Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• publikováno v časopise Vesna roku 1887

Na návsi strhl se nehorázný povyk. Pastýř od stáda odešel a zůstavil dozor chlapci svému; ten hrál si s dětmi po pastvině na honěnou, a za té celé stádo vešlo do panského jetele. Když to dítky zpozorovaly, nesnadno již bylo dobytek po celé nivě roztroušený zvrátiti; jestliže jednu dvé krav ku kraji zahnaly, tři, čtyři doprostřed rolí zaběhly.
Než ustrašené dítky, trestu se obávajíce, troufaly si přivolati pomoc dospělých, již bujná jetelina, přehojně dobytkem požitá, zhoubný vliv svůj osvědčovala zlou měrou, tak že po dlouhém všeobecném strachování, rokování a všelikterakém léčení, dvé krav doraženo na roli. Škoda taková připadla zámožnému sedláku, majetníku několika kusů dobytka, a nejchudšímu osadníku z celé vsi, nuznému chalupníku, jehož veškerý majetek se skládal z jediné dojné krávy a baráčku, který se na vše strany stejnou měrou klonil, tak že jen proto se neshrucoval, poněvadž nevěděl, kde se řítiti nejdřív.
Z milosrdenství sedlák rozkázal, aby čeledín jeho, jenž pro padlý kus na panskou nivu jel, i krávu chalupníkovu domů odvezl, aby chuďas nemusil se tím snad se ženou i dětmi sám trmáceti.
Když krávu na stodůlce skládali, chalupnice stála, úzkostí a žalem nad nenadálým neštěstím sklíčena, na dvorku při ohrádce a přehořce plakala.
"Tetka, proč pláčete?" ozval se za ní známý hlas.
"I Bože na výsosti, jak bych neplakala, když nám krávu doraženou vezou s pastvy domů?" zaštkala bolestně.
"Co se stalo, jakým způsobem se to přihodilo?" vyzvídal soused vinopalník.
A žena rozlítostněna počala mu vše vypravovati.
"To je zle," přisvědčoval vinopalník. "K jiné krávě již si sotva pomůžete."
"Ale pro Kristovy rány, pantáto, co bez krávy, když je pět dětských hrdel živiti?"
"Živí se na tisíce lidí bez dobytka -"
"Ach, ano, pantáto, ale ne na chalupě; z čeho pak bychom tento kousek rolí a zahrádku pohnojili, nehledíc již ani toho groše z másla na oděv a mléka pro děti. Do podružství snad nepůjdem’!"
"A proč pak ne?" ozval se soused. "Dostalo se lidí ze statkův, a bohatých statků do podružství dosť a to vlastní vinou, proč byste vy nešli do podružství, když vás ruka boží stíhá? Vidíte, sousedko, toho místa neudržíte nikterak; ustupte tedy do podružství raději v čas, dokud jste jakž takž opeřeni."
"Bože můj, my a opeřeni!" vzdychla si žena. "Což pak není přede žněmi? Vždyť již dlouho žijeme z dlaně do úst, sotva se již bídně té nové úrody dočekáme."
"Což pak to nevím?" mínil vinopalník. "A proto vám radím upřímně, pokud je na čase. Seženete-li nějaký groš na krávu, padne na to celá úroda, a ještě přidlužíte; z čeho chcete býti s dětmi živi přes celičkou zimu? Prodejte mi tu svou chalupu i s rolem; zaplatím vám ji dobře, poněvadž sousedíme, a vy požádejte, dokavad je čas, u Bartoňů na statku o podružství; toť víte, že nynější podruh do města se odstěhuje. U Bartoňů máte nádeničiny po celičký rok, ani za vrata vycházeti nemusíte; nejstarší děvče vám vezmou asi za dvě léta za pasačku a těm vašim drobným dětem všelicos tam ukápne. Bartoňka skoupá není a styděla by se, kdyby někdo měl říci, že u nich podruh nouzi tře. No jak, promluvíte s mužem? Tolik co já, vám za ten vetchý sbor nikdo nedá; ani já bych nedal, kdybych nesousedil a nemohl sraziti jak zahradu tak role v jedno. Nechci vás utiskovati, ale i pře platiti nemíním přílišně; podávám však přece více než zač ten nuzný váš majetek stojí. Bratr bratru víc by nepodával než 500 zlatých (totiž šajnů, jak lid náš až posud čítává, tedy 200 zl. r. č.)."
"Ale, pantáto, co vás napadá, místo bychom si prodali? Kde bychom se pak ocitli!"
"Jak jsem pravil, v podružství, a to zajisté v dobrém; uvažte to náležitě. Abyste nemyslili, že vás nějak přemlouvám nebo nutím, uvoluji se, kdybyste si zase krávu chtěli zjednati, připůjčiti vám na ni. Máte na vůli; jednejte, jak chcete."
Po těchto slovech vinopalník odešel, a nebohá žena náhlila na mlat, aby mužům nápomocna byla u nenadálého řemesla řeznického.
Jak na statku bohatého sedláka, tak i tu obyvatelé osady brzo se přihlašovali o maso; věděliť, že lacino bude rozprodáno. Na statku odprodali čásť špatnější, lepší určil hospodář pro domácí potřebu, k vaření i uzení; v chalupě bylo právě naopak, nejpěknější části odprodány hned a znenáhla i špatnější, tak že hospodyně popřála celé rodině jen kousku dršťky, o kterou se již nikdo nehlásil. Toť bylo snad ponejprv, co v chudičké chatrči masová polévka zaváněla, a do této polévky tolik hořkých slz rodičů padlo, že zajisté si na ní nepochutnali, vyjímajíc děti, jež dosahu nebývalých hodů netušíce, každému mimojdoucímu radostně se chlubili: "My jsme dnes vařili maso!"
Pastýř dostal důtku, že stádo chlapci svěřil, chlapci se dostalo výprasku a nuznému chalupníku z politování některých dárků z lásky. Svolána hromada a sděleno mu, že všichni s lítostí uznávají, že právě on jediného majetku tak nešťastnou příhodou byl pozbaven, tak že by se rádi na něj byli "složili hotovými", ale právě nyní přede žněmi že převzácným i ten trojník, tak že mu tedy zámožnější poskytnouti se uvolují z lásky, co dům nese. Chalupník z plna srdce pronesl sousedům "Pán Bůh zaplať!" a slze bral se domů. Do tého dne nahromadilo se všelikterakých potravin v komůrce, až po ty časy obyčejně prázdné; tu bochník chutného chleba se tam z nenadání ocitl, podlé něho čepák mléka, kus tvarohu, hrudka másla čerstvého, tu zase hrneček vyvařeného, mýtník maku, pytel zemáků, čtvrť žita, kosatka mouky, košík vajec atd. Děti obskakovaly komoru, jako komár obletuje světlo, ale kromě laskomin při vábivém pohledu nedostalo se jim z nahromaděných lahůdek ničehož, neboť jedno po druhém donášeno do vinopalny a odprodáváno; skrovný peníz stržený bedlivě ukládán k onomu, jejž rodiče za maso z jediné krávy byli utržili. Než bohužel, vše to nestačovalo; když větší díl úrody také prodán, ještě celých 25 zl. (10 zl. r. č.) vydluženo k tomu od vinopalníka, a teprv za celý souhrn zjednána malá hubená kravka z chudobného taktéž chování. Přebědná to byla tenkráte zima v chaloupce; potravy nebylo, ani krmiva pro krávu, tak že kráva odstavovala den ode dne více, ba konečně žádného užitku nepřinášela; a k takové nehodě přidružila se úzkosť, z čeho navrátiti vinopalníkovi 25 zlatých, které na jaro měly býti splaceny.
Bylo před setím. Právě vinopalník v chalupě upomínal a vyhrožoval opětně, že jim "hodí chalupu na buben".
"Ale, pantáto, snad byste nebyl tak tvrdým, vždyť víte, že jsme té své bídy sami nezavinili -"
"Cože nezavinili? Neradil jsem vám v létě po spravedlivu, abyste mi chalupu prodali a šli k Bartoňům do podružství?"
"Nehněvejte se, pantáto, každý uhraňuje se, jak může až do posledka. Snad nám Pán Bůh ještě nějak k pomoci přispěje; již jen mějte na krátce strpení, snad, jest-li si pomůžeme k nějakému semenu, zaplatiti vám budeme moci po žních."
"Strpení, pořád jen strpení a peníze nikdy! Myslíte, že mi peníze rostou na roli? Nemám já je také obraceti tu na daň, na opravy domu? Letos stavím novou vinopalnu, stáj na tučnění dobytka a t. d., a což myslíte, že mne můj student v městě nic nestojí? Pořádný oblek, obuv, škola, učitelé, knihy, a kdož to vše sčítá - a pak neustále jen zní v uši "strpení"! Nemohu míti déle strpení a pravím vám určitě a posledně: jak mi do téhodne dluh nevrátíte, přijde vaše chajda na buben, a dosť!"
"Ale pantáto zlatý!" volala ještě za ním hospodyně, "to snad přece ne, pro pětadvacet zlatých celé místo - -"
Odpověď vinopalníkovu vítr zavál v dál; byť však i srozumitelna byla bývala, nevím, zda sklíčení manželé v žalu svém by ji byli zaslechli. Chalupník stál jako ztracený, a manželka jeho plakala usedavě.
Po čtrnácti dnech bylo ve vsi řídké podívání; konána dražba na nejnuznější chaloupku v osadě. Darmo všechen pláč i naříkání; vinopalník se již nedal obměkčiti. I proseb pro Boha živého nedbal nešťastníkův, aby chalupu si od nich koupil za cenu loňského léta podávanou. Nyní měla se prodati za každou cenu. A stalo se. Tak lestně prozíravým náš lid nikdy nebyl a nebude, poněvadž toho dobrosrdečná povaha jeho nenese, aby někdo při dražbě přihazováním byl nešťastnému sousedu napomocen k vyšší ceně, jak na úkor ostatních kupců činívají při podobných příležitostech židé mezi sebou vezdy spolčení; tak i tenkráte na chalupu nuzákovu nepodával kromě souseda vinopalníka při dražbě nikdo ani krejcaru, neboť nikomu vskutku k platnosti by nebyla kromě jeho, a také nikdo ze shromážděných pro své potřeby do výloh tak mimořádných i zbytečných pustiti se nemohl. Chalupa odhadnuta na 80 zl. r. č., z nichžto vinopalníku na dluh sraženo 10 zl. a ještě dvé zlatých úrokův.
Na podzim téhož roku stála na místě bývalé chalupy obsáhlá kolna, sklad to na prkna i drva všelikého druhu, která za několik měsíců později pilně ze skladu tohoto odvážena po nově upravené cestě, přes role někdy chalupníkovo, z přímá k nově zakládané železné dráze.
Po cestě této stoupal za nedlouho přes bývalé role své i nešťastný chalupník s celou rodinou. Stěhoval se někam "mezi lidi", než nejkrutší zima udeří. U Bartoňků byli již v loni přijali podruha přespolního, tak že on žádného již přístřeší v osadě obdržeti nemohl. Za letního času spával s manželkou a dětmi pod barákem železničním, neboť i při dráze byli nádeničili; nyní další práce odloženy na jaro, a jemu bylo se ohlédnouti po nějakém obydlí. Kam půjdou? Vydali se směrem k městu. Zůstanou-li tam, či budou-li putovati dále blátem nebo sněhem a závějemi, ví jen Ten, který ptáka živí i kvítko odívá; pouze na Něj spoléhá malý tento hlouček, jenž se brodí rozblácenými hroudami polní cesty. Napřed otec přibledlé tváře, s hlavou k zemi sehnutou a zrakem pevně upřeným na sukovici, o niž se opírá; zblouditi nemůže, vždyť každá šlépěj pod ním zobracena jeho rádlem nastokráte; za ním manželka s tváří až přirudlou namáháním, neboť kromě některé peřinky, kteráž nad všelikterakým drobným haraburdím, jež jim ještě "z místa" zbylo, svázaná v křížní plachtě na její pleci spočívá, uhnízděno i to "nejmladší" se suchou kůrkou chleba v zamodralé ručičce do ohromného uzlu. Shrbena těrchou matka pozdvihnouti by skloněnou šíji ani nemohla, i kdyby chtěla obrátiti zrak naposledy na zahrádku, v níž za letních odpůldnů nedělních s drobotinou svou převzácné chvilky odpočinku od neustálé těžké práce tak ráda byla trávívala. Děťátko na jejích plecích směje se hlasitě a výská; těší se z toho, že dnes matka, prací nestížena, je "chová"! Za ženou ubírá se děva čtrnáctiletá; na zádech má nevelký uzlík, "šatstvo" celičké rodiny, a za ruku vleče za sebou šestiletou sestřičku, která se vzpírá vydati se "do světa". Průvod tento končí se dvěma hošíky, kteří poctivého kroku neučiní, než hupy dupy přes kamení, hrudy i bláto hopkují, jak ta hříbata za letní pastvy; kdyby snad rodiče jejich právě stěhovali se do statku nejbohatšího, a to do svého vlastnictví, nemohli by hoši býti veselejšími než jsou.
Narazí-li pracovitá dlaň sklíčených rodičů ještě kdy o pořádný kus chleba, jenž by je vespolek od zahynutí zachránil? Či patří již k oněm, o kterých novodobý filosof Malthus praví: "Komu při tabuli Páně místa se nedostává, vzdal se a čekej, až jej nemoc a smrť odklidí, aby místa zbylo povolaným?"
Ne tak! Stůl Páně jest tak obsáhlý, že všichni mají místa třeba skrovně vyměřená ku spravedlivému nasycení, nikoli však ku vzájemnému utiskování a prostopášnému hodování, a toť ona těžká záhada doby naší, která v ničem míry nezná.