Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola pátá

Mrskač

Když K. jednoho z příštích večerů procházel chodbou, která oddělovala jeho kancelář od hlavního schodiště - šel tentokrát skoro poslední domů, jen ve výpravně pracovali ještě dva sluhové ve světelném políčku jediné žárovky -, uslyšel jakési povzdychání za dveřmi, za nimiž bývala, jak se vždy dohadoval, aniž ji kdy viděl, vždy jen komora na staré haraburdí. Zastavil se udiven a ještě jednou pozorně poslouchal, aby zjistil, zda se nemýlí - na chvilku všechno utichlo, potom však se znova ozvaly vzdechy. - Zprvu si chtěl dojít pro jednoho ze sluhů, vždyť mohlo být, že by potřeboval svědka, potom však ho popadla tak nezkrotná zvědavost, že trhnutím otevřel dveře. Byla to, jak se správně domníval, komora na haraburdí. Nepoužitelné staré tiskopisy, překocené prázdné hliněné láhve na inkoust ležely za prahem. V komoře samé stáli však tři muži, hrbili se v nízké místnosti. Svíčka přilepená na polici jim dávala světlo. "Co tu tropíte?" ptal se K. hlasem, který přeskakoval rozechvěním, ale nikoli hlasitě. Jeden z mužů, který zjevně ovládal ostatní a nejdřív na sebe upoutal pohled, vězel v jakýchsi tmavých kožených šatech, jež ponechávaly krk až hluboko na prsa a celé paže obnaženy. Muž neodpověděl. Ale oba ostatní zvolali: "Pane! Máme dostat výprask, protože sis na nás stěžoval u vyšetřujícího soudce." A teď teprv poznal K., že to jsou opravdu hlídači František a Vilda, a že třetí má v ruce metlu, aby je bičoval. "Nu," řekl K. a civěl na ně, "nestěžoval jsem si, pověděl jsem jen, jak se to zběhlo v mém bytě. A bezvadně jste se zajisté nechovali." "Pane," řekl Vilda, zatím co se František za jeho zády chtěl skrýt před třetím mužem, "kdybyste věděl, jak špatně jsme placeni, soudil byste o nás líp. Živím rodinu, a tady František se chtěl oženit, člověk hledí něco trhnout, jak se dá, pouhou prací to nejde, ani nejnamáhavější ne. Vaše jemné prádlo mě svedlo, rozumí se, že je hlídačům zakázáno, aby si tak počínali, nebylo to v pořádku, ale taková je už zvyklost, že prádlo připadne hlídačům, vždy se to tak dělalo, věřte mi; vždyť je to taky rozumné, copak takové věci znamenají pro člověka, kterému se přihodí takové neštěstí, že ho zatknou? Ovšem, když se pak o tom veřejně zmíní, přijde trest." "Co tu říkáte, to jsem nevěděl, také jsem nikterak nežádal, abyste byli potrestáni, mně šlo o zásadu." "Františku," obrátil se Vilda k druhému hlídači, "neříkal jsem ti, že ten pán nežádal, abychom byli potrestáni? Teď slyšíš, že ani nevěděl, že nás trest nemine." "Nenech na sebe působit takovými řečmi," řekl třetí K-ovi, "trest je stejně spravedlivý, jako se mu nelze vyhnout." "Neposlouchej ho," řekl Vilda a přerušil se jen, aby vztrhl k ústům ruku, na kterou dostal ránu metlou, "trestají nás jen proto, že jsi nás udal. Jinak by se nám nebylo nic stalo, i kdyby se byli dověděli, co jsme udělali. Je to nějaká spravedlivost? My dva, ale zvlášť já, jsme se jakožto hlídači velmi osvědčili po dlouhou dobu - sum musíš přiznat, že jsme s hlediska úřadu dobře hlídali - měli jsme naději, že postoupíme, a byli by se z nás jistě brzo stali mrskači, jako je ten zde, který měl právě štěstí, že ho nikdo neudal, neboť takové udání se opravdu přihodí jen zřídkakdy. A teď, pane, je všechno ztraceno, naše kariéra je u konce, budeme musit konat daleko podřízenější práce, než je hlídací služba, a k tomu ještě dostáváme teď to hrozně bolestné bití." "Což ta metla může způsobit takové bolesti?" zeptal se K. a zkoumal metlu, kterou mával mrskač před ním. "Vždyť se musíme vysvléci do naha," řekl Vilda. "Ach tak," řekl K. a zadíval se pozorně na mrskače, byl osmahlý jako námořník a měl divou svěží tvář. "Což není žádná možnost, jak ty dva ušetřit výprasku?" ptal se ho. "Není," řekl mrskač a zavrtěl s úsměvem hlavou. "Svlékněte se i" poručil hlídačům. A K-ovi řekl: "Nevěř jim všechno, co ti říkají, strachy z výprasku se už trochu pomátli na rozumu. Co na příklad ten tady" - ukázal na Vildu - "povídal o své možné kariéře, je prostě k smíchu. Jen se podívej, jaký je to tlusťoch - první rány metlou se dočista ztratí v samém sádle. Víš, čím tak ztloustl? Měl ve zvyku, že všem zatčeným snědl snídani. Nesnědl snad také tvou snídani? Nu, vždyť jsem to říkal. Ale z chlapa s takovým břichem nemůže nikdy být mrskač, to je úplně vyloučeno." "Jsou i takoví mrskači," tvrdil Vilda, který si právě rozvazoval pásek u kalhot. "Nejsou," řekl mrskač a přejel mu metlou po krku, až sebou škubl, "nemáš poslouchat, máš se svléci." "Dám ti dobrou odměnu, pustíš-li je," řekl K. a vyňal náprsní tobolku, nedívaje se teď na mrskače - takové věci se vyřizují nejlépe, sklopí-li oba účastníci oči. "To mě asi potom chceš taxy udat," řekl mrskač, "a dopomoci i mně ještě k výprasku. Ne, ne!" "Měj přece rozum," řekl K., "kdybych byl chtěl, aby ti dva zde by li potrestáni, nechtěl bych je přece teď vykoupit. Mohl bych zde prostě prásknout dveřmi, prostě už nevidět a neslyšet a jít domů. To však neudělám, naopak, záleží mi velmi na tom, abych je vysvobodil; kdybych byl tušil, že budou potrestáni anebo že by i jen mohli být trestáni, nebyl bych pověděl jejich jména. Nepřikládám jim totiž vůbec nijakou vinu, vinna je organisace, vinni jsou vysocí úředníci." "Tak jest!" zvolali hlídači a dostali, ihned ránu metlou na obnažená už záda. "Kdybys tu měl pod svou metlou nějakého vysokého soudce," řekl K. a stlačil, zatím co mluvil, dolů metlu, která se již zase pozvedla, "věru bych ti nebránil v bití, naopak, dal bych ti ještě peníze, aby ses posílil na tak dobrou věc." "Co říkáš, zní věrohodně," řekl mrskač, "ale já se nedám podplatit. Jsem zjednán, abych mrskal, a tak tedy mrskám." Hlídač František, který až dotud jevil dosti velkou zdrželivost, snad. protože očekával, že K-ovo zasáhnutí povede k dobrým koncům, přistoupil teď ke dveřím, maje na sobě jen ještě kalhoty, zavěsil se poklekaje K-ovi na paži a šeptal: "Nemůžeš-li vymoci slitování pro nás oba, pokus se alespoň vysvobodit mne. Vilda je starší než já, je ve všem méně citlivý, také už jednou před několika lety dostal za trest lehký výprask, já však nejsem ještě zneuctěn a k mému počínání mě přiměl jen Vilda, který je v dobrých i zlých věcech mým učitelem. Dole před bankou čeká má ubohá snoubenka, jak to dopadne, vždyť já se tak hrozně stydím." Osoušel si K-ovým kabátem obličej zalitý slzami. "Dál už nečekám," řekl mrskač, popadl metlu oběma rukama a začal třískat do Františka, zatím co se Vilda choulil v koutku a díval se po očku, neodvažuje se ani pohnout hlavou. Tu se rozlehl výkřik, jejž vyrazil František, nedílný a neměnný, bylo to, jako by vycházel nikoli z člověka, nýbrž z týraného nástroje, celá chodba se jím rozléhala, dojista jej bylo slyšet po celém domě. "Nekřič tak," zvolal K., nemohl se zdržet, a zatím co se napjatě díval směrem, odkud teď přispěchají sluhové, vrazil do Františka, ne silně, ale přece tak, že v bezvědomí padl a v křeči ohledával rukama podlahu; ranám však neušel, metla si ho našla i na zemi; zatím co se pod ní válel, kmitalo se její chvostiště pravidelně nahoru dolů. A již se v dálce objevil sluha a několik kroků za ním druhý. K. rychle přibouchl dveře, přistoupil k blízkému nádvornímu oknu a otevřel je. Křik úplně ustal. Aby se sluhové nepřibližovali, zvolal: "To jsem já!" "Dobrý večer, pane prokuristo!" zavolali v odpověď. "Stalo se něco?" "Ne, ne," odpověděl K., "to rámusí jen nějaký pes na dvoře." Když se sluhové přece jen nehýbali, dodal: "Můžete zůstat u své práce." Aby se nemusil se sluhy pustit do hovoru, vyklonil se z okna. Když se po chvilce zas podíval do chodby, byli už pryč. K. však zůstal u okna, do komory se neodvážil a jít domů se mu nechtělo rovněž. Dvůr, do něhož se díval, byl malý a čtvernohý, koldokola byly kancelářské místnosti, všechna okna již byla setmělá, jen nejhořejší zachycovala pablesk měsíce. K. se úporně snažil vniknout očima do tmy jednoho kouta na dvoře, kde se do sebe vklínilo několik ručních vozíků, Trápilo ho, že se mu nepodařilo zabránit tomu mrskání, ale nebylo jeho vinou, že se to nepodařilo, kdyby František nebyl křičel - ovšem, jistě to velmi bolelo, ale v rozhodující chvíli se musí člověk ovládnout -, kdyby nebyl křičel, byl by K., je to alespoň velmi pravděpodobné, našel ještě nějaký prostředek, aby mrskače přemluvil. Je-li veškeré nejnižší úřednictvo samá chátra, proč by byl výjimkou právě mrskač, jenž má úřad nejnelidštější. K. také dobře viděl, jak mu při pohledu na bankovku zasvítily oči, dal se do bití patrně jen proto, aby ještě o něco vystupňoval úplatek. A K. by nebyl litoval peněz, záleželo mu opravdu na tom, aby oba hlídače vysvobodil; když už začal potírat zkaženost toho soudnictví, rozumělo se samo sebou, že zasáhne také po této stránce. Ale v okamžiku, kdy se František dal do křiku, bylo ovšem všemu konec. K. nemohl dopustit, aby přišli sluhové a snad ještě bůhvíjací lidé a přistihli ho při jednání s tou cháskou v komoře s haraburdím. Takovou obětavost nemohl na K-ovi opravdu nikdo požadovat. Kdyby to byl chtěl udělat, bylo skoro prostší, kdyby se byl K. sám svlékl a nabídl se mrskači náhradou za oba hlídače. Ostatně by byl mrskač takové zastoupení zajisté nepřijal, ježto by tím byl, nezískávaje nijakou výhodu, těžce porušil svou povinnost, neboť nemohlo ani být jinak, než že K., dokud se s ním koná řízení, je pro všechny zaměstnance soudu nedotknutelný. Ovšem bylo i možné, že v té příčině platí zvláštní ustanovení. Zajisté K. nemohl udělat nic jiného než přirazit dveře, ačkoliv tím ani teď ještě nebylo pro K-a nikterak odstraněno všechno nebezpečí. Že nakonec ještě vrazil do Františka, to bylo politováníhodné a dalo se to omluvit jen jeho rozechvěním.

V dálce slyšel kroky sluhů; aby se jim nestal nápadným, zavřel okno a dal se směrem k hlavním schodům. U dveří ke komoře se na chvilku zastavil a poslouchal. Bylo uvnitř úplné ticho. Možná, že ten člověk hlídače ubil, vždyť byli nadobro v jeho moci. K. již vztáhl ruku po klice, potom však ji zas odtáhl. Pomoci nemohl už nikomu, a sluhové ihned přijdou; umiňoval si však, že o té věci ještě pojedná a že, pokud bude v jeho silách, náležitě potrestá skutečné viníky, vysoké úředníky, z nichž se mu dosud ani jediný neodvážil ukázat. Když sestupoval po schodech před průčelím banky, pozoroval bedlivě všechny chodce na ulici, ale ani v širším okruhu nebylo vidět dívku, která by na někoho čekala. Františkova zmínka, že na něho čeká snoubenka, prokázala se lží ovšem odpustitelnou, jež měla jen za účel, aby vzbudila větší soucit.

I příštího dne ještě myslil K. pořád na ty hlídače; byl při práci roztržitý a musil, aby ji zdolal, zůstat v kanceláři ještě o něco déle než minulého dne. Když cestou domů šel zas podle komory s haraburdím, otevřel ji jakoby ze zvyku. Dech se mu zatajil úžasem z toho, co spatřil místo očekávané tmy. Všechno bylo beze změny, jak to spatřil, když večer předtím otevřel dveře. Tiskopisy a láhve od inkoustu hned za prahem, mrskač s metlou, hlídači doposud úplně vysvlečení, svíčka na polici, a hlídači zanaříkali a volali: "Pane!" Ihned přirazil K. dveře a udeřil do nich ještě pěstmi, jako by se tím pevněji zavřely. Skoro plačky doběhl k sluhům, kteří klidně pracovali u snímacích strojů a udiveni ustali v práci. "Vykliďte konečně jednou tu komoru na haraburdí!" volal. "Vždyť nás ta špína zavalí!" Sluhové se nabídli, že to vykonají příštího dne, K. pokývl, teď pozdě večer je už nemohl nutit k té práci, jak vlastně hodlal. Trochu se posadil, aby měl sluhy chvíli na očích, zpřeházel několik dopisních snímků, čímž se domníval, že vzbudí zdání, jako by je zkoumal, a ježto uznal, že se sluhové neodváží odejít zároveň s ním, šel pak unaven a s prázdnou hlavou domů.