Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola osmá (2. část)

***

"Čekám na vás už dlouho," řekl advokát z postele, položil na noční stolek jakýsi spis, v němž až dosud četl při světle svíčky, a nasadil si brýle, jimiž se pronikavě zadíval na K-a. Místo aby se omluvil, řekl K.: "Půjdu zas brzy." Advokát nechal bez povšimnutí K-ovu poznámku, protože to nebyla žádná omluva, a řekl: "Příště vás v tak pozdní dobu už nepřijmu." "To se jen srovnává s tím, oč chci požádat," řekl K. Advokát se na něho tázavě zadíval. "Posaďte se," řekl. "Ježto si tak přejete," řekl K., přitáhl si židli k nočnímu stolku a posadil se. "Zdálo se mi, jako byste zamykal dveře," řekl advokát. "Ano," řekl K., "udělal jsem to kvůli Lence." Nehodlal nikoho šetřit. Ale advokát se zeptal: "Byla zas dotěrná?" "Dotěrná?" ptal se K. "Ano," řekl advokát, zasmál se při tom, dostal záchvat kašle, a když záchvat pominul, dal se znova do smíchu. "Vždyť jste si snad už povšiml, jak je dotěrná?" zeptal se a poklepal K-ovi na ruku, kterou K. v roztržitosti opíral o noční stolek a kterou teď rychle stáhl zpět. "Nepřikládáte tomu valný význam," řekl advokát, když K. mlčel, "tím lépe. Jinak bych se vám snad musil omluvit. Je to Lenčina zvláštnost, kterou jsem jí ostatně už dávno odpustil a o níž bych také nemluvil, kdybyste nebyl právě uzamkl dveře. Tato zvláštnost, vám bych ji ovšem musil snad vykládat méně než komukoliv, ale díváte se na mne tak vyjeveně, a proto vám to vyložím, ta zvláštnost záleží v tom, že se Lence obžalovaní většinou líbí. Začne si s každým, miluje je všechny, zdá se ovšem, že také všichni milují Lenku; aby mě pobavila, vypravuje mi pak někdy o tom, dovolím-li. Nedivím se tomu všemu tak velmi, jako se podle všeho divíte vy. Dovede-li se člověk náležitě dívat, nabude často dojmu, že obžalovaní jsou opravdu krásní. Je to zjev ovšem podivný, spadá nějak do přírodních věd. Rozumí se, že obžalobou nenastane snad nějaká zřejmá, přesně určitelná změna ve vzezření. Vždyť zde tomu není tak jako u jiných soudních věcí, obžalovaní setrvají většinou při svém obvyklém způsobu života, a mají-li dobrého advokáta, který se o ně stará, není jim proces valně na závadu. Přesto rozpozná, kdo v tom má zkušenost, obžalované i z největšího davu, a to každého jednotlivce. Podle čeho? zeptáte se asi. Má odpověď vás neuspokojí. Je tomu už tak, že obžalovaní jsou ze všech nejkrásnější. Nemůže jim tu krásu dávat vina, neboť - tak musím mluvit alespoň já jakožto advokát- nejsou přece vinni všichni, nemůže to být ani trest o sobě, co jim už teď dává krásu, neboť nedostane se trestu všem, může to tedy záležet jen v řízení proti nim zahájeném, tak totiž, že to řízení nějak na nich ulpívá. Jsou ovšem mezi těmi krásnými lidmi i zvlášť krásní. Krásní jsou však do jednoho, i Block, ten bídný červ."

K. byl, když advokát skončil, úplně klidný, dokonce k posledním slovům nápadně přikývl a potvrdil si tak sám své dávné mínění, že advokát ho po každé a tak i tentokrát hledí rozptýlit všeobecnými zprávami, jež nepatří k věci, a odvrátit ho tak od hlavní otázky, co skutečně pro K-ovu věc vykonal. Advokát patrně pozoroval, že mu K. tentokrát klade větší odpor než jindy, neboť teď umlkl, chtěje dát K-ovi možnost, aby mluvil sám, a zeptal se pak, ježto K. setrvával v mlčení: "Přišel jste dnes ke mně v určitém úmyslu?" ;,Ano," řekl K. a zaclonil rukou trochu svíčku, aby advokáta lépe viděl, "chtěl jsem vám říci, že vám dnešním dnem odnímám zastupování v mé věci." "Rozumím vám správně?" zeptal se advokát, vztyčil se zpola v posteli a opřel se rukou o polštáře. "Myslím, že ano," řekl K., jenž seděl vzpřímen a napjat jako na číhané. "Nu, vždyť si můžeme pojednat i o tomto záměru," řekl advokát po chvilce. "Není to už nijaký záměr," řekl K. "Možná," řekl advokát, "než přesto se v ničem neukvapíme." Mluvil množným číslem, jako by nehodlal K-a propustit a jako by chtěl zůstat alespoň jeho poradcem, nemůže-li už být jeho obhájcem. "Není to žádná ukvapenost," řekl K., pomalu vstal a postavil se za svou židli, "dobře jsem si to rozvážil a snad jsem o tom uvažoval už příliš dlouho. Je to mé neodvolatelné rozhodnutí." "Pak tedy mi dovolte jen ještě několik slov," řekl advokát, odsunul peřinu a posadil se na pelest. Jeho obnažené nohy pokryté bílými chloupky se třásly zimou. Požádal K-a, aby mu s pohovky podal pokrývku. K. přinesl pokrývku a řekl: "Nachladíte se zcela zbytečně." "Je to právě dost důležité," řekl advokát, zatím co si peřinou obtáčel trup a potom zabalil nohy do pokrývky. "Váš strýček je můj přítel, a také k vám jsem za tu dobu pojal náklonnost. Přiznávám to nepokrytě. Nemusím se za to stydět." Tyto jímavé řeči starcovy byly K-ovi velmi nevhod, neboť ho nutily k zevrubnějšímu objasnění, jemuž by se rád byl vyhnul, a mimo to ho mátly, jak si bez obalu přiznával, ač ho ovšem nikterak nemohly zvrátit v jeho rozhodnutí. "Děkuji vám za vaši vlídnost," řekl, "uznávám také, že jste se mé věci ujal plnou měrou, jak je vám možno a jak se vám zdá pro mne prospěšné. Já však jsem v poslední době nabyl přesvědčení, že to nestačí. Rozumí se, že se nikdy nepokusím, abych vás, muže o tolik staršího a zkušenějšího, přesvědčil o svém mínění; jestliže jsem se o to někdy bezděky pokusil, promiňte mi, ta věc však je, jak jste se vyjádřil sám, právě dost důležitá, a je podle mého přesvědčení třeba, aby se do procesu zasáhlo daleko rázněji, než se stalo až dosud." "Rozumím vám," řekl advokát, "jste netrpělivý." "Nejsem netrpělivý," řekl K. poněkud podrážděn a nedbal už tolik svých slov. "Za mé první návštěvy, když jsem k vám přišel se strýčkem, jste zajisté zpozoroval, že mi na procesu mnoho nezáleží, nepřipomněl-li mi jej někdo takřka násilně, dočista jsem na něj zapomínal. Ale můj strýček trval na tom, abych vás pověřil zastupováním v své věci, učinil jsem tak, abych mu vyhověl. A teď se přece dalo čekat, že mi proces bude ještě méně na závadu, než do té chvíle, neboť dáváme se přece zastupovat advokátem proto, abychom tíhu procesu trochu od sebe odsunuli. Stal se však opak. Nikdy až do té doby neměl jsem s procesem tak velké starosti jako ode dne, kdy mě zastupujete. Když jsem byl sám, nepodnikal jsem ve své věci nic, ale sotva jsem to pociťoval, teď naproti tomu mám zástupce, všechno bylo zařízeno, aby se něco stalo, pořád a stále napjatěji jsem čekal, že zasáhnete, ale k ničemu nedošlo. Dostalo se mi sice od vás o soudu všelikých sdělení, jež bych snad nebyl mohl dostat od nikoho jiného. Ale to mi nemůže postačit, když teď proces, takřka potají, na mne dotírá pořád víc a víc." K. odstrčil židli od sebe a stál vzpřímen s rukama v kapsách kabátu. "Od určitého okamžiku praxe," řekl advokát tiše a klidně, "neudá se už nic podstatně nového. Kolik stran stálo v podobných stadiích procesu podobně jako vy přede mnou a s podobný mi slovy!" "Pak tedy," řekl K., "měly všechny ty podobné strany stejně pravdu jako já. To mě naprosto nevyvrací." "Nechtěl jsem vás tím vyvrátit," řekl advokát",chtěl jsem však ještě dodat, že bych byl u vás očekával větší soudnost než u jiných, zejména když jsem vám dal do soudnictví a do své činnosti nahlédnout víc, než jindy činívám ve styku se stranami. A teti tedy vidím, že přes to všechno nemáte ke mně dosti důvěry. Není to pro mne maličkost, jak vůči mně jednáte." Jak se advokát před K-em pokořuje! Bez nejmenšího zřetele k stavovské cti, jež je zajisté právě v tomto bodě nejcitlivější. A proč to dělá? Vždyť je to podle všeho advokát s velkou agendou a nadto boháč, nemůže mu mnoho záležet na ušlém výdělku, ani na ztrátě jednoho klienta. Mimo to churaví a měl by sám hledět, aby mu ubylo práce. A přesto nechce K-a pustit! Proč jen? Je to osobní účast se strýčkem, či pokládá K-ův proces opravdu za tak neobyčejný a doufá, že se v něm nějak vyznamená, buď v očích K-ových anebo - ani tato možnost se nikterak nedá vyloučit v očích přátel u soudu? Z jeho tváře se nedalo nic rozpoznat, nechť ji K. zkoumal sebebezohledněji. Skoro se mohl člověk domnívat, že s tváří úmyslně neprůhlednou vyčkává účinek svých slov. Ale patrně si K-ovo mlčení vyložil ve smyslu pro sebe přespříliš příznivém, když teď pokračoval: "Zpozoroval jste asi, že mám sice velkou kancelář, nezaměstnávám však žádné pomocné síly. Dříve bývalo jinak, byla doba, kdy pro mne pracovalo několik mladých právníků, dnes pracuji sám. Souvisí to zčásti se změnou mé praxe, že jsem se totiž víc a víc omezil na právní věci takového rázu, jako je vaše věc, zčásti také s pořád hlubším poznáním, jehož jsem o těchto právních věcech nabyl. Poznal jsem, že tuto práci nesmím nikomu přenechávat, nechci-li se prohřešit na svých klientech a na úkolu, který jsem převzal. Avšak rozhodnutí, že budu všechnu práci konat sám, mělo přirozené následky: musil jsem odmítat skoro všechny žádosti o zastupování a mohl jsem vyhovět jen těm, na nichž mi obzvlášť záleželo - nu, vždyť je dost kreatur, a dokonce zcela nablízku, jež se vrhnou na každé sousto, které odhodím. A kromě toho jsem onemocněl přepracovaností. Ale přesto nelituji svého rozhodnutí, je možné, že jsem měl odmítnout víc zastoupení, než jsem odmítl, že jsem se však cele věnoval převzatým procesům, to se prokázalo nezbytností a bylo to také odměněno úspěchy. Našel jsem jednou ve kterémsi spisu velmi krásný výraz pro rozdíl, který je mezi zastupováním v obyčejných právních věcech a zastupováním v těchto právních věcech. Pravilo se tam: jeden advokát vede svého klienta za nit až k rozsudku, druhý však si svého klienta prostě naloží na ramena a nese ho, aniž ho cestou složí, k rozsudku a ještě za rozsudek. Tak jest. Ale nebylo zcela správné, řekl-li jsem, že té velké práce nikdy nelituji. Setká-li se, jako ve vašem případě, s tak naprostým neporozuměním, pak tedy jí skoro lituji." K. těmito řečmi spíš ztrácel trpělivost, než jimi byl přesvědčen. Připadalo mu, jako by ze spádu advokátových slov slyšel, co ho očekává, kdyby povolil, zas by začalo to utěšování, ty odkazy na pokračující podání, na lepší náladu soudních úředníků, ale i na velké nesnáze, jež se práci kladou v cestu, - zkrátka, advokát by se nanovo vytasil se všemi těmi až do omrzení známými věcmi, aby K-a zas klamal neurčitými nadějemi a trápil ho neurčitými hrozbami. Bylo třeba učinit tomu jednou provždy přítrž, proto řekl: "Co hodláte v mé věci podniknout, ponecháte-li si zastupování?" Advokát se podvolil dokonce i té urážlivé otázce a odpověděl: "Budu pokračovat v tom, co jsem pro vás už podnikal." "Vždyť jsem to věděl," řekl K., "teď je však každé další slovo zbytečné." "Podniknu ještě jeden pokus," řekl advokát, jako by se to, co K-a rozčilovalo, nedělo K-ovi, nýbrž jemu. "Domnívám se totiž, že vás nejen k nesprávnému posuzování mé právní pomoci, nýbrž i k vašemu ostatnímu chování svádí okolnost, že se s vámi, ačkoli jste obžalovaný, nakládá příliš dobře anebo, abych to řekl správněji, že se s vámi nakládá nedbale, se zdánlivou nedbalostí. I to má důvod; je často lépe být v okovech než na svobodě. Ale rád bych vám přece jen ukázal, jak se nakládá s jinými obžalovanými, snad se vám podaří, abyste si z toho vzal ponaučení. Zavolám si totiž teď Blocka, odemkněte dveře a posaďte se sem vedle nočního stolku!" "To rád udělám," řekl K. a učinil, jak si advokát žádal; přinaučit se něčemu byl vždy pohotov. Aby se zajistil pro všechny případy, zeptal se ještě: "Vzal jste na vědomí, že vám odnímám zastupování v mém procesu?" "Ano," řekl advokát. "Můžete to však dnes ještě odvolat." Ulehl zas do postele, přitáhl si peřinu až po bradu a otočil se ke zdi. Potom zazvonil.

Skoro zároveň se zazvoněním se zjevila Lenka, snažila se rychlými pohledy vyzvědět, co se stalo; že K. klidně sedí u advokátovy postele, zdálo se jí uklidňujícím znamením. S úsměvem pokývla na K-a, jenž se na ni upřeně díval. "Přiveď Blocka," řekl advokát. Místo aby ho přivedla, pokročila jen před dveře, zavolala: "Blocku! K advokátovi!" a vklouzla pak, asi protože advokát zůstával přivrácen ke zdi a ničeho nedbal, za K-ovu židli. Rušila ho pak, a to tím, že se předkláněla přes lenoch židle anebo mu rukama, ovšem velmi něžně a opatrně, projížděla skrz vlasy a hladila mu tváře. Nakonec se K. pokusil zabránit jí v tom, popadl ji za ruku, kterou mu po krátkém odporu ponechala.

Block přišel hned na zavolání, zastavil se však přede dveřmi a zdál se uvažovat, má-li vstoupit. Svraštil obočí a naklonil hlavu, jako by poslouchal, bude-li se opakovat rozkaz, aby přišel k advokátovi. K, ho mohl povzbudit, aby vešel, umínil si však už předem, že skoncuje nejen s advokátem, nýbrž se vším, co je v tomto bytě, i setrvával proto bez hnutí. Také Lenka mlčela. Block uznamenal, že ho alespoň nikdo nezahání, i vešel po špičkách, s napjatou tváří, s rukama křečovitě zaťatýma v zádech. Dveře nechal otevřeny, aby se mohl dát na ústup, kdyby bylo třeba. Na K-a se vůbec nedíval, nýbrž pořád jen na vysokou peřinu, pod níž advokáta, ježto se přisunul zcela blízko ke zdí, nebylo ani vidět. Tu však se ozval jeho hlas: "Je Block tady?" ptal se. Tato otázka působila na Blocka, který postoupil už hodný kus cesty, nejinak, než jako by byl dostal ránu do prsou a hned potom do zad, zapotácel se, zastavil se hluboko sehnut a řekl: "K službám." "Co chceš?" ptal se advokát, "přicházíš v nepříležitý čas." "Což jsem nebyl zavolán?" zeptal se Block spíš sebe než advokáta, nastavil ruce na ochranu a hotovil se utéci. "Byl jsi zavolán," řekl advokát, "přesto přicházíš nevhod." A po malé pomlce dodal: "Přicházíš vždy nevhod." Od chvíle, kdy mluvil advokát, nedíval se Block už směrem k posteli, nýbrž civěl kamsi do kouta a poslouchal jen, jako by byl pohled na mluvčího příliš oslňující, než aby jej mohl snésti. Ale i to poslouchání bylo těžké, neboť advokát mluvil do zdi, a to potichu a rychle. "Chcete, abych odešel?" ptal se Block. "Teď jsi už tady," řekl advokát. "Zůstaň!" Člověk by byl hádal, že advokát nesplnil Blockovo přání, nýbrž že mu něčím pohrozil, třeba výpraskem, neboť teď se Block opravdu roztřásl. "Byl jsem včera," řekl advokát, "u Třetího Soudce, svého přítele, a ponenáhlu jsem obrátil hovor na tebe. Chceš vědět, co řekl?" "Ó prosím," řekl Block. Ježto advokát neodpověděl ihned, opakoval Block prosbu a sklonil se, jako by chtěl pokleknout. Tu se však K. na něho obořil: "Co to děláš?" zvolal. Ježto mu Lenka chtěla ve zvolání zabránit, popadl i její druhou ruku. Nedržel ji stiskem lásky, Lenka si též několikrát povzdechla a snažila se vyvinout mu ruce. Za K-ovo zvolání byl však potrestán jen Block, neboť advokát se ho zeptal: "Kdopak je tvým advokátem?" "Vy," řekl Block. "A kromě mne?" ptal se advokát. "Nikdo kromě vás," řekl Block. "Pak nebuď také poslušen nikoho jiného," řekl advokát. Block to úplně uznal, měřil K-a zlými pohledy a prudce proti němu zatřásl hlavou. Kdyby se to chování bylo přeložilo do slov, bylo by to bývalo hrubé lání. S těmito lidmi chtěl K. přátelsky hovořit o své vlastní věci! "Nebudu tě už rušit," řekl K.; opíraje se o lenoch židle. "Klekni si, anebo lez po všech čtyřech, dělej si, co chceš. Já toho nebudu dbát." Ale Block měl přece jen čest v těle, alespoň vůči K-ovi, neboť k němu pokročil, mávaje pěstmi, a zvolal tak hlasitě, jak se vůbec odvážil v advokátově blízkosti: "Nesmíte tak se mnou mluvit, to není dovoleno. Proč mě urážíte? A nadto ještě zde, před panem advokátem, kde jsme my oba, vy i já, trpěni jen z milosrdenství? Vy nejste nic lepšího než já, neboť jste také obžalován a máte také proces. Jste-li však přesto ještě pánem, jsem já stejně takovým pánem, ne-li dokonce ještě větším. A chci, abyste se mnou mluvil jako s pánem, právě vy. Myslíte-li si však, že jste o něco víc proto, že tu smíte sedět a klidně poslouchat, zatím co já, jak se vyjadřujete, lezu po všech čtyřech, pak tedy vám připomínám starou právní průpovědi pro člověka podezřelého je pohyb lepší než klid, neboť kdo je v klidu, může kdykoli být nevědomky na miskách vah a být vážen se svými hříchy." K. nic neřekl, jen se nehybně upřenýma očima podivoval tomu pomatenci. Jaké se to s ním udály změny i jen za tu poslední hodinu! Zmítá jím tak jeho proces a nedává mu poznat, kde je přítel a kde nepřítel? Což nevidí, že advokát ho pokořuje naschvál a že tentokrát nesleduje nic jiného, než aby se před K-em chvástal svou mocí a podrobil si tím snad i K-a? Není-li však Block schopen, aby to poznal, anebo bojí-li se advokáta tak velmi, že mu to poznání nemůže být nic platné, jak to, že je přece tak lstivý anebo tak smělý, že podvádí advokáta a zamlčuje mu, že vedle něho zaměstnává ještě jiné advokáty? A jak se odvažuje útočit na K-a, když K. přece může ihned prozradit jeho tajemství? Ale on se odvážil ještě i jiných věcí, došel k advokátově posteli a začal si teď i tam stěžovat na K-a: "Pane advokáte," řekl, "slyšel jste, jak se mnou mluví ten člověk? Lze dosud spočíst hodiny jeho procesu, a už chce poučovat mne, člověka, která má proces už pět let. Dokonce mi nadává. Nic neví a nadává mně, jenž j sem, pokud stačí mé slabé síly, dopodrobna studoval, čeho si žádá slušnost, povinnost a soudní zvyklost." "Nestarej se o nikoho," řekl advokát, "a dělej, co máš za správné." "Ovšem," řekl Block, jako by si dodával odvahy, a s krátkým kradmým pohledem poklekl těsně u postele na zem. "Už klečím, můj advokáte," řekl. Advokát však mlčel. Block jednou rukou opatrně hladil peřinu. V tichu, jež nyní nastalo, řekla Lenka, vyprošťujíc se z K-ových rukou: "Způsobuješ mi bolest, pusť mě. Jdu k Blockovi." Šla k němu a posadila se na pelest. Block byl jejím příchodem velmi potěšen, prosil ji ihned živými, ale němými posunky, aby se u advokáta za něho přimluvila. Bylo mu zjevně velmi potřebí advokátových zpráv, ale snad jen za tím účelem, aby jich dal využít svými ostatními advokáty. Lenka patrně věděla dopodrobna, jak lze advokáta získat, ukázala na advokátovu ruku a našpulila rty jako k polibku. Ihned políbil Block advokátovu ruku a učinil tak, na Lenčino vybídnutí, ještě dvakrát. Ale advokát pořád ještě mlčel. Tu se Lenka naklonila nad advokáta, zjevila se krásná urostlost jejího těla, když se tak napjala a hladila ho, sklánějíc se hluboko k jeho tváři, po dlouhých bílých vlasech. To přece jen z něho vynutilo odpověď. "Váhám, mám-li mu to říci," řekl advokát, a bylo vidět, jak trochu potřásá hlavou, snad aby pocítil ještě víc tlak Lenčiny ruky. Block poslouchal se skloněnou hlavou, jako by tím posloucháním přestupoval nějaký příkaz. "Proč váháš?" ptala se Lenka. K. měl pocit, jako by slyšel jakýsi nastudovaný rozhovor, který se už často opakoval, který se bude ještě často opakovat a který jen pro Blocka nikdy neztratí svou novost. "Jakpak se dnes choval?" ptal se advokát, místo aby odpověděl. Než se Lenka o tom vyjádřila, shlédla na Blocka dolů a pozorovala chvilku, jak k ní spíná ruce a prosebně mne dlaň o dlaň. Nakonec vážně pokývla, obrátila se k advokátovi a řekla: "Byl klidný a pilný." Starý obchodník, člověk s dlouhými vousy, úpěnlivě prosil mladé děvče o příznivé vysvědčení. Třebas měl snad při tom něco za lubem, nic ho nemohlo omluvit v očích bližního. K. nechápal, jak advokáta mohlo napadnout, aby si ho získal touto podívanou. Kdyby ho nebyl od sebe odpudil už dřív, byl by toho dosáhl tímto výjevem. Zneuctívalo to skoro i diváka. Tak tedy způsobuje advokátova metoda, jíž K. na štěstí nebyl dosti dlouho vydán, že klient nakonec zapomene na celý svět, a doufá už jen, že se po této bludné cestě dovleče až ke konci procesu. To už nebyl klient, to byl advokátův pes. Kdyby mu byl advokát poručil, aby si zalezl pod postel jako do psí boudy a odtamtud štěkal, byl by to s radostí učinil. K. poslouchal zkoumavě a povýšeně, jako by měl příkaz, aby přesně do sebe pojal všechno, co se zde mluví, učinil o tom na nějakém vyšším místě udání a podal zprávu. "Copak dělal po celý den?" ptal se advokát. "Aby mě nerušil při práci," řekla Lenka, "zamkla jsem ho do pokojíku pro služebnou, vždyť tam přece čekává. Škvírou jsem se občas podívala, co dělá. Klečel pořád na posteli, na okně si rozevřel spisy, které j si mu půjčil, a četl si v nich. To na mne působilo dobrým dojmem; to okno jde totiž jen do větráku a nedává skoro žádné světlo. Že Block přesto četl, ukázalo mi, jak je poslušný." "Těší mě, že to slyším," řekl advokát. "Četl však také s porozuměním?" Block za tohoto hovoru bez ustání hýbal rty, patrně utvářel odpovědi, v něž doufal od Lenky. "Na to," řekla Lenka, "nemohu ovšem s určitostí odpovědět. Ale tolik jsem viděla, že čte důkladně. Četl po celý den jednu jedinou stránku a při čtení pojížděl prstem po řádkách. Po každé, když jsem k němu nakoukla, vzdychal, jako by mu čtení způsobovalo velkou námahu. Spisy, které jsi mu půjčil, jsou asi těžko srozumitelné." "Ano," řekl advokát",ovšem že jsou. Nemyslím také, že něčemu z nich rozumí. Mají mu dát jen tušení o tom, jak těžký je boj, který svádím na jeho obhajobu. A za koho svádím ten těžký boj? Za - je skoro směšné vyslovit to - za Blocka. Ať se také naučí chápat, co to znamená. Studoval nepřetržitě?" "Skoro nepřetržitě," odpověděla Lenka",jen jednou mě poprosil o vodu, aby se napil. Tu jsem mu vikýřem podala sklenici. V osm hodin jsem ho pak pustila ven a dala mu něco k jídlu." Block zavadil o K-a kosým pohledem, jako by se o něm vyprávělo něco chvalného a jako by to musilo zapůsobit i na K-a. Zdálo se, že teď doufá v dobré konce, pohyboval se volněji a popojíždět na kolenou sem a tam. Tím zřejmější bylo, jak ustrnul za slov, jež advokát teď pronesl. "Chválíš ho," řekl advokát. "Ale právě proto je mi za těžko, abych mluvil. Soudce se totiž nevyslovil příznivě, ani o Blockovi, ani o jeho procesu." "Ne přízni- vě?" ptala se Lenka. "Jak je to možné?" Block se na ni zadíval pohledem tak napjatým, jako by jí přisuzoval možnost, aby dávno promluvená slova soudcova obrátila teď ještě v jeho prospěch. "Nepříznivě," řekl advokát. "Byl dokonce nepříjemně dotčen, když jsem začal mluvit o Blockovi. 'Nemluvte o Blockovi,' řekl. 'Je to můj klient,' řekl jsem. 'Necháváte se zneužívat,' opakoval. 'Nemyslím,' řekl jsem. 'Block je v procesu pilný a pořád se stará o svou věc. Skoro u mne bydlí, aby byl vždy o všem zpraven. Taková horlivost se nenajde vždy. Pravda, není osobně příjemný, má ošklivé způsoby a je špinavý, ale po stránce procesuální je bez chybičky.' Řekl jsem bez chybičky, úmyslně jsem nadsazoval. On na to řekl: 'Block je jen prohnaný. Nasbíral mnoho zkušeností a dovede proces protahovat. Ale jeho nevědomost je ještě větší než jeho prohnanost. Co by asi tak řekl, kdyby se dověděl, že jeho proces ještě ani nezačal, kdyby se mu řeklo, že nebylo dáno ani znamení zvonkem pro zahájení procesu.' Ticho, Blocku," řekl advokát, neboť Block právě začal vstávat na potácivých kolenou a chtěl patrně prosit o vysvětlení. Bylo to teď po prvé, co se advokát obšírnějšími slovy obrátil přímo na Blocka. Unavenýma očima shlížel zpola bez cíle, zpola na Blocka, který pod tímto pohledem pomalu zas poklesl na kolena. "Tento soudcův projev nemá pro tebe nejmenšího významu," řekl advokát. "Nelekej se přece při každém slově. Bude-li seto opakovat, neprozradím ti už vůbec nic. Člověk nemůže ani začít větu, aby ses nedíval, jako by to užuž byl tvůj konečný ortel. Styď se tady před mým klientem! Též otřásáš důvěrou, kterou ve mne chová. Copak chceš? Ještě jsi živ, ještě jsi pod mou ochranou. Nesmyslné strachy! Četl jsi kdesi, že konečný ortel přichází v mnohých případech znenadání, z libo- volných úst, v libovolný čas: S mnohými výhradami je to ovšem pravda, stejně pravda je však, že se mi tvůj strach hnusí a že v něm vidím nedostatek nutné důvěry. Copak jsem řekl? Opakoval jsem, co řekl jeden soudce. Víš přece, že se různé úsudky kupí kolem řízení až do neproniknutelnosti. Tento soudce na příklad počítá začátek řízení od jiného okamžiku než já. Je to rozdíl v mínění, nic víc. V určitém stadiu procesu se podle starého mravu dá znamení zvonkem. Podle mínění toho soudce tím proces začíná. Nemohu ti teď povědět všechno, co svědčí proti tomu, také bys tomu nerozuměl, postačiž ti, že proti tomu svědčí mnoho." V rozpacích provlékal Block dole prsty srstí kožišiny před postelí, strach ze soudcových slov způsoboval, že chvílemi zapomínal i svou poníženost před advokátem, myslil pak jen na sebe a obracel soudcova slova sem a tam. "Blocku," řekla Lenka varovným hlasem a povytáhla ho za límec kabátu. "Nech teď té srsti a poslouchej advokáta."

Tato kapitola nebyla dokončena.