
v těch polích, do dálek jež rozešla se sirá,
a jako nemocniční plachty pod obry mrtvé
teď tě straší.

A velké ticho modravé jak ze zamlklých zvonů
na všecko uléhá, jak den jde k svému skonu.
V něm duše tvá se s osudem svým otráveně hádá,
a číše blínu všecko je, oč nebe nyní žádá.

A rázem noc je tu, svět unik' zcela do dálky:
co nad tebou teď mží se, ta noc hvězdná,
nic není víc než mrtvý úl a dílna smrti bezdná.

Na stole pro hrob Tvůj jsou připraveny petrklíče, fialky.
Noc jde a ony pohasly: teď ve tmě jenom vůní straší.

A noc je tu. Kéž byla jen ta Velká, poslední!
Zdar ti, ty moci ničivá, ty věrná, odevěká!
Ty nektare, ty schystaný ne bohům, ale pro člověka,
jenž odvahu má, sáhnout po tobě!
Kéž není zory a kéž není dne, jenž tebe rozední!

Teď v jizbě cos jak mrtvá vůně ještě straší.
Však noc již zde: ta, která myšlenky i vůně sháší.