Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nový advokát

Máme nového advokáta, doktora Bucefala. Zevnějškem málo připomíná dobu, kdy ještě býval válečným ořem Alexandra Makedonského. Ovšem kdo se dobře vyzná v poměrech, leccos postřehne. Však jsem onehdy sám viděl na venkovských schodech jednoho docela prostoduchého soudního sluhu, jak odborným pohledem stálého návštěvníka dostihů obdivuje advokáta, který vysoko zvedaje stehna stoupal ze schodu na schod a jeho krok zvonil o mramor.
Vcelku soudní dvůr schvaluje Bucefalovo přijetí. Všichni s nevídaným porozuměním říkají, že za dnešního společenského pořádku je Bucefalus v obtížné situaci a že si proto, jakož i pro svůj světodějný význam rozhodně zaslouží, aby se mu vycházelo vstříc. Dnes - to se nedá popřít neexistuje žádný veliký Alexandr. Vraždit dokáže sice leckdo; nechybí ani obratnost, jíž je zapotřebí, aby člověk při hostině kopím zasáhl přes stůl přítele; a mnohým je Makedonie příliš těsná, takže proklínají otce Filipa - ale nikdo, nikdo nedovede vést do Indie. Už tehdy byly brány Indie nedosažitelné, avšak králův meč vyznačil směr. Dnes jsou ty brány přeneseny docela jinam, dál a výš; nikdo neukáže směr; mnozí třímají meče; ale jen proto, aby se jimi oháněli; a pohled, který je chce sledovat, zbloudí.
Je proto možná opravdu nejlepší ponořit se do zákoníků, jako to učinil Bucefalus. Volný, nesvírán v bocích kyčlemi jezdce, při tiché lampě, vzdálen vřavě Alexandrovy bitvy, čte si a obrací stránky našich starých knih.

Venkovský lékař

Byl jsem ve velikých nesnázích: měl jsem před sebou naléhavou cestu; těžce nemocný člověk na mne čekal ve vsi vzdálené deset mil; prudká sněhová vánice vyplňovala daleký prostor mezi mnou a jím; vůz jsem měl, lehký, s velkými koly, zrovna takový, jaký se hodí pro naše venkovské cesty; zabalen do kožichu, s brašnou na nástroje v ruce stál jsem už na dvoře přichystán na cestu; avšak kůň chyběl, kůň. Můj vlastní kůň zdechl na dnešek v noci zmožen touto ledovou zimou; má služebná běhala teď po vsi, aby nějakého koně vypůjčila; bylo to však beznadějné, věděl jsem to, a zbytečně jsem tu postával čím dál více zasypán sněhem, čím dál nehybnější. Děvče se objevilo u vrat, samotné, mávalo svítilnou; ovšem, kdo by teď půjčil koně k takové jízdě? Ještě jednou jsem přešel dvůr; nepřipadal jsem na žádnou možnost; z roztržitosti, celý ztrápený jsem kopl do ztrouchnivělých dveří prasečího chlívku, který se už léta nepoužíval. Otevřely se a kývaly se ve stěžejích sem tam. Zevnitř zavanulo teplo a pach jako od koní. Na provaze se tam houpala matná stájová svítilna. Jakýsi muž přikrčený v nízké boudě ukázal upřímnou modrookou tvář. "Mám zapřáhnout?" zeptal se vylézaje po čtyřech ven. Nevěděl jsem, co říci, a jen jsem se sehnul, abych se podíval, co v tom chlévě ještě je. Služebná stála vedle mne. "Člověk neví, co ve vlastním domě chová," řekla a oba jsme se rozesmáli. "Hej, bratře, hej, sestro!" zvolal čeledín a otvorem dveří se pouze mocnými obraty trupu sunuli jeden za druhým dva koně, mohutná zvířata silných boků, s nohama přitisknutýma k tělu, klopíce pěkně utvářené hlavy jak velbloudi, a docela zaplnili otvor. Ihned však stáli zpříma na vysokých nohou, z těl jim stoupala hustá pára. "Pomoz mu," řekl jsem a ochotné děvče spěchalo k čeledínovi s postrojem od vozu. Ale jen k němu došla, obejme ji čeledín a přitiskne svůj obličej na její. Dívka vykřikne a uteče se ke mně; červeně se jí zaťaly dvě řady zubů do tváře. "Ty hovado," křičím zuřivě, "chceš bičem?", ale hned si vzpomenu, že je zde cizí; že nevím, odkud se vzal, a že mi dobrovolně pomáhá, když ostatní odpírají. Jako by znal mé myšlenky, nehněvá se, že mu vyhrožuji, nýbrž dál se zabývá koňmi a jen se po mně jednou obrátí. "Nasedněte," řekne pak a opravdu: vše je připraveno. S tak krásným spřežením jsem dosud nejel, to vidím, nasedám tedy s radostí. "Ale kočírovat budu já, ty neznáš cestu," říkám. "Jistěže," říká on, "já vůbec nepojedu, zůstanu s Růženou." "Ne," křičí Růžena a utíká do domu, správně tušíc, že její osud je zpečetěn. Slyším, jak s řinčením připíná řetěz u dveří; slyším zapadnout zámek; vidím, jak mimo to zháší světlo v chodbě a letíc dál i ve všech světnicích, aby nebyla k nalezení. "Pojedeš se mnou," říkám čeledínovi, "nebo z jízdy nebude nic, i když je velmi naléhavá. Ani mě nenapadne, abych ti za jízdu platil tím děvčetem." "Hybaj!?" řekne on; tleskne, vůz vyrazí, jako když proud uchvátí kus dřeva; ještě zaslechnu, jak dveře mého domu praskají a tříští se pod čeledínovým náporem, potom naplní mé oči a uši šum, stejnoměrně doléhající na všechny smysly. Ale to trvá jen chvíli, neboť již jsem na místě, jako kdyby se dvůr mého nemocného otevřel rovnou před mými vraty; klidně stojí koně, chumelenice ustala; kolem dokola měsíční světlo; rodiče nemocného vybíhají z domu; za nimi jeho sestra; z vozu mě téměř vynesou; ze zmatených řečí nepochopím nic; ve světnici nemocného je nedýchatelný vzduch; zanedbaný krb kouří, hned otevřu okno dokořán; ale nejdříve chci vidět nemocného. Hubený chlapec, bez horečky, ani studený, ani teplý, s prázdnýma očima, bez košile se nadzvedá pod peřinou, věší se mi na krk, šeptá mi do ucha: "Doktore, nech mě umřít." Rozhlížím se; nikdo to neslyšel; rodiče stojí mlčky skloněni a čekají na můj úsudek; sestra přinesla židli pro mou brašnu. Otvírám brašnu a hledám mezi nástroji; chlapec po mně ustavičně z postele hmatá, aby mi připomněl svou prosbu; beru pinzetu, zkoumám ji ve světle svíčky a zase ji odkládám. "Ano," říkám si rouhavě, "v takových případech bohové pomohou, sešlou chybějícího koně, kvůli spěchu přidají i druhého, navíc ještě poskytnou čeledí na -." Teprve teď si znovu vzpomenu na Růženu; co počít jak ji zachránit, jak ji vyprostit zpod toho čeledína deset mil daleko od ní, s neovladatelnými koňmi u vozu? S těmi koňmi, kteří si nějak uvolnili řemeny; zvenčí, nevím jak, otevřeli okna; každý jedním oknem strká hlavu dovnitř, nedávaje se vyrušit výkřiky rodiny, a hledí na nemocného. "Hned pojedu zpátky," říkám si, jako by mě ti koně vybízeli na cestu, avšak nechávám si od sestry, která má za to, že jsem omámen horkem, svléknout kožich. Nalijí mi sklenku rumu, starý mi poklepává na rameno, obětoval mi svůj poklad a má tedy právo na tu důvěrnost. Vrtím hlavou; v těsném kruhu starcových myšlenek by se mi udělalo zle; jedině proto odmítám pít. Matka stojí u postele a vábí mě k sobě; poslechnu a zatímco jeden kůň hlasitě řehtá do stropu, kladu chlapci hlavu na prsa a on se pod mým vlhkým vousem zachvívá. Potvrzuje se, co vím; chlapec je zdráv, poněkud špatně prokrvený, starostlivá matka ho prolévala kávou, ale je zdráv a nejlépe by bylo rázem ho vyhnat z postele. Není mou věcí napravovat svět a nechávám ho ležet. Jsem zaměstnancem okresu a svou povinnost plním vrchovatě, ba skoro až přespříliš. Ačkoli mě špatně platí, přece jsem k chudým štědrý a rád jim pomohu. Ještě o Růženu se musím postarat, pak dám chlapci za pravdu a také chci umřít. Co tu mám co dělat, v téhle nekonečné zimě! Kůň mi zdechl a ve vsi se nenajde nikdo, kdo by mi půjčil svého. Z prasečího chlívku abych vytáhl své spřežení; kdyby to náhodou nebyli koně, musil bych vyjet se sviněmi. Tak je to. A přikyvuji rodině. Ti o tom nevědí nic, a kdyby věděli, nevěřili by. Recepty psát je snadné, ale v ostatním se s lidmi dorozumět je těžké. Nuže, zde by tedy byla má návštěva u konce, zase jednou mě zbytečně obtěžovali, na to jsem si zvykl, celý okres mě mučí pomocí mého nočního zvonku, ale že jsem musel tentokrát i Růženu obětovat, to hezké děvče, které léta žilo u mne v domě, skoro aniž jsem si ho všiml - tato oběť je příliš veliká a já si musím vypomáhat všelijakou chytristikou, abych si to v hlavě nějak srovnal, abych se neosopil na tu rodinu, která mi přece při nejlepší vůli nemůže Růženu vrátit. Ale když zavřu brašnu a pokynu, aby mi podali kožich, rodina stojí pohromadě, otec očichává sklenku s rumem v ruce, matka, již jsem patrně zklamal - ale co vlastně čekají ti lidé? -, se slzami v očích se kouše do rtů a sestra mává silně zkrvaveným ručníkem, tu jsem jaksi za jistých okolností ochoten připustit, že chlapec je přece jen možná nemocen. Jdu k němu, on se na mne usmívá, jako bych mu snad nesl nejvydatnější polévku - ach, teď začnou oba koně řehtat; ten povyk má asi z příkazu vyšších míst usnadnit vyšetření -, a tu shledávám: ano, ten chlapec je nemocen. V jeho pravém boku, v krajině kyčelní, se otevřela rána velká jako dlaň. Růžová v mnoha odstínech, v hloubce temná, při krajích světlejší, jemnozrnná, krev v ní nestejnoměrně prosakuje, otevřená jako povrchový důl. Tolik zdálky. Zblízka to vypadá ještě hůř. Kdo by si při tomto pohledu tiše nehvízdl? Červi tlustí a dlouzí jako můj malíček, sami už růžoví a ještě potřísnění krví, vězí uvnitř v ráně a bílou hlavičkou i spoustu nožiček se derou ven. Ubohý chlapče, tobě není pomoci. Nalezl jsem tvou velikou ránu; na tenhle květ v svém boku zahyneš. Rodina je šťastna, vidí mě v činnosti; sestra to řekne matce, matka otci, otec několika hostům, kteří balancujíce po špičkách s pažemi rozpřaženými vcházejí měsíčním svitem otevřených dveří dovnitř. "Zachráníš mě?" vzlykaje šeptá hoch, dočista oslněn životem v své ráně. Takoví jsou lidé v mém kraji. Stále žádají po lékaři nemožné. Starou víru ztratili; farář sedí doma a cupuje mešní roucha jedno po druhém; lékař však svou jemnou rukou chirurga má dokázat vše. Nu, jak je libo; já se nenabízel; spotřebujete-li mě pro posvátné účely, i to si dám líbit; co lepšího si mohu přát, já, starý venkovský lékař, oloupený o svou služebnou! A oni přicházejí, rodina a obecní starší, a svlékají mě; školní sbor s učitelem v čele stojí před domem a zpívá velmi prostou melodii na slova:

Svlečte ho a bude léčit,
a nebude-li, zabte ho!
Je to lékař, jenom lékař.

Pak jsem vysvlečen a s prsty ve vousech a hlavou skloněnou hledím pokojně na lidi. Cítím nad ostatními převahu a zůstávám naprosto klidný, i když mi to nic nepomáhá, neboť nyní mě berou za hlavu a za nohy a nesou mě do postele. Ke zdi mě kladou, po bok té ráně. Pak všichni ze světnice odcházejí; dveře se zavřou; zpěv utichá; mraky zastíní měsíc; hřejí mě peřiny; jako stíny se kymácejí koňské hlavy v okenních otvorech. "Víš," říká mi hlas do ucha, "má důvěra v tebe je nepatrná. Vždyť i ty jsi jen odněkud setřesen, nepřicházíš na vlastních nohou. Místo abys mi pomohl, zabíráš mi místo na smrtelné posteli. Nejraději bych ti oči vyškrábal." "Máš pravdu," říkám, "je to ostudné. Jenže já jsem už jenom lékař. Co mám dělat? Věř mi, že ani mně není lehko." "S touhle omluvou se mám spokojit? Ach, co jiného mi zbývá. Pořád abych se spokojoval. S krásnou ránou jsem přišel na svět; to byla veškerá má výbava." "Mladý příteli," řekl jsem, "tvá chyba je, že nemáš přehled. Byl jsem daleko široko v jizbách všech nemocných a říkám ti: tvá rána není tak zlá. Dvakrát se v ostrém úhlu zaťala sekera. Mnozí nabízejí svůj bok a stěží uslyší sekeru v lese, nemluvě o tom, že by se k nim přiblížila." "Je to doopravdy tak, nebo mě klameš v horečce?" "Opravdu je to tak, dávám ti čestné slovo úředního lékaře." A on je přijal a umlkl. Teď však bylo načase, abych pomýšlel na svou záchranu. Věrně stáli ještě koně na svých místech. Rychle jsem posbíral šaty, kožich a brašnu; s oblékáním jsem se nechtěl zdržovat; pospíší-li si koně jako cestou sem, skočím jaksi jen z této postele do své. Poslušně couvl jeden z koní od okna; hodil jsem ranec do vozu; kožich zalétl příliš daleko, jen jedním rukávem se zachytil za hák. Stačí. Vyšvihl jsem se na koně. Volně se vláčejí řemeny, jeden kůň s druhým sotva spřaženi, vůz vzadu poletuje sem a tam, naposled kožich ve sněhu. "Hybaj!" řekl jsem, ale hýbali jsme se jen tak tak; pomalu jako starci jsme se vlekli sněžnou pustinou; dlouho zněl za námi nový, avšak klamný dětský zpěv:

Radujte se, pacienti,
lékař vám leží v posteli!

Takhle nikdy nedorazím k domovu; má vzkvétající praxe je tatam; nějaký nástupce mě okrade, ale nadarmo, neboť mě nemůže nahradit; v mém domě řádí hnusný čeledín; Růžena je jeho obětí; ani domyslit to nechci. Nahý, vydán na pospas mrazu tohoto obzvlášť neblahého období, s pozemským vozem, nepozemskými koňmi, potloukám se tu, já stařec. Můj kožich visí vzadu za vozem, nedosáhnu však na něj a nikdo z té čilé sebranky pacientů nehne ani prstem. Podveden! Podveden! Jednou poslechneš na klamné zazvonění nočního zvonku - nikdy to nenapravíš.