Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola desátá

Konec

V předvečer jeho jedenatřicátých narozenin - bylo to k deváté hodině večerní, čas ticha na ulicích - přišli dva páni do K-ova bytu. V šosatých kabátech, bledí a otylí, s cylindry, jež byly srostlé s hlavou, jak se zdálo. Po drobné obřadnosti u bytových dveří, kdo má vejít první, opakovala se táž obřadnost ve větším rozsahu před K-ovými dveřmi. Aniž mu návštěva byla předem ohlášena, seděl K., rovněž černě oděn, na židli poblíž dveří a natahoval si pomalu nové, ostře přes prsty napjaté rukavice, v držení, v jakém očekáváme hosty. Ihned vstal a zadíval se zvědavě na pány. "Vy jste tedy určeni pro mne?" ptal se. Pánové pokývli, jeden ukázal cylindrem v ruce na druhého. K. si přiznal, že očekával jinou návštěvu. Došel k oknu a zadíval se ještě jednou na temnou ulici. Také skoro všechna okna na protější straně ulice byla již temná, v mnohých byly spuštěny záclony. V jednom osvětleném okně patra hrály si spolu malé děti za mříží a hmataly po sobě ručkami, dosud neschopny, aby se hýbaly se svých míst. "Posílají pro mne staré podřadné herce," řekl si K. a ohlédl se, aby se poznovu o tem přesvědčil. "Hledí mě vyřídit lacino." K. se k nim náhle obrátil a ptal se: "Na kterém divadle hrajete?" "Divadle?" ptal se jeden z pánů potrhávajícími ústními koutky druhého o radu. Druhý si počínal jako němý, který zápasí se vzpurným organismem. "Nejsou na to připraveni, aby se jich někdo ptal," řekl si K. a došel si pro klobouk.
Už na schodech se pánové chtěli do K-a zavěsit, ale K. řekl: "Teprv na ulici, nejsem nemocen." Hned před vraty však se do něho zavěsili tak, jak K. ještě nikdy s nikým nešel. Drželi ramena těsně za jeho rameny, neohýbali paže, nýbrž používali jich, aby ovíjeli K-ovy paže po celé délce, dole se chopili K-ových rukou odborným, nacvičeným, neodolatelným hmatem. K. šel mezi nimi napjat jako struna, tvořili teď všichni tři jednolité těleso, takže kdyby někdo byl rozbil jednoho z nich, byli by na padrť všichni. Byla to jednota, jak ji skoro může tvořit jen neživá hmota.
Pod svítilnami pokusil se K. několikrát, jakkoli těžko se to dalo provést při té těsné slitosti těl, aby se na své průvodce podíval zřetelněji, než bylo možné v přítmí jeho pokoje. "Snad jsou to tenoři," myslil si při pohledu na jejich těžký lalok pod bradou. Jímal ho hnus z čistotnosti jejich tváří. Bylo téměř ještě vidět čistící ruku, jež vjela do jejich očních koutků, jež třela horní ret, jež vyškrabala záhyby na bradě.
Když to K. zpozoroval, zastavil se, i zastavili se proto též oni; byli na kraji volného liduprázdného prostranství zdobeného sady. "Proč poslali právě vás!" spíše zvolal, než se tázal. Pánové patrně nevěděl: nijakou odpověď, čekali s povislou volnou paží jako ošetřovatel, chce-li si nemocný odpočinout. "Nepůjdu dál," řekl K. zkusmo. Na to nepotřebovali pánové odpovědět, postačilo, že neuvolnili hmat a pokusili se pozvednout K-a s místa, ale K. odolával. "Nebudu už potřebovat mnoho síly, vynaložím ji teď všechnu," pomyslil si. Napadly ho mouchy, jež utrhávajícími se nožičkami usilují pryč s prutu polepeného lepidlem. "Pánové budou mít těžkou práci."
Tu stoupala před nimi z proláklejší ulice po jakýchsi malých schodech slečna Bürstnerová k náměstí. Nebylo zcela jisto, zda to je ona, podobnost byla ovšem velká. Ale K-ovi nezáleželo pranic na tom, zda to je skutečně slečna Bürstnerová, uvědomil si jen ihned marnost svého odporu. Nebylo v tom nic hrdinného, když teď kladl odpor, když teď těm pánům způsoboval potíže, když se teď v obraně pokoušel ještě užít posledního zákmitu života. Vykročil, a z radosti, kterou tím pánům způsobil, přeneslo se něco i na něho. Strpěli teď, aby určoval směr cesty, a určoval jej podle cesty, kterou se brala slečna před nimi, ne snad, že by ji chtěl dohonit, ne, snad, že ji chtěl co možná dlouho vidět, nýbrž jen proto, aby nezapomněl připomenutí, jež mu znamenala. "Jediné, co teď mohu udělat," řekl si, a stejnoměrné dopadání jeho kroků a kroků obou průvodců dotvrzovalo jeho myšlenky, "jediné, co teď mohu udělat, je zachovat si až do konce klidně členící rozum. Chtěl jsem vždy dvacaterou rukou vjíždět do života, a nadto k nechvalnému účelu. To bylo nesprávné. Mám teď ukázat, že mě nedovedl poučit ani ten jednoletý proces? Mám odejít jako člověk na hlavu padlý? Mám připustit, aby se o mně říkalo, že jsem v začátcích procesu chtěl proces skoncovat a teď, na jeho konci, jej chci znova započít? Nechci, aby se to říkalo. Jsem vděčen za to, že mi na tuto cestu byli dáni tito poloněmí nechápaví pánové z že zůstalo ponecháno mně, abych sám řekl, čeho je třeba."
Slečna zahnula zatím do postranní ulice, ale K. se mohl již obejít bez ní a ponechal se svým průvodcům. Všichni tři kráčeli teď v plné shodě po jakémsi mostu v měsíčním svitu, každému drobnému hnutí K-ovu pánové teď ochotně povolovali, když se trochu obrátil k zábradlí, otočili se tam i oni celým tělem. Voda lesknoucí a třesoucí se v měsíčním světle se dělila kolem ostrůvku, na němž se, jakoby na sebe natlačeny, kupily listnaté houštiny stromů a keřů. Pod nimi, teď neviditelné, vedly pískové cesty s pohodlný mi lavicemi, na nichž se K. za leckterého léta poživačně protahoval. "Vždyť jsem se ani nechtěl zastavit," řekl svým průvodcům, zahanben jejich ochotou. Jeden z nich jako by druhému za K-ovými zády mírně vytýkal, že se zastavil z neporozumění, pak šli dál.
Ubírali se několika stoupajícími ulicemi, v nichž tu a tam stáli anebo chodili strážníci; hned v dálce, hned v nejbližší blízkostí. Jeden, s hustými kníry, s rukou na rukojeti šavle, přistoupil jako úmyslně ke skupině nikoli zcela nepodezřelé. Pánové se zarazili, strážník jako by užuž otvíral ústa, tu K. silně zatáhl pány kupředu. Několikrát se opatrně otočil, zda jim strážník není v patách; když však měli mezi sebou a strážníkem nároží, dal se K. do běhu, pánové musili běžet rovněž, ačkoli jim velmi selhával dech.
Tak se rychle dostali ven z města, jež se tímto směrem skoro bez přechodu pojilo k polím. Malý kamenný lom, opuštěný a pustý, byl poblíž domu ještě zcela městského. Zde se pánové zastavili, buď že to místo bylo od počátku jejich cílem, buď že byli příliš vyčerpáni, aby běželi ještě dál. Teď pustili K-a, jenž němě čekal, smekli cylindry a utírali si, rozhlížejíce se po lomu, kapesníkem pot s čela. Všude se prostíral měsíční svit se svou přirozeností a svým klidem, jaký není dán žádnému jinému světlu.
Po výměně některých zdvořilostí o tom, kdo má vykonati nejbližší úkol - vypadalo to, jako by pánové byli své příkazy dostali nedílně -, přistoupil jeden ke K-ovi a svlékl mu kabát, vestu a potom i košili. K-a bezděky zamrazilo, a tu tedy ho pán udeřil lehkým, uklidňujícím úderem na záda. Potom pečlivě složil kusy šatstva, jako věci, kterých bude ještě třeba, ač nikoli v nejbližší době. Aby K. neprodléval bez pohybu na nočním vzduchu, který byl přece jen trochu chladný, zavěsil se do něho a trochu s ním popocházel sem a tam, zatím co druhý pán se poohlédal u lomu po nějakém vhodném místě. Když je našel, pokynul, a druhý pán tam K-a doprovodil. Bylo to blízko u těžebné stěny lomu, ležel tam vy lomený kámen. Pánové posadili K-a na zem, opřeli ho o kámen a položili mu hlavu na svrchní plochu kamene. Přes všechnu námahu, kterou vynakládali, a přes všechnu ochotu, kterou jim K. projevoval, bylo jeho držení napořád velmi nucené a nevěrohodné. Jeden z pánů požádal proto druhého, aby mu na chvilku přenechal uložit K-a bez účasti jiných rukou, ale ani tím se to nezlepšilo. Nakonec ponechali K-a v poloze, jež ani nebyla nejlepší z poloh dosud získaných. Pak rozepjal jeden pán šosatý kabát a vyňal z pochvy, jež visela na pásu napjatém kolem vesty, dlouhý tenký řeznický nůž broušený po obou stranách, povznesl jej a zkoumal ostří na světle. Znova začaly ty odporné zdvořilosti, jeden podal nůž přes K-ovu hlavu druhému, ten jej zas vrátil přes K-ovu hlavu. K. věděl teď zcela najisto, že by bylo jeho povinností, aby uchopil nůž ve chvíli, kdy se nad ním vznáší z ruky do ruky, a aby jej do sebe vetkl. Ale neučinil tak, nýbrž otáčel krkem dosud volným a rozhlížel se. Dokonale se osvědčit nemohl, nedovedl odnít úřadům veškerou práci, odpovědnost za tuto poslední chybu měl ten, kdo mu odepřel zbytek síly k tomu potřebné. Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, který sousedil s lomem. Jako vyšlehne světlo, rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenký v té dálce a výšce, vyklonil se trhnutím daleko ven a rozepjal paže ještě dál. Kdo to byl? Přítel? Nějaký dobrý člověk? Někdo, kdo cítil účast? Někdo, kdo chtěl pomoci? Byl to jednotlivec? Byli to všichni? Byla ještě nějaká pomoc? Byly námitky, na něž se zapomnělo? Zajisté byly takové námitky. Logika je sice neotřesná, ale člověku, který chce žít, neodolá. Kde je soudce, jejž nikdy nespatřil? Kde je vysoký soud, k němuž se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty.
Ale na K-ův chřtán se položily ruce jednoho z pánů, zatím co druhý vrazil nůž do srdce a dvakrát jej tam obrátil. Hasnoucíma očima viděl ještě K., jak pánové, blízko před jeho obličejem, opírajíce se o sebe tvář vedle tváře, pozorují rozhodnutí. "Jako pes!" řekl, bylo to, jako by ten stud ho měl přežít.