Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola první

Zatčení
Rozmluva s paní Grubachovou
Pak slečna Bürstnerová

Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť aniž se dopustil něčeho zlého, byl jednou ráno zatčen. Kuchařka paní Grubachové, jeho bytné, která mu každý den ráno kolem osmé přinesla snídani, tentokrát nepřišla. To se ještě nikdy nestalo. Čekal ještě chvilku, viděl se svého polštáře stařenu, která bydlila naproti a která ho teď pozorovala se zvědavostí u ní zcela neobvyklou, potom však, zároveň udiven i hladov, zazvonil. Ihned se ozvalo zaklepání, a vešel muž, kterého zde v bytě ještě nikdy neviděl. Byl štíhlý a přece pevně rostlý, měl na sobě přiléhavý černý oděv, který byl podobně jako cestovní obleky opatřen všelikými skládanými záhyby, kapsami, přezkami, knoflíky a pásem a zdál se proto zvlášť praktický, aniž bylo jasné, k čemu oblek vlastně slouží. "Kdo jste?" zeptal se K. a ihned se zpola vztyčil v posteli. Muž však pominul otázku, jako by jeho zjev byl něco, co se prostě musí vzít na vědomí, a řekl jen: "Vy jste zvonil?" "Ať mi Anna přinese snídani," řekl K. a pokoušel se, nejdřív mlčky, aby pozorností a uvažováním zjistil, kdo vlastně je ten člověk. Ten se však nevydával nijak dlouho jeho pohledům, nýbrž obrátil se ke dveřím, pootevřel je a řekl komusi, kdo patrně stál hned za dveřmi: "Chce, aby mu Anna přinesla snídani." Následovalo kratičké zasmání ve vedlejším pokoji, nebylo podle zvuku jisto, nesměje-li se několik osob. Ačkoli nebylo možné, aby se tím ten cizí člověk dověděl něco, co by nebyl věděl už předtím, řekl přece K-ovi hlasem, který zněl jako hlášení: "Je to nemožné." "To by ale byly pěkné novinky," řekl K., vyskočil z postele a rychle si natáhl kalhoty. "A to se tedy podívám, jací lidé to jsou ve vedlejším pokoji a jak mi paní Grubachová hodlá vysvětlit takové vyrušení." Napadlo ho sice ihned, že nebylo třeba, aby to řekl nahlas, a že tím jaksi uznal, že tomu cizímu člověku přísluší jakési dozírací právo, avšak to teď nepokládal za důležité. Přesto si to cizinec vyložil v tomto smyslu, neboť řekl: "Nechcete raději zůstat zde?" "Ani nechci zůstat zde, ani nechci, abyste se mnou mluvil, dokud se mi nepředstavíte." "Myslili jsme to dobře," řekl cizí muž a otevřel teď sám od sebe dveře. Ve vedlejším pokoji, do něhož K. vstoupil pomaleji, než hodlal, vypadalo to na první pohled skoro zcela tak jako včera večer. Byl to obytný pokoj paní Grubachové, snad bylo v tom pokoji, přeplněném nábytkem, pokrývkami, porcelánem a fotografiemi, dnes o něco víc místa než jindy; nepoznalo se to hned, tím méně, že hlavní změna záležela v přítomnosti jakéhosi muže, který seděl u otevřeného okna s knihou, od níž teď vzhlédl. "Měl jste zůstat ve svém pokoji! Což vám to František neřekl?" "Ale co vlastně chcete?" řekl K. a odvrátil se pohledem od té nové známosti k člověku pojmenovanému jménem František, jenž zůstal stát ve dveřích, a pak zase zpátky. Otevřeným oknem bylo zas vidět stařenu, jež se zvědavostí věru stařeckou přistoupila k oknu teď protějšímu, aby i nadále všechno viděla. "Ale teď řeknu paní Grubachové -" řekl K., pohnul sebou, jako by se odtrhával od obou mužů, kteří však stáli daleko od něho, a chtěl jít dál. "Ne," řekl muž u okna, hodil knihu na stolek a vstal. "Nesmíte odejít, vždyť jste zatčen," "Skoro to tak vypadá," řekl K. "A pročpak?" zeptal se potom. "Nejsme tu proto, abychom vám to řekli. Jděte do svého pokoje a čekejte. Řízení je zahájeno a dovíte se všechno v pravý čas. Jdu nad svůj příkaz, když vám tak přátelsky domlouvám. Ale doufám, že to neslyší nikdo než František, a ten je sám k vám vlídný proti všem předpisům. Budete-li mít i nadále tolik štěstí, jako máte tím, že máte za hlídače právě nás, můžete doufat, že všechno dobře dopadne." K. se chtěl posadit, teď však viděl, že v celém pokoji není pranic, nač by se člověk mohl posadit, jen právě židle u okna. "Přesvědčíte se ještě, jak je to všechno pravda," řekl František a zároveň s druhým mužem pokročil k němu. Zejména druhý muž K-a značně přečníval a poklepal mu několikrát na rameno. Oba si prohlédli K-ovu noční košili a řekli, teď že si bude musit oblékat košili daleko horší, tuhle košili že však uschovají jako ostatní prádlo a všechno mu zas vrátí, dopadne-li jeho věc dobře. "Bude lépe, dáte-li ty věci nám než do skladiště," řekli, "neboť ve skladišti docházívá k zpronevěrám a mimo to tam všechny věci po nějaké době prodají, a nic se přitom neohlížejí, je-li řízení skončeno či není. A jak dlouho takové procesy trvají, a což teprv v poslední době 1 Skladiště by vám sice vyplatilo, co za svršky bylo strženo, ale to je už o sobě málo, protože při prodeji nerozhoduje výše nabídky, nýbrž výše úplatku, a mimo to víme ze zkušenosti, jak se takové tržby zmenší, když jdou bůhvíkolik let z ruky do ruky." K. téměř nedbal těch řečí, nezáleželo mu zvlášť na právu, aby volně nakládal se svými věcmi, pokud mu takové právo vůbec přísluší -, bylo mu daleko důležitější, aby si zjednal jasno o své situaci; za přítomnosti těch lidí nemohl však ani přemýšlet, pořád do něho téměř přátelsky vráželo břicho druhého hlídače - ti dva mohli přece být jen hlídači -, když však vzhlédl, uviděl obličej, který se nijak nehodil k tlustému tělu, kostnatý obličej se silným nosem stočeným na stranu, a ten obličej se přes jeho hlavu dorozumíval s druhým hlídačem. Co je to jen za lidi? O čem to mluví? Od jakého úřadu jsou? K. přece žije v právním státě, všude je klid a mír, všechny zákony jsou v platnosti, kdo se to opovažuje přepadnout ho v jeho bytě? Býval vždy nakloněn, aby si ze všeho, co život přináší, dělal co nejméně, aby i ve věc nejhorší uvěřil teprv tehdy, když se opravdu dostavila, aby nijak nepečoval o budoucnost, ani tehdy ne, když se všechno nad ním hrozivě stahovalo. Zde však to nepokládal za správné, člověk mohl sice v tom všem spatřovat šprým, hrubý šprým, který si s ním z neznámých pohnutek ztropili kolegové z banky, snad protože jsou dnes jeho třicáté narozeniny, je to ovšem možné, snad by postačilo, kdyby se těm hlídačům prostě jen vysmál do očí, a smáli by se s ním, snad to jsou posluhové z nároží, nejsou jim nepodobni-přesto byl teď, skoro už od okamžiku, kdy po prvé spatřil hlídače Františka, pevně odhodlán nevzdat se ani nejmenší výhody, kterou snad má vůči těm lidem. Dělal si jen velmi málo z možnosti, že se pak o něm řekne, že nerozuměl žertu, zato však si vzpomněl - aniž byl jinak zvyklý přiučit se něčemu ze zkušenosti - na několik o sobě nepatrných případů, v nichž si na rozdíl od svých přátel počínal neopatrně, a to s plným vědomím, a nemaje ani tušení, jaké následky to může mít, a byl pak vytrestán výsledkem. Umiňoval si, že se to už nestane, alespoň tentokrát ne; je-li to komedie, zahraje si v ní rovněž.

Dosud byl svoboden. "Dovolte," řekl a uličkou mezi hlídači pospíšil do svého pokoje. "Zdá se, že má rozum," uslyšel za sebou. Ve svém pokoji ihned trhnutím vytáhl zásuvky psacího stolu, leželo tam všechno ve velkém pořádku, ale právě osobní doklady, které hledal, nemohl v tom rozechvění hned najít. Konečně našel cyklistickou legitimaci a chtěl už s ní zajít k hlídačům, potom však se mu ten průkaz zdál příliš nepatrný, i hledal dále, až našel rodný list. Když se zas vracel do vedlejšího pokoje, otevřely se protější dveře, a paní Grubachová chtěla vejít. Bylo ji vidět jen okamžik, neboť sotvaže poznala K-a, upadla do rozpaků, prosila za prominutí, zmizela a nadmíru opatrně zavřela za sebou dveře. "Jen pojďte dál," to bylo vše, co K. jí mohl povědět. teď však stál s doklady uprostřed pokoje, díval se ještě na dveře, jež se už neotevřely, a trhl sebou teprv tehdy, když na něho zavolali hlídači, kteří seděli u stolku u otevřeného okna, a jak K. teď poznal, pojídali jeho snídani. "Pročpak nevešla?" zeptal se. "Nesmí," řekl velký hlídač. "Vždyť jste zatčen." "Jakpak bych mohl být zatčen? A což teprv na tento způsob?" "Tak tedy už zase začínáte," řekl hlídač a ponořil krajíc máslem pomazaný do nádobky s medem. "Na takové otázky neodpovídáme." "Budete musit na ně odpovědět," řekl K. "Tady jsou mé osobní doklady, vy mi teď ukažte své a především zatykač." "Božínku!" řekl hlídač, "tak se vám divím, že se nedovedete vpravit do své situace a že jako naschvál zbytečně dráždíte právě nás, právě lidi, kteří vám teď jsou ze všech vašich bližních pravděpodobně nejbližší!" "Je to tak, jen věřte," řekl František, nepřihnul si šálek s kávou, který měl v ruce, až k ústům, nýbrž podíval se na K-a dlouhým, asi významným, ale nesrozumitelným pohledem. Zcela mimoděk dal se K. do rozhovoru pohledů s Františkem, potom však přece jen udeřil rukou na své průkazy a řekl: "Zde jsou mé osobní doklady." "A co nám je po nich?" zvolal velký hlídač teď už opravdu nahlas. "Vy si počínáte hůř než dítě. Co vlastně chcete? Chcete snad ten svůj velikánský zatracený proces rychle skoncovat tím, že se s námi hlídači bavíte o legitimaci a o zatykači? My jsme jen zřízenci, my se v takové průkazce sotva vyznáme a s vaší věcí máme co dělat právě jen tolik, že vás máme každý den deset hodin hlídat, a za to jsme placeni. Víc nejsme, ale to nám dá rozum, že se vysoké úřady, v jejichž službách jsme, ještě než nařídí takové zatčení, velmi podrobně informují o důvodech zatčení a o osobě zatčeného. V těch věcech není omyl možný. Náš úřad, pokud jej znám, a znám jen nejnižší stupně, nehledá přece vinu v obyvatelstvu, nýbrž je, jak se praví v zákoně, vinou přitahován a musí pak vyslat nás hlídače. Takový je zákon. Kde by tu byl možný nějaký omyl?" "Ten zákon neznám," řekl K. "Tím hůř pro vás," řekl hlídač. "Ten zákon je asi jen ve vašich hlavách," řekl K., chtěl se nějak vloudit do myšlenek hlídačů, obrátit je ve svůj prospěch anebo v nich zdomácnět. Ale hlídač řekl jen odmítavě: "Však ten zákon pocítíte." František se vmísil a řekl: "Slyšíš, Vildo, přiznává se, že nezná zákon, a zároveň tvrdí, že je nevinen." "To máš věru pravdu, ale mluv s ním, když nic nechápe," řekl druhý. K. již neodpověděl; což je třeba, pomyslil si, abych se dal ještě víc zmást žvaněním těchto nejpodřízenějších orgánů - sami přiznávají, že jsou jen zřízenci -? Je zřejmé, že mluví o věcech, kterým ani trochu nerozumějí. Jejich jistota se bere jen z jejich hlouposti. Několik slov, jež si promluvím s člověkem mé úrovně, objasní všechno nesrovnatelně líp než nejdelší řeči s těmito lidmi. Přešel několikrát volnou prostorou pokoje sem a tam, naproti přes ulici viděl zas tu stařenu, teď si k oknu dovlekla jakéhosi ještě daleko staršího starce a měla ruku kolem jeho krku. K. si řekl, že je třeba, aby naráz skoncoval s podívanou, kterou poskytuje těm zevlounům v okně: "Doveďte mě k svému představenému," řekl. "Až si bude přát; dřív ne," řekl hlídač, kterému jeho druh říkal Vilda. "A teď vám radím," dodal, "abyste šel do svého pokoje, choval se klidně a vyčkal, jak o vás bude usneseno. Radíme vám, nerozptylujte se zbytečnými myšlenkami, nýbrž seberte se, budou se na vás klást velké nároky. Nechoval jste se k nám, jak by si by la zasluhovala naše ochota, zapomněl jste, že ať jsme co jsme, jsme teď alespoň vůči vám svobodní lidé, to není malá převaha. Přesto jsme ochotni, máte-li peníze, přinést vám malou snídani z kavárny naproti."

Neodpovídaje na tuto nabídku, postál K. chvíli bez hnutí. Snad by se ti dva, kdyby otevřel dveře dalšího pokoje anebo dokonce dveře předsíně, ani neodvážili zbraňovat mu v tom, snad by bylo nejprostším vyřešením toho všeho, kdyby vyhnal věci na ostří. Ale snad by ho popadli, a jakmile by jednou byl povalen, byla by ta tam i všechna převaha, kterou si vůči nim teď v jistém smyslu přece jen zachovává. Proto dal přednost jistotě řešení, které nezbytně přinese přirozený průběh věcí, a vrátil se do svého pokoje, aniž s jeho strany anebo se strany hlídačů padlo jediné další slovo.

Hodil sebou na postel a vzal si s umyvadla krásné jablko, které si včera večer přichystal k snídani. Teď to byla jeho jediná snídaně a zajisté byla, jak se ujistil při prvním velkém soustu, daleko lepší, než by byla snídaně ze špinavé noční kavárny, kterou by byl mohl dostat z milosti hlídačů. Bylo mu dobře a byl naplněn důvěrou v dobrý konec všeho, v bance sice dnes dopoledne zamešká službu, to se však snadno omluví při poměrně vysokém postavení, jež tam zaujímá. Má se omluvit pravdivou zprávou o tom, co se přihodilo? Hodlal tak učinit. Kdyby mu nevěřili, což by v takovém případě bylo pochopitelné, může se odvolat na paní Grubachovou jakožto svědkyni anebo také na ty dva starce odnaproti, kteří jsou teď asi zas na pochodu k protějšímu oknu. K. se divil, alespoň s hlediska hlídačů se divil, že ho zahnali do jeho pokoje a nechávají ho tam o samotě, kde přece má desaterou možnost, aby si sáhl na život. Zároveň ovšem ptal se sám sebe, tentokrát zase se svého hlediska, jaký důvod by mohl mít, aby to udělal. Snad proto, že ti dva sedí vedle a že ulovili jeho snídani? Bylo by tak nesmyslné sáhnout si na život, že by toho právě pro tu nesmyslnost nebyl schopen ani tehdy, kdyby' to chtěl udělat. Kdyby duševní omezenost hlídačů nebyla tak nápadná, mohlo by se soudit, že také oni z téhož přesvědčení nevidí v tom žádné nebezpečí, nechají-li ho o samotě. Chtělo-li se jim, mohli se teď dívat, jak pokročil k nástěnné skřínce, v níž měl dobrou pálenku, jak vyprázdnil sklenku nejdřív náhradou za snídani a jak druhou určil k tomu, aby si dodal odvahy, to však jen z opatrnosti pro nepravděpodobný případ, že by mu jí bylo třeba.

Vtom ho zavolání z vedlejšího pokoje vylekalo do té míry, že zuby narazil na sklenku. "Dozorce vás volá!" volal hlas. Co ho vylekalo, bylo jen to křiknutí, krátké, úsečné, vojenské křiknutí, jakého by se od hlídače Františka ani nebyl nadál. Rozkaz sám mu byl velmi vítán. "Konečně!" zavolal v odpověď, uzamkl nástěnnou skřínku a ihned pospíšil do vedlejšího pokoje. Tam stáli oba hlídači a hnali ho, jako by se to rozumělo samo sebou, zpátky do jeho pokoje. "Co vás to napadá?" volali. "V košili chcete před dozorce? Dá vás zpráskat a nás k tomu!" "Nechte mne, k ďasu!" zvolal K., jenž byl už zatlačen až k svému šatníku, "když mě přepadnete v posteli, nemůže nikdo očekávat, že mě zastihne v bůhvíjaké parádě." "To není nic platné," řekli hlídači, kteří po každé, když se K. rozkřikl, velmi ztichli, ba skoro zesmutněli a tím ho zmátli anebo mu jaksi vrátili rozvahu. "Směšné ciráty!" zabručel ještě, vzal však už kabát s židle a držel jej chvíli v obou rukou, jako by jej předkládal posudku hlídačů. "Musí to být černý kabát," řekli. K. po těch slovech hodil kabát na zem a řekl - nevěděl sám, v jakém smyslu to říká -: "Vždyť ještě není hlavní přelíčení." Hlídači se usmáli, trvali však na svém: "Musí to být černý kabát." "Urychlím-li tím věc, je mi to vhod," řekl K., otevřel sám šatník, hledal dlouho mezi mnohým šatstvem, vybral své nejlepší černé šaty, žaketové, jež přiléhavým střihem v pasu vzbudily téměř rozruch mezi jeho známými, vyňal teď také jinou košili a začal se pečlivě oblékat. Potají se domníval, že celou věc urychlil tím, že hlídači ho zapomněli přinutit, aby se vykoupal. Pozoroval je, zda mu to snad přece ještě nepřipomenou, ale ovšem je to ani nenapadlo, zato však nezapomněl Vilda poslat Františka k dozorci s hlášením, že se K. obléká.

Když byl úplně oblečen, musil těsně před Vildou projít prázdným vedlejším pokojem do dalšího pokoje, jehož dveře byly již otevřeny oběma křídly. Tento pokoj od nedávna obývala, jak K. dobře věděl, jakási slečna Bürstnerová, stenotypistka, která velmi časně ráno odcházela do práce, vracela se pozdě domů a s níž K. nevyměnil o mnoho víc než několik slov na pozdrav. Teď byl noční stolek posunut od jejího lůžka jakožto jednací stůl doprostřed pokoje, a dozorce seděl za ním. Nohy měl zkříženy a jednu paži měl na opěradle židle.

V rohu pokoje stáli tři mladíci a dívali se na fotografie slečny Bürstnerové, které trčely v rohožovém úpletu, zavěšeném na zdi. Na klice otevřeného okna visela bílá halenka, v okně protějšího domu se zas uvelebila stařena se svým starcem, ale jejich společnost mezitím vzrostla, neboť za nimi, přečnívaje značně jejich postavy, stál jakýsi muž s rozhalenou košilí, který si prsty hnětl a kroutil naryšavělou bradku. "Josef K.?" zeptal se dozorce, snad jen aby na sebe obrátil K-ovy roztržité zraky. K. přisvědčil pokývnutím. "Jste událostmi dnešního rána asi velmi překvapen?" zeptal se dozorce a posunul přitom oběma rukama nečetné předměty, které ležely na nočním stolku, svíčku se zápalkami, jakousi knihu a jehelníček, jako by to byly předměty, kterých je mu třeba k jednání. "Ovšem," řekl K., a jal ho příjemný pocit, že konečně stojí tváří v tvář rozumnému člověku a může si s ním pojednat o své věci. "Ovšem, jsem překvapen, ale nejsem nijak zvlášť překvapen." "Nijak zvlášť překvapen?" zeptal se dozorce a postavil teď svíčku doprostřed stolečku, kdežto ostatní věci seskupil kolem ní. "Neporozuměl jste mi snad," pospíšil si K. podotknout. "Myslím -" zde se K. přerušil a ohlížel se po nějaké židli. "Mohu se posadit, že ano?" zeptal se. "Není to obvyklé," odvětil dozorce. "Myslím," řekl teď K. bez další přestávky, "jsem ovšem velmi překvapen, ale když je člověk třicet let na světě a musil se probíjet sám a sám, jako bylo mým údělem, je člověk otužen proti překvapením a příliš si je nepřipouští. Zejména to dnešní ne." "Proč zejména to dnešní ne?" "Neříkám, že to všechno mám za nějaký šprým, na to se mi přípravy, jež byly vykonány, zdají přece jen příliš obsáhlé. To by v tom musili mít podíl všichni příslušníci našeho pensionu a také vy všichni, to by už přesahovalo meze šprýmu. Nechci tedy tvrdit, že to je šprým." "Zcela správně," řekl dozorce a zkoumal, kolik zápalek je v krabičce. "Ale nemůže to zas ani být," pokračoval K. a obracel se při tom ke všem a byl by se dokonce rád obrátil i k těm třem mladíkům u fotografií, "ale nemůže to zas ani být nic zvlášť významného. Usuzuji tak z toho, že jsem obžalován, nemohu však najít ani nejmenší vinu, pro kterou by mě někdo mohl obžalovat. Ale i to je vedlejší, hlavní věc je, kým jsem obžalován! Který úřad vede to řízení? Jste úředníci? Nikdo z vás nemá stejnokroj, pokud nenazveme" - zde se obrátil na Františka - "vaše šaty stejnokrojem, ale vždyť je to spíš cestovní oblek. V těchto věcech tedy chci mít jasno a jsem přesvědčen, že jakmile se to objasní, rozloučíme se v nejlepším přátelství." Dozorce udeřil krabičkou se zápalkami o stůl. "To jste velmi na omylu," řekl. "Ti pánové tady a já jsme pro vaši věc úplně vedlejší, ba skoro vůbec nic o ní nevíme. Mohli bychom mít nejdokonalejší stejnokroje a s vaší věcí by to přesto nevypadalo o nic hůř. Nemohu vám nijak ani oznámit, že jste obžalován, či spíše, nevím, jste-li obžalován. Snad hlídači žvanili něco jiného, pak to byl právě jen žvást. Ale i když teď neodpovídám na vaše otázky, mohu vám přece jen poradit, myslete méně na nás a na to, co se s vámi stane, myslete raději víc na sebe. A nedělejte takový povyk s pocitem své nevinnosti, ruší to ne právě špatný dojem, kterým jinak působíte. Také byste měl být vůbec v řeči zdrželivější, skoro všechno, co jste řekl, mohl by si člověk vybrat i z vašeho chování, kdybyste byl pověděl jen několik slov, ostatně to nebyly věci pro vás dvakrát příznivé."

K. civěl na dozorce. Člověk snad mladší než on mu zde dává ponaučení jako ve škole? Je trestán důtkou za svou upřímnost? Přišlo na něho jakési rozčilení, popocházel po pokoji, v čemž mu nikdo nebránil, zasouval si manžety do rukávu, ohmatával si prsa, přihladil si vlasy, přešel podle tří pánů před fotografiemi, řekl: "Vždyť je to nesmysl," a tu se páni otočili k němu a zadívali se na něho s ochotným, ale vážným výrazem v tváři, a nakonec zase stanul před dozorcovým stolkem. "Státní zástupce Hasterer je mým dobrým přítelem," řekl, "mohu mu zatelefonovat?" "Ovšem že můžete," řekl dozorce, "ale nevím, jaký to má mít smysl, ledaže byste si s ním chtěl pojednat o nějaké soukromé záležitosti." "Jaký smysl?" zvolal K., spíš poděšen než pozloben. "Kdo jste vlastně? Ptáte se po smyslu a provozujete nejnesmyslnější věc na světě? Není to k zoufání? Tady ti pánové mě nejdřív přepadli, a teď tu vysedávají anebo postávají a nechávají mě před vámi provozovat cirkusácké dresury. Jaký smysl by mělo telefonovat státnímu zástupci, když jsem prý zatčen? Dobrá tedy, nebudu telefonovat." "Ale co byste netelefonoval," řekl dozorce a vztáhl ruku směrem k předsíni, kde byl telefon, "prosím, jen telefonujte." "Ne, už se mi nechce," řekl K. a šel k oknu. Naproti byla společnost pořád ještě u okna, a jen to, že K. přistoupil k oknu, zdálo se ji trochu rušit v klidném přihlížení. Oba staříci chtěli poodstoupit, ale muž za nimi je uklidnil. "Tam jsou také takoví diváci," zavolal K. zcela nahlas na dozorce a ukázal ukazovákem ven. "Pryč odtamtud," zavolal pak do okna naproti. Trojice ihned také ucouvla o několik kroků, oba staříci dokonce ještě za muže, jenž je kryl svým širokým tělem, a soudě podle pohybů jeho úst, říkal jim něco, čemu na tu vzdálenost nebylo rozumět. Docela však nezmizeli, nýbrž zdálo se, že čekají na okamžik, kdy by se mohli zas nepozorovaně přiblížit k oknu. "Dotěrní, bezohlední lidé!" řekl K., když se obracel zpátky do pokoje. Možná, že s ním dozorce souhlasil, K-ovi se tak zdálo, když se na něho podíval úkosem. Ale bylo stejně dobře možné, že ani neposlouchal, neboť tiskl jednu ruku pevně na stůl a jako by srovnával délku prstů na ní. Oba hlídači seděli na kufru, který byl zahalen ozdobnou pokrývkou, a mnuli si kolena. Tři mladíci měli ruce založeny v bok a těkali očima po pokoji. Bylo ticho jako v nějaké zapomenuté kanceláři. "Nuže, pánové," zvolal K., na okamžik se mu zdálo, jako by nesl všechny na ramenou, "soudě podle vašeho vzezření, je má záležitost asi skončena. Myslím, že bude nejlépe, nebudeme-li si už lámat hlavu, zda váš postup je oprávněn nebo není, a skoncujeme-li věc tak, že si podáme ruku na usmířenou. Soudíte-li jako já, pak tedy prosím -" a přistoupil k dozorcovu stolku a podával mu ruku. Dozorce vzhlédl, hryzal se do rtů a díval se na K-ovu vztaženou ruku; ještě pořád myslil K., že mu ji dozorce stiskne. Dozorce však vstal, vzal tvrdý kulatý klobouk, který ležel na posteli slečny Bürstnerové, a nasadil si jej opatrně oběma rukama, jako se dělává, zkoušíme-li u kloboučníka nový klobouk. "Jak prosté se vám všechno zdá!" řekl přitom K-ovi, "že to máme smírně skoncovat, myslíte? Ne, ne, to opravdu nejde. Čímž ovšem nechci nikterak říci, že si máte zoufat. Nikoliv, pročpak? Jste jen zatčen, nic víc. To jsem vám měl oznámit, učinil jsem tak a viděl jsem také, jak jste to přijal. Tím je pro dnešek všechno skončeno a můžeme se rozloučit, ovšem jen prozatím. Budete teď asi chtít do banky?" "Do banky?" zeptal se K., "myslil jsem, že jsem zatčen." K. se to zeptal s jakýmsi vzdorem, neboť ačkoli jeho podávaná ruka nebyla přijata, cítil se přece pořád nezávislejším na všech těch lidech, zejména od okamžiku, kdy dozorce vstal. Hrál si s nimi. Odejdou-li, hodlal za nimi běžet až k domovním vratům a nabídnout jim, aby ho tedy zatkli. Proto také opakoval: "Jakpak mohu jít do banky, když jsem zatčen?" "Ach tak," řekl dozorce, jenž byl už u dveří, "neporozuměl jste mi. Jste zatčen, zajisté, ale to není nijakou překážkou, proč byste nemohl vykonávat své povolání. Nebude vám ani bráněno ve vašem obvyklém způsobu života." "Pak tedy to zatčení není tak zlé," řekl K. a přistoupil blízko k dozorci. "Nemyslil jsem to nikdy jinak," řekl dozorce. "Ale pak tedy se ani nezdá, že bylo tak velmi naléhavé, abyste mi to zatčení přišli oznámit," řekl K. a přistoupil ještě blíž. Také ostatní se mezitím přiblížili. Všichni byli teď shromážděni na úzkém prostranství u dveří. "Byla to má povinnost," řekl dozorce. "Hloupá povinnost," řekl K. neústupně. "Možná," odpověděl dozorce, "ale neztrácejme čas takovými řečmi. Myslil jsem, že chcete jít do banky. Ježto dáváte pozor na každé slovo, dodávám: nenutím vás, abyste šel do banky, myslil jsem jen, že chcete jít. A abych vám to usnadnil a aby váš příchod do banky by 1 co nejméně nápadný, zařídil jsem, aby zde na vás čekali tito tři pánové, vaši kolegové." "Jakže?" zvolal K. a zadíval se s úžasem na trojici. Ti tak nevýznační nedokrevní mladíci, jež měl ve vzpomínce pořád ještě jen jakožto skupinu u fotografií, byli opravdu úředníci z jeho banky, nikoli kolegové, to byla nadsázka a dokazovala mezeru v dozorcově vševědoucnosti, ale ovšem to byli podřízení úředníci z banky. Jak si toho K. mohl nepovšimnout? Jak velmi byl asi zmámen dozorcem a hlídači, když nepoznal ty tři chlapíky! Ztrnulého Rabensteinera s rozkomíhanými pažemi, plavého Kullicha s očima vpadlýma do důlků a Kaminera s tím nesnesitelným úsměvem, který byl způsobován chronickým stažením svalů. "Dobré jitro!" řekl K. po chvilce a podal ruku všem třem pánům, kteří se korektně ukláněli. "Nepoznal jsem vás. Teď tedy půjdeme do práce, že ano?" Pánové přikývli rozesmáti a horlivě, jako by byli po celý čas na to čekali, jen když K. pohřešil svůj klobouk, který zůstal ležet v jeho pokoji, rozběhli se všichni za sebou, aby jej přinesli, což přece jen nasvědčovalo jakýmsi rozpakům. K. zůstal klidně stát a díval se za nimi obojími otevřenými dveřmi, poslední byl, jak se rozumí, netečný Rabensteiner, jenž se dal jen do elegantního poklusu. Kaminer odevzdal klobouk, K. si musil výslovně připamatovat, jak ostatně bylo častěji třeba i v bance, že Kaminerův úsměv není úmyslný, ba že se Kaminer vůbec nedovede úmyslně usmát. V předsíni otevřela pak paní Grubachová, jež nevypadala nijak valně provinile, celé společnosti bytové dveře, a K. shlížel, jako tak často, na stuhu její zástěry, jež se tak zbytečně hluboko vřezávala do jejího mohutného těla. Dole se K. rozhodl, s hodinkami v ruce, že pojede taxíkem, aby zbytečně nezvětšil zpoždění už půlhodinové. Kaminer doběhl na nároží, aby přivolal povoz, ostatní dva se zjevně pokoušeli, aby K-a nějak rozptýlili, když tu najednou Kullich ukázal na protější průjezd, v němž se právě zjevil ten velký člověk s plavou bradkou, a v prvním okamžiku trochu na rozpacích, že se teď ukazuje v plné velikostí, ustoupil ke zdi a opřel se o ni. Staříci byli asi ještě na schodech. K. se zlobil na Kullicha, že upozornil na toho muže, kterého on sám viděl již předtím, ba kterého dokonce očekával. "Nedívejte se tam!" vyhrkl prudce, aniž si povšiml, jak podivně se vyjímá taková mluva vůči samostatným mužům. Nebylo však ani třeba nějakého vysvětlování, neboť vtom přijel taxík, všichni nasedli a rozjeli se. Tu si vzpomněl K., že ani nezpozoroval, jak dozorce a hlídači odešli, zprvu mu dozorce zakrýval ty tři úředníky, a teď zas úředníci dozorce. Nesvědčilo to o velké duchapřítomnosti, a K. si umiňoval, že si dá po té stránce na sebe lépe pozor. Avšak bezděky se ještě otočil a vyklonil se přes zadní stěnu taxíku, aby možno-li ještě uviděl dozorce a hlídače. Ale ihned se zas otočil zpátky a opřel se pohodlně do kouta vozu, nepokusiv se ani, aby někoho hledal. Ačkoli na to ani nevypadal, byl by nyní potřeboval vlídná lidská slova, avšak párové se teď zdáli unaveni, Rabensteiner se díval vpravo z vozu, Kullich vlevo, a k službám byl jen Kaminer se svým šklebem, o němž si zažertovat bohužel zakazovala lidskost.

Toho jara trávil K. večery tak, že se po práci, bylo-li to ještě možné - vysedával ponejvíce do devíti hodin v kanceláři -, trochu prošel sám anebo s úředníky a zašel pak do pivnice, kde u stálého stolu seděl obyčejně do jedenácti hodin s pány ponejvíce pokročilejšího věku. Z tohoto rozvrhu byly však í výjimky, když na příklad bankovní ředitel, který si velmi vážil jeho práce a důvěryhodnosti, pozval K-a na projížďku autem anebo na večeři do své vily. Mimo to chodil K. jednou týdně k dívce zvané Elsa, která v noci až do pozdního rána posluhovala jakožto číšnice v jedné vinárně a za dne přijímala návštěvy jen z postele.

Toho večera však - den rychle minul za namáhavé práce a za mnohých lichotivých a přátelských přání k narozeninám - chtěl K. jít ihned domů. Myslil na to za každé drobné přestávky v denní práci; nevěda určitě, co má na mysli, domníval se, že událostmi dnešního rána byl v bytě paní Grubachové způsoben velký nepořádek a že je potřebí právě jeho, aby zas byl zjednán pořádek. Jakmile však bude zase zjednán pořádek, bude zahlazena každá stopa těchto událostí a všechno půjde zase po staru. Zejména od těch tří úředníků nebylo se čeho obávat, byli zas pohrouženi do velké nádrže bankovního úřednictva a nebyla na nich patrná nijaká změna. K. si je nejednou dal zavolat do své kanceláře, každého zvlášť i společně, a jedině za tím účelem, aby je pozoroval; po každé je mohl propustit uspokojen.

Když v půl desáté večer došel před dům, v němž bydlil, zastihl v průjezdu jakéhosi mladíka, který tam stál zeširoka rozkročen a kouřil z dýmky. "Kdo jste?" zeptal se K. ihned a přiblížil obličej k tomu chlapíku, v šeru průjezdu nebylo mnoho vidět. "Jsem domovníkův syn, milostpane," odpověděl mladík, vyňal dýmku z úst a poodstoupil. "Domovníkův syn?" zeptal se K. a netrpělivě zaklepal holí o zem. "Přeje si milostpán něco? Mám skočit pro otce?" "Ne, ne," řekl K., v jeho hlase bylo něco odpouštějícího, jako by byl ten chlapík provedl něco zlého, on však by mu odpouštěl. "Je dobře," řekl pak a šel dále, ale než začal vystupovat po schodech, ještě jednou se otočil.

Byl by mohl jít rovnou do svého pokoje, ale ježto chtěl mluvit s paní Grubachovou, zaklepal ihned na její dveře. Seděla s rozpletenou punčochou u stolu, na němž ležela ještě hromada starých punčoch. K. se roztržitě omlouval, že přichází tak pozdě, ale paní Grubachová byla velice vlídná a nechtěla ani slyšet o nějakém omlouvání, s ním že si ráda promluví v každou denní dobu, vždyť přece K. dobře ví, že je její nejlepší a nejmilejší nájemník. K. se rozhlížel po pokoji, ten byl zas úplně v bývalém stavu, nádobí od snídaně, jež ráno stálo na stolku u okna, bylo také již odklizeno. "Ženské ruce ve vší tichostí přece jen mnoho pořídí," pomyslil si, on by byl to nádobí snad na místě rozbil na kusy, ale dojista by je nebyl mohl vynést z pokoje ven. Podíval se na paní Grubachovou s jakousi vděčností. "Proč pracujete ještě tak pozdě?" ptal se. Oba teď seděli u stolu a K, občas ponořil ruku do těch punčoch. "Je mnoho práce," řekla, "ve dne náležím nájemníkům; chci-li si dát do pořádku své věci, zůstanou mi jen večery." "Já jsem vám asi dnes způsobil ještě o jednu neobyčejnou práci víc." "Jak to?" zeptala se trochu horlivěji, práce jí odpočívala v klíně. "Myslím ty muže, kteří tu byli dnes ráno." "Ach tak," řekla a vrátila se zas do svého klidu, "to mi nezpůsobilo žádnou zvláštní práci." K. se mlčky díval, jak se paní zas chápe svého pletení. Zdá se, že se diví, že o tom začínám, pomyslil si, zdá se jí asi, že se nesluší, abych o tom mluvil. Tím důležitější je, abych tak učinil. Jen s nějakou starou ženou mohu o tom promluvit. "A přece, jistě to způsobilo práci," řekl potom, "ale už se to nepřihodí." "Ne, to se už nemůže přihodit," řekla dotvrdivě a usmála se na K-a pousmáním skoro bolestným. "Myslíte to vážně?" zeptal se K. "Ano," řekla tišeji, "ale především si to nesmíte tak připouštět. Co všechno se na světě nestane! Když se mnou mluvíte tak důvěrně, pane K., mohu se vám přiznat, že jsem trochu poslouchala za dveřmi a že mi také ti dva hlídači něco napověděli. Vždyť jde o vaše štěstí a to se mne opravdu dotýká, snad víc, než se na mne sluší, vždyť jsem jen bytná. Nu tak tedy, slyšela jsem trošinku z té věci, ale to bych lhala, že to bylo něco zvlášť zlého. To ne. Jste sice zatčen, ale ne tak, jako zatýkají zloděje. Když člověka zatknou jako zloděje, je to zlé, ale tady to zatčení -. Připadá mi to jako něco učeného, odpusťte, mluvím-li snad hlouposti, připadá mi to jako něco učeného, čemu sice nerozumím, ale čemu se ani nemusí rozumět."

"A to jste věru neřekla žádnou hloupost, paní Grubachová, alespoň se já sám na to zčásti dívám jako vy, jenže o celé té věci soudím ještě rozhodněji, a nepokládám ji prostě ani za něco učeného, nýbrž nepokládám ji vůbec za nic. Byl jsem přepaden, tak to bylo. Kdybych byl vstal, jakmile jsem se probudil, a kdybych se nebyl dal zmýlit tím, že Anna nepřišla, a byl došel k vám bez ohledu na kohokoli, kdo by se mi byl postavil do cesty, kdybych se byl tentokrát třeba výjimkou nasnídal v kuchyni, kdybych vás byl požádal, abyste mi přinesla šaty z pokoje, zkrátka, kdybych si byl počínal jako rozumný člověk, nebylo by se nic zvláštního přihodilo, všechno, co se chystalo, bylo by se ututlalo hned v začátku. Ale člověk je tak málo připraven. V bance na příklad, tam jsem připraven, tam by se mi nic takového nemohlo přihodit, mám tam svého vlastního sluhu, přede mnou na stole je státní telefon i domácí kancelářský, pořád přicházejí lidé, strany a úředníci, mimo to však a především jsem tam pořád spjat s prací, jsem proto duchapřítomný, bylo by mi téměř potěšením, kdybych se tam octl před takovou věcí. Nu, co se stalo, to se stalo, a vlastně jsem o tom už ani nechtěl mluvit, chtěl jsem jen slyšet váš úsudek, úsudek rozumné paní, a jsem opravdu rád, že se shodujeme v mínění o tom. Jen mi však musíte na to dát ruku, takový souhlas se musí dotvrdit rukoudáním."

Zdalipak mi podá ruku? Dozorce mi ji nepodal, myslil si a díval se na paní jinak než předtím, zkoumavě. Vstala, protože také on povstal, byla trochu na rozpacích, protože neporozuměla všemu, co K. pověděl. V té rozpačitosti řekla však něco, co ani nechtěla a co ani nebylo vhodné: "Jen si to tak nepřipouštějte, pane K-e," řekla, měla slzy v hlasu a zapomněla ovšem podat mu ruku. "Ani se mi nezdá, že bych si to připouštěl," řekl K., byl najednou unaven a viděl, jak bezcenný je každý souhlas té ženy.

U dveří se ještě zeptal: "Je slečna Bürstnerová doma?" "Není," řekla paní Grubachová a usmála se při té suché zprávě opožděnou rozumnou účastí. "Je v divadle. Chcete od ní něco? Mám jí něco vyřídit?" "Ach, chtěl jsem si s ní promluvit jen několik slov." "Bohužel nevím, kdy přijde; když je v divadle, vracívá se pozdě." "To je zcela jedno," řekl K. a obrátil už skloněnou hlavu ke dveřím, aby odešel, "chtěl jsem se jen u ní omluvit, že jsem dnes použil jejího pokoje." "To věru nemusíte, pane K-e, vy jste věru jen samý ohled, vždyť slečna o ničem ani neví, od časného rána nebyla ještě doma, a pak je také všechno zas už uklizeno, jen se podívejte." A otevřela dveře k pokoji slečny Bürstnerové. "Děkuji, rád věřím," řekl K., ale pokročil pak přece k otevřeným dveřím. Měsíc potichu svítil do temného pokoje. Pokud bylo vidět, bylo opravdu všechno na svém místě, také halenka už nevisela na okenní klice. Nápadně vysoké se zdály polštáře na posteli, byly zčásti v měsíčním světle. "Slečna přichází často pozdě domů," řekl K. a podíval se na paní Grubachovou, jako by ona tím byla vinna. "Takoví už bývají mladí lidé!" řekla paní Grubachová omlouvavě. "Zajisté, zajisté," řekl K., "může to však zacházet příliš daleko." "To může," řekla paní Grubachová, "ba že máte pravdu, pane K-e. Možná, že právě v tomto případě. Nechci věru o slečně Bürstnerové říkat nic zlého, je to hodné, milé děvče, přívětivé, pořádné, dochvilné, pracovité, velmi si toho všeho vážím, ale jedno je pravda, měla by být hrdější, zdrželivější. V tomto měsíci jsem ji viděla už dvakrát v odlehlých ulicích a po každé s jiným pánem. Je mi to velmi trapné, říkám to, jako že je Bůh nade mnou, jen vám, pane K-e, ale už nebude jinak a budu si o tom musit se slečnou promluvit. Je mi ostatně i jinak podezřelá." "To jste ale zcela na omylu," řekl K. rozlícen a skoro neschopen, aby to na sobě nedal znát, "ostatně jste si, jak se zdá, vyložila nesprávně i mou poznámku o slečně, tak jsem to nemyslil. Varuji vás dokonce upřímně, abyste slečně nic neříkala, mýlíte se naprosto, znám slečnu velmi dobře, není ani zbla pravdy na tom, co jste řekla. Ostatně, snad zacházím příliš daleko, nechci vám bránit, řekněte jí, co chcete. Dobrou noc." "Pane K-e," řekla paní Grubachová prosebně a pospíšila za K-em až k jeho dveřím, které již otevřel, "vždyť já si ani nechci se slečnou promluvit, to se rozumí, že ji budu ještě pozorovat, než jí něco řeknu, svěřila jsem jen vám, co jsem věděla. Je přece jen v zájmu každého nájemníka, chce-li člověk, aby dům zůstal čistý, a o nic jiného mi při tom nejde." "Čistota!" zvolal K. ještě škvírou dveří, "chcete-li si zachovat dům čistý, musíte nejdřív dát výpověď mně." Pak přirazil dveře, tichého zaklepání, jež se ozvalo, už nedbal.

Zato si umínil, ježto se mu nechtělo ani trochu spát, že ještě neulehne a že při té příležitosti také zjistí, kdy slečna Bürstnerová přijde domů. Snad bude potom také možné promluvit s ní ještě několik slov, jakkoli málo se to snad sluší v takovou dobu. Když se díval z okna a mnul si unavené oči, pomýšlel chvíli dokonce na to, že paní Grubachovou vy trestá a přemluví slečnu Bürstnerovou, aby dala společně s ním výpověď. Ihned však se mu zdálo, že by to bylo počínání hrozně přemrštěné, a podezříval se dokonce, že mu jde vlastně o to, aby pro ty události dnešního rána změnil byt. Nic by nebylo nesmyslnější a především neúčelnější a zbabělejší.

Když ho omrzelo dívat se na prázdnou ulici, ulehl na pohovku, předtím však pootevřel dveře do předsíně, aby uviděl hned s pohovky každého, kdo vejde do bytu. Asi tak do jedenácti hodin ležel klidně na pohovce a pokuřoval doutník. Potom však tam už nevydržel, nýbrž vyšel na chvíli do předsíně, jako by tím mohl urychlit návrat slečny Bürstnerové. Nepociťoval po ní nijakou zvláštní touhu, nemohl si ani přesně připamatovat, jak slečna vypadá, ale teď s ní chtěl mluvit a dráždilo ho, že ona svým pozdním návratem vnáší neklid a nepořádek ještě i do závěru toho dne. Byla také vinna, že dnes nepovečeřel a že upustil od dnešní zamýšlené návštěvy u Elsy. Obojí mohl ovšem ještě dohonit na ten způsob, že by teď zašel do vinárny, v níž Elsa je zaměstnána. Chtěl tak také učinit později, po rozmluvě se slečnou Bürstnerovou.

Bylo po půl dvanácté, když se na schodišti ozvaly něčí kroky. K., jenž se v zadumání hlasitými kroky procházel po předsíni, jako by to byl jeho vlastní pokoj, utekl za své dveře. Byla to slečna Bürstnerová, jež se vracela domů. Zamykajíc dveře, přitáhla si zimomřivě hedvábný šál kolem úzkých plecí. V příštím okamžiku vejde do svého pokoje, do něhož K. zajisté nesmí o půlnoci vniknout; musil ji tedy oslovit hned nyní, na neštěstí však zapomněl rozsvítit elektrické světlo v svém pokoji, takže jeho vykročení z temného pokoje vypadalo jako přepadení anebo ji alespoň musilo velmi vylekat. Ve své bezradnosti, a ježto nesměl ztrácet čas, zašeptal pootevřenými dveřmi: "Slečno Bürstnerová." Znělo to jako prosba, nikoli jako zavolání. "Je tu někdo?" zeptala se slečna Bürstnerová a rozhlížela se očima dokořán. "To jsem já," řekl K. a předstoupil. "Ach, pan K.," řekla slečna Bürstnerová s úsměvem. "Dobrý večer," a podala mu ruku. "Chtěl jsem si s vámi promluvit několik slov, chcete mi to dovolit?" "Teď?" zeptala se slečna Bürstnerová, "musí to být teď? Je to trochu podivné, nemyslíte?" "Čekám na vás od devíti hodin." "Nu ano, byla jsem v divadle, vždyť jsem o vás nevěděla." "Co vám chci povědět, přihodilo se teprv dnes." "Tak - nu tedy, vždyť v zásadě nic proti tomu nemám, jenže jsem unavena k padnutí. Pojďte tedy na několik minut do mého pokoje. Zde bychom nemohli mluvit, vždyť bychom všechny vzbudili, a to by mi bylo kvůli nám ještě nepříjemnější než kvůli lidem. Počkejte tady, až v pokoji rozsvítím, a vypněte zde pak světlo." K. tak učinil, ale vyčkal pak ještě, až ho slečna Bürstnerová ze svého pokoje poznovu tlumeným hlasem vybídla, aby vešel. "Posaďte se," řekla a ukázala na otoman, sama zůstala stát u pelesti přes únavu, o které pověděla; neodložila ani klobouček ozdobený spoustou květin. "Co jste si tedy přál? Jsem opravdu zvědava." Zkřížila lehce nohy. "Řeknete snad, že to nebyla věc tak naléhavá, aby se o ní pojednalo teď, ale -" "Úvody nikdy neposlouchám," řekla slečna Bürstnerová. "To mi usnadňuje můj úkol," řekl K., "váš pokoj byl dnes ráno, do jisté míry mou vinou, trochu uveden do nepořádku, udělali to cizí lidé proti mé vůli a přece, jak jsem řekl, mou vinou; proto jsem vás chtěl prosit o prominutí." "Můj pokoj?" zeptala se slečna Bürstnerová a místo na pokoj se zkoumavě zadívala na K-a. "Tak jest," řekl K., a teď se oba po prvé dívali jeden druhému do očí, "o způsobu, jakým se to stalo, je škoda slov." "Ale právě to by mě zajímalo," řekla slečna Bürstnerová. "Ba nezajímalo, není to nijak zajímavé," řekl K. "Nu," řekla slečna Bürstnerová, "nechci se vkrádat do cizích tajemství, když trváte na tom, že to je nezajímavé, nemám proti tomu námitek. Prosil jste mne, abych odpustila, ráda odpouštím, zejména když nemohu najít ani stopy po nějakém nepořádku." S dlaněmi hluboko přiloženými k bokům prošla se pokojem. Před rohožovým úpletem s fotografiemi se zastavila. "Jen se podívejte!" zvolala. "Mé fotografie jsou opravdu zpřeházeny. To je ale ošklivé jednání. To tedy byl někdo bez dovolení v mém pokoji." K. přikývl a mlčky proklínal úředníka Kaminera, který nikdy nedovede zvládnout svou bezduchou nesmyslnou živost. "Je to divné," řekla slečna Bürstnerová, "že jsem nucena zakázat vám něco, co byste si měl zakázat sám, vcházet totiž za mé nepřítomnosti do mého pokoje." "Vždyť jsem vám, slečno, už vysvětlil," řekl K. a přistoupil také k fotografiím, "že jsem se na vašich fotografiích neprovinil já; ale ježto mi nevěříte, svěřím se vám tedy, že si vyšetřující komise přivedla tři bankovní úředníky, z nichž jeden, jejž při nejbližší příležitosti vyhodím z banky, vzal ty fotografie patrně do ruky. Ano, byla zde vyšetřující komise," dodal K., ježto se slečna na něho podívala tázavým pohledem. "Kvůli vám?" zeptala se slečna. "Ano," odpověděl K. "Ne!" zvolala slečna a smála se. "A přece," řekl K., "což myslíte, že jsem nevinen?" "Nu, nevinen..." řekla slečna, "nechci jen tak beze všeho pronést úsudek, který má možná velký dosah, též vás přece neznám a vyšetřující komise se posílá jen k lidem, kteří spáchali těžký zločin. Ale ježto jste přece na svobodě - soudím alespoň podle vašeho klidu, že jste neutekl z vězení -, nemohl jste se přece dopustit takového zločinu." "Ano," řekl K., "ale vždyť vyšetřující komise mohla uznat, že jsem nevinen anebo přece jen ne tak vinen, jak se myslilo." "Ovšem, to je možné," řekla slečna Bürstnerová s velkou pozorností. "Tak tedy vidíte," řekl K., "nejste zrovna zkušená v soudních věcech." "Ne, to nejsem," řekla slečna Bürstnerová, "a často jsem toho už litovala, neboť bych se ráda vyznala ve všem možném a právě soudní věci mě nadmíru zajímají. Soud má podivnou přitažlivost, viďte? Ale jistě své vědomosti v těch věcech zdokonalím, neboť příští měsíc nastoupím jakožto kancelářská síla v advokátní kanceláři." "To je velmi dobře," řekl K., "můžete mi pak v mém procesu být trochu nápomocna." "To by mohlo být," řekla slečna Bürstnerová, "proč ne? Používám ráda svých vědomostí." "Myslím to zcela vážně," řekl K., "nebo aspoň tak napolo vážně, jako to myslíte vy. Abych si vzal advokáta, na to je ta věc přece jen příliš nepatrná, ale poradce bych věru mohl potřebovat." "Ano, ale mám-li být poradcem, musila bych vědět, oč jde," řekla slečna Bürstnerová. "V tom je právě háček," řekl K., "nevím to ani já sám." "Pak jste si tedy se mnou zažertoval," řekla slečna Bürstnerová z té míry zklamána, "nebylo ani trochu třeba, abyste si k tomu vybral tuto pozdní noční dobu." A odešla od fotografií, kde tak dlouho stáli spolu. "Ale ne, slečno," řekl K., "nežertuji. Že mi nechcete věřit! Co vím, to jsem vám už pověděl. Dokonce víc, než vím, neboť nebyla to vyšetřující komise, říkám tomu tak, protože pro to nemám jiného jména. Vůbec nic se nevyšetřovalo, byl jsem jen zatčen, ale zatkla mě komise." Slečna Bürstnerová seděla na otomanu a smála se zase. "Ale jaké to bylo?" ptala se. "Strašné," řekl K., ale teď na to vůbec nemyslil, nýbrž byl úplně zaujat pohledem na slečnu Bürstnerovou, jež opírala tvář o jednu ruku - loket spočíval na polštáři otomanu -, kdežto druhá ruka pomalu pojížděla po boku. "To je příliš všeobecné," řekla slečna Bürstnerová. "Co je příliš všeobecné?" zeptal se K. Pak si vzpomněl a zeptal se: "Mám vám ukázat, jak to bylo?" Chtěl se rozhýbat, a přece nechtěl odejít. "Jsem už unavena," řekla slečna Bürstnerová. "Přišla jste tak pozdě," řekl K. ;,Teď mě ke všemu ještě častujete výčitkami, a dobře mi tak, neměla jsem vás už vpouštět. A nebylo toho ani třeba, jak se ukázalo." "Bylo toho třeba, to uvidíte teprve teď," řekl K. "Smím sem posunout noční stolek od vaší postele?" "Co vás to napadá?" řekla slečna Bürstnerová, "to se rozumí, že nesmíte!" "Pak tedy vám to nemohu ukázat," řekl K. rozechvěn, jako by se mu tím způsobovala nesmírná újma. "Nu tak tedy, když to potřebujete na ukázání, jen si stolek odsuňte," řekla slečna Bürstnerová a dodala po chvilce slabším hlasem: "Jsem tak unavena, že dovoluji víc, než bych měla." K. postavil stolek doprostřed pokoje a posadil se za něj. "Jen abyste si teď k tomu správně představila, kde byly jednající osoby, je to velmi zajímavé. Já j sem dozorce, tam na kufru sedí dva hlídači, u fotografií stojí tři mladíci. Na okenní klice visí bílá halenka, o tom se zmiňuji jen mimochodem. A teď začneme. I ba, zapomínám na sebe. Nejdůležitější osoba, tedy já, stojím zde před stolkem. Dozorce sedí nadmíru pohodlně, nohy má křížem, paže mu takhle visí přes opěradlo, klacek k pohledání. A teď tedy to začne doopravdy. Dozorce volá, jako by mě musil budit, křičí téměř, já musím bohužel také křičet, mám-li vám to znázornit, dozorce ostatně tak křičí jen mé jméno." Slečna Bürstnerová, jež rozesmát? poslouchala, položila ukazovák na ústa, aby K. nekřičel, ale bylo už pozdě. K. byl přespříliš ve své úloze, zavolal pomalu: "Josef K.!," ostatně ne tak nahlas, jako hrozil, ale přece tak, že se to zavolání, když je náhle ze sebe vyrazil, zdálo teprv ponenáhlu šířit pokojem.

Vtom někdo několikrát zaklepal na dveře vedlejšího pokoje, silně, krátce a pravidelně. Slečna Bürstnerová zbledla a sáhla si na srdce. K. se z toho nadmíru vylekal zejména proto, že byl ještě chvilku předtím zcela neschopen myslit na něco jiného, než na události dnešního rána a na dívku, které je předváděl. Sotva se vzpamatoval, přiskočil k slečně Bürstnerové a vzal ji za ruku. "Nebojte se ničeho," šeptal, "všechno zas napravím. Ale kdo by to mohl být? Zde vedle je přece jen obytný pokoj, v němž nikdo nespí." "A přece," zašeptala slečna Bürstnerová u K-ova ucha, "od včerejška tam spí synovec paní Grubachové, je to setník. Není teď žádný jiný pokoj volný. I já jsem na to zapomněla. Že jste jen tak křičel! Jsem z toho nešťastna." "K tomu není příčiny," řekl K., a když teď slečna klesla zpět na polštář, políbil ji na čelo. "Jděte, jděte," řekla a chvatně se zase vztyčila, "tak už přece jděte, tak už přece jděte, co chcete, vždyť on poslouchá u dveří, slyší každičké slůvko. Jak mě mučíte!" "Neodejdu," řekl K., "dokud se trochu neuklidníte. Pojďte do protějšího rohu pokoje, tam nás nemůže slyšet." Dopustila, aby ji tam dovedl. "Neuvědomujete si," řekl, "že to je sice nepříjemnost pro vás, ale ani zdaleka žádné nebezpečí. Víte přece, jak mě paní Grubachová téměř zbožňuje a že doslova věří všemu, co řeknu, a paní Grubachová zde přece rozhoduje, a tím spíš, že setník je její synovec. Ostatně je paní Grubachová také na mně závislá, vypůjčila si ode mne větší peníze. Přijmu každý váš návrh, jak vysvětlit, že jsme byli spolu, bude-li to návrh jen trochu účelný, a zaručuji se, že přiměji paní Grubachovou, aby tomu vysvětlení uvěřila nejen před jinými lidmi, nýbrž opravdu a upřímně. Mne při tom nemusíte nijak šetřit. Chcete-li, aby se rozšířilo tvrzení, že j sem vás přepadl, zpravím paní Grubachovou v tomto smyslu a ona tomu uvěří, a přece neztratí důvěru ke mně, tak velmi je mi oddána." Slečna Bürstnerová se tiše a trochu schoulena dívala před sebe na podlahu. "Proč by paní Grubachová neuvěřila, že jsem vás přepadl?" dodal K. Před sebou viděl její vlasy, rozčísnuté, nízko načechrané, pevně soudržné, naryšavělé vlasy. My slil, že se k němu pootočí pohledem, ona však řekla, nepohnuvši sebou: "Odpusťte, to náhlé zaklepání mě tak vylekalo, ale ani tak pro následky, které by mohla mít setníkova přítomnost. Bylo tak ticho po vašem vykřiknutí, a tu se ozvalo to zaklepání, proto jsem se tak lekla, vždyť jsem také seděla blízko dveří, zaklepalo to skoro vedle mne. Za vaše návrhy vám děkuji, ale nepřijímám je. Mohu na sebe vzít odpovědnost za všechno, co se děje v mém pokoji, a to vůči komukoli. Divím se, že nepozorujete, jaká urážka je pro mne ve vašich návrzích, ovšem vedle dobrých úmyslů, které zajisté uznávám. Ale teď jděte, nechte mě o samotě, potřebuji ji teď víc než dřív. Z těch několika minut, o které jste prosil, stala se teď půlhodina a ještě víc." K. ji uchopil za ruku a pak v zápěstí: "Ale nehněváte se na mne?" řekl. Stáhla jeho ruku se své a odpověděla: "Ne, ne, nehněvám se nikdy a na nikoho." Chopil se zase jejího zápěstí, teď to strpěla a dovedla ho tak ke dveřím. Byl pevně odhodlán, že odejde. Ale před dveřmi zaváhal, jako by nebyl čekal, že zde najde dveře, toho okamžiku použila slečna Bürstnerová, aby se vyprostila, otevřela dveře, vklouzla do předsíně a řekla odtamtud potichu K-ovi: "Tak přece pojďte, prosím. Podívejte se," - ukázala na setníkovy dveře, zpod nichž vycházela světelná zář - "rozsvítil a má z nás zábavu." "Už jdu," řekl K., předběhl, popadl ji, zulíbal ji na ústa a pak po celičké tváři, jako žíznivé zvíře poletuje jazykem po prameni, na který konečně narazilo. Nakonec ji políbil na krk, kde je chřtán, a tam dlouho spočinul rty. Šelest ze setníkova pokoje způsobil, že vzhlédl. "Teď půjdu," řekl, chtěl slečnu Bürstnerovou nazvat křestním jménem, ale nevěděl je. Ona znaveně přikývla, ponechala mu, zpola již odvrácena, ruku k zulíbání, jako by o ničem nevěděla, a šla skloněna do svého pokoje. Krátce poté ležel K. ve své posteli. Usnul velmi brzo, před usnutím přemýšlel ještě chvilku o tom, jak se zachoval, byl s tím spokojen, divil se však, že není ještě spokojenější; kvůli setníkovi měl o slečnu Bürstnerovou vážné starosti.