Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Možná že někteří lidé mají se mnou soucit, ale já o tom vůbec nevím. Můj malý obchod mi dělá starosti, z nichž mě bolí uvnitř čelo a spánky, ale neskýtá mi vyhlídky na spokojenost, neboť můj obchod je malý.
Na hodiny dopředu musím činit opatření, udržovat v bdělosti sluhovu paměť, varovat před obávanými chybami a v jednom každém ročním období odhadovat, jaká zavládne móda v následujícím ročním období nikoli mezi lidmi mé vrstvy, nýbrž mezi nepřístupným obyvatelstvem na venkově.
Mé peníze mají cizí lidé; v jejich poměrech se nemohu vyznat, netuším pohromu, která by je mohla postihnout; jak bych ji mohl odvrátit! Třeba začali rozhazovat a pořádají někde v zahradní restauraci slavnost a jiní se na útěku do Ameriky na té slavnosti chvilku zastaví.
Když se pak večer po pracovním dni obchod zavře a já náhle před sebou vidím hodiny, kdy nebudou moci pracovat pro neutuchající potřeby svého obchodu, tu mé vzrušení, jež jsem ráno vyslal daleko kupředu, se vrhne jak vracející se příliv do mne zpět, nesetrvá však ve mně a bez cíle mě strhne s sebou.
A přece nemohu tohoto rozmaru vůbec využít a nezbývá mi než jít domů, poněvadž mám obličej a ruce špinavé a upocené, šaty umazané a zaprášené, na hlavě čepici z krámu a střevíce poškrábané od hřebíků a beden. Jdu pak jako po vlnách, luskám prsty obou rukou a dětem, které jdou proti mně, přejedu dlaní po vlasech.
Ale cesta je krátká. Hned jsem u sebe v domě, otevřu dveře od výtahu a vstoupím.
Vidím, že jsem teď náhle sám. Druzí, kteří musí stoupat po schodech, se při tom trochu unaví, s chvatně dýchajícími plicemi musí počkat, než jim otevřou dveře bytu, přitom mají proč být mrzutí a netrpěliví, vejdou pak do předsíně, kde pověsí klobouk, a teprve když projdou chodbou kolem několika skleněných dveří do svého pokoje, jsou sami.
Já však jsem hned ve výtahu sám, a opíraje se o kolena, dívám se do úzkého zrcadla. Když se dá výtah do pohybu, řeknu:
"Zmlkněte, ustupte, chcete do stínu stromů, za okenní záclony, do klenuté besídky?"
Mluvím zuby a za tabulkami z mléčného skla letí dolů zábradlí jak řítící se proud vody.
"Odleťte pryč; vaše křídla, jež jsem nikdy neviděl, nechť vás zanesou do venkovského údolí anebo do Paříže, jestli vás to tam žene.
Avšak pokochejte se vyhlídkou z okna, když ze všech tří ulic vycházejí procesí, nevyhýbají se jedno druhému, prostupují se vzájemně, až mezi jejich posledními řadami opět vyvstane volné prostranství. Mávejte šátky, trňte hrůzou, buďte dojati, chvalte krásnou dámu projíždějící kolem.
Přejděte potok po dřevěné lávce, kývněte na koupající se děti a obdivujte hurá tisíce námořníků na vzdálené obrněné lodi.
Jen pronásledujte toho nepatrného muže, a až jej strčíte do průjezdu, oberte ho a pak se za ním dívejte, všichni s rukama v kapsách, jak smutně zachází vlevo do ulice.
Policie rozptýleně cválající na koních krotí zvířata a zatlačuje vás zpátky. Nechte je být, budou nešťastni z těch prázdných ulic, vím to. Prosím, už po dvou ujíždějí pryč, kolem nároží pomalu, přes náměstí letem."
Pak musím vystoupit, spustit výtah dolů, zazvonit u dveří a služebná otvírá, zatímco já zdravím.