Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Uvážíme-li to, nic nás nemůže lákat, abychom chtěli být v závodě první.
Sláva, že nás v nějaké zemi uznají za nejlepšího jezdce, způsobí ve chvíli, kdy spustí orchestr, příliš velkou radost, než aby se druhý den ráno nedostavila lítost.
Závist soupeřů, lstivých, značně vlivných lidí, nás musí bolet v tom těsném špalíru, jímž teď projíždíme k oné rovince, která se před námi brzy vyprázdnila až na pár jezdců, předstižených o celé kolo, kteří ujíždějí, docela malí, k okraji obzoru.
Mnozí z našich přátel si spěchají vyzvednout výhru a jen přes rameno na nás pokřikují od vzdálených přepážek své hurá; nejlepší přátelé však na našeho koně vůbec nevsadili, neboť se obávali, že v případě prohry by se na nás museli hněvat, když teď však náš kůň byl první a oni nic nevyhráli, odvracejí se, když kolem nich projíždíme, a raději se dívají po tribunách.
Soupeři vzadu, pevně usazeni v sedle, snaží se přehlédnout nezdar, který je postihl, a křivdu, která se jim jaksi děje; nasazují svěží tvář, jako by po této dětské hříčce musel začít nový a teď již opravdový závod.
Mnoha dámám připadá vítěz směšný, protože se naparuje a přitom neví, jak se tvářit na to věčné potřásání rukama, salutování, uklánění a zdravení na dálku, zatímco poražení mají ústa sevřená a zlehka po krku poplácávají své koně, kteří vesměs řehtají.
Konečně se ze zataženého nebe spustí i déšť.