Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Před zákonem

Před zákonem stojí dveřník. K tomuto dveřníku přijde muž z venkova a prosí, aby ho vpustili do zákona. Avšak dveřník řekne, že ho teď nemůže vpustit. Muž uvažuje a pak se zeptá, zda tedy bude smět vstoupit později. "Možná," řekne dveřník, "teď však ne." Protože brána k zákonu je jako vždy otevřena a dveřník ustoupí stranou, shýbne se ten muž, aby se podíval bránou dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: "Jestliže tě to tak láká, zkus tam vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj si: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. Sál za sálem však stojí dveřníci, jeden mocnější než druhý. Už na třetího z nich se ani já nemohu podívat." Takových nesnází se muž z venkova nenadál; zákon má být přece přístupný každému a vždy, myslí si, ale když se teď pozorněji podívá na dveřníka v kožichu, na jeho veliký špičatý nos, na dlouhé, tenké, černé tatarské fousy, rozhodne se, že přece jen raději počká, až dostane povolení vstoupit. Dveřník mu dá stoličku a dovolí, aby si sedl stranou od dveří. Tam sedí dny a léta. Znovu a znovu se pokouší, aby byl vpuštěn, a unavuje dveřníka prosbami. Dveřník ho občas tak trochu vyslýchá, vyptává se ho na domov a mnoho jiného, ale jsou to neúčastné otázky, jaké kladou velcí páni, a nakonec mu pokaždé řekne, že ho ještě nemůže vpustit. Muž, který se na cestu zásobil mnoha věcmi, použije všeho, byť to bylo sebecennější, aby dveřníka podplatil. Ten sice všechno přijme, ale říká přitom: "Přijímám to jen proto, abys nemyslel, žes něco zanedbal." Po celá dlouhá léta pozoruje ten muž dveřníka skoro bez ustání. Zapomene na ostatní dveřníky a tento první se mu zdá být jedinou překážkou, pro niž nemůže vstoupit do zákona. Proklíná tu neblahou náhodu, první léta bez ohledu a nahlas, později, když zestárne, si už jen brumlá pro sebe. Zdětinští, a poněvadž za ta léta, co dveřníka zkoumá, poznal i blechy v límci jeho kožichu, doprošuje se i těch blech, aby mu pomohly a dveřníka přemluvily. Posléze mu ochabne zrak a on neví, stmívá-li se kolem něho doopravdy nebo klame-li ho pouze vlastní zrak. Zato však teď rozeznává ve tmě jakousi zář, která se neuhasitelně prodírá dveřmi zákona. Má teď již života nakrátce. Před smrtí se mu v hlavě soustředí všechny zkušenosti celé té doby v jedinou otázku, již dveřníkovi dosud nepoložil. Pokyne mu, neboť není již s to vztyčit tupnoucí tělo. Dveřník se k němu musí hluboko sklonit, jelikož rozdíl ve velikosti se značně změnil v mužův neprospěch. "Copak chceš teď ještě vědět?" zeptal se dveřník, "jsi nenasytný." "Všichni přece dychtí po zákonu," řekne muž. "Jak to, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nepožádal, aby byl vpuštěn?" Dveřník pozná, že muž již skonává, a aby dostihl ještě jeho zmírající sluch, zařve na něho: "Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho."

Šakali a Arabové

Tábořili jsme v oáze. Druhové spali. Jeden z Arabů, vysoký a bílý, přešel kolem mne; zaopatřil velbloudy a odešel na místo, kde se spalo.
Převalil jsem se naznak do trávy; chtěl jsem spát; nešlo to; žalostné vytí šakala v dálce; opět jsem si sedl. A co bylo před chvílí tak vzdálené, náhle bylo blízko. Hemžení šakalů kolem mne; matným zlatem se lesknoucí, pohasínající oči; štíhlá těla v zákonitém a hbitém pohybu jako pod bičem.
Jeden přišel zezadu, protlačil se mi pod paží a tiskl se ke mně, jako by potřeboval mé teplo, stoupl si pak přede mne a mluvil se mnou skoro tváří v tvář:
"Jsem daleko široko nejstarší šakal. Jsem šťasten, že tě zde ještě mohu přivítat. Už jsem se téměř vzdal naděje, neboť čekáme na tebe nekonečně dlouho; má matka čekala a její matka a všechny matky až po matku všech šakalů. Věř mi!"
"To mě udivuje," řekl jsem a zapomněl jsem zažehnout hranici dřeva, která tu byla přichystána, aby dýmem zapudila šakaly, "udivuje mě, co slyším. Jen náhodou přicházím z dalekého severu a jsem zde na krátké cestě. Copak chcete, šakali?"
A jako by je toto snad až příliš vlídné oslovení povzbudilo, stáhli se kolem mne v těsnější kruh; všichni rychle oddychovali a prskali.
"Víme, že pocházíš ze severu," začal nejstarší, "právě na tom se zakládá naše naděje. Tam je rozum, který zde mezi Araby nelze nalézt. Z této chladné pýchy nelze vykřesat jiskru rozumu, víš? Zabíjejí zvířata, aby je žrali, a zdechlinou opovrhují."
"Nemluv tak nahlas," řekl jsem, "Arabové spí nablízku."
"Opravdu jsi cizinec," řekl šakal, "jinak bys věděl, že ještě nikdy v historii světa se šakal nebál Araba. Jich že bychom se měli bát? Což není dost velké neštěstí, že jsme zahnáni mezi takový národ?"
"To je možné, to je možné," řekl jsem. "Neodvažuji se posuzovat věci, které jsou mi tak vzdálené; je to patrně velmi dávný spor; tkví tedy asi v krvi; ukončí ho tedy zase snad až krev."
"Jsi velmi chytrý," řekl starý šakal; a všichni oddychovali ještě rychleji; zchvácenými plícemi, ačkoli přece nehnutě stáli; trpký, chvílemi jen se zaťatými zuby snesitelný pach jim vycházel z otevřených tlam, "jsi velmi chytrý; co říkáš, je ve shodě s naším starým učením. Vezmeme jim tedy krev a starý spor je skoncován."
"Och!" řekl jsem prudčeji, než jsem chtěl, "budou se bránit; po celých houfech vás postřílejí svými puškami."
"Špatně nám rozumíš," řekl, "po způsobu lidí, jenž tedy ani na dalekém severu nevymizel. My je přece nebudeme zabíjet. Tolik vody by Nil neměl, aby nás očistila. Vždyť už při pouhém pohledu na jejich živá těla prcháme za čistším vzduchem na poušť, jež je proto naším domovem."
A všichni šakali kolem, k nimž zatím zdálky přibylo mnoho jiných, sklonili hlavy mezi přední nohy a očišťovali si je tlapkami; jako kdyby chtěli skrýt hnus, který byl tak hrozný, že bych byl nejraději vysokým skokem prchl z jejich kruhu.
"Co tedy máte v úmyslu," zeptal jsem se a chtěl jsem vstát; ale nešlo to; dvě mladší zvířata se mi zezadu zakousla do kabátu a košile; musel jsem zůstat sedět. "Drží ti vlečku," řekl starý šakal vážně na vysvětlenou, "projev úcty." "Ať mě pustí!" zvolal jsem obraceje se hned k starému, hned k mladým. "Ovšem že tě pustí, žádáš-li si to," řekl starý. "Ale chvilku to potrvá, neboť se podle zvyku zakousli hluboko a musí nejdříve pomalu uvolnit zuby. Zatím poslyš naši prosbu." "Vaše chování mě k tomu zvlášť nenaladilo," řekl jsem. "Neoplácej nám naši neomalenost," řekl a poprvé si teď vypomohl naříkavým tónem svého přirozeného hlasu, "jsme ubohá zvířata, máme pouze zuby; jediné, co nám zbývá ke konání dobrého i zlého, jsou zuby." "Co tedy chceš?" zeptal jsem se jen málo upokojen.
"Pane," zvolal, a všichni šakali zavyli; v největší dálce mi to připadalo jako melodie. "Pane, je na tobě, abys ukončil ten spor, který rozděluje svět. Tak jako ty bude podle popisu našich předků vypadat člověk, jenž to učiní. Musíme mít pokoj od Arabů; dýchatelný vzduch; rozhled po obzoru od nich očištěný; žádný nářek skopce podřezávaného Arabem; nechť v pokoji zdechá každé zvíře; nerušeně nechť je do poslední kapky vysajeme a očistíme na kost. Čistotu chceme, nic než čistotu," - a nyní plakali, vzlykali všichni - "jak to jen můžeš snést v tomto světě, ty srdce šlechetné a sladká útrobo? Špína je jejich běl; špína je jejich čerň; hrůza jde z jejich vousu; odplivuješ si, podíváš-li se jim do koutků očí; a zvednou-li ruku, rozevře se jim v podpaždí peklo. Pročež, ó pane, pročež, ó vzácný pane, učiň svýma všemohoucíma rukama, učiň svýma všemohoucíma rukama a těmito nůžkami jim prostřihni hrdla!" Trhl hlavou, načež poslušně přistoupil jeden šakal nesoucí na špičáku malé šicí nůžky pokryté starou rzí.
"Tak tedy konečně nůžky a tím to končí!" zvolal arabský vůdce naší karavany, který se k nám připlížil proti větru a zamával teď obrovským bičem.
Všichni se co nejrychleji rozutekli, ale v jisté vzdálenosti přece jen ta spousta zvířat zůstala těsně k sobě schoulená, tak natlačená a strnulá, že to vypadalo jako úzká ohrádka obletovaná bludičkami.
"Tak jsi, pane, viděl a slyšel i tohle divadlo," řekl Arab a zasmál se tak vesele, jak to dovoluje zdrženlivost jeho kmene. "Ty tedy víš, co chtějí ta zvířata?" zeptal jsem se. "Ovšem, pane," řekl, "to ví přece každý; od té doby, co Arabové existují, putují tyto nůžky pouští a poputují s námi až do konce dnů. Každému Evropanu jsou nabízeny k velikému dílu; každý Evropan je právě ten, kdo se jim zdá povolaný. Nesmyslnou naději chovají tato zvířata; blázni jsou to, opravdoví blázni. Máme je proto rádi; jsou to naši psi; krásnější než vaši. Jen se podívej, v noci pošel jeden velbloud, dal jsem ho sem přitáhnout."
Přišli čtyři nosiči a hodili před nás těžkou zdechlinu. Sotva se tu octla, pozdvihli šakali svůj hlas. Jako by jeden každý z nich byl neodolatelně přitahován za provaz, přicházeli vlekouce břicho při zemi. Zapomněli na Araby, zapomněli na nenávist, očarovala je vše zahlazující přítomnost prudce zavánějící mrtvoly. Již visel jeden na krku a na první kousnutí našel tepnu. Jako malá zběsilá pumpa, která chce stůj co stůj, ale marně uhasit obrovitý požár, zmítal se a škubal každý sval na jeho těle. A již se všichni v stejné práci do výšky kupili na mrtvole.
Vtom nad nimi vůdce křížem krážem mocně šlehl ostrým bičem. Pozvedli hlavy; napolo v opojení a mrákotách; uviděli před sebou stát Araby; teď ucítili bič na vlastních čumácích; skokem couvli a poodběhli dál. Avšak velbloudí krev tu stála v kalužích, kouřilo se z ní, tělo bylo na mnoha místech značně rozerváno. Neodolali; znovu byli zde: znovu vůdce zvedl bič; chytil jsem ho za paži.
"Máš pravdu, pane," řekl, "necháme je, ať konají své; také už je čas vyrazit dál. Viděls je. Podivuhodná zvířata, že? A jak nás nenávidí!"