Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nedokončené kapitoly

K Else

Jednoho dne byl K. těsně před odchodem telefonicky zavolán a vyzván, aby ihned přišel do soudní kanceláře. Hlas v telefonu ho varoval, aby nebyl neposlušný. Že jeho neslýchané poznámky o tom, že výslechy jsou zbytečné, že nemají výsledku a nemohou ho mít, že tam už nepůjde, že nechá telefonická anebo písemná pozvání bez povšimnutí a posly vyhodí ze dveří - že všechny ty to poznámky jsou protokolovány a už mu velice uškodily. Proč jen se nechce podrobit? Zda se snad neusiluje bez zřetele k času a nákladům, aby jeho spletitá věc byla dána do pořádku? Chce-li přitom z pouhé bujnosti rušit a chce-li, aby došlo k opatřením donucovacím, jichž zůstal až dosud ušetřen? Že dnešní obsílka je poslední pokus. Aby učinil, jak mu libo, aby však uvážil, že vysoký soud nemůže dopustit, aby si někdo z něho tropil žerty.
K. na ten večer zpravil Elsu, že k ní přijde, i nemohl už z tohoto důvodu zajít k soudu; byl rád, že tím může omluvit, proč se k soudu nedostavil, ačkoli by tohoto odůvodnění nikdy nepoužil a ačkoli by velmi pravděpodobně nebyl šel k soudu ani tehdy, kdyby pro ten večer nebyl měl ani nejmenší jiný závazek. Přesto se u vědomí svého dobrého práva zeptal telefonem, co by se stalo, kdyby nepřišel. "Najdeme si vás," byla odpověď. "A budu za to potrestán, že jsem nepřišel dobrovolně?" zeptal se K. a usmál se v očekávání toho, co uslyší. "Ne," byla odpověď. "Výborně," řekl K., "jakou pohnutku mám však mít, abych vyhověl dnešní obsílce?" "Nebývá zvykem, aby člověk na sebe poštval mocenské prostředky soudu," řekl slábnoucí a nakonec mizící hlas. "Je velmi neopatrné, nedělá-li se to," myslil si K. odcházeje, "člověk by přece měl zkusit, aby ty mocenské prostředky poznal."
Neváhaje jel k Else. Pohodlně opřen v rohu povozu, s rukama v kapsách svrchníku - byly už chladné dny -, díval se do živých ulic. S jakousi spokojeností myslil na to, že soudu, pokud je opravdu v činnosti, způsobuje nemalé nesnáze. Nevyjádřil se jasně, zda se k soudu dostaví či nic; soudce tedy čeká, snad čeká dokonce nějaké celé shromáždění, jen K. se k zvláštnímu zklamání galerie nedostaví. Nezmýlen soudem jede tam, kam chce. Na okamžik si nebyl jíst, neudal-li z roztržitosti kočímu adresu soudu, křikl mu proto Elsinu adresu; kočí pokývl, neuslyšel před chvílí žádnou jinou. Od toho večera zapomínal K. ponenáhlu na soud a začaly ho zase zcela zaměstnávat myšlenky na banku, jako v dřívějších dobách.

Cesta k matce

Náhle, u oběda, ho napadlo, že si zajede k matce. Jaro teď skoro už končilo a tím i třetí rok, co ji neviděl. Prosila ho tehdy, aby k ní přijel na své narozeniny, přes všeliké překážky té prosbě vyhověl a dokonce jí slíbil, že u ní stráví každé narozeniny, byl to slib, který ovšem už dvakrát nesplnil. Zato však nechtěl teď čekat až do svých narozenin, ačkoli do nich chybělo jen čtrnáct dní, nýbrž chtěl jet ihned. Řekl si sice, že není zvláštního důvodu, aby jel právě teď, naopak, zprávy, jež dostával pravidelně vždy ob měsíc od bratrance, který měl v tom městečku kupectví a spravoval peníze, jež K. pro matku posílal, byly uspokojivější než kdy předtím. Matka neměla sice daleko do úplného oslepnutí, ale to K. podle zpráv lékařů čekal už po léta; zato se její ostatní stav zlepšil, různé stařecké potíže polevily, místo aby zesílily, alespoň si teď méně stěžovala. Podle bratrancova mínění to snad souviselo s tím, že v posledních letech - K. již za své návštěvy zpozoroval skoro s odporem lehké příznaky- přišla na ni nemírná pobožnost. Bratranec líčil v jednom ze svých psaní velmi názorně, jak si stařenka, jež se dřív jen bídně vlekla, pěkně vykračuje, když se v neděli do něho zavěsí a jde s ním do kostela. A bratranci mohl K. věřit, neboť byl zpravidla úzkostlivý a zveličoval ve svých zprávách spíš věci zlé než dobré.
Než buď tomu jakkoli, K. se teď rozhodl, že pojede; mimo jiné neutěšené sklony zjistil u sebe od nedávna jakousi přecitlivělost, skoro bezmocný sklon povolit všem svým přáním - nu, v tomto případě poslouží ta neřest alespoň dobrému účelu.
Přistoupil k oknu, aby trochu soustředil myšlenky, dal pak ihned odnést jídlo se stolu, poslal sluhu k paní Grubachové, aby jí oznámil, že odjíždí, a aby mu přinesl brašnu, do níž měla paní Grubachová vložit, co by pokládala za potřebné, dal potom panu Kühnovi některé obchodní příkazy pro dobu své nepřítomnosti, sotva se tentokrát pohoršil, že pan Kühne s nezpůsobností, jež se mu již stala zvykem, přijal příkazy s tváří na stranu odvrácenou, jako by věděl zcela dobře, co má učinit, a jako by to přikazování trpěl jen jakožto obřad, a zašel nakonec k řediteli. Když ho požádal o dvoudenní dovolenou, ježto musí zajet k matce, zeptal se ředitel ovšem, je-li K-ova matka nemocna. "Není," řekl K. bez dalšího vysvětlováni. Stál uprostřed pokoje, ruce měl zkříženy v zádech. Se svraštělým čelem přemýšlel. Unáhlil se snad s těmi přípravami k odjezdu? Nebylo by lip, kdyby zůstal zde? Co tam chce? Chce se tam snad rozjet z citlivůstkářství? A z citlivůstkářství zde možná zameškat něco důležitého, nějakou možnost k zásahu, jak se přece může naskytnout každý den, každou hodinu, když proces teď, jak se zdá, odpočívá po celé neděle a nedostihla k němu i jen jediná určitější zpráva? A nevyleká nadto ještě stařenku, což ovšem nezamýšlí, ale což se mimoděk může velmi snadno stát, ježto se teď mnohá věc děje mimo jeho vůli? A matka ani nežádala, aby přijel. Dříve se v bratrancových dopisech pravidelně opakovalo matčino naléhavé zvaní, teď už dlouho ne. Kvůli matce tam tedy nepojede, to je jasné. Jede-li tam však v nějaké naději, která se týká jeho, je dokonalý blázen a utrží si tam v podobě konečného zoufalství mzdu za své bláznovství. Ale jako by všechny tyto pochyby nebyly jeho pochybami, nýbrž jako by se cizí lidé snažili našeptat mu je, setrvával, jako procítaje ze sna, při svém rozhodnutí, že pojede. Ředitel se zatím náhodou anebo, což bylo pravděpodobnější, ze zvláštní šetrnosti ke K-ovi sklonil nad jakési noviny, teď vzhlédl i on, podal vstávaje K-ovi ruku a přál mu bez dalšího dotazování šťastnou cestu.
Popocházeje ve své kanceláři, počkal potom K. ještě na sluhu, ubránil se skoro mlčky náměstkovi ředitele, který několikrát vešel, aby se poptal, proč K. odjíždí, a když měl konečně brašnu, pospíšil ihned dolů k povozu objednanému už předtím. Byl už na schodech, tu se nahoře v posledním okamžiku objevil ještě úředník Kullich, v ruce měl započatý dopis, k němuž si chtěl patrně od K-a vyprosit nějaký pokyn. K. mu sice kynul rukou, aby toho nechal, ale s nechápavostí, jak byla dána tomu plavovlasému hlaváči, neporozuměl Kullich znamení a řítil se, mávaje listem, za K-em skoky, jež ho mohly stát život. K. byl tak rozhořčen, že když ho Kullich dohonil na vnějších schodech, vzal mu dopis z ruky a roztrhal jej. Když se K. potom ve voze otočil, stál Kullich, jenž patrně pořád ještě nepochopil, co to tropí, na témž místě a díval se za odjíždějícím vozem, kdežto vedle něho vrátný hluboko smekal čepici. K. byl tedy přece ještě jedním z nejvyšších úředníků banky; kdyby to popíral, usvědčil by ho vrátný. A matka ho dokonce přes všechno vyvracení má za ředitele banky, a to už po kolik let. V jejím mínění neklesne, jakkoli utrpěla jeho vážnost u jiných. Snad to je dobré znamení, že se právě před odjezdem přesvědčil, že pořád ještě smí úředníkovi, který má dokonce styky se soudem, odnít psaní a roztrhat je bez každé omluvy, aniž mu shoří ruce.

Odtud škrtnuto

...Co by byl ovšem učinil nejraději, to udělat nesměl, dát Kullichovi dva hlasné políčky na jeho bledé oblé tváře. Ale jinak je ta příhoda ovšem znamenitá věc, neboť K. nenávidí Kullicha a nejen Kullicha, nýbrž i Rabensteinera a Kaminera. Myslí, že je nenáviděl odjakživa, jejich přítomnost v pokoji slečny Bürstnerové ho sice teprv na ně upozornila, jeho nenávist je však starší. A v poslední době K. tou nenávistí skoro trpí, neboť ji nemůže ukojit; je tak těžko dostat se jim na kobylku, jsou to teď nejnižší úředníci, všichni naprosto podřadní, nebudou postupovat, leda pod tlakem služebních let, a i tu pomaleji než kdokoliv, je tedy skoro nemožné navalit jim do cesty nějakou překážku; žádná překážka cizí rukou ustrojená nemůže být tak velká jako Kullichova hloupost, Rabensteinerova lenivost a Kaminerova odporná podlézavá skromnost. Jediné, co by se proti nim dalo podniknout, bylo by způsobit, aby dostali výpověď, toho však by se dokonce dalo dosíci velmi snadno, několik K-ových slov řediteli by postačilo, ale to je K-ovi proti mysli. Snad by tak učinil, kdyby se náměstek ředitele, jenž si zjevně anebo potají oblibuje vše, co K. nenávidí, za tu trojici zasadil, ale ku podivu zde náměstek ředitele dělá výjimku a chce to, co chce K.

Státní zástupce

Přes znalost lidí i světa, kterou si K. získal za své dlouhé služební doby v bance, připadala mu přece společnost u jeho hostinského stolu vždy čímsi nadmíru úctyhodným a nezapíral si nikdy, že je pro něho velkou ctí, přináleží-li k takové společnosti. Skládala se téměř výhradně ze soudců, státních zástupců a advokátů, bylo připuštěno též několik mladičkých úředníků a advokátních koncipientů, sedávali však na nejspodnějším konci stolu a směli se do rozpravy vmísit jen tehdy, obrátil-li se někdo na ně zvláštní otázkou. Takové otázky měly však ponejvíce jen za účel, aby společnost obveselily, zejména státní zástupce Hasterer, který byl obyčejně K-ovým sousedem, liboval si v tom, že mladé pány na tento způsob zahanboval. Jakmile roztáhl velkou, hustě ochmýřenou ruku uprostřed na stole a obrátil se k dolnímu konci, všichni už zbystřili sluch. A když se tam některý ujal dané otázky, ale buď ji ani nedovedl rozřešit podle smyslu, anebo se hloubavě díval do svého piva, anebo místo aby mluvil, jen lapal vzduch čelistmi anebo dokonce - to bylo nejhorší - nezadržitelným vodopádem hájil mínění nesprávné anebo neověřené, tu sebou starší páni s úsměvem vrtěli na židlích a zdálo se, že teprv teď jim začíná být útulno. Opravdu vážné odborné rozhovory zůstávaly vyhrazeny jen jim.
K. se do této společnosti dostal s jedním advokátem, právním zástupcem banky. Bývala doba, kdy K. s advokátem míval v bance dlouhé rozmluvy až pozdě do večera, a dalo se pak samo sebou, že K. s advokátem u jeho hostinského stolu večeřel a že se mu v té společnosti zalíbilo. Viděl tam samé učené, vážné, v jistém smyslu mocné pány, jejichž zotavení záleželo v tom, že se snažili rozřešit nesnadné, s obyčejným životem jen zdaleka souvisící otázky a že se s tím pachtili do úmoru. I když sám mohl ovšem jen zřídkakdy nějak zasáhnout, měl přece možnost, aby se dověděl mnohou věc, která mu dříve nebo později mohla i v bance být na prospěch, a mimo to mohl navázat osobní styky se soudem, jež jsou vždy prospěšné. Ale zdálo se, že i společnost ho má ráda ve svém středu. Jakožto obchodní odborník byl brzy uznán a jeho mínění v takových věcech se pokládalo za pravdu nezvratnou - i když se to uznání neobešlo zcela bez ironie. Stalo se nezřídka, že dva odborníci, kteří posuzovali různě nějakou otázku z obchodního práva, vyžádali si od K-a jeho mínění o skutkové povaze a že se pak K-ovo jméno vracelo ve všech řečích a replikách a bylo zatahováno až do nejabstraktnějších zkoumání, kterým K. už dávno nestačil. Ovšem se mu ponenáhlu mnohá věc vyjasnila, zejména ježto měl ve státním zástupci Hastererovi dobrého poradce, který se s ním sblížil i přátelsky. Doprovázel ho dokonce dosti často v noci domů. Nemohl však dlouho přivyknout chůzi po boku toho obra, který se s ním vedl pod paží a který ho mohl zcela nenápadně ukrýt ve svém řasnatém plášti.
Časem si však na sebe zvykli do té míry, že se setřely všechny rozdíly vzdělání, povolání, věku. Stýkali se spolu, jako by k sobě náleželi odjakživa, a zdál-li se v jejich vztahu jeden z nich po vnější stránce nadřazen, nebyl to Hasterer, nýbrž K., neboť jeho praktickým zkušenostem se ponejvíce dostalo za pravdu, ježto byly získány tak bezprostředně, jak nelze nikdy od soudního stolu.
Toto přátelství se ovšem u hostinského stolu brzo rozhlásilo, zapomnělo se napolo, kdo K-a do společnosti uvedl, teď byl zajisté K-ovou záštitou Hasterer; kdyby K-ovo usedlické právo narazilo na pochybnosti, mohl se plným právem dovolat Hasterera. Tím však nabyl K. zvláštního přednostního postavení, neboť Hasterer byl stejně vážen, jako se ho obávali. Mohutnost a obratnost jeho právnického myšlení byla sice velmi podivuhodná, ale po této stránce se mu mnohý z pánů vyrovnal, jestliže ho nepředčil, nikdo však nestačil divosti, s níž hájil své mínění. K-ovi se zdálo, že Hasterer, nemůže-li odpůrce přesvědčit, nahání mu alespoň strach, již před jeho nataženým ukazovákem mnozí ucouvli. Vypadalo to pak, jako by odpůrce zapomínal, že je ve společnosti dobrých známých a kolegů, že přece běží jen o theoretické otázky, že se mu ve skutečnosti zajisté nemůže nic stát - ale zmlkl, a již potřást hlavou znamenalo odvahu. Trapná podívaná se naskytla, když odpůrce seděl daleko, Hasterer poznal, že na tu vzdálenost nelze se dohodnout, když pak odsunul talíř s jídlem a pomalu vstal, aby si k tomu člověku zašel. Kdo seděli poblíž, zvrátili pak hlavy, aby pozorovali jeho tvář. Byly to ovšem jen poměrně vzácné výjevy, především ho rozčilovaly téměř jen právnické otázky, a to hlavně takové, jež se týkaly procesů, které on sám kdysi anebo právě teď vedl. Nešlo-li o takové otázky, byl přívětivý a klidný, jeho smích zněl roztomile a jeho vášeň mířila k jídlu a pití. Někdy se dokonce stalo, že vůbec neposlouchal obecnou zábavu, obrátil se ke K-ovi, položil paži na opěradlo jeho židle, vyptával se ho tlumeným hlasem po bance, mluvil potom o své vlastní práci anebo též o svých dámských známostech, které ho zabavovaly téměř neméně než soud. Nikdo ho neviděl takto rozprávět s kýmkoli jiným ve společnosti, a opravdu se mnohdy stalo, že když někdo chtěl Hasterera o něco poprosit - ponejvíce šlo o smíření s nějakým kolegou - přišel nejdřív ke K-ovi a požádal ho o prostředkování, jehož se K. po každé rád a se snadným úspěchem ujal. Byl vůbec, nevyužívaje po této stránce svého vztahu k Hastererovi, ke všem velmi zdvořilý a skromný a dovedl, což bylo ještě důležitější než skromnost a zdvořilost, správně rozlišovat mezi hodnostními stupni besedníků a chovat se ke každému podle jeho hodnosti. Ovšem ho Hasterer v těch věcech zas a zas poučoval, byly to jediné předpisy, proti kterým se Hasterer neprohřešil ani v nejrozčilenější debatě. Proto se také k mladým pánům dole u stolu, kteří neměli skoro ještě žádnou hodnost, obracel vždy jen obecnými slovy, jako by to nebyli jednotlivci, nýbrž jen jakýsi zhnětený chumel. Právě tito pánové mu však prokazovali největší pocty, a když k jedenácté povstal, aby šel domů, hned některý z nich přiskočil a pomohl mu do těžkého pláště, a jiný zas mu s hlubokou úklonou otevřel dveře a držel je ovšem ještě i ve chvíli, kdy K. za Hastererem opouštěl místnost.
Kdežto v první době K. doprovodil Hasterera kus cesty anebo také Hasterer doprovodil K-a, končily se později takové večery zpravidla tím, že Hasterer K-a požádal, aby s ním šel do jeho bytu a pobyl chvíli u něho. Seděli pak ještě asi hodinu, pili likéry a kouřili doutníky. Tyto večery byly Hastererovi tak milé, že se jich nechtěl vzdát ani tehdy, když měl u sebe po několik neděl jakousi ženštinu Helenu. Byla to tlustá obstárlá žena s nažloutlou pletí a černými kadeřemi, jež se jí zavíjely kolem čela. K. ji zprvu viděl jen v posteli, tam lehávala zpravidla hodně nestoudně, čtla nějaký sešitový román a nedbala, o čem pánové hovoří. Teprv když čas pokročil, začala se protahovat, zívala a třeba i hodila sešitem svého románu po Hastererovi, nemohla-li na sebe upoutat pozornost jinak. Hasterer pak s úsměvem vstal a K. se poroučel. Později ovšem, když Hasterer začínal mít Heleny dost, rušila schůzky citelně. Očekávala teď pány po každé úplně oděna, a to obyčejně v šatech, jež asi pokládala za velkou vzácnost a krásu, byly to však ve skutečnosti staré přetížené plesové šaty a zvlášť nepříjemně se vtíraly několika řadami dlouhých třásní, jimiž byly ověšeny. Jak ty šaty přesně vypadají, K. vůbec ani nevěděl, zpěčoval se jaksi podívat se na ně a seděl po celé hodiny s očima zpola sklopenýma, zatím co ona, pohupujíc se v bocích, chodila po pokoji anebo seděla v jeho blízkostí a později, když její postavení v domě bylo víc a víc neudržitelné, pokoušela se ve své tísni vzbudit Hastererovu žárlivost tím, že si K-a nadcházela. Byla to jen tíseň, nikoli zloba, když se s obnaženými, otylými, mastnými zády nakláněla přes stůl, přibližovala obličej ke K-ovi a chtěla ho tak donutit, aby vzhlédl. Dosáhla tím jen, že se K. při nejbližší příležitostí zdráhal zajít k Hastererovi, a když tam po nějaké době přišel přece, byla Helena už s konečnou platností poslána pryč; K. to přijal jako věc, jež se rozumí sama sebou. Zůstali toho večera zvlášť dlouho pospolu, připili si z Hastererova podnětu na bratrství a K. byl cestou domů skoro trochu omámen tím kouřením a pitím.
Právě příštího dopoledne poznamenal ředitel v bance za obchodního rozhovoru, že myslí, že K-a včera večer viděl. Nemýlí-li se, šel K. zavěšen do státního zástupce Hasterera. Zdálo se, že ředitel v tom spatřuje věc tak podivnou, že - srovnávalo se to ovšem také s jeho obvyklou přesností - uvedl dokonce kostel, u jehož průčelí poblíž kašny K-a potkal. Kdyby byl chtěl popsat fatu morganu, nebyl by se mohl vyjádřit jinak. K. mu vysvětlil, že státní zástupce je jeho přítel a že opravdu šli včera večer podle toho kostela. Ředitel se udiven usmál a vybídl K-a, aby se posadil. Byl to jeden z okamžiků, pro něž K. měl ředitele v takové lásce, z okamžiků, v nichž se z toho slabého, chorého, pokašlávajícího, nejodpovědnější prací přetíženého muže prodírala jakási starostlivost o K-ovo blaho a jeho budoucnost, starostlivost, o níž se ovšem na způsob jiných úředníků, kteří u ředitele zažili něco podobného, mohlo říci, že je chladná a vnější, jež nebyla než dobrým prostředkem, jak k sobě na léta připoutat cenné úředníky obětováním dvou minut buď tomu jakkoli, K. se v těchto okamžicích řediteli poddával. Snad mluvil také ředitel s K-em poněkud jinak než s ostatními, ne totiž že by byl zapomínal na své nadřazené postavení, aby se takto s K-em spolčil- to dělal zpravidla v obyčejném obchodním styku- zde však se zdálo, že zapomněl právě na K-ovo postavení a mluvil s ním jako s děckem anebo jako s nevědomým mladíkem, který se teprv uchází o místo a z nějakého nepochopitelného důvodu vzbudil ředitelovu zálibu. K. by byl takovou mluvu zajisté nestrpěl od nikoho jiného, ani od samého ředitele, kdyby nebyl myslil, že ředitelova starostlivost je upřímná, anebo kdyby ho alespoň nebyla dokonale okouzlovala možnost této starostlivosti, jak se mu jevila v takových okamžicích. K. poznal svou slabost; snad měla příčinu v tom, že po této stránce bylo na něm opravdu ještě cosi dětinného, ježto nikdy- nepoznal péči rodného otci, který umřel ve velmi mladých letech, a ježto brzo opustil domov a vždy spíš odmítal než loudil něžnost matky, která poloslepá žila ještě na venkově v neměnném městečku a kterou naposled navštívil asi před dvěma lety.

"O tomto přátelství jsem neměl ani tušení," řekl ředitel a jen slabý přívětivý úsměv mírnil přísnost těchto slov.

Poznámka: Tento úryvek by se byl bezprostředně připínal k sedmé kapitole románu. Jeho začátek je napsán na list, na kterém jsou opsány závěrečné věty sedmé kapitoly.

Dům

Aniž tím zprvu sledoval určitý úmysl, snažil se K. při různých příležitostech vyzvědět, kde má sídlo úřad, od něhož přišlo první udání v jeho věci. Dověděl se to bez nesnází, jak Titorelli, tak i Wolfahrt mu na první pozeptání pověděli přesné číslo domu. Později Titorelli s úsměvem, který měl vždy pro tajné záměry, jež mu nebyly předloženy k posouzení, doplnil informaci tím, že tvrdil, že právě tento úřad nemá nejmenšího významu, že jen vyhlašuje, co mu bylo přikázáno, a že je jen nejnižším orgánem velké prokuratury, jež je ovšem stranám nedostupná. Přeje-li si tedy někdo něco od prokuratury-lidé mají, rozumí se, vždy mnoho přání, ale není vždy moudré projevit je -, musí se ovšem obrátit na jmenovaný podřízený úřad, tím však ani nepronikne sám k vlastní prokuratuře, ani se mu nepodaří, aby tam vůbec kdy tlumočil své přání cestou instanční.
K. znal již malířovu povahu, proto neodporoval, také se dále nepoptával, nýbrž jen pokývl a vzal ta slova na vědomí. Zase se mu zdálo, jako již často v poslední době, že Titorelli, pokud jde o týranost, je štědrou náhradou za advokáta. Rozdíl byl jen v tom, že K. nebyl Titorellimu tak nadobro vydán a že by ho byl mohl bez okolků setřást, kdykoli by se mu zachtělo, že dále Titorelli byl nadmíru sdílný, ba žvanivý, byť dříve víc než nyní, a že konečně K. mohl zajisté Titorellimu jeho týrání oplatit.
A to také v této věci dělal, mluvil o tom domě nezřídka takovým způsobem, jako by Titorellimu něco zamlčoval, jako by byl navázal styky s tím úřadem, jako by však dosud nebyly dospěly tak daleko, aby se o nich mohlo bez nebezpečí povědět, snažil-li se však Titorelli poté přimět ho k bližším údajům, K. náhle začal o něčem jiném a dlouho pak o tom už nepromluvil. Radoval se z takových drobných úspěchů, myslil pak, že se už vyzná daleko lépe v lidech z okolí soudu, že si s nimi už může zahrávat, že se skoro sám už dostává do jejich cechu, že alespoň na okamžiky získává lepší přehled, který jim jaksi umožňuje první soudní stupeň, na němž stojí. Co by záleželo na tom, kdyby přece jednou přišel o své postavení zde dole? I pak je tam ještě možnost záchrany, je jen třeba, aby vklouzl do řad těch lidí, když mu, pro svou nízkost anebo z jiných důvodů, nemohou pomoci v jeho procesu, mohou ho přece přijmout mezi sebe a ukrýt, ba nemohou se, provede-li všechno s náležitou rozvahou a potají, vůbec ani zpěčovat, aby mu takto posloužili, zejména ne Titorelli, jehož blízkým známým a dobrodincem se přece nyní stal.
Takovými a podobnými nadějemi se K. kojil nikoli snad denně, zpravidla ještě dobře rozlišoval a měl se na pozoru, aby nepřehlížel anebo nepřeskakoval nějakou nesnáz, někdy však - ponejvíce to byly stavy úplné vyčerpanosti večer po práci - čerpal útěchu z nejnepatrnějších a nadto nejmnohoznačnějších příběhů dne. Obyčejně ležel pak na pohovce své kanceláře - nemohl už opustit kancelář, aby se předtím nezotavil hodinu na pohovce - a řadil v myšlenkách pozorování k pozorování. Neomezoval se výhradně na lidi, kteří byli v souvislosti se soudem, zde v dřímotě se všichni směšovali, zapomínal pak na velkou práci soudu, bylo mu, jako by byl jediný obžalovaný, a všichni ostatní se prolínali páté přes deváté, jako úředníci a právníci na chodbách nějaké soudní budovy, i nejtupější měli bradu skloněnou na prsa, odulé rty a ztrnulý pohled odpovědného přemýšlení. Vždy se pak, jakožto celistvá skupina, zjevili nájemníci paní Grubachové, stáli pospolu, hlava na hlavě, s otevřenými ústy, jako obžalobný sbor. Bylo mezi nimi mnoho neznámých, nebol K. se už dávno ani trochu nestaral o záležitosti pensionu. Ti mnozí neznámí však způsobovali, že mu bylo nevolno, měl-li se skupinou zabývat blíž, což však někdy musil učinit, hledal-li v ní slečnu Bürstnerovou. Přehlédl na příklad skupinu letmým pohledem a najednou mu zasvítily vstříc dvě úplně cizí oči a zadržely ho. Nenašel pak slečnu Bürstnerovou, ale když potom, aby se vystříhal každého omylu, hledal nanovo, našel ji právě uprostřed, jak klade paže kolem dvou pánů, kteří jí stojí po boku. Působilo to na něho dojmem nekonečně nepatrným, zejména proto, že ta podívaná nebyla nic nového, nýbrž jen nezahladitelná vzpomínka na fotografii na koupališti, kterou jednou viděl v pokoji slečny Bürstnerové. Přesto zaháněla ta podívaná K-a pryč od skupiny, a i když se k ní ještě kolikrát vrátil, přece teď dlouhými kroky křížem krážem pospíchal soudní budovou. Vyznal se vždy velmi dobře ve všech místnostech, zapadlé chodby, o kterých bylo jisté, že je dosud nikdy neviděl, připadaly mu důvěrně známé, jako by to byl odedávna jeho byt, jednotlivosti se mu zas a zas vtiskaly s nejbolestnější zřetelností do mozku, tak se na příklad v jedné předsíni procházel jakýsi cizinec, byl oblečen podobně jako zápasník s býky, pás se mu vřezával do těla jako vrýpán noži, jeho kratičký, ztrnule odstávající kabátek byl ze žlutavých krajek háčkovaných z hrubé niti a ten člověk se nechával napořád od K-a obdivovat, neustávaje ani na okamžik ve svém procházení. Sehnut se K. plížil kolem něho a obdivoval se mu očima napjatě vyvalenýma. Znal všechny kresby krajek, všechny vadné třásně, každičké vykroužení kabátku, a přece se dosud nenabažil dívání. Či spíše, už se dávno nabažil dívání, anebo, ještě správněji, nechtěl se nikdy dívat, ale nepouštělo ho to. "Jaké maškarády má cizina na obdiv!" myslil si a poulil oči ještě víc. A v doprovodu toho muže zůstával tak dlouho, až sebou házel na pohovce a tiskl obličej do kůže.

Odtud škrtnuto.

Tak ležel dlouho a teď opravdu odpočíval. Uvažoval sice i teď, ale potmě a nerušen. Nejraději myslil na Titorelliho. Titorelli seděl na židli a K. před ním klečel, hladil mu paže a lichotil mu, jak jen mohl. Titorelli věděl, po čem K. touží, ale dělal, jako by to nevěděl, a trochu ho tím mučil. Ale K. zas věděl, že nakonec všechno vymůže, neboť Titorelli je lehkovážný, snadno zvládnutelný člověk bez přísného smyslu pro povinnost a je nepochopitelné, že si soud vůbec něco začal s takovým člověkem. K. poznal: zde lze prorazit, jestliže vůbec kde. Nedal se zmást Titorelliovým nestoudným úsměvem, jímž se malíř se vztyčenou hlavou usmíval do prázdna, trval na své prosbě a zašel tak daleko, že rukama dokonce hladil Titorelliovy tváře. Nenamáhal se přespříliš, byl skoro nedbalý, protahoval to z poživačnosti, byl si jist úspěchem. Jak prostá věc je přelstít ten soud! Jako by se podvoloval jakémusi přírodnímu zákonu, sklonil se Titorelli konečně k němu, přívětivé pomalé zamhouření očí projevovalo, že je ochoten splnit prosbu, pevným stiskem podal K-ovi ruku. K. vstal, bylo mu, jak se rozumí, trochu slavnostně, ale Titorelli teď už nestrpěl žádnou slavnostnost, objal K-a a táhl ho v běhu s sebou. Hned byli v soudní budově a spěchali po schodech, ale nikoli jen nahoru, nýbrž nahoru dolů, bez nejmenší námahy, lehce jako člun ve vodě. A právě když se K. díval na své nohy a dospíval k závěru, že ten krásný způsob pohybu nemůže už přináležet jeho dosavadnímu nízkému životu, právě teď, nad jeho skloněnou hlavou, nastala proměna. Světlo, jež dosud vpadalo zezadu, přeskočilo a zaproudilo najednou oslnivě zpředu. K. vzhlédl, Titorelli mu přikývl a otočil ho. Zas byl K. na chodbě soudní budovy, ale vše bylo klidnější a prostší. Nebylo žádných nápadných podrobností, K. obsáhl vše jediným pohledem, odloučil se od Titorelliho a šel po svých. K. měl dnes na sobě nové dlouhé, tmavé šaty, byly blaživě teplé a těžké. Věděl, co se s ním stalo, ale byl tím tak šťasten, že si to ještě nechtěl přiznat. V koutě jedné chodby, po jejíž jedné zdi byla otevřena velká okna, našel na hromadě rozprostřeny své dřívější šaty, černý žaket, ostře pruhované kalhoty a na nich košili s třaslavými rukávy.

Boj s náměstkem ředitele

Jednou ráno cítil K. mnohem větší svěžest a odolnost než jindy. Na soud si sotva vzpomněl; napadl-li ho však, zdálo se mu, že by bylo snadné, celou tu nepřehlednou velkou organisaci lehce popadnout, vyrvat a rozbít, jakmile by se jen podařilo dohmatat se potmě jakési skryté rukojeti. Jeho neobyčejný stav zlákal dokonce K-a k tomu, že pozval náměstka ředitele, aby přišel do jeho kanceláře a pojednal s ním o obchodní záležitosti, která naléhala už po nějaký čas. Po každé při takové příležitosti se náměstek ředitele tvářil, jako by se byl jeho poměr ke K-ovi v posledních měsících ani trochu nezměnil. Klidně přišel, jako v dřívějších dobách stálého soutěžení s K-em, klidně vyslechl, co K. uváděl, projevil drobnými důvěrnými, ba kamarádskými poznámkami svou účast a mátl K-a jen tím, v čemž však nemusil být žádný úmysl, že se ničím nedal odvrátit od jádra obchodní věci, jevil pro tu věc pohotovost takřka až do dřeni své bytosti, kdežto K-ovy myšlenky se před tímto vzorem svědomitosti ihned začaly rojit na všechny strany a přinutily ho, aby tu věc skoro bez odporu ponechal náměstkovi. Jednou to bylo tak zlé, že K. nakonec jen zpozoroval, jak náměstek ředitele najednou vstal a vrátil se mlčky do své kanceláře. K. nevěděl, co se stalo, bylo možné, že rozmluva skončila v úplném pořádku, stejně možné bylo však, že náměstek ředitele ji přerušil, protože ho K. bezděky urazil anebo protože říkal nesmysly anebo protože náměstek ředitele nabyl naprostého přesvědčení, že K. ho neposlouchá a že se zabývá jinými věcmi. Bylo však dokonce možné, že K. učinil nějaké směšné rozhodnutí, anebo že náměstek ředitele takové rozhodnutí z něho vylákal a že teď pospíší, aby je uskutečnil K-ovi na škodu. Ostatně se k té věci už nevrátili, K. ji nechtěl připomenout a náměstek ředitele zůstával nesdílný ; ovšem se prozatím také neprojevovaly nijaké zjevné následky. Zajisté však se K. tím příběhem nedal odstrašit; jakmile se jen naskytla vhodná příležitost a měl i jen trochu sil, byl už u náměstkových dveří, aby k němu zašel anebo aby ho k sobě pozval. Nebylo už dosti času, aby se před ním schovával, jako činíval dřív. Nedoufal už v brzký rozhodující úspěch, který by ho naráz zbavil všech starostí a sám sebou zase zjednal bývalý poměr k náměstkovi ředitele. K. poznával, že nesmí ustat; ucouvne-li, jak by si toho snad žádaly skutečnosti, vznikne nebezpečí, že se možná už nikdy nedostane kupředu. Náměstek ředitele nesměl být ponecháván v domněnce, že K. je vyřízen, nesměl s touto domněnkou klidně sedět ve své kanceláři, bylo třeba ho znepokojovat. Bylo třeba, aby se co možná často dovídal, že K. je na živu a že jako všechno, co žije, může jednoho dne překvapit novými schopnostmi, nechť se dnes zdá sebemíň nebezpečný. Někdy si K. sice říkal, že touto metodou nebojuje o nic jiného než o svou čest, neboť nemohlo mu vlastně prospět, když se ve své slabostí napořád staví proti náměstkovi ředitele, posiluje jeho sebecit a dává mu možnost, aby činil pozorování a zařizoval se přesně podle okamžitých poměrů. Ale K. by své chování ani nebyl dovedl změnit, podléhal šalebným představám, byl někdy najisto přesvědčen, že se právě teď může bez starosti měřit s náměstkem ředitele; nejnezdárnější zkušenosti ho nepoučily; co se mu nepodařilo desaterým pokusem, o tom se domníval, že to vymůže jedenáctým, ačkoli se až dosud vždy všechno zcela jednostejně událo v jeho neprospěch. Když pak po takovém utkání zůstal sám, vyčerpán, zpocen, s prázdnou hlavou, nevěděl, co ho před chvílí pudilo k náměstkovi ředitele, zda naděje nebo zoufalství, příště však spěchal zas jen a jen s nadějí ke dveřím náměstka ředitele.
Odtud škrtnuto až k slovům "zvláštní případy".
Toho rána zdála se ta naděje obzvlášť oprávněna. Náměstek ředitele pomalu vešel, přidržoval si ruku k čelu a stěžoval si na bolesti hlavy. K. chtěl zprvu na tuto poznámku odpovědět, rozmyslil si to však a začal ihned s obchodními výklady, nestaraje se nijak o náměstkovy bolesti hlavy. Bud však, že bolesti nebyly velké, buď že zájem o věc je na nějaký čas zapudil, náměstek ředitele za rozhovoru sňal ruku s čela a odpovídal jako vždycky, pohotově a skoro bez uvažování, jako vzorný žák, který odpověďmi vpadá do otázek. K. mu tentokrát mohl čelit a dovedl ho několikrát odrazit, ale vzpomínka na náměstkovy bolesti hlavy ho napořád rušila, jako by ty bolesti byly pro náměstka ředitele nikoli nevýhodou, nýbrž výhodou. Jak podivuhodně ty bolesti snáší a zvládá! Někdy se usmál, aniž to bylo odůvodněno jeho slovy, vypadalo to, jako by se vychloubal, že ho bolí hlava, že však to není na překážku jeho myšlení. Mluvilo se o zcela jiných věcech, zároveň to však byl němý rozhovor, za něhož náměstek ředitele sice nepopíral, že má prudké bolesti hlavy, ale vždy také podotýkal, že to jsou jen nevinné bolesti, tedy zcela jiné než bolesti, jakými trpívá K. A nechťsi K. odporoval, způsob, jakým se náměstek ředitele dovedl vypořádat se svými bolestmi, ho vyvracel. zároveň však mu dával příklad. Též on se může uzavřít proti všem starostem, jež nenáleží k jeho povolání. Je jen třeba, aby se přidržoval práce ještě víc než dosud, aby v bance zavedl nová zařízení, jejichž zachovávání by ho trvale zaměstnávalo, aby návštěvami a cestami zpevnil své poněkud uvolněné styky s obchodním světem, aby častěji podával řediteli zprávy a snažil se získat od něho zvláštní příkazy.
Tak bylo i dnes. Náměstek ředitele ihned vešel, zastavil se pak blízko u dveří, očistil si podle svého nového zvyku skřipec a podíval se nejdřív na K-a a potom, aby se nezabýval příliš nápadně K-em, soustředěněji také po celém pokoji. Vypadalo to, jako by používal příležitosti, aby zkoušel bystrost svých očí. K. odolal těm pohledům, dokonce se pousmál a vybídl náměstka ředitele, aby se posadil. Sám sebou hodil do svého křesla, přisunul je co možná blízko k náměstkovi ředitele, vzal ihned potřebné doklady se stolu a začal se svou zprávou. Zprvu se zdálo, jako by náměstek ředitele sotva poslouchal. Deska K-ova psacího stolu byla obklopena nízkým vyřezávaným zábradlím. Celý psací stůl byl výtečná práce a také zábradlíčko tkvělo pevně v dřevě. Ale náměstek ředitele se tvářil, jako by byl právě teď zpozoroval uvolněné místo, a pokoušel se napravit vadu tím, že ukazovákem bušil do zábradlíčka. K. chtěl proto svou zprávu přerušit, což však náměstek ředitele nestrpěl, ježto, jak prohlásil, i tak všechno dopodrobna slyší a chápe. Kdežto však K. prozatím z něho nemohl dostat žádnou věcnou poznámku, zdálo se, že zábradlíčko vyžaduje zvláštních opatření, neboť náměstek ředitele vytáhl teď z kapsy kapesní nůž, vzal jakožto páku na druhém konci K-ovo pravítko a pokoušel se zábradlíčko nadzvednout, asi za tím účelem, aby je pak snadněji mohl vrazit do tím větší hloubky. K. do své zprávy pojal zcela novotářský návrh, od něhož očekával, že zapůsobí na náměstka ředitele zvláštním dojmem, a když teď dospěl k návrhu, nemohl ani ustat, tak velmi ho zaujala jeho práce anebo spíše tak velmi se radoval z vědomí nyní pořád vzácnějšího, že zde v bance ještě něco znamená a že jeho myšlenky mají tolik síly, aby ho ospravedlnily. Snad je dokonce tento způsob obhajoby nejlepším způsobem nejen v bance, ale i v procesu, snad je daleko lepší než každá jiná obhajoba, o kterou se už pokusil anebo kterou se zanáší. V pospěchu své řeči neměl K. ani čas, aby náměstka ředitele výslovně odvrátil od jeho práce se zábradlíčkem, jen dvakrát nebo třikrát přejel za předčítání volnou rukou jakoby klidnivě po zábradlíčku, aby tím, nevěda skoro o tom, ukázal náměstkovi ředitele, že zábradlíčko je bez vady a že, i kdyby mělo nějakou chybičku, je teď poslouchání důležitější a také slušnější než všechny opravy. Ale náměstka ředitele, jak se často stává u čilých, jen duchovně činných lidí, ta řemeslná práce rozehřála, kus zábradlíčka byl nyní opravdu povytažen a šlo teď o to, vpravit sloupky zas do přináležitých děr. To bylo nesnadnější než všechna dosavadní práce. Náměstek ředitele musil povstat a zkusit oběma rukama, aby zábradlíčko vtlačil do desky. Přes všechnu vynakládanou sílu se to však nechtělo podařit. K. za předčítání - jež ostatně střídal s častou volnou řečí - postřehl jen nejasně, že náměstek ředitele vstal. Ačkoli náměstkovo vedlejší zaměstnání sotva kdy ztratil zcela z očí, domníval se přece, že náměstek vstal také v nějaké souvislosti s jeho zprávou, vstal tedy rovněž, a tiskna prst pod jakési číslo, podával náměstkovi jakýsi doklad. Náměstek ředitele však zatím poznal, že tlak rukou nestačí, i posadil se bez rozmýšlení celou svou váhou na zábradlíčko. Teď se věc ovšem zdařila, sloupky skřípavě vjely do děr, jeden sloupek se však v tom spěchu ohnul a na jednom místě se rozlomila útlá hoření lišta. "Špatné dřevo," řekl náměstek ředitele rozmrzen.