Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola třetí

V prázdné zasedací síni
Student
Kanceláře

K. čekal příštího týdne den co den na opětné vyrozumění, nemohl uvěřit, že soud tak doslova přistupuje na K-ovo prohlášení, že se vzdává výslechů, a když čekané vyrozumění až do soboty večer opravdu nepřišlo, předpokládal, že je mlčky obeslán do téhož domu na touž dobu. Odebral se tam tedy v neděli zase, šel tentokrát rovnou po schodech a chodbách; několik lidí, kteří si ho připamatovali, pozdravilo ho u svých dveří, on však se nemusil už nikoho ptát a dostal se brzo ke správným dveřím. Na jeho zaklepání mu ihned otevřeli, a neohlížeje se valně po známé ženě, jež zůstala stát u dveří, chtěl hned do vedlejšího pokoje. "Dnes není schůze," řekla žena. "Proč by nebyla schůze?" zeptal se a nechtěl tomu věřit. Ale žena ho přesvědčila tím, že otevřela dveře vedlejšího pokoje. Byl opravdu prázdný a vypadal v té prázdnotě ještě žalostněji než minulou neděli. Na stole, který stál beze změny na pódiu, leželo několik knih. "Mohu se podívat na ty knihy?" zeptal se K., nikoli ze zvláštní zvědavosti, nýbrž jen aby cesta sem nebyla úplně zbůhdarma. "Ne," řekla žena a zavřela zas dveře, "není to dovoleno. Ty knihy náleží vyšetřujícímu soudci." "Ach tak," řekl K. a pokývl hlavou, "ty knihy jsou asi zákoníky, a náleží k povaze toho soudnictví, že odsuzuje lidi nejen nevinné, ale i nevědoucí: "Takové to už bude," řekla žena, jež mu neporozuměla. "Nuže, pak tedy zase jdu," řekl K. "Mám vyšetřujícímu soudci něco hlásit?" zeptala se žena. "Vy ho znáte?" optal se K. "Ovšem," řekla žena, "vždyť můj muž je soudní sluha." Teprv teď zpozoroval K., že pokoj, v němž minulou neděli stály jen necky, je teď úplně zařízeným obytným pokojem. Žena si povšimla jeho údivu a řekla: "Ano, máme zde volný byt, musíme však ve dnech, kdy je schůze, pokoj vyklidit. Postavení mého muže má mnohou nevýhodu." "Nedivím se ani tak tomu pokoji," řekl K. a zadíval se na ni zlobným pohledem, "jako tomu, že jste provdána." "Narážíte snad na to, co se stalo v poslední schůzi, jak jsem vás vyrušila ve vaší řeči?" ptala se žena. "Ovšem," řekl K., "dnes to mám už za sebou a skoro jsem na to už zapomněl, ale tehdy mě to skoro rozzuřilo. A teď říkáte sama, že jste provdaná žena." "Nebylo vám to na škodu, že vaše řeč byla přerušena. Byly pak o vás ještě velmi nepříznivé řeči." "Budiž," řekl K. uhýbavě, "ale vás to neomlouvá." "Mne omluví každý, kdo mě zná," řekla žena, "ten, co mě tehdy objímal, pronásleduje mě už dávno. Možná, že nejsem svůdná pro každého, ale pro něho jsem. Není proti tomu ochrany, také můj muž se s tím už smířil; chce-li si zachovat své místo, musí to strpět, protože ten člověk je student a dostane se podle všeho k větší moci. Je mi pořád v patách, právě když jste přicházel, odešel." "Hodí se to ke všemu ostatnímu," řekl K., "nepřekvapuje mě to." "Vy zde asi chcete to a ono zlepšit?" zeptala se žena pomalu a zkoumavě, jako by říkala něco, co je jak pro ni, tak i pro K-a nebezpečné. "Vybrala jsem si to už z vaší řeči, ta se mi velmi líbila, co by záleželo na mně. Slyšela jsem, pravda, jen část, začátek jsem zameškala, a když jste končil, ležela jsem s tím studentem na zemi. - Vždyť je to tak hnusné," řekla po pomlce a chopila se K-ovy ruky. "Myslíte, že se vám podaří tady něco zlepšit?" K. se usmál a pootočil svou ruku v jejích měkkých dlaních. "Vlastně," řekl, "nejsem od nikoho zjednán, abych zde něco zlepšil, jak tomu říkáte, a kdybyste to na příklad řekla vyšetřujícímu soudci, sklidila byste za to výsměch anebo potrestání. z vlastní újmy bych se věru nebyl vměšoval do těch věcí, a že to soudnictví tady potřebuje nápravu, to by mě nebylo nikdy znepokojovalo. Ale tím, že jsem prý byl zatčen- jsem totiž zatčen-, byl jsem donucen, abych zde zasáhl, a to kvůli sobě. Mohu-li však přitom také vám něčím prospět, rozumí se, že to velmi rád učiním. Ne snad jen z lásky k bližnímu, nýbrž mimo to i proto, že také vy mi můžete pomoci." "Jak jen bych mohla?" zeptala se žena. "Tím, že mi na příklad teď' ukážete tam ty knihy na stole." "Ale ráda," zvolala žena a táhla ho chvatně za sebou. Byly to staré, ohmatané knihy, vazba jedné z nich byla uprostřed skoro rozlomena, kusy spolu souvisely jen vlákny. "Jak špinavé je zde všechno," řekl K. potřásaje hlavou, a žena utřela zástěrou prach alespoň s povrchu, než se K. mohl chopit knih. K. otevřel hoření knihu, zjevil se neslušný obrázek. Jakýsi muž a jakási žena seděli nazí na pohovce, sprostý úmysl kreslířův byl zjevný, ale jeho neobratnost byla taková, že konec konců nebylo vidět než muže a ženu, kteří příliš tělesně vystupovali z obrázku, seděli přespříliš vzpřímeni a následkem nesprávné perspektivy se jen pracně obraceli k sobě. K. nelistoval dál, nýbrž otevřel jen ještě titulní list druhé knihy, byl to román s nadpisem: "Co všechno Markyta musila vytrpět od svého muže Jendy." "Takové zákoníky se zde tedy studují," řekl K., "takoví lidé mě mají soudit." "Já vám pomůžu," řekla žena. "Chcete?" "Což byste opravdu mohla, bez nebezpečí pro sebe? Vždyť jste před chvílí řekla, že váš muž je velice závislý na představených." "A přece vám pomůžu," řekla žena, "pojďte, musíme si o tom promluvit. O nebezpečí pro mne už nemluvte, já se nebezpečí bojím jen tam, kde se ho chci bát. Pojďte." Ukázala na pódium a poprosila ho, aby se s ní posadil na stupínek. "Vy máte krásné tmavé oči," řekla, když se posadili, a dívala se K-ovi zdola do obličeje, "říkají mi, že mám taky krásné oči, ale vaše jsou mnohem krásnější. Všimla jsem si jich ostatně už tenkrát, když jste sem po prvé vešel. Pro ty vaše oči jsem potom taky zašla sem do zasedací síně, to nikdy jindy nedělám a je mi to dokonce jaksi zakázáno." To je tedy všechno, pomyslil si K., nabízí se mi, je zkažena jako všichni lidé tady, soudních úředníků má už po krk, což konečně chápu, a vítá proto každého cizího člověka poklonou o jeho očích. A K. mlčky vstal, jako by byl své myšlenky vyslovil nahlas a tím ženě vysvětlil své chování. "Nemyslím, že byste mi mohla pomoci," řekl, "kdo by mi chtěl opravdu pomoci, musil by mít styky s vysokými úředníky. Vy však dojista znáte jen podřadné zaměstnance, jak se zde prohánějí celými hejny. Ty znáte jistě velmi dobře a mohla byste mi u nich leccos vymoci, o tom nepochybuji, ale kdybyste mi toho u nich vymohla sebevíc, nemohlo by to vůbec nijak rozhodnout o konečném výsledku procesu. Vy však byste se tím přece jen připravila o několik přátel. To nechci. Jen pokračujte ve svém dosavadním styku s těmito lidmi, zdá se mi totiž, že vám je nezbytný. Říkám to ne bez politování, neboť abych vám přece jen nějak oplatil vaši poklonu, i vy se mi líbíte, zejména když se na mne díváte jako teď tak smutně, k čemuž ostatně nemáte nejmenší příčiny. Náležíte k cechu, který já musím potírat, vám však je v něm velmi dobře, dokonce milujete toho studenta, a jestliže ho nemilujete, dáváte mu alespoň přednost před svým mužem. To se dalo snadno poznat z vašich slov." "Ne!" zvolala, zůstala sedět a jen uchopila K-a za ruku, kterou jí neodtáhl dosti rychle. "Nesmíte teď odejít, nesmíte odejít s nesprávným míněním o mně! Což byste byl opravdu schopen odejít mi teď? Což jsem opravdu tak bez ceny, že mi nechcete udělat kvůli ani tolik, abyste zůstal ještě chvilinku?" "Nerozumíte mi," řekl K. a posadil se, "záleží-li vám opravdu na tom, abych zde zůstal, rád zůstanu, vždyť mám čas, přišel jsem v očekávání, že dnes bude přelíčení. Tím, co jsem pověděl před chvílí, chtěl jsem vás jen poprosit, abyste v mém procesu nic pro mne nepodnikala. Ale ani to není pražádný důvod, abyste se zarmucovala, považte jen, že mi ani trochu nesejde na tom, jak proces dopadne, a že se odsouzení, kdyby k němu došlo, dám jen do smíchu. Za předpokladu, že proces vůbec nějak opravdu skončí, o čemž velmi pochybuji. Spíš myslím, že řízení bylo z lenosti nebo zapomnětlivosti anebo snad dokonce ze strachu úředníků už zastaveno, anebo že bude zastaveno co nejdřív. Možné je ovšem také, že se v očekávání nějakého většího úplatku proces povede na oko dál, zcela zbůhdarma, jak mohu prohlásit už dnes, neboť nehodlám nikoho podplatit. Mohla byste mi však přece jen prokázat laskavost, kdybyste řekla vyšetřujícímu soudci anebo komukoli jinému, kdo rád šíří dál důležité zprávy, že se nikdy a nijakými tůčkami, jak jimi ti pánové asi oplývají, nedám pohnout k úplatku. Bylo by to zhola marné očekávání, to jim můžete říci bez obalu. Ostatně to snad už postřehli sami, a jestliže snad nepostřehli, nesejde mi vůbec tolik na tom, aby se to dověděli už teď. Vždyť by se tak těm pánům jen ušetřila práce, ovšem i mně nějaké ty nepříjemnosti, těm se však rád podvolím, jen když vím, že každá zasadí zároveň ránu těm lidem. A aby ji zasadila, o to se postarám. Znáte se vlastně s vyšetřujícím soudcem?" "A jak by ne," řekla žena",na toho jsem dokonce myslila nejdřív, když jsem vám nabízela pomoc. Nevěděla jsem, že je jenom podřízený úředník, ale když to říkáte vy, bude to asi pravda. Přece však myslím, že zpráva, kterou podá nahoru, má nějaký vliv. A píše tolik zpráv. Říkáte, že úředníci jsou lenoši, všichni jistě ne, zejména tento vyšetřující soudce ne, napíše toho hromadu. Poslední neděli na příklad zasedali až do večera. Všichni lidé odešli, vyšetřující soudce však zůstal v síni, musila jsem mu donést lampu, měla jsem jen malou kuchyňskou, ale byl s ní spokojen a dal se hned do psaní. Mezitím přišel taky můj muž, měl tu neděli právě volno, došli jsme si pro nábytek, zařídili jsme si zas pokoj, přišli pak ještě sousedé, bavili jsme se ještě při svíčce, zkrátka, zapomněli jsme na vyšetřujícího soudce a šli jsme spat. Najednou v noci, bylo asi už hodně pozdě, se probudím, vedle postele stojí vyšetřující soudce a zastiňuje dlaní lampu, aby na mého muže nepadalo světlo, byla to zbytečná opatrnost, můj muž má takové spaní, že by ho ani to světlo nebylo probudilo. Já jsem se tak vylekala, že jsem se skoro dala do křiku, ale vyšetřující soudce byl velmi vlídný, napomenul mě k opatrnosti, pošeptal mi, že až dosud psal, že mi teď přináší lampu a že nikdy nezapomene podívanou, jak mě zastihl ve spaní. To všechno vám povídám jen proto, abyste věděl, že vyšetřující soudce píše opravdu mnoho zpráv, zejména o vás, neboť váš výslech byl jistě jedna z hlavních věcí nedělního zasedání. Tak dlouhé zprávy nemohou však být úplně bez významu. Mimo to můžete z toho příběhu také i seznat, že se vyšetřující soudce o mne uchází a že právě teď v první době, patrně si mne teprv teď povšiml, mohu na něho mít velký vliv. Že mu na mně mnoho záleží, pro to mám teď také ještě jiné důkazy. Včera mi po studentovi, k němuž má velkou důvěru a jenž je jeho spolupracovník, poslal hedvábné punčochy jako dárek, prý za to, že uklízím zasedací síň, ale to je jen záminka, vždyť ta práce je má povinnost a za ni je placen můj muž. Jsou to krásné punčochy, jen se podívejte" - natáhla nohy, nadzvedla sukně až po koleno a sama též se dívala na punčochy - "jsou to krásné punčochy, ale vlastně jsou příliš jemné a pro mne se nehodí."

Náhle se přerušila, položila ruku na K-ovu ruku, jako by ho chtěla uklidnit, a šeptala: "Buďte zticha, Bertold se na nás dívá." K. pomalu vzhlédl. Ve dveřích zasedací síně stál mladík, byl drobný, neměl zcela rovné nohy a hleděl si dodat důležitosti krátkým, řídkým, naryšavělým plnovousem, který bez ustání soukal v prstech. K. se na něho zvědavě zadíval, vždyť to byl první student té neznámé právní vědy, s nímž se tu setkal jaksi na lidský způsob, muž, který pravděpodobně jednou dospěje také na vyšší úřednická místa. Student však, jak se zdálo, o K-a vůbec nedbal, pokynul jen ženě prstem, který na okamžik vysunul z vousů, a šel k oknu, žena se sklonila ke K-ovi a zašeptala: "Nezlobte se na mne, hezky vás prosím, ani si o mně nemyslete nic zlého, já teď musím k němu, k tomu ohavovi, jen se podívejte na jeho křivé nohy. Ale hned se vrátím, potom půjdu s vámi, vezmete-li mě s sebou, půjdu, kam se vám zachce, můžete si se mnou dělat, co se vám zlíbí, budu šťastna, jen když budu co nejdéle pryč odtud, nejraději ovšem navždy." Pohladila ještě K-ovu ruku, vyskočila a běžela k oknu. Bezděky K. mávl ještě do prázdna, chtěje její ruku polapit. Ta žena ho opravdu lákala, ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenalézal přesvědčivý důvod, proč by tomu pokušení neměl povolit. Letmou námitku, že ho ta žena chce polapit pro účely soudu, snadno zažehnal. Jak by ho mohla polapit? Což by nezůstal vždy tak svoboden, že by mohl celý soud ihned rozbít na padrť, alespoň co se tkne jeho? Což nemůže mít v sebe ani tuto nepatrnou víru? A jak mu nabízela pomoc, to znělo upřímně a snad to nebylo bez ceny. A snad by nebylo lepší pomsty na vyšetřujícím soudci a jeho společnících, než kdyby jim odňal tuto ženu a přivlastnil si ji. Mohlo by se pak jednou přihodit, že by vyšetřující soudce po namáhavém spisování lživých zpráv o K-ovi našel pozdě v noci postel té ženy prázdnou. A prázdnou proto, že by náležela K-ovi, že by ta žena u okna, to bujné, pružné teplé tělo v tmavých šatech z hrubé těžké látky náleželo jen a jen K-ovi.

Když se takto zhostil námitek proti ženě, začal se mu tichý rozhovor u okna příliš protahovat, i zaklepal kotníky prstů na pódium a potom i pěstí. Student se přes ženino rameno krátkým pohledem podíval na K-a, nijak se však nevyrušil, ba dokonce se k ženě přitiskl ještě těsněji a objal ji. Ona hluboko sklonila hlavu, jako by ho pozorně poslouchala, on ji, když se shýbala, hlasitě políbil na krk, neustávaje valně v mluvení. K. v tom spatřoval důkaz tyranské moci, kterou student podle stížností ženy nad ní provozuje, vstal a procházel se po pokoji. Díval se úkosem po studentovi a uvažoval, jak by se ho co nejrychleji mohl zbavit, i nebylo mu nevítáno, když student, patrně vyrušen K-ovým popocházením, jež se občas zvracelo už v dupot, podotkl: "Jste-li netrpěliv, můžete odejít. Mohl jste odejít už dřív, nikdo by vás nebyl pohřešil. Ano, měl jste dokonce odejít, a to již ve chvíli, kdy- jsem vešel, a to co nejrychleji." V té poznámce vybuchoval snad všemožný vztek, ale zajisté v ní byla i nadutost budoucího soudního úředníka, který mluví k nesympatickému obžalovanému. K. se zastavil zcela blízko u něho a řekl s úsměvem: "Jsem netrpěliv, to je pravda, ale ta netrpělivost se odstraní nejsnadněji tím, že nás opustíte. Jestliže jste však přišel, abyste studoval - slyšel jsem, že jste student -, rád vám uvolním místo a odejdu s tou ženou. Bude ostatně třeba, abyste ještě mnoho studoval, než z vás bude soudce. Neznám sice ještě dopodrobna vaše soudnictví, domnívám se však, že ani k němu nepostačí jen hrubé řeči, v nichž se ovšem už vyznáte zrovna dost nestydatě." "Neměli ho nechat tak volně pobíhat," řekl student, jako by chtěl ženě poskytnout vysvětlení o K-ových urážlivých slovech, "byla to chyba. Říkal jsem to vyšetřujícímu soudci. Měli ho mezi výslechy- alespoň zavřít do jeho pokoje. Ten vyšetřující je někdy nepochopitelný." "'Třesky plesky," řekl K. a vztáhl ruku po ženě, "pojďte." "Ach tak," řekl student, "ne, ne, tu nedostanete," a silou, jakou by mu nikdo nebyl hádal, zvedl si ji na paži a běžel se sehnutými zády ke dveřím, vzhlížeje k ní něžným pohledem. Bylo přitom zcela dobře znát, že má z K-a jakýsi strach, přesto si troufal K-a ještě dráždit tím, že volnou rukou hladil a tiskl ženinu paži. K. za ním běžel několik kroků, chystal se ho popadnout, a kdyby nebylo jinak, trochu ho poškrtit, tu řekla žena: "Nic naplat, vyšetřující soudce pro mne posílá, nesmím jít s vámi, tady ta potvůrka," přitom přejela studentovi rukou po tváři, "tady ta potvůrka mě nepustí." "A vy se nechcete dát osvobodit!" křikl K. a položil ruku na rameno studenta, který po ní chňapl zuby. "Ne!" zvolala žena a bránila K-ovi oběma rukama, "ne, ne, jen to ne, co vás to napadá! To by byla má zkáza. Jen ho nechte, když vás prosím, jen ho nechte. Vždyť on jen provádí rozkaz vyšetřujícího soudce a nese mě k němu." "Pak ať si běží a vás už nechci nikdy vidět," řekl K. zuře zklamáním a strčil studenta do zad, až student zaklopýtal, a hned potom si samou radostí, že neupadl, poskočil se svým břemenem tím výše. K. šel pomalu za nimi, uznával, že to je první nepochybná porážka, které se mu od těch lidí dostalo. Nebylo ovšem důvodu, aby se proto nějak strachoval, utrpěl tu porážku jen proto, že vyhledal boj. Zůstane-li doma a bude-li žít svým obvyklým životem, bude mít tisíceronásobnou převahu nad každým z těch lidí a může kteréhokoli z nich jediným kopancem odklidit z cesty. A představoval si výjev směšný nad každou směšnost, k němuž by došlo, kdyby ten bědný student, to nafoukané děcko, ten křivonohý vousáč klečel před Elsinou postelí a sepjatýma rukama prosil o milost. K-ovi se ta představa líbila do té míry, že si umínil, že naskytne-li se k tomu i jen nejmenší příležitost, vezme jednou studenta s sebou k Else.

Ze zvědavosti pospíšil K. ještě ke dveřím, chtěl vidět, kam student ženu odnáší, vždyť ji snad neponese na ruce ulicemi. Ukázalo se, že cesta je mnohem kratší. Hned naproti bytovým dveřím vedly úzké dřevěné schody patrně na půdu, zatáčely se, takže nebylo vidět jejich konec. Po těch schodech nesl student ženu nahoru, už velmi pomalu a sténaje, neboť byl oslaben dosavadním během. Žena kývala K-ovi rukou dolů na pozdrav a snažila se projevit pokrčováním ramen, že není vinna tím únosem, mnoho lítosti však v jejím posunku nebylo. K. se na ni díval bez výrazu jako cizinec, nechtěl ani dát najevo, že je zklamán, ani že to zklamání snadno přebolí.

Oba byli už ti tam, K. však stál pořád ještě ve dveřích. Musil se domnívat, že ho ta žena nejen podvedla, nýbrž že ho též obelhala, když řekla, že student ji nese k vyšetřujícímu soudci. Vyšetřující soudce nebude přece vysedávat na půdě a čekat tam. Dřevěné schody nepodávaly nijaké vysvětlení, nechť se člověk na ně díval sebedéle. Tu zpozoroval na zdi u paty schodů nepatrný lístek, došel tam a četl nápis psaný dětským necvičeným písmem: "K soudním kancelářím". Zde na půdě toho činžáku jsou tedy soudní kanceláře? Nebylo to zařízení, jež by mohlo vnuknout valnou úctu, a pro obžalovaného člověka bylo uklidňující představou, jak málo peněz má ten soud, umisťuje-li své kanceláře tam, kam házejí své zbytečné krámy nájemníci, kteří sami již náleží k nejchudším lidem. Nebylo ovšem vyloučeno, že peněz je dost, že se však na ně vrhne úřednictvo, ještě než se jich použije k soudním účelům. To bylo podle K-ových dosavadních zkušeností dokonce velmi pravděpodobné, jenže pak byla taková zludračilost soudu pro obžalovaného sice zneuctívající, uklidňovala však v jádru ještě víc, než by mohla uklidnit chudobnost soudu. Teď K. také chápal, že se při prvním výslechu styděli obeslat obžalovaného na půdu a raději ho obtěžovali v jeho bytě. V jakém postavení je přece K. proti tomu soudci, který dřepí na půdě, kdežto on sám má v bance velký pokoj s předsíní a může se ohromný m oknem dívat na oživené náměstí! Nemá ovšem nijaké vedlejší důchody z úplatků anebo zpronevěr a nemůže ani přikázat sluhovi, aby mu přinesl do kanceláře v náruči nějakou ženu. Toho se však K. rád zříká, alespoň v tomto životě.

K. stál ještě před tím návěštím, když po schodech vystoupil jakýsi muž, podíval se otevřenými dveřmi do obytného pokoje, z něhož bylo vidět i do zasedací síně, a zeptal se pak K-a, neviděl-li zde před chvilkou nějakou ženu. "Vy jste soudní sluha, viďte?" zeptal se K. "To jsem," řekl muž, "ach tak, vy jste obžalovaný K., teď vás poznávám, pěkně vás vítám." A podal ruku K-ovi, který něco takového vůbec nečekal. "Na dnešek není ale stanoveno žádné zasedání," řekl potom soudní sluha, když K. mlčel. "Však vím," řekl K. a prohlížel si občanský kabát soudního sluhy, na němž byly vedle několika obyčejných knoflíků také dva pozlacené, vypadaly, jako by byly odpárány se starého důstojnického pláště. "Mluvil jsem před chvilkou s vaší ženou. Není už tady. Student ji odnesl k vyšetřujícímu soudci." "Tak to vidíte," řekl soudní sluha, "pořád mi ji odnášejí. Dnes je přece neděle, a já nejsem zavázán k žádné práci, ale jen aby mě odtud vzdálili, pošlou mě s hlášením, které je dojista zbytečné. A udělají to tak, že mě nepošlou daleko odtud, takže mám naději, že se snad ještě vrátím včas, když si notné pospíším. A tak tedy běžím, co mi síly stačí, v úřadě, kam mě poslali, křiknu své hlášení pootevřenými dveřmi tak bez dechu, že mu sotva mohli porozumět, letím zas zpátky, ale student si pospíšil ještě víc než já, měl ovšem také kratší cestu, stačilo, aby seběhl po schodech s půdy. Kdybych nebyl tak závislý, byl bych už dávno toho studenta rozmáčkl tady o tu zeď. Tady vedle toho návěští. O tom se mi zdává v noci. Tady, trochu nad zemí, je přitisknut s nataženými pažemi, s roztaženými prsty, křivé nohy má stočeny do kolečka, a kolem dokola samé krvavé stříkance. Až doposud to ale byl pouhý sen." "Jiná pomoc není?" zeptal se K. s úsměvem. "Nevím žádnou," řekl soudní sluha. "A teď to začíná být ještě horší, až dosud ji nosil jen k sobě, teď ji, což jsem ovšem čekal už dávno, nosí také k vyšetřujícímu soudci." "Což tím vaše paní není také sama trochu vinna?" ptal se K., musil se při této otázce ovládnout, tak velmi pochoval teď i on žárlivost. "Ale ovšem že ano," řekl soudní sluha, "ona má dokonce hlavní vinu. Vždyť se mu pověsila na krk. A on, ten běhá za všemi ženskými. Jen tady v domě ho už vyhodili z pěti bytů, do kterých se vplížil. Má žena je ovšem nejkrásnější v celém domě, a právě já se nesmím bránit." "Je-li tomu tak, není ovšem pomoci," řekl K. "A proč by nebylo?" zeptal se soudní sluha. "Stačilo by, kdyby někdo toho studenta, je to zbabělec, až zas jednou bude dotírat na mou ženu, spráskal tak, aby se už nikdy neopovážil. Ale to já nesmím, a jiný mi to neudělá kvůli, každý se bojí jeho moci. Mohl by to udělat jen člověk jako vy." "Jak to, já?" zeptal se K. udiven. "Vždyť jste obžalován," řekl soudní sluha. "Ano," řekl K., "ale tím víc bych se přece měl co obávat, že bude mít vliv, i když snad ne na výsledek procesu, tedy pravděpodobně přece jen na předběžné vyšetřování." "To ano, to jistě," řekl soudní sluha, jako by K-ovo mínění bylo zcela tak správné jako jeho. "Zpravidla se však u nás nevedou žádné beznadějné procesy." "Nesoudím jako vy," řekl K., "ale přesto si při vhodné příležitosti vezmu toho studenta do parády." "To bych vám byl velmi povděčen," řekl soudní sluha poněkud strojeně, zdálo se, že vlastně přece jen nevěří, že by se jeho největší přání mohlo vyplnit. "Snad by si," pokračoval K., "zasluhovali stejné odměny také ještě jiní z vašich úředníků a snad dokonce všichni." "Ano, ano," řekl soudní sluha, jako by šlo o věc, která se rozumí sama sebou. Při tom se na K-a podíval důvěřivým pohledem, jak až dosud neučinil přes všechnu přívětivost, a dodal: "To už není jinak, člověk je pořád rebelant." Ale patrně se mu přece jen zdálo, že se hovor dostal tak trochu do nekalých kolejí, neboť jej přerušil, řka: "Teď se musím hlásit v kanceláři. Chcete jít se mnou?" "Nemám tam co dělat," řekl K. "Můžete se podívat na kanceláře. Nikdo si vás nepovšimne." "Což to stojí za podívanou?" ptal se K. váhavě, měl však velkou chuť jít se sluhou. "Inu," řekl soudní sluha, "myslil jsem, že vás to bude zajímat " "Dobrá," řekl K. konečně, "půjdu s vámi." A vyběhl po schodech nahoru rychleji než soudní sluha.

U vchodu by byl skoro upadl, neboť za dveřmi byl ještě stupeň. "Na obecenstvo se zde mnoho neohlížejí," řekl. "Neohlížejí se vůbec," řekl soudní sluha, "jen se podívejte tady na tu čekárnu." Byla to dlouhá chodba, z níž vedly několikeré hrubě otesané dveře k jednotlivým oddělením půdy. Ačkoli světlo nemělo bezprostřední přístup, nebylo přece úplně tma, neboť některá oddělení měla do chodby místo celistvých prkenných stěn pouhé laťové mříže sahající ovšem až do stropu, jimiž pronikalo trochu světla a jimiž bylo vidět i jednotlivé úředníky, jak píší u stolů anebo stojí hned u mříže a mezerami pozorují lidi na chodbě. Bylo na chodbě jen málo lidí, patrně proto, že byla neděle. Působili velmi skromným dojmem. Skoro v pravidelných vzdálenostech od sebe seděli na dvou řadách dlouhých dřevěných lavic, jež byly umístěny po obou stranách chodby. Všichni byli zanedbaně oděni, ačkoli většinou podle výrazu tváře, podle držení, střihu vousů a mnohých jedva zjistitelných drobných podrobností přináleželi k vyšším třídám. Ježto nebylo věšáků, položili si klobouky pod lavici, každý tak patrně učinil podle příkladu ostatních. Když ti, kteří seděli nejblíže u dveří, spatřili K-a a soudního sluhu, povstali na pozdrav, jakmile to viděli další, myslili, že musí rovněž pozdravit, takže povstali všichni, když ti dva šli mimo. Nestáli však nikdy úplně vzpřímeni, záda byla sehnuta, kolena pokleslá, stáli jako pouliční žebráci. K. počkal na soudního sluhu, který šel trochu za ním, a řekl: "Jak ti lidé jsou ponížení." "To jsou," řekl soudní sluha, "jsou to obžalovaní, všichni, co jich tu vidíte, jsou obžalovaní." "Opravdu!" řekl K. "Ale pak to jsou přece moji kolegové." A obrátil se k nejbližšímu, byl to velký štíhlý, skoro již zešedivělý muž. "Nač tu čekáte?" zeptal se K. zdvořile. Neočekávané oslovení však toho člověka zmátlo, což se vy jímalo tím trapněji, že šlo zjevně o člověka znalého světa, který se jinde zajisté dovedl ovládat a nevzdával se jen tak snadno převahy, kterou si získal nad mnoha jinými. Zde však nedovedl odpovědět na tak prostou otázku a díval se po ostatních, jako by byli povinni pomoci mu a jako by nikdo nemohl od něho očekávat odpověď, kdyby pomoc nepřišla. Tu přistoupil soudní sluha a řekl, aby toho člověka uklidnil a povzbudil: "Ten pán se jen ptá, nač tu čekáte. Tak přece odpovězte." Hlas soudního sluhy, pravděpodobně mu známý, měl lepší účinek: "Čekám začal a uvázl. Zvolil si zjevně tento začátek, aby odpověděl zcela přesně na danou otázku, teď však nenalézal pokračování. Někteří z čekajících se přiblížili a postávali kolem skupiny, soudní sluha jim řekl: "Z cesty, z cesty, uvolněte chodbu." Ucouvli trochu, ale ne až tam, kde dříve seděli. Mezitím se dotazovaný sebral a odpověděl dokonce s lehkým pousmáním: "Před měsícem jsem ve své věci podal několik návrhů na vedení důkazu a čekám na vyřízení." "Zdá se, že vynakládáte velké úsilí," řekl K. "Ano," řekl muž, "vždyť je to má věc." "Nemyslí každý jako vy," řekl K., "já na příklad jsem také obžalován, ale, jako že si přeji, aby mi Pánbůh, až umřu, dal věčnou slávu, ani jsem nepodal nějaký návrh, ani jsem jinak nepodnikl nic takového. Což to pokládáte za nutné?" "Nevím přesně," řekl muž zas už v plné nejistotě; patrně se domníval, že si ho K. dobírá, proto by byl ze strachu, aby se nedopustil nějaké nové chyby, nejraději opakoval svou dřívější odpověď od začátku do korce, na K-ův netrpělivý pohled řekl však jen: "Já však jsem podal návrhy." "Vy asi nevěříte, že jsem obžalován?" zeptal se K. "Ó prosím, zajisté," řekl muž a poodstoupil, ale v jeho odpovědi nebyla víra, nýbrž jen úzkost. "Vy mi tedy nevěříte?" zeptal se K., a bezděky k tomu pohnut pokorným chováním toho člověka, uchopil ho za paži, jako by ho chtěl přimět k víře. Ale nechtěl mu způsobit bolest, také na něho sáhl jen zcela polehoučku, přesto člověk vzkřikl, jako by ho K. byl uchopil nikoli dvěma prsty, nýbrž žhavými kleštěmi. Tak směšný křik ho K-ovi znechutil nadobro; když mu ten člověk nevěří, že je obžalován, tím líp; snad ho dokonce pokládá za nějakého soudce. I popadl ho teď na rozloučenou opravdu pevněji, srazil ho zpátky na lavici a šel dále. "Obžalovaní jsou většinou tak nedůtkliví," řekl soudní sluha. Za nimi se teď skoro všichni čekající shromáždili kolem muže, který už přestal křičet, a zdálo se, že se ho dopodrobna vyptávají, co se přihodilo. K-ovi v ústrety šel teď jakýsi hlídač, že je hlídač, poznalo se hlavně podle šavle, jejíž pochva, alespoň soudě podle barvy, byla z hliníku. K. se tomu podivil a dokonce na ni sáhl rukou. Hlídač, jenž přišel na ten pokřik, ptal se, co se stalo. Soudní sluha ho hleděl uklidnit několika slovy, ale hlídač prohlásil, že se přece jen musí podívat sám, zasalutoval a šel dál velmi spěšnými, ale i velmi krátkými krůčky, jež byly asi odměřeny pakostnicí.

K. se dlouho nezabavoval hlídačem a společností na chodbě, zejména když asi v půli chodby uviděl možnost, aby zahnul vpravo jakýmsi otvorem bez dveří. Dorozuměl se se soudním sluhou o tom, zda to je správná cesta, soudní sluha přikývl, a K. tam teď skutečně zahnul. Bylo mu na obtíž, že musí pořád jít krok nebo dva před soudním sluhou, mohlo to alespoň na tomto místě působit dojmem, jako by ho předváděli zatčeného. Počkal proto několikrát na soudního sluhu, ten však potom ihned zase zůstal za ním. Konečně řekl K., aby se už zbavil nevolného pocitu: "Teti jsem viděl, jak to tady vypadá, půjdu zas." "Neviděl jste ještě všechno," řekl soudní sluha zcela nezáludně. "Nechci vidět všechno," řekl K., jenž ostatně byl opravdu unaven, "půjdu teti, jak se dostanu k východu?" "Snad jste už nezabloudil?" zeptal se soudní sluha udiven, "jděte tudy až na roh a pak vpravo chodbou a rovnou ke dveřím." "Pojďte se mnou," řekl K., "ukažte mi cestu, jinak zabloudím, je tu tolik cest." "Je to jediná cesta," řekl soudní sluha teď už vyčítavě, "nemohu s vámi zase zpátky, vždyť musím podat hlášení a ztratil jsem s vámi už mnoho času." "Pojďte se mnou!" opakoval teď K. ostřeji, jako by byl soudního sluhu konečně přistihl při nepravdě. "Jen tak nekřičte," zašeptal soudní sluha, "vždyť tady jsou všude kanceláře. Když se nechcete vrátit sám, pojďte ještě kousek se mnou anebo tady počkejte, až vyřídím své hlášení, pak se rád s vámi zase vrátím." "Ne, ne," řekl K., "nepočkám, a vy teď musíte se mnou." K. se ještě ani nerozhlédl po prostoře, v níž byl, a teprv když se teď otevřely jedny z mnohých dřevěných dveří, jež byly kolkolem, podíval se tam. Vešla dívka, kterou přivolalo asi K-ovo hlasité mluvení, a zeptala se: "Pán si přeje?" Za ní v dálce bylo v přítmí vidět, jak se blíží ještě jakýsi muž. K. se podíval na soudního sluhu. Ten přece řekl, že si ho nikdo nebude všímat, a teď přicházejí už dva, a nechybí mnoho a bude úřednictvu nápadný a budou chtít, aby vysvětlil, co tu pohledává. Jediným srozumitelným a přijatelným vysvětlením bylo, že je obžalován a chce se dovědět datum příštího výslechu, právě toto vysvětlení nechtěl však poskytnout, zejména když ani nebylo pravdivé, neboť přišel jen ze zvědavosti anebo, což je jakožto vysvětlení ještě nemožnější, z žádosti, aby zjistil, že vnitřek tohoto soudnictví je stejně odporný jako jeho zevnějšek. A vždyť se podobalo, že má touto domněnkou pravdu, nechtěl vniknout ještě dál, tísnilo ho právě dost, co viděl dosud, nebyl zrovna teď v rozpoložení, aby stanul tváří v tvář nějakému vyššímu úředníku, jak se mohl vynořit z každých dveří, chtěl odejít, a to se soudním sluhou anebo sám, kdyby nešlo jinak.

Ale jeho němé postávání bylo asi nápadné, a opravdu se dívka a soudní sluha na něho dívali tak, jako by s ním v nejbližším okamžení měla nastat nějaká velká změna, kterou nechtějí zmeškat jakožto podívanou. A ve dveřích stál muž, kterého K. zpozoroval předtím v dálce, držel se za stropní trámy nízkých dveří a trochu se pohoupával na špičkách nohou, jako netrpělivý divák. Dívka však přece jen poznala první, že K-ovo chování má příčinu v lehké nevolnosti, přinesla židli a zeptala se: "Nechcete se posadit?" K. se ihned posadil a opřel se, aby seděl ještě pevněji, oběma lokty o opěradla. "Máte trochu závrať, viďte?" ptala se ho. Měl teď její tvář blízko před sebou, měla přísný výraz, jak jej některé ženy mívají právě v nejspanilejším mládí. "Nestarejte se proto," řekla, "to tady není nic zvláštního, skoro každý dostane takový záchvat, když sem přijde po prvé. Vy jste tu po prvé? Nu, ano, to tedy není nic zvláštního. Slunce tady praží na krov, a od toho horkého dřeva je vzduch tak zahoustlý a těžký. Není to proto zvlášť vhodné místo pro kanceláře, ačkoli má ovšem jinak velké výhody. Ale co se týče vzduchu, nelze tady ve dnech s velkou frekvencí stran, a to je skoro každý den, skoro ani dýchat. Uvážíte-li k tomu ještě, že se zde mnohdy také suší prádlo - nelze to nájemníkům úplně zakázat -, nepodivíte se, že se vám udělalo trochu nevolno. Ale člověk si pak na ten vzduch dobře zvykne. Až sem přijdete po druhé nebo po třetí, sotva ještě budete cítit tu tíhu. Je vám už líp?" K. neodpověděl, bylo mu přespříliš trapné, že je svou náhlou slabostí vydán těm lidem tady, mimo to mu teď, když se dověděl, proč je mu špatně, nebylo líp, nýbrž ještě o něco hůř. Dívka to ihned zpozorovala, vzala, aby K-ovi připravila osvěžení, tyč s hákem na konci, která stála opřena o zeď, a trhnutím jí otevřela malý vikýř, který byl právě nad K-ovou hlavou a vedl do šíra. Ale napadalo dolů tolik sazí, že dívka musila vikýř hned zase zatáhnout a svým kapesníkem očistit K-ovy ruce od sazí, neboť K. byl příliš unaven, aby tak učinil sám. Byl by zde rád zůstal klidně sedět, až by se sdostatek zotavil, aby mohl odejít, to by se mu ale zcela jistě podařilo tím dřív, čím méně by se o něho starali. Nyní však řekla dívka dokonce ještě: "Zde nemůžete zůstat, rušíme zde frekvenci" - K. se zeptal očima, jakoupak frekvenci zde ruší - "dovedu vás, chcete-li, do pokoje pro nemocné. Pomozte mi, prosím," řekla muži ve dveřích, a ten také ihned přistoupil. Ale K. nechtěl do pokoje pro nemocné, vždyť se chtěl vyhnout právě tomu, aby ho vedli dál, čím dál se dostane, tím bude hůře. "Už mohu jít," řekl proto a roztřesen vstal, zhýčkán pohodlným seděním. Potom však se už neudržel na nohou. "Přece jen to nejde," řekl, potřásaje hlavou, a s povzdechem se zase posadil. Vzpomněl si na soudního sluhu, který by ho přese všechno mohl snadno vyvést ven, ale zdálo se, že soudní sluha je už dávno pryč, K. se díval mezerou mezi dívkou a mužem, kteří stáli před ním, nemohl však soudního sluhu najít.

"Myslím," řekl muž, který ostatně byl elegantně oděn a byl nápadný zejména šedivou vestou, jež vybíhala ve dva ostře střižené cípy, "že pánova nevolnost je způsobena tím vzduchem tady, bude proto nejlíp a také jemu nejmilejší, nedovedeme-li ho do pokoje pro nemocné, nýbrž vyvedeme-li ho vůbec z kanceláří." "To je to," zvolal K. a samou radostí mu skoro ještě vskočil do řeči, "bude mi dojista ihned líp, nejsem ani tak sláb, potřebuji jen trochu podpory v podpaží, nezpůsobím vám mnoho námahy, vždyť to ani není daleko, dovolte mě jen ke dveřím, posadím se pak trochu na stupně a hned mi bude dobře, netrpívám totiž takovými záchvaty, sám se divím, jak to na mne přišlo. Vždyť jsem také úředník a zvyklý kancelářskému vzduchu, ale zde je to patrně trochu příliš, vždyť to říkáte sám. Buďte tedy tak laskav a velte mě trochu, mám totiž závrať, a udělá se mi špatně, jakmile sám vstanu:" A nadzvedl ramena, aby oběma usnadnil práci, až ho vezmou v podpaží.

Ale muž neuposlechl vybídnutí, nýbrž nechal ruce klidně v kapsách u kalhot a smál se hlasitě. "Vidíte," řekl dívce, "tak tedy jsem našel, co v tom vězí. Pánovi je nevolno jen tady, nikoli vůbec." Dívka se usmála rovněž, udeřila však muže konečky prstů zlehka na paži, jako by si byl s K-em dovolil nějaký příliš peprný žert. "Ale co vás napadá," řekl muž pořád ještě rozesmát, "vždyť chci toho pána opravdu vyvést ven." "Pak tedy je dobře," řekla dívka a sklonila na okamžik půvabnou hlavu. "Nepřikládejte tomu smíchu bůhvíjaký význam," řekla dívka K-ovi, jenž zase zesmutněl a civěl do prázdna, jako by mu nebylo třeba nijakého vysvětlování, "ten pán - smím vás představit, viďte?" (pán dal svolení pokynutím ruky) - "ten pán tady je informátor. Dává čekajícím stranám všechny informace, jichž je třeba, a ježto naše soudnictví není v obyvatelstvu valně známo, žádá se mnoho informací. Ví odpověď na každou otázku, můžete si ho vyzkoušet, až se vám jednou zachce. To však není jeho jediná přednost, jeho druhou předností je ten elegantní oděv. My, totiž úřednictvo, jsme usoudili, že se informátor, který má pořád jednání se stranami, a to jakožto první z nás, musí pro první důstojný dojem také elegantně oblékat. My ostatní jsme, jak můžete vidět hned na mně, bohužel oděni velmi špatně a staromódně; nemělo by ani mnoho smyslu vynakládat něco na šatstvo, když jsme skoro bez ustání v kancelářích, vždyť zde i spíme. Ale, jak jsem už řekla, pro informátora jsme pokládali krásné šaty za nezbytnost. Poněvadž jsme je však nemohli dostat od naší správy, která je v těch věcech trochu podivná, uspořádali jsme mezi sebou -sbírku - také některé strany přispěly - a koupili jsme mu zde ty krásné šaty a ještě jiné. Všechno by tel bylo pohromadě, aby působil dobrým dojmem, ale svým smíchem jej zas kazí a leká lidi." "Tak jest," řekl pán výsměšně, "ale nechápu, slečno, proč tomu pánovi vypravujete všechny naše intimnosti, či proč mu je vlastně vnucujete, neboť on se je přece ani nechce dovědět. Jen se podívejte, jak tu sedí a zjevně myslí jen na své vlastní záležitosti." K-ovi se ani nechtělo odporovat, myslil si, že dívka to snad myslí dobře, že jí snad jde o to, aby ho rozptýlila anebo aby mu dala možnost sebrat se, ale že to popadla za nesprávný konec. "Musila jsem mu vysvětlit váš smích," řekla dívka. "Vždyť byl urážlivý." "Myslím, že by odpustil ještě horší urážky, jen kdybych ho vyvedl ven." K. na to nic neřekl, ani nevzhlédl, strpěl, že ti dva o něm jednají jako o nějaké věci, bylo mu to dokonce nejmilejší.Ale najednou pocítil informátorovu ruku u jedné paže a dívčinu u druhé. "Tak tedy pojďte, vy slabihoudku," řekl informátor. "Děkuji vám oběma mnohokrát," řekl K. radostně překvapen, vstal pomalu a vsunul sám ty cizí ruce na místa, kde nejvíc potřeboval opory. "Vypadá to tak," řekla dívka potichu K-ovi do ucha, zatím co se blížili k chodbě, "jako by mi záleželo zvlášť mnoho na tom, abych chválila informátora, ale věřte mi, jde mi jen o pravdu. Nemá tvrdé srdce. Není povinen vyvádět nemocné strany, a činí tak přece, jak vidíte. Snad nemá nikdo z nás tvrdé srdce, snad bychom všichni rádi pomohli, ale když už jednou jsme soudní úředníci, zdá se snadno, jako bychom měli tvrdé srdce a nechtěli nikomu pomoci. Já tím opravdu trpím." "Nechcete se zde trochu posadit?" zeptal se informátor, byli už na chodbě a právě před obžalovaným, kterého K. předtím oslovil. K. se skoro před ním styděl, dřív stál před ním jako svíčka, teď ho musili dva podpírat, jeho klobouk balancoval informátor na roztažených prstech, účes byl zničen, vlasy mu visely do čela pokrytého potem. Ale nezdálo se, že by obžalovaný něco z toho pozoroval, pokorně stál před informátorem, který si ho nevšímal, a hleděl jen omluvit svou přítomnost. "Vím," řekl, "že nemohu dnes ještě dostat vyřízení svých návrhů. Přišel jsem však přece, myslil jsem si, že zde mohu čekat, je neděle, vždyť mám čas a zde neruším." "Není třeba, abyste se tak velmi omlouval," řekl informátor, "vaše pečlivost je zcela chvályhodná, zabíráte zde sice zbytečně místo, ale přesto vám, dokud mi to nebude na obtíž, nehodlám nikterak zbraňovat, abyste podrobně sledoval, jak se vaše věc vyvíjí. Když člověk viděl lidi, kteří hanebně zanedbávají svou povinnost, naučí se mít trpělivost s lidmi jako vy. Posaďte se." "Jak jen dovede mluvit se stranami," zašeptala dívka. K. přikývl, hned potom však sebou trhl, když se ho informátor zase zeptal: "Nechcete se tady posadit?" "Ne," řekl K., "nechci si odpočinout." Řekl to s co možná největší rozhodností, ve skutečnosti však by ho bylo velmi blažilo, kdyby se byl posadil. Bylo mu, jako by měl mořskou nemoc. Měl pocit, jako by byl na lodi, která se kymácí na rozbouřeném moři. Měl dojem, jako by se voda hnala proti prkenným stěnám, jako by z hloubi chodby přicházel dunivý šum jako od vod valících se přes palubu, jako by se chodba šikmo houpala a jako by čekající strany po obou stranách klesaly a stoupaly. Tím nepochopitelnější byl klid dívky a muže, kteří ho vedli. Byl jim vydán, kdyby ho pustili, svalil by se jako špalek. Z jejich drobných oček šukavě kmitaly ostré pohledy, jejich stejnosměrné kroky cítil K., aniž kráčel s nimi, neboť ho nesli skoro krok co krok. Konečně zpozoroval, že k němu mluví, ale nerozuměl jim, slyšel jen ten hluk, který vyplňoval celé prostranství a jímž naskrz jako by zazníval jakýsi neměnný vysoký tón, jako od sirény. "Hlasitěji," zašeptal se skloněnou hlavou a styděl se, neboť viděl, že to pověděli dost hlasitě, ač pro něho nesrozumitelně. Tu mu konečně, jako by se před ním byla protrhla zeď, zaproudilo vstříc svěží zavanutí, a uslyšel, jak někdo vedle něho říká: "Nejdřív chce pryč, a potom mu člověk může stokrát říkat, že zde je východ, a nehne se." K. zpozoroval, že stojí přede dveřmi vedoucími ven, jež dívka otevřela. Bylo mu, jako by se mu naráz vrátily všechny síly, aby rychle trošinku ochutnal tu svobodu, stoupl si hned na první schod a rozloučil se odtamtud se svými průvodci, kteří se k němu skláněli. "Mnohokrát děkuji," opakoval, zas a zas tiskl oběma ruce a ustal teprv, když se mu zdálo, že samou přivyklosti tomu kancelářské- mu vzduchu špatně snášejí poměrně svěží vzduch přicházející od schodů. Mohli sotva odpovědět, a dívka by snad byla spadla se schodů, kdyby K. nebyl v největším pospěchu zavřel dveře. K. postál pak ještě okamžik, přihladil si za pomoci kapesního zrcátka vlasy, zvedl klobouk, který ležel na nejbližším odpočívadle na schodech - informátor jej tam patrně hodil - a sbíhal pak po schodech tak svěže a takovými skoky, až z té náhlé změny skoro dostával strach. Taková překvapení mu jeho jinak úplně ustálený zdravotní stav nezpůsobil dosud nikdy. Chce se snad jeho tělo vzbouřit a spískat mu nějaký nový proces, když starý snáší tak hravě? Nezavrhoval zcela myšlenku, že se, jakmile se mu naskytne příležitost, podívá k lékaři, ale zajisté chtěl - v tom si mohl poradit sám - napříště naložit se všemi nedělními dopoledny lépe než s tímto.