Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Konečně jsem kolem desáté hodiny večer dorazil s mužem, kterého jsem znal jen letmo z dřívějška a který se ke mně tentokrát zase zčistajasna přidružil a dvě hodiny mě vláčel po ulicích, k panskému domu, kam jsem byl pozván do společnosti.
"Tak!" řekl jsem a tleskl na znamení, že je bezpodmínečně nutné rozloučit se. Méně určité pokusy jsem učinil předtím již několikrát. Byl jsem už velmi unaven.
"Jdete hned nahoru?" zeptal se. Z jeho úst jsem slyšel zvuk, jako když o sebe cvaknou zuby.
"Ano." Byl jsem přece pozván, hned jsem to říkal. Ale byl jsem pozván nahoru, kde bych už tak rád byl, a ne abych tu postával dole u vrat a díval se svému protějšku přes uši. A teď abych s ním ještě mlčel, jako bychom se byli rozhodli stát na tom místě hodně dlouho. Přitom se na mlčení hned podílely domy okolo a tma nad nimi až ke hvězdám. A kroky neviditelných chodců, jejichž cesty se člověku nechtělo uhadovat, vítr, který se ustavičně tlačil na protější stranu ulice, gramofon, zpívající do zavřených oken kteréhosi pokoje - bylo je slyšet z tohoto mlčení, jako by odjakživa a navždy bylo jejich majetkem.
A můj průvodce se připojil svým a - s pousmáním - též mým jménem, natáhl pravou paži vzhůru podle zdi, a zavřev oči, opřel o ni tvář.
Já však jsem se na ten úsměv nevydržel dívat, neboť stud mě náhle otočil. Teprve podle toho úsměvu jsem tedy poznal, že je to šejdíř, nic víc. A byl jsem přece v tom městě už několik měsíců, domníval jsem se, že znám skrz naskrz tyhle šejdíře, co za noci proti nám vystupují z postranních ulic s rukama vztaženýma jako hospodští, co se potloukají kolem návěštního sloupu, u něhož stojíme, jako by si hráli na schovávanou, a aspoň jedním okem číhají zpoza oblého sloupu, co se před námi najednou vznášejí po hraně našeho chodníku na křižovatkách ulic, když se nás zmocní úzkost! Tak dobře jsem jim přece rozuměl, vždyť to byli mí první městští známí z hospůdek, a díky jim jsem poprvé uzřel onu nepoddajnost, kterou si teď tak málo dovedu odmyslet od světa, že jí už začínám cítit sám v sobě. Jak zůstávají ještě stát proti člověku, i když jim už dávno unikl, když už tedy dávno nebylo koho nachytat! Jak nikdy neusedli, nikdy neupadli, nýbrž dívali se na člověka pohledem, který stále ještě - i když jen zdálky - přesvědčoval! A jejich prostředky byly vždy stejné: Postavili se před nás tak zeširoka, jak jen mohli; snažili se nás odvrátit od místa, kam jsme měli namířeno; náhradou nám zchystali příbytek na svých vlastních prsou, a vzepjal-li se v nás nakonec nahromaděný cit, považovali to za objetí a vrhli se do něho tváří napřed.
A tyhle staré žerty jsem tentokrát rozpoznal, až když jsme spolu byli tak dlouho. Špičky prstů jsem si o sebe rozdíral, abych tu ostudu odčinil.
Avšak můj muž zde stál ještě opřený jako dřív, pořád ještě se považoval za šejdíře a samou spokojeností s vlastním osudem se mu zarděla volná tvář.
"Jsi poznán!" řekl jsem a ještě jsem mu lehce poklepal na rameno. Pak jsem rychle vyběhl do schodů a tváře služebnictva nahoře v předsíni, tak bezdůvodně věrné, mě potěšily jako krásné překvapení. Po řadě jsem se na všechny podíval, zatímco ode mne brali plášť a oprašovali mi boty. S úlevou a vzpřímen jsem vstoupil do sálu.