Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• báseň byla uveřejněna v Kalendáři Zlaté Prahy roku 1894 na straně 86

Zda se pamatuješ, čí jsi ssál
mléko žití v první době jara?
Co ti dědek doma zpívával,
co tě učívala bába stará?
Na otce zda někdy vzpomínáš,
na matku svou, malý domek váš?
Neznám rodičům byl cizí zvuk,
odkudsi sem z labských přišli luk
s pokorností známou, s netečností...
V české Praze tlí dnes jejich kosti.
Jaký as je svět tvých vzpomínek
i lahoda mládí nejkrásnější?
V zištných snahách ubíhá tvůj věk
po otrocké, liché dráze zdejší,
a v dnech hořkých přemítání proud
ku domovu nesmí zalétnout.
Vůně luk i uličky tvé vísky,
mladosti hry milé, nevinné,
nezabloudí ve tvůj život nízký,
v odrozené snění zločinné.
S úzkostí jim dnes se vyhýbáš,
důvěrné jich vůni jen se bráníš
a v souboji s nimi národ náš
s urputností zdivočelou zraníš.
Marné však jsou tvoje vzdory již,
i domnělé lepší postavení,
jak se k době stáří přiblížíš,
nával vzpomínek tvé vzbouří snění,
a v jich toku teple hřejícím
ničemné tvé srdce zachvěje se,
a večerem už se šeřícím
k domovu tvé blouznění se snese.
Lhostejná však budou místa ta
k tvému zpožděnému litování
a tvá hlava steskem proťatá
těkati jen bude chladnou plání.
Pochopíš, že hyne onen svět,
k němuž jsi se hlásil s opojením,
v beztvarný že mění se již led
s umělým svým brzy zhaslým vřením,
však že trvá onen starý sen,
od něhož jsi zvrátil pyšné zraky,
že se nad ním rozevírá den
jasný, lepší s rozhnanými mraky,
přes hloupé tvé skutky že výš vstává
a tvou paměť chladně zašlapává...