Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na galerii

Kdyby v manéži před neúnavným publikem celé měsíce bez ustání kolem dokola kroužila na vrávorajícím koni nějaká sešlá, souchotinářská krasojezdkyně, poháněná nelítostným šéfem s bičem v ruce, trylkujíc na koni, posílajíc polibky, pohupujíc se v bocích, a kdyby tato hra za nepřetržitého burácení orchestru a ventilátorů pokračovala do šedé budoucnosti, dál a dál se otvírající, doprovázena potuchajícím a znovu mohutnícím potleskem rukou, jež jsou vlastně parními kladivy - pak by snad mladý návštěvník galerie seběhl dolů po dlouhých schodech skrze všechna pořadí, vrhl se do manéže, a do fanfár orchestru, jenž stále drží krok, vykřikl: Stát!
Ale jelikož to tak není, krásná dáma, bílá a červená, vlétne dovnitř mezi závěsy, jež před ní rozhrnou pyšní mužové v livrejích; ředitel, oddaně hledaje její zrak, zvířecky předkloněn jí vzdychá vstříc; zvedá ji starostlivě na šedivého grošáka jak nade vše milovanou vnučku, která se vydává na nebezpečnou pouť; nemůže se odhodlat dát bičem znamení; přemůže se konečně a zapráská; uhání podle koně s ústy dokořán; sleduje bdělým okem skoky jezdkyně; nad její obratností mu zůstává rozum stát; pokouší se ji varovat anglickým pokřikem; k nejúzkostnější obezřetnosti zuřivě vybízí podkoní s obručemi; před velkým salto mortale zdvihaje ruce zapřísahá orchestr, aby zmlkl; nakonec maličkou snáší z chvějícího se koně, na obě tváře ji líbá a žádná ovace publika mu není dost; kdežto ona, opírajíc se o něj, vysoko na špičkách, zahalena v prach, s pažemi rozpřaženými, hlavičkou zvrácenou, chce sdílet štěstí s celým cirkusem - jelikož je to tak, položí návštěvník galerie tvář na zábradlí, a propadaje se do závěrečného pochodu jak do těžkého snu, pláče a neví o tom.

Starý list

Zdá se, že v obraně naší vlasti se mnohé zanedbalo. Doposud jsme se o to nestarali a šli jsme za svou prací; události poslední doby nám však dělají starosti.
Mám ševcovskou dílnu na náměstí před císařským palácem. Sotvaže za svítání otevřu krám, vidím, že ústí všech ulic sbíhajících se na náměstí jsou již obsazena ozbrojenci. Nejsou to však naši vojáci, nýbrž zřejmě nomádi ze severu. Nějakým způsobem, mně nepochopitelným, pronikli až do hlavního města, kde je přece velmi daleko od hranic. Buď jak buď, jsou tedy zde; zdá se, že jich každého rána přibývá.
Po svém způsobu táboří pod širým nebem, neboť obytnými domy opovrhují. Zabývají se ostřením mečů, špičatěním šípů, cvičením na koni. Z tohoto tichého, vždy v úzkostlivé čistotě udržovaného náměstí udělali učiněný chlév. Občas se sice pokusíme vyběhnout ze svých obchodů a uklidit aspoň ten nejhorší neřád, ale stává se to čím dál řidčeji, neboť je to zbytečná námaha, a kromě toho se vystavujeme nebezpečí, že se dostaneme pod kopyta divokých koní nebo budeme zraněni bičem.
Mluvit s nomády nelze. Naši řeč neznají, ba kdo ví, jestli mají nějakou vlastní. Mezi sebou se dorozumívají podobně jako kavky. Ustavičně je slyšet ten kavčí křik. Náš způsob života, naše zřízení jsou jim stejně nepochopitelné jako lhostejné. Proto též odmítají jakoukoli posunkovou řeč. Můžeš si čelisti vykloubit a ruce z kloubů vymknout, stejně ti neporozumějí a nikdy nebudou rozumět. Často dělají grimasy; to potom kroutí bělmem očí a od úst jim jde pěna, avšak nechtějí tím ani nic říci, ani postrašit; dělají to, poněvadž takové jsou jejich způsoby. Co potřebují, to si vezmou. Nelze říci; že používají násilí. Sáhnou-li po něčem, ustoupíme stranou a vše jim necháme.
I z mých zásob si vzali nejeden pěkný kus. Ale nemohu si naříkat, vidím-li příkladně, jak se vede řezníkovi naproti. Sotva přinese zboží, hned se mu vyrve z rukou a nomádi je zhltnou. I jejich koně žerou maso; často leží vedle sebe jezdec i kůň a oba se krmí z téhož kusu masa, každý na jednom konci. Řezník má strach a netroufá si dodávky přerušit. Máme pro to pochopení, skládáme peníze a podporujeme ho. Kdyby nomádi nedostali maso, kdo ví, co by je napadlo udělat; ostatně kdo ví, co je napadne, i když denně maso dostávají.
Onehdy si řezník myslil, že si může ušetřit aspoň námahu s porážením, a přivedl ráno živého vola. Víckrát už to nesmí opakovat. Snad hodinu jsem ležel až docela vzadu v dílně natažen na podlaze a všechny šaty, přikrývky a polštáře jsem navršil na sebe, jen abych neslyšel řev toho vola, na něhož se ze všech stran vrhali nomádi a zuby z něho rvali kusy teplého masa,. Dávno už byl klid, když jsem se odvážil vyjít ven; jako pijáci kolem sudu od vína leželi unaveni kolem zbytků vola.
Zrovna tehdy se mi zdálo, že jsem v okně paláce zahlédl samého císaře; jinak nikdy nepřijde do těchto vnějších komnat, stále žije jen v nejvnitřnější zahradě; tentokrát však - alespoň jsem měl ten dojem - stál u jednoho z oken a se svěšenou hlavou hleděl na to řádění před zámkem.
"Co bude dál?" ptáme se všichni. "Jak dlouho budeme snášet tohle břímě a tato muka? Císařský palác nomády přilákal, avšak zahnat je nedokáže. Brána zůstává zavřena; stráž, která dříve vždy slavnostně pochodovala dovnitř a ven, se drží za zamřížovanými okny. Záchrana vlasti je svěřena nám, řemeslníkům a obchodníkům; my jsme však nedorostli takového úkolu; také jsme se nikdy nechlubili, že bychom toho byli schopni. Je to nedorozumění; a my na ně zajdeme."