Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola čtvrtá

Přítelkyně slečny Bürstnerové

V nejbližší době se K-ovi nepodařilo, aby se slečnou Bürstnerovou promluvil i jen několik slov. Pokoušel se na nejrozmanitější způsob, aby se k ní dostal, ona však to dovedla vždy zamezit. Přišel hned po kanceláři domů, zůstal ve svém pokoji sedět na pohovce, aniž rozsvítil, a nezabýval se ničím jiným než pozorováním předsíně. Když třeba venku šla mimo služka a uzavřela dveře zdánlivě prázdného pokoje, po chvilce vstal a otevřel je zas. Ráno vstával o hodinu dřív než jindy, aby snad zastihl slečnu Bürstnerovou o samotě, až půjde do kanceláře. Ale ani jediný z těchto pokusů se nepodařil. Potom jí napsal psaní jak do kanceláře, tak i do bytu, snažil se v něm ještě jednou ospravedlnit své chování, nabízel jakékoli zadostiučinění, sliboval, že nikdy nepřekročí meze, které by mu určila, a prosil jen, aby mu dala příležitost, aby s ní mohl promluvit, zejména když on nemůže nic zařídit ani u paní Grubachové, dokud se neporadil se slečnou, konečně jí oznámil, že příští neděli bude po celý den čekat ve svém pokoji na nějaké znamení od ní, které by mu přislíbilo, že jeho prosba bude splněna, anebo které by mu alespoň vysvětlilo, proč mu jeho prosbu nemůže vyplnit, ačkoli přece přislíbil, že se jí ve všem podvolí. Psaní nebyla vrácena, ale nepřišla ani odpověď. zato se mu v neděli dostalo znamení, jehož jasnost postačila. Hned ráno zpozoroval K. klíčovou dírkou v předsíni jaký si zvláštní ruch, který se brzo vysvětlil. Učitelka franštiny, byla to ostatně Němka a jmenovala se Montagová, slabá, bledá, trochu kulhavá dívka, jež dosud měla svůj vlastní pokoj, stěhovala se do pokoje slečny Bürstnerové. Po celé hodin~~ ji bylo vidět, jak se šátrá předsíní. Zas a zas šlo o nějaký zapomenutý kus prádla nebo nějakou pokrývku anebo knihu, pro kterou se musilo zvlášť dojít a kterou bylo třeba přestěhovat do nového by tu.

Když paní Grubachová přinesla K-ovi snídani - ode dne, kdy K-a tak pohněvala, neponechávala ani nejdrobnější obsluhu služce -, nemohl se K. už přemoci a promluvil na ni po prvé od pěti dnů. "Pročpak je dnes v předsíni takový hluk?" zeptal se, nalévaje si kávu, "nemohlo by to přestat? Což se musí uklízet právě v neděli?" Ačkoli K. nevzhlédl k paní Grubachové, zpozoroval přece, že si oddechla, jako by se jí ulevilo. Dokonce i K-ovy přísné dotazy si vykládala jako odpuštění anebo jako začátek odpuštění. "Neuklízí se, pane K-e," řekla, "to se jen slečna Montagová stěhuje k slečně Bürstnerové a přenáší si k ní své věci." Dál už nic neřekla, nýbrž čekala, jak to K. přijme a zda jí dovolí, aby mluvila dál. K. ji však chtěl vyzkoušet, hloubavě míchal kávu lžičkou a mlčel. Potom se na ni podíval a řekl: "Vzdala jste se už svého dřívějšího podezření v souvislosti se slečnou Bürstnerovou?" "Pane K-e," zvolala paní Grubachová, jež jen čekala na tuto otázku, a vzpřahovala ke K-ovi sepjaté ruce. "Vy jste si tak zle vyložil poznámečku, kterou jsem onehdy utrousila. Vždyť mě nenapadlo ani ve snu, abych se dotkla vás nebo někoho jiného. Vždyť mě přece znáte už dost dlouho, pane K-e, a můžete tedy o tom být přesvědčen. Nevíte ani, jak jsem poslední dny trpěla! Já a pomlouvat své nájemníky! A vy, pane K-e, jste tomu věřil! A řekl jste, abych vám dala výpověď! Já vám výpověďi" Poslední zvolání se již dusilo v slzách, paní povznesla zástěru k obličeji a hlasitě se rozvzlykala.

"Tak jen neplačte, paní Grubachová," řekl K. a díval se z okna, myslil jen na slečnu Bürstnerovou a na to, že si vzala cizí dívku do svého pokoje. "Tak jen neplačte," řekl ještě jednou, když se zas obrátil do pokoje a paní Grubachová pořád ještě plakala. "Také já jsem to tehdy nemyslil tak zle. Bylo to mezi námi nedorozumění. To se může přihodit i starým přátelům." Paní Grubachová posunula zástěru pod oči, aby viděla, zda je K. opravdu udobřen. "Nu ano, tak a nejinak tomu je," řekl K., a ježto setník, soudě podle chování paní Grubachové, nic nevyzradil, odvážil se K. ještě dodat: "Což myslíte opravdu, že bych byl schopen znesvářit se s vámi pro nějaké cizí děvče?" "To je právě to, pane K-e," řekla paní Grubachová, měla smůlu, že jakmile se jí dýchalo trochu volněji, hned řekla něco nevhodného. "Pořád jsem se v duchu ptala: Co to, že se pan K. tak velmi ujímá slečny Bürstnerové? Proč se kvůli ní se mnou vadí, ačkoli ví, že v noci neusnu, když mi řekl i jen jediné nevlídné slovo? Vždyť jsem o slečně neřekla nic jiného, než co jsem -viděla na vlastní oči." K. na to nic neřekl, byl by ji musil hned prvním slovem vyhnat z pokoje, a to nechtěl. Spokojil se proto s tím, že pil kávu a dával paní Grubachové najevo, jak je zbytečná. Venku bylo zase slyšet šátravý krok slečny Montagové, jež šla napříč celou předsíní. "Slyšíte?" zeptal se K. a ukázal rukou na dveře. "Ano," řekla paní Grubachová a povzdechla si, "chtěla jsem jí pomoci a říci také služce, aby jí pomohla, ale ona je umíněná, chce si všechno přestěhovat sama. plně je často na obtíž, že mám slečnu Montagovou v podnájmu, ale slečna Bürstnerová si ji dokonce bere k sobě do pokoje." "To by vám mohlo být jedno," řek1 K. a drtil lžičkou zbytky cukru v šálku. "Což z toho máte nějakou škodu?" "To ne," řekla paní Grubachová, "o sobě je mi to zcela vhod, uvolní se mi tak jeden pokoj a mohu v něm ubytovat svého synovce setníka. Obávala jsem se už dávno, že vás snad rušil v posledních dnech, kdy jsem ho musila nechat vedle v obytném pokoji. On nezná mnoho ohledů." "Jsou to ale nápady!" řekl K. a vstal, "o tom nemůže být ani řeči. Zdá se, že mě máte za bůhvíjak citlivého, protože nemohu snést to přecházení slečny Montagové - teď se už zas vrací." Paní Grubachová velmi pochovala svou bezmocnost. "Mám jí, pane K-e, říci, aby zbytek stěhování odložila na jindy? Chcete-li, udělám to ihned." "Ale vždyť ona se stěhuje k slečně Bürstnerové!" řekl K. "Ano," řekla paní Grubachová, nerozuměla zcela, co tím K. myslí. "Nu tedy," řekl K., "to si přece k ní musí odnést své věci." Paní Grubachová jen přikývla. Tato němá bezradnost, jež zevně nevypadala jinak než vzdor, podráždila K-a ještě víc. Začal se v pokoji procházet od okna ke dveřím a zase zpátky a odňal tím paní Grubachové možnost, aby odešla, což by jinak bezpochyby byla udělala.

Právě dospěl K. zas jednou až ke dveřím, když se ozvalo zaklepání. Byla to služka, jež hlásila, že by si slečna Montagová ráda promluvila s panem K-em a že ho proto prosí, aby přišel do jídelny, že ho tam očekává. K. pozorně vyslechl služku, potom se pohledem skoro výsměšným otočil po vylekané paní Grubachové. Ten pohled jako by říkal, že K. už dávno předvídal pozvání slečny Montagové a že se pozvání také velmi dobře hodí k útrapám, jež dnes v neděli dopoledne zakouší od nájemníků paní Grubachové. Poslal služku zpátky s odpovědí, že ihned přijde, došel potom k šatníku, aby si vzal jiný kabát, a měl jakožto odpověď pro paní Grubachovou, jež potichu naříkala na dotěrnou osobu, jedině prosbu, aby už odnesla nádobí od snídaně. "Vždyť jste se toho skoro ani nedotkl," řekla paní Grubachová. "Ach, jen to odneste," zvolal K., bylo mu, jako by ke každé věci byla nějak přimíšena slečna Montagová a činila ji odpornou.

Když šel předsíní, koukl po zavřených dveřích od pokoje slečny Bürstnerové. Ale nebyl pozván tam, nýbrž do jídelny, jejíž dveře prudce otevřel, aniž zaklepal.

Byl to velmi dlouhý, ale úzký pokoj s jedním oknem. Bylo tam jen tolik místa, že se podařilo postavit dvě skříně šikmo v rozích na straně, kde byly dveře, kdežto zbytek místnosti úplně zaujímal dlouhý jídelní stůl, který začínal poblíž dveří a sahal až těsně k velkému oknu, k němuž tím byl téměř znemožňován přístup. Stůl byl už prostřen, a to pro mnoho osob, ježto v neděli zde obědvali skoro všichni nájemníci.

Když K. vešel, šla mu slečna Montagová od okna podle jedné stranu stolu vstříc. Pozdravili se mlčky. Potom řekla slečna Montagová s hlavou jako vždy nadmíru vztyčenou: "Nevím, zda mě znáte." K. se na ni podíval nasupenýma očima. "Ovšem," řekl, "vždyť bydlíte už delší dobu u paní Grubachové." "Vy se však, jak myslím, o pension mnoho nestaráte," řekla slečna Montagová. "Ne," řekl K. "Nechtěl byste se posadit?" řekla slečna Montagová. Povytáhli oba mlčky dvě židle zcela na konci stolu a usedli naproti sobě. Ale slečna Montagová ihned zase vstala, neboť nechala na okně ležet kabelku a teď si pro ni došla; belhala se celým pokojem. Když se, pohupujíc lehce kabelkou, zas vrátila, řekla: "Ráda bych si z pověření své přítelkyně promluvila s vámi několik slov. Chtěla přijít sama, ale není jí dnes zcela dobře. Prosí, abyste prominul a vyslechl mě místo ní. Nemohla by vám říci nic jiného, než vám povím já. Naopak, myslím, že vám mohu dokonce říci víc, ježto jsem přece poměrně neúčastněna. Nemyslíte také?"

"Jaképak velké sdělování?" odpověděl K., jenž toho už měl dost, že oči slečny Montagové jsou pořád upřeny na jeho rty. Osobovala si tím jakousi vládu i nad tím, co teprv chtěl povědět. "Slečna Bürstnerová mi patrně nechce povolit osobní rozmluvu, o kterou jsem ji prosil." "Tak tomu je," řekla slečna Montagová, "či spíše, tak tomu vůbec není, vyjadřujete to s podivnou břitkostí. Zpravidla se přece rozmluvy ani nepovolují, ani nenepovolují. Ale může se stát, že někdo pokládá rozmluvu za zbytečnou, a tak je tomu zde. Teď, po vaší poznámce, mohu mluvit bez obalu. Prosil jste mou přítelkyni písemně nebo ústně o rozmluvu. Má přítelkyně, tak se aspoň podle všeho domnívám, ví však, čeho se rozmluva má týkat, a je proto z důvodů, jež neznám, přesvědčena, že by nikomu neprospělo, kdyby k rozmluvě skutečně došlo. Ostatně mi o tom pověděla teprv včera a jen zcela zběžně, řekla při tom, že zajisté ani vám nemůže na té rozmluvě mnoho záležet, neboť jste prý na takovou myšlenku připadl jen náhodou, a sám od sebe a bez zvláštního vysvětlování poznáte ne-li hned teď, tedy přece velmi brzo, jak nesmyslné je to všechno. Odpověděla jsem na to, že v tom může mít pravdu, že bych však k úplnému objasnění přece jen pokládala za výhodné, kdyby vám poskytla nějakou výslovnou odpověď. Nabídla jsem se, že tento úkol převezmu, po jakémsi zdráhání má přítelkyně povolila. Doufám však, že jsem tím jednala i ve vašem smyslu, neboť i nejmenší nejistota v nejnepatrnější věci je týravá, a lze-li ji, jako v tomto případě, snadno odstranit, je přece lépe, když se tak stane ihned." "Děkuji vám," řekl K. ihned, vstal pomalu, podíval se na slečnu Montagovou, pak přes stůl, pak z okna - protější dům byl v slunci - a šel ke dveřím. Slečna Montagová popošla za ním několik kroků, jako by mu zcela nedůvěřovala. Přede dveřmi musili však oba ucouvnout, neboť se otevřely a vešel setník Lanz. K. ho viděl po prvé zblízka. Byl to velký, asi čtyřicetiletý muž s osmahlou masitou tváří. Pozdravil lehkou úklonou, jež svědčila i K-ovi, pokročil potom k slečně Montagové a políbil jí uctivě ruku. Byl velmi obratný v pohybech. Jeho zdvořilost vůči slečně Montagové se nápadně odrážela od chování, jehož se jí dostalo od K-a. Přesto se zdálo, že se slečna Montagová na K-a nezlobí, neboť chtěla ho dokonce, jak se K-ovi zdálo, představit setníkovi. Ale K. nechtěl být představen, nebyl by býval schopen, aby se k setníkovi anebo k slečně Montagové choval i jen trochu přívětivě, to políbení ruky je pro něho spojilo ve skupinu, která ho pod rouškou největší nezáludnosti a nezištnosti chce oddalovat od slečny Bürstnerové. K-ovi se však zdálo, že poznává nejen to, poznával také, že si slečna Montagová zvolila dobrý postup, ovšem dvojsečný. Zveličovala význam vztahu mezi slečnou Bürstnerovou a K-em, zveličovala především význam rozmluvy, o kterou K. požádal, a zároveň se pokoušela dát věcem takovou tvářnost, jako by naopak K. všechno zveličoval. Ale zklame se, K. nehodlá nic zveličovat, ví, že slečna Bürstnerová je maličká stenotypistka, která mu nebude dlouho odolávat. Přitom úmyslně ani neuvážil, co o slečně Bürstnerové sly šel od paní Grubachové. O tom všem přemítal, zatím co opouštěl pokoj, sotva pozdraviv. Chtěl ihned odejít do svého pokoje, ale pozasmání slečny Montagové, jež uslyšel za sebou z jídelny, vnuklo mu nápad, že by snad oběma, setníkovi i slečně Montagové, mohl způsobit překvapení. Rozhlížel se a poslouchal, zda se z některého z okolních pokojů dá čekat nějaké vyrušení, bylo všude ticho, bylo slyšet jen zábavu z jídelny a z chodby, která vedla ke kuchyni, hlas paní Grubachové. Příležitost se zdála příznivá. K. šel ke dveřím vedoucím do pokoje slečny Bürstnerové a potichu zaklepal. Ježto se nic nehýbalo, zaklepal ještě jednou, ale pořád ještě se neozvala odpověď. Spí? Anebo je jí opravdu špatně? Anebo se zapírá jen proto, že tuší, že tak tiše může klepat jen K.? K. usoudil, že se slečna zapírá, a zaklepal silněji, nakonec, ježto klepání bylo bez výsledku, opatrně a ne bez pocitu, že dělá něco nesprávného a nadto marného, otevřel dveře. V pokoji nebylo živé duše. Připomínal ostatně sotva ještě pokoj, jak jej K. znal. U zdi stály teď dvě postele jedna za druhou, tři židle poblíž dveří byly přeplněny šatstvem a prádlem, skříň byla dokořán. Slečna Bürstnerová patrně odešla, zatím co slečna Montagová v jídelně domlouvala K-ovi. K. tím nebyl valně zaražen, sotva ještě očekával, že slečnu Bürstnerovou tak snadno zastihne, podnikl tento pokus skoro jen ze vzdoru k slečně Montagové. Tím trapnější mu však bylo, když v okamžiku, kdy zavíral za sebou dveře, uviděl v otevřených dveřích jídelny slečnu Montagovou a setníka, jak spolu rozmlouvají. Stáli tam snad již od doby, kdy K. otevřel dveře, vyvarovali se každého zdání, jako by snad K-a pozorovali, bavili se potichu a sledovali K-ovy pohyby jen tak, jako se člověk za hovoru roztržitě rozhlíží, Ale na K-a ty pohledy přece jen těžce doléhaly, pospíšil si, aby se podle zdi dostal do svého pokoje.