Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• dramatická báseň o pěti dějstvích

OTAKARU BŘEZINOVI
připisuji tuto báseň, která přes všecku
tragičnost jest písní sociální
Naděje

OSOBY

LAZAR, diktátor Zástupů, dříve mnich.
PETR, starý mnich.
MATOUŠ, důlní.
MAREK, havíř.
JINÝ HAVÍŘ.
RYŠKA, příjmím KANCÍ TLAMA.
ZIKA, příjmím PARNÍ MLÁTIČKA.
VASIL, příjmím MEDVĚDÍ TLAPA.
KAT.
KNĚZ.
SOUDCE.
KUPLÍŘ.
ROZŠAFNÝ OBČAN recte LICHVÁŘ.
STAŘEC PÍSMÁK.
MUŽ ČERNOVLASÝ I ČERNOVOUSÝ.
RUSOVLASÝ VENKOVAN.
DOBRÝ BÁSNÍK.
ŠPATNÝ BÁSNÍK.
POŠTOLKA, voják revolučního vojska.
HVÍŽĎÁLEK, voják revolučního vojska.
SLANKA, voják revolučního vojska.
VOSÁHLO, voják revolučního vojska.
VOSTŘEBAL, voják revolučního vojska.
DŮSTOJNÍK REVOLUČNÍHO VOJSKA.
HLAS Z DAVU (hrbáčkův).
DĚLNÍK-POSEL.
HROBNÍK.
STARÝ VOJÁK.
PRVNÍ HLAS, tábora vojska monarchického.
DRUHÝ HLAS, tábora vojska monarchického.
TŘETÍ HLAS, tábora vojska monarchického.
MARTA JEFIMOVÁ.
SLUŽKA JEJÍ.
PRVNÍ MĚSTSKÁ ŽENA.
DRUHÁ MĚSTSKÁ ŽENA.
PRVNÍ VENKOVSKÁ ŽENA.
DRUHÁ VENKOVSKÁ ŽENA.
ŠÍLENÁ ŽENA.
STARÁ NEVĚSTKA.
DAVY LIDU MĚSTSKÉHO I VENKOVSKÉHO, DĚLNÍKŮ TOVÁRNÍCH I ZEMĚDĚLSKÝCH; VOJÁCI VOJSKA REVOLUČNÍHO I MONARCHICKÉHO; ŽENY V POHŘEBNÍM PRŮVODĚ.

Dějstvuje se na pomezi Východu a Západu mezi Dneškem a Zítřkem.

Mezi I. a II. dějstvím uplynou čtyři dni, mezi II. a III. tři, mezi III. a IV. dva a tolikéž mezi IV. a V.

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Náměstí města staro-nového.
Někdejší drobné starožitné městečko zprůmyslnělo v nové době a rozrostlo se na svém obvodě ve veliké syrové město tovární, táhnoucí se hodiny cesty do kraje. Ale ze starého jádra jest posud leccos zachováno. Tak viděti na pravé straně jeviště barokní kostelík; před ním barokní sošku Bohorodice na sloupě, obklopenou čtyřmi lipami; a několik starých přízemních nebo jednopatrových domků - ve výklenku jednoho z nich vysoký, dřevěný krucifiks s krvavou krůpěji olejové lampičky u nohou Kristových Ale zleva a uprostřed jsou již široké učouzené třídy velkoměstské proťaté elektrickými dráty a proložené kolejnicemi tramwayovými a v pozadí trčí pece a komíny.
Prostranství před chrámem se vlní zjitřenými zástupy; jest v nich také mnoho venkovského lidu, který se seběhl do města. Ulice ústící do náměstí vychrlují stále nové shluky lidi. Lidé hovoří spolu prudce a vášnivě gestikulují.

MUŽ ČERNOVLASÝ A ČERNOVOUSÝ: A já vám pravím: veliký je a Bůh je s ním. Zasměje se skřípavě. Počkej. Bůh nebo ďábel: to ještě nevím. Ale všecky nás učiní bohy, malé i velké, a malé nejdříve. On není jako jiní: ne, ne... on miluje nás malé. On vyvýší nás malé a velké poníží. On říká: tisíc malých zrodí tisíc velkých, ale tisíc velkých nezrodí ani jednoho malého. Mladé venkovance, která zírá úzkostlivě a vyděšeně. Neboj sa, dívčí; nic sa neboj. On chce, aby byl ráj již zde na zemi. A milovat se máme... pravda-li kmotřičko, chce ji obejmout, nu... nu... jako bratr a sestra, rozumí se přece. Neboť jde světem něco, čemu se říká revo... revoluce; a co bylo pravda včera, není již pravda dnes.
PRVNÍ MĚSTSKÁ ŽENA: Ó moci ho spatřit! Ó moci se dotknouti podolku roucha jeho!
PRVNÍ VENKOVSKÁ ŽENA: A dá chleba? Dá všem chleba? U nás na dědině umíráme od podzimku hladem. S prvními mrazíky to začalo. A nejvíce mrou dětičky, zcela malé dětičky. Mají pak nadmutá bříška jako leklé rybky, když je otrávili chebdím a když plují po vodě naznak a slunce hraje v jejich bílých šupinkách.
RUSOVLASÝ KUČERAVÝ VENKOVAN: A dá pálenky? Hlavně: dá-li pálenky? Zmrzel mne život bez pálenky, dobří lidé a křesťané: dva dny jí již nemám. Hrdlo prahne: chce se mu pálenky. Chce být proléváno pálenkou. A žehne hůře než rozpukaná půda v létě v znoji slunečném. A žid-krčmář, šelma ryšavá, nechce nalít. Ne a ne, duše psí; a já přece včera večer před ním klekl a rozplakal se jako malé dítě nebo těhotná žena. Ne a ne: a přece jsem u něho statek propil. A dnes? Dal mně šestku, abych si prý koupil provaz a oběsil se. Snad na hrušce, která stojí před mým bývalým statkem; na hrušce-máslovce. Starci-písmákovi. Na čem se oběsil Jidáš... ty, ohořelá svíčko kostelní, ty berane mečivý... starý kancionále zamaštěný? Třepe jím za výložky kahanového kabátu.
STAŘEC PÍSMÁK (klidným zpěvavým hlasem starého kostelního předříkače): Na osyce... a proto se chvěje hrůzou do dnešního dne a bude se chvíli až po den soudný.
RUSOVLASÝ VENKOVAN: Ale on řekl: na hrušce. Pravím ti: tak to řekl žid-krčmář. Ano, tak to řekl... duše psí.
ČERNOVLASÝ ČERNOVOUSÝ: Všeho dá: i chleba dá: i pálenky dá i vína dá. Poteče, braši, potůčkem, stružkou poběhne uličkami vašimi mezi dvojí řadou domků tam, kde hnojůvka jindy tékává. Krámy židovské si otevřem... klíčem nebo sochorem; vše jedno. A poteče pak... ó... ó... poteče z beček crčkem jako červená z hrdla, když jsi přeřízl žílu-krčnici.
REZAVÝ MUŽ (v plandavých plátěných gatích; pihovatý; pokleslý jako zhroucený plamen): A zabije ve mně ďábla? Ďábla smutku, který mne trápí? Dovede toho? Četl jsem, že smutek v člověku jest ďábel, nebo že je z ďábla. Ďábel do smutku jako do sítě lapá prý duši. Četl jsem to v knize dědovské s okovanými rohy a těžkou mosaznou sponou, když jsem byl mladý. Neboť vězte to: zabil jsem ženu, když jsem přišel kdysi opilý domů a lála mně. Upral jsem ji. Ale, braši, od té doby nemohu se smát... je to k smíchu, ale dělej co dělej: nemohu se smát. Činí křečovitý posun, aby se zasmál: vyjde z toho jen škleb.
STAŘEC PÍSMÁK: Ďábla chceš aby v tobě zabil. Chacha... chachacha... Vždyť je sám ďábel. Pravím ti: ďábel se v něj vtělil, aby vás svedl a zahubil. Falešný prorok je; ten, o němž povědíno jest, že uvodí v pokušení lid boží na náměstích a křižovatkách.
DRUHÁ MĚSTSKÁ ŽENA (stopy krásy v zestárlé tváři): A dá ženám zase roditi? Rozkáže ženě, aby rodila, a muži, aby plodil? Rozváže tepny života, které rouhači podvázali? Roditi chce žena; a běda muži, který činí nevěstku z ženy rodící. Můj muž ji ze mne učinil nejprve, že mně odpíral dítě; a ostatní, kdož přišlí po něm, dovršili dílo jeho: chtěli se jen pásti na mém těle jako smrdutí vepři na průhoně. Ó... bílé a krásné měla jsem tělo. Jako rozkvetlá louka letní bylo plné vůní a kvítí a nejčistšího koření. Ale marně jsem kvetla a marně odkvetla: nic nevzešlo z něho, žel... Úhorem ležela jsem celý svůj život: a zítra zemru... já zbytečná, já nejzbytečnější na světě. Propukne v cloumavý, hysterický pláč. A tak zakleli ďábla do mne, všichni ti nečistí, kteří se pásli na mém těle. Kdo jej vymítne ze mne? Má on moc vymítnouti ďábla z těla ženina? A vložiti dítě do něho jako semeno do ornice?
STAŘEC PÍSMÁK: Chacha... Chahacha... Jak by mohl vymítnouti ďábla z tebe, když jest sám ďábel? A slyšela jsi, že Belzebub vrátil se s devíti silnějšími a koncové toho člověka byly horší počátků?
DRUHÁ VENKOVSKÁ ŽENA: Nerouhej se! Tys sám ďáblem posedlý, ale jeho Bůh učinil svátým již na zemi a dal mu moc zázraků. Uzdravuje, na koho ruce vloží. Tuhle Gavrila měla dítě šlakem poražené; a on vztáhl ruku a modlil se nad ním, a ono chodí a zpívá chválu boží od té chvíle. A jiné nemluvilo, šestileté bylo a od tří let oněmělo: to tehdy jak se leklo splašených koní, když si hrálo před chalupou prostřed cesty. A on šel mimo a usmál se na ně a ono otevřelo ústečka. Trochu slin vyteklo mu z nich, co by do lžičky sebral; a pak mu jazýček zašpytal a zkroutil se v kornoutek a třikrát se obrátil jako rybička mezi růžovými dásničkami. A pak řeklo zcela hlasitě a jasně, jako když zvonečky u oltáře zvoní před nejsvětější: děkuji ti za dar řeči.
MARTA JEFIMOVÁ (štíhlá mladá žena v černém rouše): Žel... žel... proč zemřelo mně moje, dříve než jsem ho poznala... než chodil krajem našim?
MATOUŠ: Babské dřisty. Kat vás sper! Nesmysly tlacháte. Příroda má své pevné zákony; a zázraky jsou blbost. Když se kolo v továrně jednou roztočilo, nezastaví ho nikdo než sám stroj. A když tě chytlo jednou za pačesy, tu může křičet na ně sám tvůj pán bůh z nebe: nic to nepomůže... nepustí tě již nikdy. Příroda má své zákony, baby hloupé. Viděla jsi někdy rozebrané hodinky? Taková jest příroda: každé proč své proto a všecko na svém místě a ve svůj čas. Učil nás tomu soudruh, který měl školy; a já sám jsem mnoho četl o tom v knihách: celou polici jich mám doma. A soudruh ukazoval nám tenkrát vycpaná zvířata; a v láhvi s lihem měl otevřené morče: mělo jedny žíly natřené rudě a druhé modře a srdce ne větší než žalud, když prší na podzim s našich dubů.
HAVÍŘ: Máš pravdu. A měl také lebku člověčí a lebku opičí: a podobaly se sobě úplně... sotva jsem je od sebe rozeznal. A pravil, že člověk pochází z opice a že jest a zůstane zvíře o dvou nohách, dělej co dělej. A kněží že jsou podvodníci a že vznikli z hadačů a kejklířů a že jsou živi na útraty věřících hlupáků a kostelních bab, které podvádějí.
MATOUŠ: Ba, zvěšet je... kutny proklaté. Pša krev... Marx a Lasalle jim to pověděli; to jsou praví světci a trpitelé a ne ti vaši kejklíři, kteří provádějí u oltáře své hokus-pokusy. Viděl jsem jejich krásné podobizny v oleji v hlavním městě; byl jsem tam na sjezdu naší strany před pěti roky. Marx se mně líbil. Byl zarostlý jako můj nebožtík dědek s matčiny strany, který padl na Josefce... tenkrát před sedmi roky, kdy jsme stávkovali šest týdnů a kdy na nás poslali myslivce z Krakova. A oči mu svítily pod hustým zježeným obočím jako dva uhlíky... právě jako mému dědkovi tehdy, kdy nesl půlcentový perlík a mával jím nad hlavou jako jiný holí. Tu chvíli dostal ti kulku do čela a padl znak, bez hlesu, jakoby ho podťal. To jest můj svátý; a ne ten váš vychrtlý pop o hubě holé jako psí řiť a zelený jako špádský filek.
HAVÍŘ: Ale ať nás jen vede na ně... na pány; a ať rozbije svůj kříž o jejich lebky... ne ten malý s oltáře: ať sejme toho velkého Kristáče tamhle se zdi a toho ať o ně roztříská na padrť. A půjdem pak všichni za ním. Proč ne? Ale jinak: ať dá pokoj a nepřekáží našim, když zde chtějí pracovat.
KNĚZ: Co to pravíte? Krista se zdi sníti a rozbít ho o lebky pánů? Hrůza... Hrůza... rouháte se! Jest to proti církvi svaté. Odpykáte to... odpykáte to strašně.
HAVÍŘ: Plijeme na tvou církev, plijeme i na tebe, košiláči. Dávno jsme odrostli tvým báchorkám; straš jimi štěňata nebo koťata, ne lidi.
MATOUŠ: Zrazoval jsi svou církev i přikázání její. Kradl jsi, lhal jsi, smilnil jsi, rouhal jsi se, křivě jsi přísahal: jak se jí smíš dovolávat, pokrytče? Znám tě dobře ze svého dětství, tebe i skutky tvoje. Jako školák jsem ti ministroval; a nevěda o tom, zavřel jsi mne jednou - byl soumračný podzimní den a kaštany pršely se stromů v nádvoří vašeho kláštera a vybuchovaly na zemi jako rány z bambitky - zavřel jsi mne na chodbě, kde byla tvá cella. Byl již večer a chvěl jsem se hrůzou. Černé obrazy v červotočivých rámech hleděly se stěn hrozivě; a stíny se kladly na mne jako ledové ruce. A na kalném okně v posledním hnědém paprsku zapadajícího slunce poslední muška onoho léta se zmítala lapená v pavoučí síti. A jak zafičel vítr skulinami tvých dveří, rozhoupal ji pokaždé v jakýsi lítostně směšný tanec... Dlouho trvalo, než jsi se vrátil. Ale pak stálo to za to. Dvě děvky visely na tobě, každá s jedné strany; a mešní víno lil jsi jim do klína a opilý chroptil jsi s nimi oplzlé písně.
KNĚZ (brání se vytřeštěným zrakem a vztaženýma rukama): Ustaň... pro Boha ustaň. Nikoho nebolí to dnes víc než mne. Neobracej nože v ranách mých! Tedy: ne proti církvi... máte pravdu: proti Bohu jest, co jste zde před chvílí pravili. Věřím v něj od chvíle, kdy jsem Jej zradil; a bojím se Ho od chvíle, kdy jsem se mu rouhal. Rád... ó nad všecko rád bych se s ním smířil. Smíří mne s ním on, smíříte mne s ním vy? Já, prostředník a smiřovatel, musím žebra ti o prostřednictví a smíření. On říká prý, že žije v Zástupech; že se zjevuje v Zástupech. I přišel jsem mezi Zástupy: snad Ho zde naleznu jako rozkvetlou sněženku v zimě pod návějí sněhovou. Pomozte mně nalézti Jej; a nekamenujte mne ani kamením ani slovy. Snad mne zachvátí zde Svou přítomností jako plamen a prožehne všecko, co ustydlo v chrámech, které jsme zabydlili zlobou a hanbou. A plačte nade mnou: ztratil jsem Ho, dříve než jsem Ho nalezl.
SOUDCE (olysalý stařec): Tvůj případ jest snad k pláči: můj jest za to k smíchu. Ty toužíš nalézti Boha: já bych ho naopak rád ztratil... jako rýmu nebo bolení hlavy či zubů. Dělám všecko pro to, ale nedaří se mně to. Jest stále při mně od chvíle, kdy jsem na rozkaz královský odsoudil a dal popravit dvacet nevinných. Stále mne posedá od té doby... rozumějte: nervy mně posedá; na ně se usadil jako olovo a tlačí, tlačí, k nesnesení tlačí. Sotva zdřímnu trošku k ránu po dlouhé probdělé noci mělkým stařeckým spánkem, hned se houpají na šafotu přede mnou v hadrovitých mokvavých pytlích; a co do nich duje a je rozhoupává, slyšte, to je právě směšné, není vítr... ne... to jest On... A to všecko proto, aby narážela na sebe jejich ztuhlá těla jako chrastící větve a vydávala v nárazu na sebe skřípavé... oh... podivně skřípavé a řezavé zvuky, které mne zebou až do morku mých stařeckých kostí. A já se roztřesu hrůzou a zimou a probouzím se do kalného rozslzeného dne, který se přilepil jako mokvavá pytlovina na okna mé ložnice. Neplačte nade mnou, braši, nýbrž smějte se se mnou, pomateným; smějte se, abychom přehlušili ten odporný řezavý skřípot mrtvých. Rozumějte mně, děťátka, rozumějte mně dobře: já v Něj nikdy nevěřil a ani teď nevěřím. Ne... ne: já vím, že Ho není; já vím, že jsou jen nervy a jejich přeludy... mají také své špatné zažívání a své plyny jako nemocný žaludek. Viděl jsem je nakreslené v knize; lékař mně je ukázal: jsou tenké jako nitky a jsou to telegrafní dráty lidského těla. A lékař mně řekl: To všecko nic není, pane. Máte předrážděné nervy... přepracoval jste se asi. Snažte se nemysliti na to; a choďte hodně na procházku, tři čtyři hodiny až do únavy, zvláště večer; a vypijte pak láhev černého piva a snězte sýr. A berte tyto hnědé prášky třikrát denně. A jistě, jistě budete spáti. Ale nespím zase... nespím zase; až na minutu k ránu zdřímnu mělkým, stařeckým spánkem a z něho vytrhnou mne hned ony... mrtvoly v mokvavých pytlích... které vržou jako větve starého dubu, na němž sedí lysý havran se zdechlinou v zobáku. A jde z nich studeně fosforová záře a zpívá: Jeho jest pomsta, Oni odplatí. A tak jsem přišel k vám: smějte se se mnou, až přehlušíme skřípavou hudbu těch visalců. Až ve vás, Zástupové, utopím své nervy... nebo ztratím se jim ve vás.
MATOUŠ: Lotře... lotře... přísahám ti: nestrávíme tě a vyplivneme tě jako voda vyvrhuje mrtvolu vzteklého psa. Otrávil bys moře svou podlostí... natož dav lidí. Snad horká poušť přikryla by tě svou suchou vlnou písečnou, ale ne: i ona by se bála, abys jí nenakazil morem své bytosti, starce.
SOUDCE: Nelaj mně... nebo skočím ti na hrdlo a políbím tě, dříve než se naděješ... já, morem nakažený: a budeš mým bratrem v nemoci a smrti... ty, kterýs nechtěl jím býti v životě. Rozchechtá se, rozpřáhne náruč a žene se k Matoušovi.

MATOUŠ prchá od něho s odvrácenou tváří a rukama bránícíma se.

ŠÍLENÁ ŽENA (s rozpuštěnými zcuchanými vlasy, těká v zástupu): Kde jsou děti?... Není zde dětí? Stále hledám děti; snad bude mezi nimi má beruška... snad si s nimi hraje, šelmička malá, a nevrací se domů, aby mne potrápila. Ne... ne... děvečko, tak to nebylo myšleno... věř, tak nebyla míněna ta rána do pisícek... do pisícek... Chtěla jsem tě jen trochu postrašit... víš máma ráda strašívala svou berušku. Nu... nehněvej se už... byl to žert. Nesmíš se mi již dýl schovávat, mé kozlátko. Kuk... kukuč... Kde jsi? Aha, už tě vidím. Aha... hahaha... už vidím svou Evičku: po culíčku ji poznávám... a po zástěrce. A šáteček má na babku, jak jsem jí ho vždycky vázávala... Kde jsi? Proč se mně schováváš za kaftan toho ošklivého zamračeného dědy? Vždyť já tě přece vidím... vždyť já tě přece najdu. Chytím, chytím... Baf... baf... Chytím... chytím. Haf... haf. Padne na čtyři a štěká směrem k starci-písmákovi.
DRUHÁ VENKOVSKÁ ŽENA (zdvihá ji se země): Matko, pamatujte se. Vyplačte se... vyplačte se jen hodně... bude vám lépe. A ty, svátá Panno, stůj při nás i při ní, než přijde on, neboť on... on jí jistě uleví v hoři jejím jako nám všem v našem.
ŠPATNÝ BÁSNÍK: A já, já chtěl míti děti z ducha svého, ale duch můj byl neplodnější než poušť a mrtvolnější než hřbitov ve skálách. I vraždil jsem děti druhých, neboť záští mně vyžíralo hruď jako horká škvára trávník a nebylo tomu žravému supu jiného nasycení. K zákeřným podlostem v novinách pronajímal jsem své záští. Dnes jsem starý a sešlý a vystydlý... vystydlejší než hrob, z něhož vyvrhli právě kostru. Mráz třeští mi v lebce a tma čiší mi ze strhaných zraků. Mluvte, vy všichni, kteří jej znáte: může mne učiniti ještě plodným? Nebo můžete mne oplodniti vy? Máte v sobě mluno, které se může vybít do mne a vyvolat ve mně ještě něco jiného než tmu a zoufalství? Ušetřím, óh, přísahám vám, ušetřím cizích dětiček, budu-li míti jen svoje... jedinké... sebe bědnější, sebe ubožejší.
DOBRÝ BÁSNÍK: Já však nechci míti již žádných... ani zdařilých, ani nezdařilých. Neboť není to to, po čem jsem toužil, není to to... a nebude to nikdy to. Něco schází. Kdo ví? Snad jen miligram miligramu fosforu... ale schází; a schází-li miligram, jest to v umění totéž, jakoby scházel cent. Kde není úplně všecko, není nic: umění není smlouvání. Umění jest buď všecko nebo není nic. A tak podej mně ruku, zoufalý bratře: jsme si rovni. A uvrhni společně se mnou své malé hoře do tohoto velikého hoře lidského. Zapomeňme sebe i svého umění nebo neumění: obojí je za málo. A buďme jen vrbovou píšťalou, čerstvě uříznutou a krvácející, na niž budou hráti beztvaré rozštěpené pysky i nerudné prsty tohoto netvora, jemuž není posud jména a v němž dříme možná přece polobůh, ne-li bůh celý. Vmetneme do něho své staré hoře; snad vyplyne nám z něho nová radost a ne-li nová radost, aspoň zapomenutí: ani nové, ani staré... ale vždycky dobré. Neboť není solidnějšího štěstí nad ně.
ROZŠAFNÝ OBČAN (recte) LICHVÁŘ (zamlklému suchému mužiku v černém plášti s kápi): Hleďme je, kmotře: ti toho natlachají, sedmičky zelené. Kdyby to byla voda a ne řeč, všichni bychom se v ní utopili jako myši. Já říkám: tihle proklatí pisáci jsou vřed státu. Matou jen lidem hlavy; a ani svých nemají v pořádku. Já jsem reálný a mám rád reálné; a vy doufám taky? Já sem jdu prostě proto, že, jak se říká: kalné vody, valné lovy. Příživničím zde a nestydím se za to. Kde možno udělat obchůdky ne-li mezi lidmi? Nemáte přece předsudků? A vy: také za řemeslem, doufám?

Kat přikývne mlčky hlavou.

OBČAN: A jakého, smím-li se zeptat?

Kat vypne krk a učiní posuněk, jakoby hlavu stínal.
Občan uskočí v úleku od něho.

KAT (s úsměvem): Jen klidně, otče. Řemeslo jako řemeslo; žádné čisté, žádné zvlášť špinavé. Paroduje. Nemáte přece předsudků? Pracoval jsem za monarchie a pracoval jsem dobře, odborně a ne draho; k úplné spokojenosti vznešeného službo- a chlebodárce i tisku a odborné kritiky v něm. A obhlížím si nyní nového službodárce: Jeho Veličenstvo lid. Neboť doufám, nikdy nevyhyne naše ctné řemeslo, pokud bude člověk člověkem. Kněz může zmizet s povrchu země i král i písař i papež i voják, ano i kapitalista a měšťák: kat nezmizí do skonání světa. Po červené se rozchutná vždycky člověk; proti tomuto nápoji nesvedou nic temperencláři a abstinenti celého světa. Po ní zaprahne občas vždycky člověk; a pak nedopije se jí tak snadno. A odepřete-li mu jí nějaký čas, tím větší žízeň po ní ho později posedne. Obžerný krví bratra svého jest a bude člověk. A rád si jí dá načepovat plnou míru člověkem našincem, který se v tom vyzná. A až zbudou ve světě dva poslední: myslíte, že se budou objímat a líbat, dříve než zemrou? Ať mne dlaň nesvědí, nepoteče-li brzy crčkern, nebude-li stříkat proudem silnějším než za monarchie.
OBČAN: Vy tedy myslíte, že budou nepokojné časy?
KAT: Znal jste nějaké pokojné? Já ne. Časy jsou buď shnilé nebo silné; silné-li, vždycky teče krev.
OBČAN: A myslíte opravdu, že kata bude zapotřebí až do skonání světa? S blbou úzkostlivostí. Ale co pak myšlenka pokroku lidstva?
KAT: Tak skoro; na nejvýš týden před ním půjde na pensi... a kdo ví ještě? A pokrok lidstva? Nu ovšem: bude i v popravování pokrok. Dosáhneme snad rekordu, o němž se našim dědům nesnilo. Naznačuje rukou stínání. Snad sto rázem, snad tisíc rázem. Království jest, otče, dobré řemeslo a má pěkné vyhlídky do budoucnosti.
KUPLÍŘ: Právě jako kuplířství. Zbudou-li před koncem světa tři lidé na zemi, a bude-li to náhodou muž a dvě ženy, jistě bude podvádět muž svou ženu s druhou. Bude kuplířem sám sobě, poněvadž nebude moci míti kuplířem jiného. A budou-li to náhodou dva muži a jedna žena, jistě bude klamat svého s cizím. Známe se, my - s odpuštěním - lidé. A nevěstince přetrvají chrámy: ty budou dávno již prázdné, zatím co ony budou stále plné.

Vření u zástupu.

HLASY: Zde jest. Přichází. Hleďte ho! Tamhle! Vidíte?
ŽENSKÉ HLASY: Jak krásně kráčí: jakoby se na vodách nesl... A jak měkce hlavu naklání: jako klas, když do něho letní větřík duje. Vizte: kráčí jako Kristus, když chodil po vodách jezera galilejského.
DRUHÁ VENKOVSKÁ ŽENA: Požehnané útroby, které tě počaly; a prsy, jež té napájely!
MARTA JEFIMOVÁ: Jak jest krásný. A jak vlídný. Jaká záře jde z jeho hlavy. On by jistě uzdravil mé robátko, kdyby posud žilo. Proč nepřišel dříve do našeho kraje... i do mého života?
MATOUŠ: A Ryška, náš vůdce, s ním. Toho bych se ani ve snu nenadál. A jde za ním jako zkrocený vlk nebo spráskaný pes... ocas stočený mezi nohy... on, který cenil na každého své tesáky; a běda tomu, do koho jich zahryzl. Říkali jsme mu proto Kančí tlama; ale někteří říkali mu i Mlsná tlama, protože dovedl vyčenichat všude tučné sousto pro svou vilnost... hehehe... křehké kostečky a bílé jako kuřecí masíčko dívčí.
MAREK: A po boku Ryškovi náš Zika, přezděný Parní Mlátička. Neboť, brachu, pracoval hubou právě jako tento stroj: chrlil ze sebe celé stohy řečí a věty lítaly jako prázdná sláma od jeho zubů; a vítr, který vál z něho býval strašlivý: rozdmychoval požáry. Lid pobouřený jím valíval se jako povodeň z hor do kraje a smetal všecko, co mu bylo v cestě. Neměl soka; nesnesl ho a vladařil lidu nejinak než pán nebo kníže. Báli se ho všude. Dovedl řečniti i čtrnáct hodin denně a nikdo nemohl se s ním měřit. Tři, čtyři schůze míval denně a nebylo možno nikomu ani ho umlčet, ani ho přehádat. Vykládal o požárech, které zachvátí zemi, o společenských převratech a lidských sopkách; a takový strach šel z jeho řeči, že ženy omdlévaly a potrácely. A nyní, brachu, tak zkrotlý...
JINÝ HAVÍŘ: A tamhle naše Medvědí tlapa a také v průvodu a také zdá se, jako opařená. Srdéčko, kam jsi se to dostal? A proč neudeříš svou pracnou, ty, který jsi tak rád bušíval do stolů v nálevnách, až kalíšky poskakovaly a tančily mazur na desce?
LAZAR (obraceje se od Ryšky, s nimž posud hovořil, ke všem): Kristus pravil: kdekoliv jste dva ve jménu mém, já s vámi jsem. Ale já pravím vám: Kdekoli jest vás tisíc v hromadě a vede vás Myšlenka, v tu chvíli rodíte ze sebe bohy větší než Kristus, v tu chvíli stáváte se bohy a všecko jest vám dovoleno. Neboť jedno jest, co touží se dnes vtěliti: veliká myšlenka osvobození člověka. Posedala jednotlivce tisíciletí a tisíciletí, ale nemohli jí vtělit, poněvadž jednotlivec je sláb. Ani Kristus nemohl ji vtělit, neboť byl sám a jediný; jediné Zástupy mohou ji vtělit. Vězte toto nové poselství, které vám hlásám: Kdekoli se vás sešlo tisíc v Myšlence této, jste větší než milion velikých a silných, kteří se nesetkali ve stínu Myšlenky této; jste největší, co kdy kráčelo po této zemi... jste noví bozi, na něž čekal svět miliony let. Kdekoli jste se srazili v Zástup v Myšlence, přestáváte býti hromadou jednotlivců - není již ani Ondřeje, ani Petra, ani Martina, ani Šimona, ani Hanyša, ani Marty, ani Běty - a stáváte se buňkami a údy ohromné věčné bytosti, která vás nesmírně převyšuje, jíž není počátku ani konce: ona jedná nyní za vás jako já jednám za tento svůj nehet nebo za tento chlup na hřbetě své ruky; a zodpovědnost vaše není větší než tohoto mého chlupu nebo nehtu. Cokoli učiníte opilí jí a utonulí v ní, ona učinila; a cokoli ona učinila, jest nevinné a čisté a svaté jako slunce jitřní. Osvobodila člověka ve vás a proměnila vás v něco většího než jsou andělé.
ZIKA (vskočí mu nedočkavě do řeči, jeho oči plají horečným žárem): I zabíjet tedy smíme?
LAZAR (zvolna, akcentuje každé slovo jako někdo, kdo hovoří o něčem, o čem dlouho přemítal): Ano, i zabíjet smíte, pravím vám, zabíjíš-li ne za sebe, sobecky, z návalu hněvu nebo vášně, z pomsty osobní a z rozkoše osobní, nýbrž za ni... za Myšlenku a z Myšlenky, neosobně jako nástroj nebo stroj, který ona vede a řídí. Se zvláštním důrazem. Ale se smrtí a s krví smilniti nesmíš: není horšího hříchu nad ten!
RYŠKA: I ženy milovat tedy smíme, aniž jsme s nimi oddáni před oltářem?
LAZAR (zvolna): Nejen smíte, nýbrž i musíte. Jako sestru musíš milovati každou ženu Zástupu, jako bratra každého jeho muže: jako bratra a sestru, pravím ti, a nejinak; neboť Zástup drží jen láska: ona jest jeho teplo a jeho duše. Bez lásky není zástupu, nýbrž stádo. Ve vás Zástup sám sebe chce milovati nekonečnou láskou; a tato láska jest jeho síla: bez ní jest beztvarý cár a zplihlý hadr.
VASIL: I opíjet se smíme?
LAZAR: Nejen smíte, nýbrž i musíte. Život váš budiž jediné opojení, jediný jásot a jediné plesání. Všemi věcmi čistými a svátými opíjeti se musíte: vzduchem i sluncem, radostí i krásou, ale především Myšlenkou. Život myšlenkou neopojený jest nevykoupený; jest jen položivot a horší hnití nebo tlení: vy však, noví bozi, žíti budete ohněm a v ohni, stále radostní a veselí jako plamen slunečný. Čím rychleji vás Myšlenka ztráví, tím lépe pro vás.
RUSOVLASÝ VENKOVAN: Jak krásně hovoří a mně z duše. Budiž blahoslaven. Cítím to stejně jako ty, ale nedovedl bych to tak říci. Ano, opíjejme se, braši, opíjejme se, abychom žili; mimo opilství není než smrt; a míň než smrt: ani ne smrt. Neživot a nesmrt. Ó... ó... cítím to, rozumím tomu: od včerejška hniji v jakési studené prázdné studni a stáda krys a ropuch lezou po mně.
REZAVÝ MUŽ: Dovedl bys tedy zabít ďábla smutku ve mně? Takovým štěstím by mně to bylo, že se tomu ani uvěřiti nechce: sklamání by mne zabilo. Neboť on, dobrodinče, hlodá a hlodá ve mně hůře než červ; a zub jeho jest ohnivý a slintá jed. A ty tedy chceš, abychom se veselili; a pravíš, že jest to příkaz a zákon? Díky ti, brachu, díky. Ale jak jen to urobit? Neboť musím ti to říci: upral jsem v opilství ženu a od té chvíle, dělej co dělej, nemohu se smáti. Učiní pokus o smích; vyjde z toho škleb.
LAZAR: V Zástupu nalezneš více než smích, nalezneš v něm radost, které není ani možnosti smutku. I ženu ztracenou nalezneš, i otce i matku, zemřeli-li: jedna jediná nesmírná rodina každému i všem jest Zástup. Vrhejte do něho své hoře, své utrpení, svou bídu jako vrháte tvrdou rudu do pece tavící; sežehne všecko malé a osobní a vrátí vám drahý kov bez šlaků: sílu, víru, jistotu, ples duše, radost smyslů. Ženou vám bude i mužem, matkou i otcem, dcerou i synem.
ŠÍLENÁ ŽENA: A myslíš, že naleznu v něm i své dítě, své ubohé dítě, svou Evičku, která mně odešla kteréhosi sněživého večera a ještě se nevrátila? Hledám ji všude a nikde nenalézám. Obraznost mne často šálí: vídám ji v každém dítěti, ano i patníky na rohu ulic v šeru svítilen pokládám za ni. A jindy hlas její slyším, mile šišlavý a škytavý, jak býval, kdy ospalá již, večer, domodlila se svou modlitbičku; a jindy volá mne úzkostně z tmavých průjezdů domů a podjezdů paláců a divadel, a já vbíhám do nich a otloukám si čelo a ruce o neznámé zdi a tvrdé studené sloupy... na posměch lidem, na bolest sobě.
LAZAR: Pokoj s tebou, ubohá duše. A mrákoty nezastírejte více tvé mysli. I dítě, jež jsi ztratila, nalezneš v Zástupu; i nové počneš z něho a porodíš, neboť síla jeho se nevybíjí v blescích, nýbrž v lidech.
DRUHÁ VENKOVSKÁ ŽENA: Nepravila jsem vám to? Uzdravuje svým pohledem a kam padne i jen stín jeho, rozkvétá světlo a teplo. A zebe-li noc nad tvou duší, on prostoupí ji hvězdami jako proutky rozmarýnu.
DRUHÁ MĚSTSKÁ ŽENA: Tedy roditi bude žena v tvých Zástupech? Žehnán buď za to; a blahoslavené prsy, které tě kojily. Ó, sejmi, sejmi se ženy břímě neplodnosti... nemůže unésti ho déle: klesá pod ním hůře než Bohorodice pod svým utrpením na Kalvarii. Dej jí zase roditi děti; bez nich hořkne jí rozkoš lásky: v bolestech dej jí roditi a ona bude blahořečiti tobě.
LAZAR: Jak ti rozumím; a jak pronikají srdce mé slova tvá, nejinak než oheň nebo meč. Vždycky ve velkých dobách touží tak a trpí tak žena: neboť těhotná s ní jest i doba, a obě se zmítají stejnou křečí. A obojího hoře jméno jest jedno: touha dáti spasitele světu, který žízní po něm. Ale žena počínati bude nyní se Zástupem a roditi bude z něho; a co zrodí, bude nesmrtelnost dítěti i sobě. Neboť kdo žil kdy opravdu v něm a s ním nebo kdo narodil se z něho, nezemře nikdy.
DOBRÝ BÁSNÍK: I já měl vždycky takové sny a tuchy. Před zrozením žije člověk v lůně matčině: v něm srůstají údy jeho příštího těla poprvé v celek; běda však tomu tělu, v němž se zpurné svářily bez prvního vědomí o celku, v němž bude jim žíti: dítě takové rodí se pak mrzákem nebo neduživcem. Věčný visalec jest člověk. A visí nejprve na zcela krátké šňůře pupečné v těle mateřském, a volnost jeho jest zcela nepatrná. Ta přetržena byvši, končí starý život a vrhá ho do nového; tu jako dospělý na delší šňůře volněji pobíhá životem v širších kruzích; a ony naposledy podávají ho posmrtným drahám mnohem širším a skoro nekonečným. Tak jeden článek řetězu připravuje ho druhému, a není jiného rozdílu mezi nimi, než že příští jest širší předešlého. A jest člověkovi jediná svoboda: pochopiti takový nový kruh dříve, než v něj byl zapiat, a naučiti se již v starém kruhu žíti životem kruhu nového, širšího a složitějšího.
LAZAR: Mnoho pravdy je v tvých snech, básníku. Jistě: blažen, kdo žije v Zástupech zde na zemi. Předjímá nebesa a ráj strhuje na zem; životem věčným žije již zde a božství se vtěluje v něj již zde. Žíti již zde nebeskou věčnost... tomu umění právě chci vás naučiti.
ŠPATNÝ BÁSNÍK: Zbytečně jsem se tedy trudil a znepokojoval. Zástup bude nyní básniti za mne. Vždyť i tak, co stvořili jednotlivci, nemá valné ceny. Slýchal jsem to již za mlada ve škole od starého olysalého učitele řečtiny, vykladače Homera... ale nyní teprve tomu věřím.
MATOUŠ (Lazarovi): Občane, nerozumím vám. Vy chcete, jak jste pravil, urobit z nás bohů; ale můj soudruh, který měl školy, mně dokázal, že není ani Boha, ani bohů a že jsme a zůstaneme zvířaty. Bozi jsou něco, co se hodí jen do monarchie; republika nemůže jich potřebovat: nikdo by jich nesnesl. A soudruh mně ostatně vyložil, že si je člověk vytvořil ze strachu a že je vynalezli kněží-podvodníci. Není bohů, není nebe, není pekla, není nic jiného než tento život; a před ním tma a za ním tma. A není než hmota a její zákony; mé tělo jest také hmota a podléhá všem zákonům hmoty. A mně se to tak líbí; jest to zcela jasné a čestné. Není ani nesmrtelnosti; a jsem rád, že jí není. Život zmrzí člověka již za živa; nač pak se trudit a nudit ještě po smrti? To všecko jsou kněžské pohádky a báchorky. Ale věda je ruší a já chci býti vědecký: věda popírá všecko, co není možno vidět, čeho není možno se ujistit zkoumáním; čeho není možno se dotknout, co není možno zvážit nebo čeho není možno se dopočítat. My lidé jsme pošli z opice - soudruh mi to ukázal na lebkách a na kostrách - a zůstaneme ssavci do skonání světa. Zemru jednoho dne a pak: konec všemu. Má duše zemře možná dříve než mé tělo: jakmile upadnu do bezvědomí. A mně se to tak líbí a netoužím, aby bylo jinak; jest to tak zcela jasné a jest to také sociálně dobře: pán nepán... jednoho dne přijde smrt a všecko jest pak rovnost a bratrství v jámě černé země.
MAREK: Ba ano, brachu, tak je tomu; to jest holenku dobře promyšleno. Ten soudruh, který nás tomu učil, měl školy. A my s tím tak souhlasíme, nás to tak uspokojuje. Zbořte chrámy a přiřízněte trochu hlavy pánům, nebo zašijte jim trochu tlamu, aby toho tolik nespolykala... Ať jsme si rovni všichni i sociálně jako jsme si rovni od přírody. Stejný žlab pro všecky... když máme všichni po čtyřech nohách a jednom rypáku. Tak jest to dobře. A jinak: dejte mi pokoj se vším. To ostatní jsou všecko babské plotki.
LAZAR: Kdo vás takto učil, špatně učil. Zvíře jest pod vámi... byl jím snad člověk před stem tisíců let, ale není jím již dnes. Ale i člověk musí býti pod vámi jako jest pod motýlem prázdná kukla jeho, z níž právě vyletěl. Před vámi i nad vámi jest nekonečno prostoru i života: jak možno nechtíti ho dobýt? Přišel jsem učit vás nesmrtelnosti: nesmrtelnosti již zde na zemi. Abyste zákonem byli sami sobě a vladařkou aby vám byla jediná myšlenka svobody; a nesmrtelnost jistotou a skutečností největší ze všech.
ZIKA: Pokud žiješ v Zástupu, pamatuj, všecko jest dovoleno. Nic není zakázaného. Všecko smíš; sám dáváš si zákony a není jiných, kterých bys poslouchal.
RYŠKA: A dal nám i svobodu lásky. Každou ženu ze Zástupu pomiluješ... hm... jako sestru.
VASIL: I svobodu opíjeti se. Ejchuchu! Točí čapkou ve vzduchu.
LAZAR: Dobýti musíte nekonečnosti života i nesmrtelnosti. Jak by to bylo možné bez křídel? Jak bez nadšení? A hlavně: jak bez sebevíry?
MATOUŠ: Chápu tě i nechápu. Já tedy nemám již se plazit po zemi? A nemám čekati smrt jako konec své lopoty?
HAVÍŘ: A já nemám se již hrbiti pod zemí? A čekati smrt jako jediné vysvobození ze svého otroctví?
LAZAR: Ne. Vztýčeni budete stá ti nyní tváří v tvář slunci a obloze nebeské: není vám tam pána, jako vám ho není na zemi. A vládnout bude vám Myšlenka, Myšlenka úplné svobody člověkovy v Zástupech. A smrt nebudete ani vítat, ani se jí nebudete báti: není jí pro vás, děti Zástupů. Jste nesmrtelní v Zástupech; a smrt jest přelud malověrných. Roztaje ve vaší vladařské volnosti jako studený stín v horkém výsluní červencovém. A zemi budete milovati jako pramen všeho života a jako matku a rodičku Zástupů.
MATOUŠ: Nevím... mám pochyby. Ale zkusiti se to může. Nevěřím v nesmrtelnost, ale svoboda se mně líbí. Býti sám sobě pánem a všecko aby ti bylo dovoleno a dávati si sám zákony... brachu... hlava se mně z toho motá: ale také křídla rostou. Cítím, že mohl bych žíti ještě nový život v jiné nové osobě, a schopnosti k věcem, jichž jsem netušil, jakobych odkrýval v sobě.
MAREK: Máš pravdu, kmotře. Opíjí to jako vodka; a proto to nemůže býti špatné. A pomilovat ženu, každou ženu v Zástupu, ne, to není také k zahození.
PRVNÍ VESNICKÁ ŽENA (rozběhne se k Lazarovi, s vášnivými posuny): A dáš chleba, dáš všem chleba? Máš té moci, dáti všem chleba? A dětičkám nejprve, kteří leží s nadmutými bříšky a s drobnými pěstičkami zaťatými... tam nahoře na horách v posněžených chalupách... křečí zkroucené jako kornoutky na desce pultu kupcova?
HLASY: Ano; to jest nejdůležitější. Na to hlavně nezapomínejme, braši! Dáš chleba hladovým ústům? Dáš chleba? Není života bez chleba.
LAZAR: Ne samým chlebem živ jest člověk; ale také chlebem. A ústům stejně jako duším třeba jest chleba. Kdo pracuje, musí jisti; a sousto jeho jest posvěcené. A nedají-li mu ho dobrovolně, vezme si je; a dobře činí.

Všichni vykřikují souhlas; zatínají pěsti a hrozí jimi směrem k městu.

LAZAR: Ale chtěl bych, abyste po větším toužili než jest chleba. Chleba rozumí se sám sebou; ale samo sebou nerozumí se příští říše svobody a lásky, ztělesnění boha v Zástupech a skrze Zástupy; a tvorba bohů z těch, kdož skládají Zástupy.
VŠICHNI: Chceme tvou říši svobody a lásky! Dej nám ji. Veď nás k ní jako vůdce. Panuj nám a dej nám ji. Á ruce i nohy budeme ti líbati.
LAZAR: Nerozuměli jste mně. Nikdo nemůže vám ji dáti, leda vy sami. Nikdo nemůže vám panovati: jste děti boží a víc než děti boží: roditelé boha i bohů. Vy jediní můžete a smíte v ládnouti sobě.

Zklamáni v Zástupu. Pokles nálady. Toho využije skupina KNĚZE, SOUDCE, KATA, KUPLÍŘE, ROZŠAFNÉHO OBČANA (recte LICHVÁŘE), aby se přiblížila k LAZAROVI.

KNĚZ (blíží se k němu s obřadnou úklonou): Rouhal jsem se Bohu, ale bylo to dříve, než jsem ho poznal. A tak ztratil jsem ho, aniž jsem ho poznal. Naleznu ho zase v tvých Zástupech? Vyznal jsem se jim již ze svého hoře. Vrátíš mně Ho? Máš moc vrátiti mně Ho a posvětiti znova náš znesvěcený chrám?
LAZAR: Odstup ode mně, pošetilče. Potácíš se v mrákotách. Tvůj starý bůh církevní jest mrtev, ač byl-li kdy živ. Ale zdá se, že žil přece, byť jen proto, abyste ho mohli zrazovati. Neboť od čeho plnil by zápach vaše chrámy? Z čeho byl by, ne-li z jeho mrtvoly? Věz: kdo musí hledat Boha, nenalezne ho nikde. Věci vnějšího světa se nalézají, neboť ony se ztrácejí. Ale ne Bůh; ten se může méně ztratiti než slunce, země, voda a vzduch. Musíš míti jej v sobě jako tvořivou sílu a možnost; v Zástupu se ti pak stane skutečností. Ale není třeba Zástupům ani kněze ani chrámu. Tělo každého z nich jest chrám boží; a nepotřebuje posvěcení jako vaše chrámy kamenné s báněmi a věžemi, portály a oltáři, neboť jest Život sám. A knězem sám sobě jest každý z nich.

Zástup vykřikuje svůj souhlas.

LAZAR (knězi): Přestaň býti nejprve knězem, chceš-li vejíti do Zástupu a žíti s ním. Slož na zem své kněžství se svou kutnou; odpros své tělo za křivdu, kterou jsi mu činil, a vejdi pak do Zástupu jako prostý člověk čistého srdce a pokorný laskavý bratr svých bratří.
KNĚZ (vztýčí se náhle hrdě): Jsem posvěcený sluha boží a prostředník mezi ním a člověkem. Kněz jest tolik jako panovník; kněz jest tolik jako kníže. U oltáře proměňuje chléb a víno v tělo a krev Kristovu; a nikdo, ani andělé, nemá té moci, jen on samo jediný. A moc svázati a rozvázati dána jest mu samým Bohem. Jsem více než oni, byť hříšný. I špatný kněz ještě kněz; a stale více než laik. Tupíte pravého Boha a rouháte se mu; a všichni vezmete špatný konec... i ty, odpadlíče.

Zástup obrací se na kněze posměšnými výkřiky i hněvnými posuny.

SOUDCE: Snad tedy naleznu u tebe milosti já. Neboť chci se zbaviti starého boha, boha mstitele a trestatele. Jest to přece bůh starý; a vy zabíjíte staré bohy. Chtěl bych míti boha vašeho, boha lásky a radosti... a chtěl bych sloužiti mu s vámi v čistotě srdce. Chtěl bych souditi podle nového zákona novým soudem; nenávidím starého a opovrhuji jím, neboť sváděl mne a svedl mne až k vraždě nevinných. Sotva zdřímnu trošku k ránu po dlouhé, dlouhé probdělé noci mělkým, stařeckým spánkem, hned jsou tu přede mnou: hned houpají se přede mnou na šibenici... a jejich zdřevěnělá těla trou se o sebe jako chrastící větve starého lysého stromu a vydávají skřípavé... óh... podivně skřípavé a řezavé zvuky, které mne zebou až v morku mých kostí.
LAZAR: Klameš se. Bůh-mstitel žije a bude žíti na věky pro lidi tvého rázu; neunikneš mu ani v tomto, ani v příštím životě. Neboť jsou hříchy proti Duchu, kterým není odpuštění ani na tomto, ani na onom světě; a z nich jsou hříchy tvoje, šedivce. A souditi nebude se v Zástupech, neboť v nich bude se tvořiti. Tvůrce nesoudí nikoho leda sebe; a odsoudí-li se sám, lhostejno jest mu, ospravedlní-li ho někdo druhý.
DOBRÝ BÁSNÍK: Pravdu jsi řekl. Tvůrce soudí se sám ve svém díle: své staré já popravuje v něm a nové zakládá a ospravedlňuje; a činí tak v každém novém díle až do konce svého života. A není jiného soudu pro člověka tvořivého mimo tento, jejž koná sám nad sebou.

Zástup vykřikoval za řeči Lazarovy souhlas s ní a hrozil soudci.

SOUDCE (s ironickou poklonou starého vykopnutého dvořana): Počkám tedy na návrat starého řádu, s nímž si lépe rozumím. Cosi mně říká, že se ho dočkám; a snad ještě v takovém stavu, že mu budu moci nabídnouti své služby a býti k užitku.
KAT (s cynickým klidem): Ale já naleznu snad obživy u tebe, až ti vysvětlím své poslání. Jsem kat a rozumím svému řemeslu; pracoval jsem k úplné spokojenosti staré vlády a ne draho. Mám i uznání od ní a vyznamenání; také noviny mnohokráte mne pochválily. A jsem přesvědčen, že vlády přicházejí a odcházejí, ale dobrý kat zůstává. A myslím: trestati bude nutno, pokud žije člověk na zemi.
KUPLÍŘ (drze): A já jsem kuplíř a také rozumím svému řemeslu. Vyznamenání sice nemám, jako ten zde ukazuje na kata, to proto, že jest proti nám hloupý předsudek pokrytců. Pářiti se budou lidé do skonání světa; a někdy jest k tomu třeba mého zasáhnutí. Někdy jest opravdu třeba prostředníka. Kněz měl pravdu, mluvil-li před chvilkou o důležitosti tohoto zneuznávaného činitele.
LAZAR (oběma): Odstupte! Jste nejstarší neřest světa; ale my chceme býti jako nejmladší ctnost. Není místa pro kata, kde si panuje Myšlenka; není místa pro kuplíře, kde si vládne Láska.
ROZŠAFNÝ OBČAN (pronikne mezi Kuplířem a Katem k Lazarovi. S psovskými posuňky): Ale já přitru se přece k tobě, dělej co dělej... já půjdu přece s vámi, ačkoliv ti nevěřím, ačkoliv nevěřím v život, ani časný ani věčný, ačkoliv nevěřím v nic. Půjdu za vámi a budu sbírati drobty, které spadnou se stolu vašeho a jež jinak byly by pošlapány nebo jež jinak slízali by psi a štěňata. Žebrák obživí se na hostině králů; a já jsem příživník: myšlenky, snu, práce... čehokoli, jen když jest cizí a dá jisti. Vymrskal nás Kristus kdysi z chrámu, ale nezbavil nás ho; vymrskáni by vše jedněmi dveřmi, vrátili jsme se druhými. A tak: mrskej mne, kopej mne, bij mne, odháněj mne... všecko jedno: poplazím se za tebou, poplazím se za Zástupem, neboť jsem přitěrač a příživník ne náhodou, nýbrž svou krví a svým osudem. Chci být práskán, chci být kopán; neboť i kdo práská, přece ještě má na tobě účast. Padne na zem a plazí se po čtyřech k LAZAROVI. Lidé ze Zástupu zdvihají na něho ruce i hole, aby ho bili. Brání se úzkostně a v tísni vykřikne velikým hlasem: Pokrytci, co činíte? Proč mne bijete a odháníte? Což neřekl před chvílí: všecko jest dovoleno, a vy chcete něco zakazovat? Co jest dovoleno vám, musí býti dovoleno i mně. Neboť: já jsem také zástup: zástup chtíčů a vášní a potřeb a neřestí. Slyšte, jak se to zmítá a vlní zde, v mé hrudi. A jdu-li za Zástupem, plazím-li se za ním jako pes, patřím k zástupu jako stín patří k člověku a veš k žebrákovi. A jako neoddělíš stínu od slunce, tak ne mne od Zástupu. Proč chcete přetínat můj kořen, na němž visím?
ZIKA: Nechte ho, braši; má pravdu. Neznamená to nic víc a nic míň, než že jsme mocí; on vždy a všude šel za mocí. A plazí-li se nyní za námi a chce-li příživničit nyní ů nás, jest to důkaz, že jsme se stali mocí, s kterou se počítá. Má on dobrý čenich, partyka stará. A víte, braši, já bych ani těchto ukazuje na skupinu KNĚZE, SOUDCE, KATA, KUPLÍŘE nevylučoval. Ať jdou s námi, chtějí-li. Rosteme, holá, rosteme; a co je moc, neobejde se bez nich, konec konců, říkej si kdo chceš co chceš. Jest tomu již jednou tak na světě a nedá se to změnit.
LAZAR (vstoupí mu v cestu): Nikdy. Ti zůstanou, kde jsou; ti neposkvrní a nerozruší nikdy Zástupů. Chceš líti, pošetilče, do čisté nádoby patoků? Jedu do nejčistší sklenice benátské? A víc: jedu v čisté svaté tělo boží, nákazu horší než mor nebo příjice? Nasaditi rez na nejbřitší meč, který byl kdy ukut na této zemi? Nejde vám o moc, nesmí vám jíti o moc! Moc jest slovo minulosti, klam a mam prázdného zvuku. Vy jste prostě síla Myšlenky - a není víc nad ni; ale za jedné podmínky: že jest čista. Zradí-li sama sebe, jest méně než zplihlý hadr, a byť jím mával obr: tím hůře, tím směšněji pro něho. Nesmíte zakládati říši moci, nýbrž království božího na zemi, druhý ráj, skutečnější a trvalejší než byl první,... dílo myšlenky a lásky: věčný ráj pozemský. Řekli vám kněží, že jest za vámi a že jest ztracen na vždy. Ale lhali vám: jest před vámi a jednou jsa získán, bude věčný.
RYŠKA: Má pravdu. S těmi zde nemůžeme nic mít. Málo chybělo a tento starý kostnatý lotr byl by odsoudil i mne a tento nosatý hrobařík byl by mne odborně popravil; pravda-li, strýče?
MATOUŠ: Pravdu máš, Kančí tlamo! Pryč se starou luzou. Ať žije nová luza, svatá luza, nebeská luza, když má kmotrem křestným tebe, oholenče.
ZÁSTUP: Ať žije nová, svátá luza! Hore! Hore!
LAZAR: Ne tak, přátelé. Ani pánů nesmí býti, ani luzy; obojí slovo nic neznamená nám novým. Jste obec boží; jeho duch vtělený v maso i krev. A vlásti si budete sami jak jen bohům přísluší; a nesmíte strpěti jiných vladařů nad sebou. Ani soudců nebude nad vámi, neboť souditi bude Myšlenka. A nebude vinníků mezi vámi; a proviní-li se přece z vás někdo proti Zástupu a Myšlence, která ho vede, sám se potrestá a odpraví tím, že vyjde z vašeho středu. Ani kněží nesmí býti mezi vámi, neboť sami sobě budete duchovní i tělesní zároveň; a nebude u vás rozdílu mezi obojím. A sami sobě budete i lékaři i učiteli i učni i soudci i kněžími i proroky i milenci a milenkami podle potřeby. Duch Zástupů - ten pravý Duch utěšitel a naplnitel, kterého slíbil kdysi Kristus své obci, ale jehož zapomněl poslat... snad proto, že nebylo v ní hlav, na něž by se snesl - sestoupí na vás, kdykoli bude třeba. A poušť rozkvete pod vašimi kročeji jako nejlíbeznější zahrada; a skály vydají růže a lilije a z močálů stoupati budou vůně vonnější než kadidla vašich starých rozbořených chrámů. Ale div nad divy budete vy všichni a každý z vás: každý z vás bůh v člověka vtělený... Tělo vaše, pravím vám, světější a čistší bude ve svých nejposlednějších úkonech než sny světců, vidiny proroků a tuchy andělů. A síla půjde z myšlenek vašich strašnější než z děl a pušek všech císařů a králů celého světa; a blesky budou tryskati z čel vašich a zabíjeti nepřátele na dálku.
ZIKA: Požehnána buďtež ústa tvá, veliký, jasný! Neváhej již, neváhej: veď nás na pány. Jak ti naslouchám, síla rozstupuje se mými údy a žilami proudí; a bouří v nich cosi žhavějšího než tekuté olovo. Cítím sílu v hrudi, že bych dovedl rozštípnout celý svět jako dub od koruny po kořeny; a rozpučí mi prsa, nevylije-li se z nich ještě dnes.
RYŠKA: Zdar ti, dřevorubče smrti! Ale mně se chce spíše býti milencem života! Mými žilami jakoby stoupala míza celého lesního jara; kypím šťavami jako starý bůh nebo mladé zvíře. Objímati chce se mi ženy a dcery nepřátel objetími ?v nichž by vypustily duši celé setniny nepřátel. Otěhotniti chtěl bych celé ženské město a nemluvňaty zalidniti celé kraje.
VASIL: Zdar tvému dílu, Kančí tlamo! Což o to, v něm nemáš soupeře. Ale mně hlavně prahne hrdlo, braši; žízní po krvi. Pít se chce spravedlivému krve nepřítelovy. Kdo se napil jednou tohoto nápoje, žízní po něm stále a bude žízniti až do smrti. Vy, kdož jste ho posud neokusili, utěšte se touto nadějí a nezdráhejte se: jde jen o jednou! Přivyknete a pak neodtrhnete rtů od tohoto poháru.
ZÁSTUP: Dej nám píti! Načepuj! Nalij!
LAZAR: Nadosobní a neosobní musíte býti, bez osobního hněvu a bez osobní vášně musíte býti, abyste směli píti z oné číše velikého pokušení: jinak brzy se dopijete smrtivé dřímoty. Čistým nástrojem čisté Myšlenky, věrnou rukou - pomocnicí svaté Myšlenky musíte dříve býti, než smíte sáhnouti po onom nápoji veliké zkoušky; a nevypít ani o krůpěj více než kolik nutně žádá Myšlenka, jež chce vládnouti, když se jí protiví bídní a podlí, ale mocní a silní. Bohy musíte dříve býti než smíte svlažiti rty tímto nektarem; jinak pijete ne víno, nýbrž oheň, který vám sežehne útroby plamenem neuhasitelným. Až do morku propálí se vám jeho žár; a ohořelé kosti vaše budou si ukazovati s hrůzou ještě vnukové vnuků vašich... Bohy se musíte nejprve státi, a to znamená: přestati býti lidmi s jejich malými vášněmi: záštím, závistí, zlobou, mstou, hněvem. Smilníti nesmíte s krví: katy byli byste jinak a ne bojovníky. A budete-li vraždit, smíte vraždit jen jako stroj, který neví, co činí a nemá z toho osobního požitku. Myšlenka jediná zabíjí bezvinně a beztrestně; a vy musíte býti nástrojem jejím. Má guilotina rozkoš z krve prolité? Nemá: a ani vy nesmíte jí míti. Smilní s krví svých obětí? Nesmilní: a ani vy nesmíte.
VASIL: Dej nám píti! Žízníme! Dej nám píti! Sneseme všecko, neboť jsme bozi; učinil jsi nás jimi.
ZÁSTUP: Dej nám píti! Krve! Krve!
ZIKA: Neváhej déle. Veď nás na pány! A panuj nám na místě jejich!
LAZAR: Panovat? Což smíte míti pána? Myšlenka vám vládne; bůh se vtěluje do vás!
ZIKA: Všecko jsi nám dovolil. Čeho chceš nyní zakazovat?
RYŠKA: Život jsi rozprostřel před námi jako nekonečný slib radosti, jako teplý koberec kvetoucího těla mladé jakési obří a divoké ženy; proč nám ho odnímáš, dříve než jsme se napili vína jejích rtů a vůně jejích záhybů?
VASIL: Nechci býti bohem. Raději zvířetem než bohem; jest blíže zemi, a země jest teplá a opíjí svými parami. Bohem býti jest žíti na výšinách, ale tam jest mrazivo; to raději zvířetem: nízko nosí hlavu a spásá úrodu země. Ano, psem chci býti; milovati chci tě jako pes i lísati se k tobě jako pes... i bít se dáti tebou jako pes i kopat se dáti tebou jako pes: jen pánem mně buď! Neboť pána chci míti; teskno člověku bez pána; život jest jaksi necelý bez něho. A lépe i pána míti, jehož nenávidíš a proti němuž se bouříš, než býti zcela bez pána. Ale nad všecko: pána vlastní volby míti: slouže mu, sloužíš nepřímo i sobě, uctívaje ho, uctíváš nepřímo i sebe a svou vůli. Pes, slyšel jsem, nejlépe poslouchá toho, koho si, potulný a zaběhlý, pánem vyvolil. A tak i člověk: to jest ta míra svobody, jež mu sluší a které snáší; co nad to, zabíjí ho.
ZÁSTUP: Dobřes řekl. Ať žije pán vlastní volby! Hore Lazar!
MARTA JEFIMOVÁ (v ekstasi, kleká před Lazarem): Těžko lidu bez pána jako ženě bez muže. Buď nám mužem! Zraky její střetnou se poprvé na dlouho se zraky Lazarovými.
ŽENY ZÁSTUPU: Ano, buď nám mužem, ty vyvolený mezi všemi.
MUŽI ZÁSTUPU: A nám pánem!
LAZAR: Pošetilí. Kdy pochopíte, že není pánů Zástupu?
RYŠKA: Tedy vůdcem!

Vtom přiběhne DĚLNÍK-POSEL, který vzkřikne mocným hlasem: Zabíjejí vaše zástupce; zabíjejí ty, které jste poslali vyjednávat s nimi. Prah sněmovny mokvá krví; viděl jsem to na vlastní oči.

ZÁSTUP (vzrušen): Rychle! Pomoc jim neste. Mstěte bratry!
LAZAR: Ano; nyní za mnou každý, kdo miluješ Myšlenku. Trpí útisk. Na pomoc jí, kdos její syn a vyznavač. Vysvoboďte ji: a vysvobodili jste sebe.

ZÁSTUP s LAZAREM v čele řítí se hlavní třídou. Jeviště se rychle prázdní. Zbude jen po pravé straně nedaleko krucifiksu skupina KATA, SOUDCE, KNĚZE, KUPLÍŘE. Z pozdálí plazí se bázlivě, právě příživnický za Zástupem ROZŠAFNÝ OBČAN recte LICHVÁŘ.

DOBRÝ BÁSNÍK: Pojď! Spěchej! Veliké věci se dějí; život chce zbásnit zase jednou sám lidskou velebáseň. Pojďme učit se tomu od něho.
ŠPATNÝ BÁSNÍK: Ne; já zůstanu s těmi zde. Mám dobrý čich a ten mi praví, že poslední slovo připadne těm zde, ukáže na skupinu Katovu, a ne oněm.
DOBRÝ BÁSNÍK (s opovržením): Podlče!
ŠPATNÝ BÁSNÍK (klidně): Blbče!

DOBRÝ BÁSNÍK odkvapí za zástupem; ŠPATNÝ připojí se ke skupině KATOVĚ na právo.

KAT (ke své skupině): Jen klid, pánové; náš čas přijde. A dříve než tuší ti tam; a dříve snad, než se sami nadějeme. Klidní na konec vždycky vyhrají; a rozčilení nekazí jen žaludek, prohrává také bitvy. Ještě nás rádi budou hledat, až nebudou vědět kudy kam. Svět stojí a stál a bude stát na nás; a nejen stát s úklonou knězi i církev, je-li pravda, Reverendissime? Jsme Petrův meč, důstojnosti; a náš čas přijde.
SOUDCE: Petrův nebo Caesarův; není v tom rozdílu od Konstantina.
KNĚZ: povšiml si krucifiksu a pokleká před nim: On nám pomůže, byl vždycky se slabými a utištěnými. Modli se. Ježíši Kriste, synu Boha živého...
STAŘEC PÍSMÁK (který se zatím připlazil za kněze): Slituj se nad námi.
KNĚZ: Ježíši Kriste, vykupiteli světa...
STAŘEC PÍSMÁK: Slituj se nad námi.
KNĚZ: Od vlády bezbožných -
STAŘEC PÍSMÁK: Osvoboď nás, Pane.

Opona.