Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2. část

Teprve za soumraku se Řehoř probudil z těžkého, mdlobného spánku. Jistě by se byl zanedlouho probudil i bez vyrušení, cítil se totiž odpočatý a vyspalý, ale připadalo mu, jako by ho byly vzbudily nějaké kvapné kroky a opatrné zavírání dveří do předsíně. Bledý svit pouličních elektrických lamp ležel tu a tam na stropě pokoje a na hořejších částech nábytku, ale dole, kde byl Řehoř, byla tma. Pomalu, ještě nešikovně tápaje tykadly, jejichž cenu teprve teď poznával, se sunul ke dveřím podívat se, co se stalo. Levý bok mu připadal jako jediná dlouhá, nepřiměřeně se napínající jizva, a na obě řady nožiček vyloženě kulhal. Jedna nožička se ostatně při dopoledních událostech těžce poranila - byl skoro zázrak, že jen jedna -- a vlekl ji bezvládně za sebou.
Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil choulostivý levý bok - a jíst dovedl jen, když celé tělo se napěním spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.
V obývacím pokoji rozsvítili plyn, jak viděl Řehoř škvírou ve dveřích, ale ačkoli jindy otec touto dobou matce někdy i dceři nahlas čítával z odpoledního vydání novin, nebylo teď slyšet ani hlásku. Nu, třeba už toho předčítání, o němž mu sestra vždycky vyprávěla i psala, nadobro nechali. Ale všude kolem bylo takové ticho, přestože byt přece jistě nebyl prázdný. "Jakým tichým životem to rodina žije," řekl si Řehoř, a zíraje upřeně do tmy, pociťoval velkou hrdost, že rodičům i sestře zaopatřil takový život v tak pěkném bytě. Ale což jestli teď všechen klid, všechen blahobyt, všechna spokojenost vezme hrozný konec? Aby nepropadal takovým myšlenkám, začal se Řehoř pohybovat a lezl po pokoji sem a tam.
Jednou za celý ten dlouhý večer se malou škvírou pootevřely a rychle opět zavřely jedny postranní dveře a jednou ty druhé; nejspíš se někomu zachtělo vejít dovnitř, ale potom si to zas rozmyslel. Řehoř si tedy stoupl rovnou ke dveřím do obývacího pokoje, odhodlán přece jen dostat váhajícího návštěvníka dovnitř nebo aspoň zjistit, kdo to je; ale dveře se teď už neotevíraly a Řehoř čekal marně. Dříve, dokud byly dveře zamčeny, všichni chtěli k němu dovnitř, teď, když jedny dveře sám otevřel a druhé byly patrně otevřeny během dne, nepřicházel nikdo a klíče byly teď také zastrčeny zvenčí.
Teprve pozdě v noci se v obývacím pokoji zhaslo, a teď bylo snadné zjistit, že rodiče a sestra byli až do té doby vzhůru, bylo totiž jasně slyšet, jak všichni tři po špičkách odcházejí. Teď už k Řehořovi až do rána jistě nikdo nepřijde; měl tedy spoustu času rozmyslet si v klidu, jak by si teď měl nově uspořádat svůj život. Avšak vysoký, prázdný pokoj, v němž byl nucen naplocho ležet na podlaze, mu naháněl strach, a přitom ani nevěděl proč, vždyť to byl jeho pokoj, v němž bydlil už pět let - i obrátil se napolo bezděčně a pospíšil si s trochou studu pod pohovku, kde se ihned cítil velice příjemně, ačkoli měl hřbet trochu zmáčknut a ačkoli nemohl už zvednout hlavu, a litoval jenom, že se mu tělo kvůli té šířce nevejde pod pohovku celé.
Tam zůstal celou noc, již zčásti strávil v polospánku, z něhož ho co chvíli vytrhl hlad, zčásti však v starostech a nejasných nadějích, které však vesměs vedly k závěru, že se prozatím musí chovat klidně a trpělivostí a všestrannými ohledy pomoci rodině snášet nesnáze, které jí v svém nynějším stavu nutně bude působit.
Už časně ráno, skoro byla ještě noc, měl Řehoř příležitost vyzkoušet, jak pevné je předsevzetí, jež pojal, neboť sestra, skoro úplně oblečená, otevřela dveře z předsíně a napjatě se dívala dovnitř. Nenašla ho hned, ale když ho zpozorovala pod pohovkou - někde proboha musel přece být, nemohl přece odletět -, vyděsila se tolik, že se neovládla a zase dveře zvenčí přibouchla. Ale jako by litovala svého chování, hned zas dveře otevřela a vešla po špičkách jako k těžce nemocnému nebo dokonce k někomu cizímu. Řehoř vysunul hlavu až k samému kraji pohovky a pozoroval ji. Jestlipak si všimne, že se mléka ani nedotkl, a to ne že by neměl hlad, a jestlipak přinese nějaké to jídlo, které by mu líp vyhovovalo? Neudělá-li to sama od sebe, umře raději hlady, než aby ji na to upozorňoval, přestože vlastně cítil strašné nutkání vyrazit zpod pohovky, vrhnout se sestře k nohám a poprosit o něco dobrého k jídlu. Ale sestra okamžitě s údivem zpozorovala dosud plnou misku, z níž jen trochu mléka bylo kolem dokola rozlito, hned ji zvedla, ne sice holou rukou, nýbrž s hadrem, a vynesla ji ven. Řehoř byl náramně zvědav, co mu za to přinese, a dělal si nejrůznější představy. Nikdy by byl ale neuhodl, co sestra ve své dobrotě skutečně učinila. Aby vyzkoušela jeho chuť, přinesla mu na starých novinách rozprostřený celý výběr. Byla tu stará nahnilá zelenina; kosti od večeře obalené ztuhlou bílou omáčkou, trochu rozinek a mandlí; kus sýra, o němž Řehoř dva dny předtím prohlásil, že se nedá jíst; suchý chleba, chleba s máslem a posolený chleba s máslem. Mimoto postavila k tomu všemu ještě misku určenou patrně jednou provždy pro Řehoře, do níž nalila vodu. A z taktu, neboť věděla, že by Řehoř před ní nejedl, zmizela co nejrychleji, a dokonce otočila klíčem, jen aby Řehoř pochopil, že si může udělat pohodlí jaké chce. Řehořovi se nožičky jen míhaly, když šlo o jídlo. Ostatně i jeho rány se už úplně zahojily, nic už mu nevadilo, žasl nad tím a vzpomněl si, jak se víc než před měsícem nepatrně řízl nožem do prstu a jak ho ta rána ještě předevčírem bolela. Že bych byl teď méně citlivý? pomyslel si a už začal hltavě ocucávat sýr, který ho ze všech jídel lákal nejdříve a nejnaléhavěji. Na jeden ráz a s očima slzícíma uspokojením zhltl sýr, zeleninu a omáčku; naopak čerstvá jídla mu nechutnala, ani jejich pach nesnášel, a dokonce věci, které se chystal sníst, si odvlekl kousek stranou. Dávno byl už se vším hotov a jen líně ležel na tom samém místě, když sestra pomalu otočila klíčem na znamení, aby se odklidil. To ho hned vyplašilo, ačkoliv už skoro podřimoval, a pospíchal zase pod pohovku. Ale stálo ho to velké přemáhání, aby zůstal pod pohovkou i tu krátkou dobu, co byla sestra v pokojí, neboť z hojného jídla se mu trochu zakulatilo břicho a v tom těsném prostoru sotva dýchal. Co chvíli se tak trochu dusil a přitom s očima poněkud vyboulenýma přihlížel, jak nic netušící sestra smetá koštětem nejen zbytky, ale i jídlo, jehož se Řehoř ani nedotkl, jako by tedy ani to už nebylo k potřebě, a jak chvatně všechno hází do kbelíku, který uzavřela dřevěným víkem, načež všechno vynesla ven. Sotva se otočila, vysoukal se Řehoř zpod pohovky a protáhl se a nafoukl.
Takto dostával teď Řehoř najíst každý den, jednou ráno, kdy rodiče i služka ještě spali, podruhé, když se všichni naobědvali, neboť potom si rodiče ještě na chvíli zdřímli a služku poslala sestra pro něco ven. Jistě ani oni nechtěli, aby Řehoř umřel hlady, ale snad by byli nesnesli, aby se dovídali o jeho jídle jinak než z doslechu, snad je chtěla sestra ušetřit sebemenšího zármutku, vždyť se opravdu trápili už tak dost.
Jakými výmluvami dostali to první dopoledne lékaře a zámečníka zase z bytu, to se už Řehoř vůbec nemohl dovědět, neboť jelikož jemu nebylo rozumět, nenapadlo nikoho, ani sestru, že by on mohl rozumět druhým, a když byla sestra u něho v pokoji, musel se spokojit s tím, že jen tu a tam zaslechl, jak vzdychá a vzývá všechny svaté. Teprve později, když si na všechno trochu zvykla - že by si zvykla docela, na to nebylo ovšem ani pomyšlení -, pochytil Řehoř občas nějakou poznámku, která byla míněna laskavě nebo se tak dala vyložit. "Dnes mu ale chutnalo," říkala, když Řehoř jídlo jaksepatří spořádal, kdežto v opačném případě, který se postupem času opakoval čím dál častěji, říkávala skoro smutně: "Zase to všechno nechal."
I když se Řehoř nemohl bezprostředně dovědět nic nového, leccos vyposlechl z vedlejších pokojů, a kdykoli zaslechl nějaké hlasy, hned se hnal k příslušným dveřím a celým tělem se na ně přimáčkl. Zvláště první dobu nebylo rozhovoru, aby se, třeba jen skrytě, netýkal jeho. Celé dva dny bylo při každém jídle slyšet, jak rokují, co teď počít; ale i mezi jednotlivými jídly se mluvilo na totéž téma, neboť vždy byli doma aspoň dva členové rodiny, protože nikdo ani nechtěl zůstávat doma sám, a nechat byt úplně opuštěný bylo přece naprosto vyloučeno. Služka také hned první den - nebylo docela jasné, co a kolik o celém případě věděla - na kolenou prosila matku, aby ji okamžitě propustila, a když se za čtvrt hodiny nato loučila, děkovala se slzami v očích za propuštění jako za největší dobrodiní, jakého se jí tu dostalo, a aniž ji kdo o to žádal, strašlivě se zapřisáhla, že nikomu nevyzradí ani to nejmenší.
Teď musila sestra spolu s matkou i vařit; nedalo to ovšem mnoho práce, protože skoro nic nejedli. Znovu a znovu slýchal Řehoř, jak jeden druhého marně vybízí k jídlu a nedostává jinou odpověď než: "Děkuji, mám dost," nebo něco podobného. Snad ani nepili. Často se ptávala sestra otce, jestli chce pivo, a upřímně se nabízela, že pro ně sama dojde, a když otec mlčel, řekla, aby zabránila všem pochybám, že pro ně může poslat také domovnici, ale nakonec pak řekl otec rozhodně "Ne," a dál se o tom nemluvilo.
Hned první den vyložil otec matce i sestře celkové majetkové poměry a vyhlídky. Tu a tam vstal od stolu a z malé wertheimky, kterou zachránil před pěti lety při bankrotu svého obchodu, přinesl nějaký doklad nebo zápisník. Bylo slyšet, jak odmyká složitý zámek a zase ho zamyká, když vyndal to, co hledal. Tyto otcovy výklady byly částečně první potěšitelnou věcí, kterou Řehoř od začátku svého zajetí uslyšel. Měl za to, že otci z onoho obchodu nezbylo ani to nejmenší, alespoň mu otec nic opačného neřekl a Řehoř se ho po tom ovšem ani neptal. Jedinou Řehořovou starostí bylo tehdy přičinit se ze všech sil, aby rodina co nejrychleji zapomněla na tu obchodní pohromu, která všechny uvrhla do napjaté beznaděje. A tak se tehdy pustil s docela mimořádným zápalem do práce a skoro přes noc se z malého příručího stal obchodním cestujícím, který měl ovšem daleko jiné možnosti výdělku a jehož pracovní úspěchy se formou provize okamžitě měnily v hotové peníze, jež pak mohl doma užaslé a šťastné rodině položit na stůl. Bývaly to krásné časy a nikdy se pak už neopakovaly, aspoň ne s tím leskem, ačkoli Řehoř později vydělával tolik, že byl s to nést výdaje celé rodiny a také je nesl. Prostě si na to zvykli, jak rodina, tak Řehoř, oni s povděkem přijímali peníze, on je rád odevzdával, ale chyběla tomu už jaksi ta pravá srdečnost. Pouze sestra byla Řehořovi přece jen i nadále blízká, a poněvadž na rozdíl od něho velice milovala hudbu a dovedla jímavě hrát na housle, pojal tajný úmysl, že ji napřesrok pošle na konzervatoř bez ohledu na velké výlohy, které s tím jistě budou spojeny a které už nějak uhradí. Když se Řehoř nakrátko zdržel v městě, často padla v rozhovorech se sestrou zmínka o konzervatoři, ale vždy jen jako o krásném snu, na jehož uskutečnění se nedalo ani pomyslit, a rodiče ani tyto nevinné zmínky neslyšeli rádi; ale Řehoř na to pomýšlel s určitostí a hodlal vše na Štědrý večer slavnostně oznámit.
Takové myšlenky, jež v jeho současném stavu nebyly vůbec k ničemu, mu táhly hlavou, když tam stál zpříma přilepen na dveře a naslouchal. Někdy už samou únavou nemohl ani poslouchat a hlava mu ochable udeřila o dveře, ale hned ji zase vztyčil, neboť i tak nepatrný hluk, jaký tím způsobil, bylo vedle slyšet a všichni zmlkli. "Co to zase vyvádí?" řekl otec po chvíli, obraceje se zřejmě ke dveřím, a teprve pak se zas pomalu vrátili k přerušenému rozhovoru.
Řehořovi bylo teď sdostatek jasné - otec totiž obvykle své výklady častěji opakoval, jednak proto, že se sám těmito věcmi už dávno nezabýval, jednak také proto, že matka všemu hned napoprvé neporozuměla -, že přes všechno neštěstí zbylo ještě ze starých časů docela malé ovšem jmění, jež díky nedotčeným úrokům mezitím vzrostlo. Kromě toho však ty peníze, jež Řehoř měsíc co měsíc nosil domů - sám si pro sebe ponechával jen pár zlatek -, se neutratily docela a nashromáždil se z nich malý kapitál. Řehoř za dveřmi horlivě přikyvoval a měl radost z té nečekané prozíravosti a šetrnosti. Byl by vlastně mohl těmito přebytečnými penězi dále uplatit otcův dluh šéfovi, takže den, kdy by se mohl zbavit toho místa, by se byl značně přiblížil, ale teď to bylo nepochybně lepší tak, jak to zařídil otec.
Jenže těch peněz zdaleka nebylo dost, aby snad rodina mohla být živa z úroků; vystačily by rodině k životu snad na rok, nejvýš na dva, na víc ne. Byla to tedy jen částka, na kterou se vlastně nesmí sáhnout a která se musí uložit pro případ nouze; peníze na živobytí však třeba vydělávat. Jenže otec byl sice zdravý, ale starý člověk, který už pět let vůbec nepracoval a rozhodně si nesměl příliš troufat; za těch pět let, jež byla prvními prázdninami v jeho namáhavém a přece neúspěšném životě, hodně ztloustl a stal se těžkopádný. A má teď snad vydělávat stará matka, kterou trápí záducha, takže už přejít pokoj je pro ni námaha, a která každý druhý den proleží s návalem dušnosti na pohovce u otevřeného okna? A má teď vydělávat peníze sestra, která je v sedmnácti letech ještě dítě a již je tolik třeba dopřát, aby mohla žít tak jako doposud, to jest hezky se strojit, dlouho spát, pomáhat v domácnosti, užít trochu skromné zábavy a především hrát na housle? Když přišla řeč na tuto nezbytnost vydělávat peníze, odtrhl se Řehoř vždycky nejdřív ode dveří a padl na chladně kožené sofa vedle dveří, neboť zrovna hořel hanbou a zármutkem.
Často tam proležel celé dlouhé noci, ani oka nezamhouřil a celé hodiny jen škrábal dra kůže. Anebo nelitoval velké námahy a přisunul k oknu židli, pal: vylezl na okenní parapet, a vzpíraje se v židli, nahýbal se k oknu, patrně jen v jakési vzpomínce na osvobodivý pocit, jaký míval dřív, když se díval z okna. Neboť ve skutečnosti den ze dne viděl i nepatrně vzdálené věci méně a méně zřetelně; protější nemocnici, již dříve vídal tak často, až ji proklínal, ztratil už úplně z dohledu, a nevědět s jistotou, že bydlí v tiché, ale ve všem všudy městské Charlottině ulici, mohl by mít za to, že hledí z okna do pustiny, kde šedavé nebe a šedavá zem k nerozeznání splývají. Pozorné sestře stačilo, že jen dvakrát viděla stát židle u okna, a od té doby pokaždé, když v pokoji uklidila, přistavila židli zase přesně k oknu, ba dokonce nechávala od té doby vnitřní okna otevřené.
Kdyby jen byl mohl Řehoř promluvit se sestrou a poděkovat jí za všechno, co pro něj musí udělat, hned by byl její služby snášel snáze; takto tím však trpěl. Sestra se ovšem snažila zahladit pokud možno trapnost celé věci a postupem času se jí to též samozřejmě vedlo líp a líp, jenže i Řehoř časem všechno mnohem lépe rozpoznával. Už to. jak vcházela, bylo pro něj hrozné. Sestra vešla, ani neztrácela čas zavíráním dveří, ačkoliv jinak velice dbala na to, aby každého ušetřila pohledu do Řehořova pokoje, rovnou běžela k oknu a chvatnýma rukama je dokořán otevřela, jako by se málem dusila, zůstávala též, ať bylo sebevíc chladno, chvíli u okna a zhluboka dýchala. Tím lítáním a lomozem děsila Řehoře dvakrát za den, celou tu dobu se třásl pod pohovkou a přitom věděl velmi dobře, že by ho toho jistě ráda ušetřila, jen kdyby byla s to vydržet při zavřených oknech v místnosti, kde byl Řehoř.
Jednou, bylo to jistě už měsíc od Řehořovy proměny a sestra neměla už přece nijak zvlášť proč žasnout nad Řehořovým vzhledem, přišla trochu dřív než jindy a zastihla ještě Řehoře, jak nehnutě a v postoji věru úděsném vyhlíží z okna. Řehoře by bylo nepřekvapilo, kdyby byla nevstoupila, překážel jí totiž, takže nemohla otevřít okno, ale ona nejenže nevstoupila, uskočila dokonce a zamkla za sebou; někdo cizí by si musel pomyslit, že na ni Řehoř číhal a chtěl ji kousnout. Řehoř se ovšem ihned schoval pod pohovku, ale musel čekat až do poledne, než se sestra vrátila, a zdála se mu mnohem neklidnější než jindy. Z toho viděl, že pohled na něj je pro ni stále ještě nesnesitelný a nutně bude nesnesitelný i nadále a že se asi hodně musí přemáhat, aby neutekla už při pohledu na malý kousek jeho těla, jímž vyčnívá zpod pohovky. aby ji ušetřil i tohoto ohledu, odnesl jednoho dne na hřbetě na pohovku prostěradlo - potřeboval na tu práci čtyři hodiny - a upravil je tak, že byl teď úplně zakryt a že by ho sestra neuviděla, ani kdyby se sehnula. Kdyby se domnívala, že to prostěradlo je zbytečné, mohla je přece odstranit, vždyť bylo dost jasné, že se Řehoř neuzavírá tak nadobro jen pro zábavu, ale ona nechala prostěradlo, jak bylo, a Řehořovi se dokonce zdálo, že zachytil vděčný pohled, když jednu chvíli prostěradlo opatrně hlavou nadzdvihl, aby se podíval, jak sestra přijala nové zařízení.
Prvních čtrnáct dní se rodiče nemohli odhodlat, aby k němu vešli, a slýchal často, jak mluví o sestřině nynější práci s uznáním, kdežto až dosud se na sestru nejednou zlobili, neboť jim připadala tak trochu k ničemu. Teď však oba, otec i matka, často čekávali před Řehořovým pokojem, zatímco tam sestra uklízela, a sotva vyšla ven, musela jim dopodrobna vyprávět, jak to v pokoji vypadá, co Řehoř jedl, jak se tentokrát choval, a jestli snad není nějaké malé zlepšení. Matka chtěla ostatně poměrně brzo Řehoře navštívit, avšak otec i sestra ji odrazovali nejdříve rozumovými důvody, jež Řehoř velice pozorně vyslechl a jež plně schvaloval. Později však ji museli zdržovat násilím, a když pak volala: "Pusťte mě přece k Řehořovi, vždyť je to můj nešťastný syn. Copak nechápete, že musím k němu?", pomyslel si Řehoř, že by přece jen snad bylo dobře, kdyby k němu matka zašla, samozřejmě ne každý den, ale třeba jednou za týden; rozumí přece všemu mnohem lépe než sestra, která přes všechnu svou statečnost je přece jen ještě dítě a ujala se těžkého úkolu koneckonců snad jedině z dětinské lehkomyslnosti.
Řehořovo přání spatřit matku se brzy splnilo. Během dne se Řehoř už z ohledu k rodičům nechtěl ukazovat u okna, avšak lézt na těch několika čtverečních metrech podlahy také moc nemohl, v klidu ani v noci nevydržel, jídlo ho brzy vůbec přestalo těšit, a tak, aby se rozptýlil, zvykl si lézt křížem krážem po stěnách a po stropě. Zvláště nahoře na stropě visíval rád; to bylo něco jiného než ležet na podlaze; volněji se dýchalo; tělem probíhalo lehké chvění; a v té málem blažené roztržitosti, jež se ho tam nahoře zmocňovala, se mohlo stát, že se k vlastnímu překvapení pustil a plácl sebou na podlahu. Jenže teď už samozřejmě ovládal tělo docela jinak než dříve a ani při tak velikém pádu si neublížil. Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Řehoř vynašel - jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Řehořovi umožní lezení v co největším rozsahu a odstraní nábytek, který mu překáží, především prádelník a psací stůl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistě nepomohla, neboť toto asi šestnáctileté děvče sice od propuštění dřívější kuchařky statečně vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevře dveře jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestře nic jiného, než aby s sebou jednou v otcově nepřítomnosti vzala matku. Matka také přišla a samou radostí rozčileně vykřikla, ale u dveří Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdříve podívala, je-li v pokoji vše v pořádku; teprve pak pustila matku dovnitř. Řehoř v největším spěchu stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je načechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když někdo jen tak náhodou hodí prostěradlo na pohovku. Řehoř tentokrát také nechal vykukování zpod prostěradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uviděl, jen se radoval, že tedy přece přišla. "Jen pojď, není ho vidět," řekla sestra a zřejmě vedla matku za ruku. Řehoř teď slyšel, jak ty dvě slabé ženy postrkují starý, přece jen těžký prádelník a jak sestra pokaždé chce tu největší práci strhnout sama, nedbajíc matčina ustrašeného napomínání, aby se nenamohla. Trvalo to velmi dlouho. Když už pracovaly jistě čtvrt hodiny, řekla matka, že by se prádelník přece jen měl nechat, kde je, poněvadž za prvé je příliš těžký, nebudou hotovy, než přijde otec, a prádelník uprostřed pokoje zatarasí Řehořovi všechny cesty, za druhé není přece vůbec jisté, že se odklízením nábytku Řehořovi zavděčí. Jí se zdá, že to bude spíš naopak; pohled na holou stěnu ji prý zrovna skličuje; a kde je psáno, že i Řehoř nebude mít takový pocit, dávno si přece na nábytek v pokoji zvykl a bude si proto v prázdném pokoji připadat opuštěný. "A nebude to pak vypadat," řekla matka nakonec docela tiše, mluvila vůbec skoro šeptem, jako by chtěla zabránit, aby Řehoř, o němž přesně nevěděla, kde je, zaslechl i jen zvuk jejího hlasu, neboť že nerozumí slovům, o tom byla přesvědčena, "a nebude to vypadat, jako bychom odklizením nábytku dávali najevo, že se vzdáváme vší naděje na zlepšení a bezohledně ho ponecháváme jemu samému? Já myslím, že by bylo nejlepší udržovat pokoj přesně v tom stavu, jak byl, aby Řehoř, až se k nám zase vrátí, nalezl všechno beze změny a tím snadněji zapomněl, co bylo předtím."
Naslouchaje těmto matčiným slovům, poznal Řehoř, že nedostatek jakéhokoliv bezprostředního dorozumění s lidmi, spojený s jednotvárným životem uprostřed rodiny, mu určitě za ty dva měsíce pomátl rozum, jinak si totiž nedovedl vysvětlit, že mohl vážně zatoužit, aby mu pokoj vyprázdnili. Copak se mu doopravdy zachtělo, aby se ten teplý pokoj, útulně zařízený nábytkem, proměnil v jakési doupě, kde by si pak ovšem nerušeně mohl všude lézt, ale také by zároveň rychle nadobro zapomněl na svou lidskou minulost? Vždyť už teď málem zapomínal a jen dávno neslyšený matčin hlas ho vzburcoval. Nic ať neodklízejí; všechno musí zůstat; nemůže být bez nábytku, příjemně působícího na jeho rozpoložení; a brání-li mu nábytek, aby nesmyslně popolézal sem a tam, pak to není vůbec ke škodě, nýbrž jedině ku prospěchu.
Avšak sestra byla bohužel jiného názoru; zvykla si, jistě ne docela neprávem, kdykoli se jednalo o Řehořových záležitostech, vystupovat vůči rodičům jako obzvláštní znalec, a tak i teď stačily sestře matčiny rady, aby trvala nejen na odklizení prádelníku a psacího stolu, které jediné měla nejprve na mysli, nýbrž na odklizení veškerého nábytku vyjma nezbytnou pohovku. Nebyl to samozřejmě nouze dětinský vzdor a sebedůvěra, jíž poslední dobou tak nečekaně a těžce nabyla, co ji vedlo k tomuto požadavku; ona přece též skutečně pozorovala, že Řehoř potřebuje k lezení hodně prostoru, kdežto nábytku, pokud bylo vidět, nepoužíval ani trochu. Ale snad při tom působil i sklon k blouznivosti, příznačný pro dívky jejího věku a hledající ukojení při každé příležitosti, který teď Markétu zlákal, aby Řehořově situaci dodala ještě více hrůznosti a mohla pak pro něj vykonávat ještě více než doposud. Neboť do místnosti, kde jen Řehoř sám bude vládnout holým stěnám, by si kromě Markétky ovšem nikdo netroufl vstoupit.
A tak nedala ve svém rozhodnutí nic na matku, která zřejmě v tomto pokoji samým neklidem ztratila jistotu, brzy zmlkla, a co jí síly stačily, pomáhala sestře dostat prádelník ven. Bez prádelníku by se Řehoř, pravda, v nejhorším ještě obešel, ale psací stůl už musí zůstat. A sotva byly ženy s prádelníkem, do něhož se vzdychajíce opíraly, z pokoje venku, vystrčil Řehoř hlavu zpod pohovky, aby se podíval, jak opatrně a co možná šetrně zakročit. Ale naneštěstí se právě matka vrátila první, zatímco Markétka vedle v pokoji objímala prádelník a škubala jím sem a tam, aniž jím ovšem hnula z místa. Matka však nebyla zvyklá pohledu na Řehoře, ještě by se z toho mohla rozstonat, a tak Řehoř zděšeně pozpátku utíkal až k druhému konci pohovky, ale nemohl už zabránit, aby se prostěradlo vpředu trochu nepohnulo. To stačilo, aby matka zpozorněla. Zarazila se, chvilku zůstala tiše stát a pak se vrátila k Markétce.
Ačkoli si Řehoř znovu a znovu říkal, že se přece neděje nic mimořádného, že jenom přestavují pár kusů nábytku, přece jen si brzy musel přiznat, že na něj to přecházení obou žen, jejich pokřikování, skřípání nábytku po podlaze působí jako veliká, ze všech stran sílící vřava, a i když sebevíc přitahoval hlavu a nohy k tělu a břicho tiskl k podlaze, chtě nechtě si musel říci, že to všechno dlouho nevydrží. Vyklízejí mu pokoj; seberou mu všechno, co má rád; prádelník, kde je uložena lupenková pilka a jiné nářadí, už vynesly; teď viklají psacím stolem, který se už pevně zaryl do podlahy, u něhož psával úkoly jako obchodní akademik, jako žák měšťanky, ba dokonce jako žák obecné školy - a teď už opravdu není kdy zkoumat dobré úmysly obou žen, na jejichž existenci ostatně skoro zapomněl, neboť byly už tak znavené, že pracovaly mlčky, a slyšet bylo jen těžký dusot jejich nohou.
I vyrazil ven - ženy se vedle v pokoji zrovna opíraly o psací stůl, aby si trochu odpočinuly -, čtyřikrát v běhu změnil směr, opravdu nevěděl, co zachraňovat dřív, vtom uviděl, že na zdi, jinak už docela holé, nápadně visí obraz dámy oblečené v samou kožešinu, honem vylezl nahoru a přimáčkl se na sklo, které ho udrželo a blahodárně působilo na jeho rozpálené břicho. Aspoň tento obraz, který teď Řehoř celý zakrýval, už jistě nikdo nevezme. Stočil hlavu ke dveřím obývacího pokoje, aby viděl ženy, až se budou vracet.
Nedopřály si dlouhého odpočinku a už zase přicházely; Markétka paží podpírala matku a skoro ji nesla. "Tak co vezmeme teď?" řekla Markétka a rozhlédla se. Tu se její pohled setkal s pohledem Řehoře visícího na stěně. Asi jen kvůli matčině přítomnosti zachovala klid, sklonila k matce tvář, aby jí zakryla rozhled, a řekla, ovšem rozechvěle a bez rozmýšlení: "Pojď, vrátíme se raději ještě na chvíli do obývacího pokoje, nemyslíš?" Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém obraze a nevydá ho. Raději skočí Markétce do obličeje.
Ale Markétčina slova matku teprve zneklidnila, poodstoupila, uviděla na květované tapetě obrovskou hnědou skvrnu, a ještě než si vlastně stačila uvědomit, že to, co vidí, je Řehoř, zaječela chraptivě: "Ach bože, ach bože!" a s roztaženýma rukama, jako by se vzdávala vší naděje, skácela se na pohovku a zůstala bez hnutí. "Poslyš, Řehoři!" zvolala sestra s napřaženou pěstí a pronikavě se na něj podívala. Bylo to poprvé od proměny, co na něj přímo promluvila. Běžela vedle do pokoje pro nějakou esenci, aby matku vzkřísila z mdloby; Řehoř chtěl také pomoci - na záchranu obrazu byl ještě čas -; přilepil se však pevně ke sklu a jen násilím se odtrhl; běžel pak též do vedlejšího pokoje, jako by mohl sestře s něčím poradit jako za starých časů; přehrabávala se ve všelijakých lahvičkách a ještě se ulekla, když se otočila; nějaká láhev spadla na zem a rozbila se; jeden střep poranil Řehoře na obličeji, jakási špinavá medicína ho zalila; Markétka se už nechtěla dále zdržovat, vzala tolik lahviček, co jich jen mohla pobrat, a utíkala s nimi za matkou; nohou přirazila dveře. Řehoř byl teď odříznut od matky, která je snad jeho vinou na pokraji smrti; dveře otevřít nesměl, nechtěl-li zahnat sestru, která musí u matky zůstat; nezbývalo mu než čekat; a sklíčen výčitkami a obavami, jal se lézt, zlezl všechno, stěny, nábytek i strop a posléze v zoufalství, když se s ním celý pokoj začal točit, sletěl doprostřed velkého stolu.
Uplynula chvilka, Řehoř ochable ležel, všude kolem bylo ticho, snad to bylo dobré znamení. Vtom se ozval zvonek. Děvče bylo samosebou zamčeno v kuchyni, a tak musela jít otevřít Markétka. Byl to otec. "Co se stalo?" byla jeho první slova; z Markétčiny tváře asi všechno uhodl: Markétka mu odpovídala přidušeným hlasem, zřejmě tiskla tvář na jeho hruď: "Maminka omdlela, ale už je jí líp. Řehoř utekl." "Já jsem to přece čekal," řekl otec, "já jsem vám to přece vždycky říkal, ale vy ženy jako byste byly hluché." Řehořovi bylo jasné, že si otec špatně vyložil Markétčinn příliš stručnou zprávu a má za to, že se Řehoř dopustil nějaké násilnosti. Proto se teď Řehoř bude muset snažit, aby otce uchlácholil, neboť na vysvětlování není kdy, ani to není možné. I uchýlil se ke dveřím do svého pokoje a přimáčkl se na ně, aby otec, hned jak vejde do předsíně; viděl, že Řehoř má nejlepší úmysl vrátit se k sobě do pokoje a že ho tedy není potřebí zahánět, nýbrž stačí otevřít dveře a hned zmizí.
Ale otec neměl náladu na takové jemnosti: "Á!" zvolal; hned jak vešel, a v jeho hlase jako by zněla zároveň zuřivost i radost. Řehoř odvrátil hlavu ode dveří a zvedl ji k otci. Takhle si opravdu otce nepředstavoval, jak tu teď stál; poslední dobou se ovšem pro ty novoty s lezením zapomínal jako dříve starat, co se jinak děje v bytě, a měl být vlastně připraven, že se setká se změněnými poměry. Ale přes to, přes to všechno, je tohle ještě otec? Tentýž muž, který unaveně lehával zahrabán v posteli, když se dříve Řehoř vypravoval na obchodní cestu; který ho večer při návratu domů vítal v županu v lenošce; ani nebýval schopen vstát, nýbrž na znamení radosti jen zdvihal ruce, a když si tu a tam, párkrát za rok v neděli nebo o hlavních svátcích vyšli společně na procházku, belhal se mezi Řehořem a matkou, kteří už beztak šli pomalu, vždycky ještě o něco pomaleji, zachumlán do svého starého pláště, s berlou, již pokaždé opatrně kladl na zem, a kdykoli chtěl něco říci, skoro vždy se postavil a shromáždil kolem sebe svůj doprovod. Teď se ale drží pěkně rovně; na sobě přiléhavý módní stejnokroj se zlatými knoflíky, jaký nosívají sluhové bankovních ústavů; nad vysokým tuhým límcem kabátu se rozkládá mocná dvojitá brada; zpod huňatého obočí proniká svěží a pozorný pohled černých očí; jindy rozcuchané bílé vlasy jsou úzkostlivě sčesány kolem přesné, svítivé pěšinky. Čepici se zlatým monogramem, který patrně označoval banku, hodil obloukem přes celý pokoj na pohovku a s rozhrnutými šosy dlouhého pláště od stejnokroje, s rukama v kapsách kalhot, se zavilou tváří vykročil k Řehořovi. Sám asi nevěděl, co hodlá podniknout; přesto ale neobyčejně vysoko zvedal nohy a Řehoř žasl, jak obrovské má podrážky. Nezdržoval se tím však, vždyť od prvního dne svého nového života věděl, že otec považuje za vhodné chovat se k němu jen s největší přísností. A tak před otcem prchal, zarazil se, když otec zůstal stát, opět vyrazil, jak se jen otec hnul. Tak oběhli párkrát pokoj, aniž došlo k něčemu rozhodujícímu, ba celá věc, vzhledem k pomalému tempu, nevypadala ani jako pronásledování. Proto též Řehoř zatím setrvával na zemi, bál se ke všemu, že kdyby utekl na stěny nebo na strop, bral by to otec třeba jako obzvláštní zlomyslnost. Řehoř si ovšem musel přiznat, že dokonce ani tento běh dlouho nevydrží; neboť zatímco otec udělal jeden krok, musel on provést nespočet pohybů. Začínal už ztrácet dech, vždyť ani v dřívějších dobách nemíval zvlášť spolehlivé plíce. Jak tak vrávoral kupředu, sbíraje všechny síly k běhu, s očima sotva pootevřenýma, otupělý tak, že ho nenapadlo zachránit se jinak než během a pomalu už zapomínal, že tu jsou ještě stěny, které ovšem byly zastaveny pečlivě vyřezávaným nábytkem se spoustou vroubků a hrotů - tu cosi lehce hrozného sletělo těsně vedle něho a kutálelo se před ním. Bylo to jablko; hned za ním sletělo druhé; Řehoř se leknutím zastavil; bylo zbytečné utíkat dál, neboť otec se rozhodl, že ho bude bombardovat. Z misky na kredenci naplnil kapsy a házel teď po něm, zatím bez přesného míření, jedno jablko za druhým. Ta malá červená jablíčka se koulela jak elektrizovaná po podlaze a narážela na sebe. Jedno slabě vržené jablko zavadilo o Řehořův hřbet. sklouzlo však a neublížilo mu. Zato další, které přiletělo hned za ním, se mu přímo zarylo do hřbetu; Řehoř chtěl popolézt dál, jako by ta překvapující, neuvěřitelná bolest mohla přejít, změní-li místo; ale připadal si jako přibitý a v naprostém zmatení všech smyslů zůstal ležet jak široký tak dlouhý, V posledním okamžiku jen ještě zahlédl, jak se dveře jeho pokoje prudce otevřely a jak odtud s křičící sestrou v patách vybíhá matka, jen v košili, neboť sestra ji odstrojila, aby se jí v mdlobě volněji dýchalo, jak potom matka běží k otci a cestou z ní na zem padá jedna uvolněná sukně za druhou, jak se vrhá k otci, klopýtajíc přes ty sukně objímá ho, těsně se k němu přimykajíc - teď už však Řehořovi selhal zrak - a spínajíc mu ruce za hlavou prosí jej, aby ušetřil Řehořův život.