Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Slyšel jsem, jak kolem zahradní mříže přejíždějí vozy, někdy jsem je i zahlédl lehce se pohybujícími štěrbinami v listí. Jak za horkého léta praštělo dřevo ojí a loukotí! Dělníci se vraceli z polí a smáli se až hanba.
Seděl jsem na naší malé houpačce, právě jsem odpočíval mezi stromy v zahradě svých rodičů.
Za mřížemi se stále něco dělo. Kolem se poklusem mihly děti; vozy naložené obilím s muži a ženami na snopech a kolem dokola zastínily květinové záhony; k večeru jsem uviděl pána s holí, jak si pomalu vykračuje, a několik dívek, které šly proti němu držíce se pod paží, s pozdravem ustoupilo stranou do trávy.
Potom vzlétli ptáci jak jiskry, sledoval jsem je očima, jak jedním dechem stoupají vzhůru, až mi připadlo, že už nestoupají, ale že já padám, a drže se pevně provazů, začal jsem se samou slabostí houpat. Za chvíli, když už zavanul chladnější vzduch a místo poletujících ptáků se objevily chvějící se hvězdy, jsem se houpal prudčeji.
Při světle svíčky jsem večeřel. Často jsem se oběma pažemi opíral o dřevěnou desku stolu a již unaven jsem ukusoval chléb s máslem. Bohatě prolamované záclony se nadouvaly teplým větrem a tu a tam je některý kolemjdoucí zvenčí přidržel rukou, chtěl-li na mne lépe vidět a promluvit se mnou. Svíčka většinou brzy zhasla a v jejím tmavém kouři se ještě nějakou dobu prohánělo hejno komárů. Zeptal-li se mne někdo na něco od okna, pohlédl jsem na něj, jako bych se díval do hor nebo do čirého vzduchu, a ani jemu nijak zvlášť nezáleželo na odpovědi.
Přeskočil-li pak někdo okenní parapet a ohlásil, že ostatní jsou již před domem, pak jsem ovšem s povzdechem vstal.
"Ale proč tak vzdycháš? Copak se stalo? Snad ne nějaké zvláštní, nenapravitelné neštěstí? Copak se z něho nikdy nevzpamatujeme? Je doopravdy všechno ztraceno?"
Nic nebylo ztraceno. Vyběhli jsme před dům. "Zaplať pánbůh, konečně jste tady!" - "Ty zkrátka přijdeš vždycky pozdě!" - "Jak to já?" - "Právě ty, zůstaň si doma, když nechceš jít s námi." - "Jen žádné milosti!" - "Co? Žádné milosti? Co to povídáš?"
Hlavami jsme rozráželi večer. Nebyl den a nebyla noc. Chvílemi o sebe knoflíky našich vest drhly jako zuby, chvílemi jsme pádili v pravidelné vzdálenosti, ústa plná ohně jako zvířata v tropech. Jako kyrysníci za starých válek, s dusotem a vysoko ve vzduchu, hnali jsme se krátkou ulicí dolů a s tímto rozběhem v nohou vzhůru dál po silnici. Někteří seskočili do příkopu, a sotva zmizeli proti temnému náspu, už stáli jako cizí lidé na polní cestě a shlíželi dolů.
"Tak slezte!" - "Nejdřív pojďte vy nahoru!" - "Abyste nás shodili dolů, ani nás nenapadne, tak chytří jsme taky." -"Chcete říct, tak zbabělí. Jen pojďte, pojďte!" - "Doopravdy? Vy? Zrovna vy že nás shodíte? Kde byste na to vzali?"
Zaútočili jsme, vrazili nám do prsou a my, ochotně padajíce, jsme se složili do trávy v příkopu. Vše bylo rovnoměrně vyhřáté, necítili jsme v trávě ani teplo, ani chlad, jen únava nás zmáhala.
Když ses otočil na pravý bok, dal ruku pod ucho, chtělo se ti spát. Sice by ses jednou rád zvedl s bradou zdviženou, ale jen proto, abys padl do ještě hlubšího příkopu. Pak by ses rád, s napřaženou paží, s nohama šikmo vlajícíma, vrhl do vzduchu a znovu padl do jistě ještě hlubšího příkopu. A vůbec se ti s tím nechtělo přestat.
Sotva jsi ještě pomyslel na to, jak se v posledním příkopě náležitě zvlášť v kolenou natáhneš k spánku jak široký tak dlouhý, a s pláčem na krajíčku jsi ležel na zádech jako nemocný. Zamžikal jsi, když najednou některý z chlapců s lokty při bocích, s tmavými podrážkami skočil přes nás z náspu na silnici.
Měsíc byl už dost vysoko, v jeho světle projel okolo poštovní vůz. Kolem se zdvihl lehký vítr, i v příkopu ho bylo cítit, a nablízku se rozšuměl les. A tu už člověku tolik nezáleželo na tom, jestli je sám.
"Kde jste?" - "Pojďte!" - "Všichni sem!" - "Co se schováváš, nedělej hlouposti!" - "Copak nevíte, že pošta už je pryč?" - "Ale ne! Už je pryč?" - "Ovšem, přejela, zatímco jsi spal." - "Já že spal? Ale jdi!" - "Jen mlč, ještě je to na tobě vidět." - "Ale prosím tě." -
"Pojďte!"
Běželi jsme těsněji u sebe, někteří se chytili za ruce, hlavu jsme zvedali co nejvýš, neboť cesta šla z kopce. Jeden vyrazil indiánský válečný pokřik, nohy se rozletěly tryskem jako nikdy předtím, jak jsme skákali, vítr nás zvedal v bocích. Nic by nás nedokázalo zastavit; tak jsme se rozběhli, že i při předbíhání jsme si mohli založit paže a klidně jsme se mohli ohlížet za sebe.
Na mostě přes bystřinu jsme zůstali stát; kdo přeběhl, vrátil se zpět. Voda dole se tříštila o kamení a kořeny, jako by ani nebylo pozdě večer. Nebyl jediný důvod, proč by si člověk nevyskočil na zábradlí mostu.
Z houštin v dálce vyjel vlak, všechna kupé svítila, okna byla jistě spuštěna. Jeden z nás začal nějakou odrhovačku, ale do zpěvu nám bylo všem. Zpívali jsme mnohem rychleji, než jak jel vlak, kývali jsme pažemi, protože hlas už nestačil, naše hlasy se dostaly do chumlu a nám v něm bylo dobře. Smísíš-li svůj hlas s ostatními, jako by ses chytil na udici.
Tak jsme zpívali, s lesem za zády, vzdáleným cestujícím do ucha. Dospělí ve vsi byli ještě vzhůru, matky stlaly na noc postele.
Byl již čas. Políbil jsem toho, co stál u mne, třem nejbližším jsem jen tak podal ruce a rozběhl jsem se cestou zpět, nikdo mě nevolal. Na první křižovatce, kde už mě nemohli vidět, jsem uhnul a polními cestami jsem znovu vběhl do lesa. Mířil jsem k městu na jihu, o němž se u nás ve vsi říkalo:
"Tam jsou lidi! Považte, oni nespí!" "A proč nespí?"
"Protože nejsou unavení." "A proč nejsou unavení?" "Protože jsou to blázni."
"Copak blázni nebývají unavení?" "Jak by blázni mohli být unavení?"