Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Třetí kapitola

Ve výčepu, veliké, uprostřed docela prázdné místnosti, sedělo při zdech u sudů a na nich několik sedláků, kteří však vypadali jinak než lidé z K-ovy hospody. Byli oblečeni čistotněji a jednotněji do šedožlutavé hrubé látky, kazajky byly nabírané, kalhoty přiléhavé. Byli to drobní, na první pohled jeden druhému velmi podobní muži, s plochými, kostnatými, a přece zaoblenými tvářemi. Všichni byli klidní a skoro se nehýbali, jen pohledem sledovali příchozí, avšak pomalu a lhostejně. Přesto na K. jaksi zapůsobili, protože jich bylo tolik a protože bylo takové ticho. Opět uchopil Olgu za paži, aby tak těm lidem vysvětlil svou přítomnost. V jednom rohu vstal nějaký muž, Olžin známý, a chtěl k nim přistoupit, avšak K. ji rukou, jíž byl do ní zavěšen, otočil jiným směrem. Nikdo kromě ní si toho nemohl všimnout, strpěla to, dívajíc se s úsměvem stranou.
Pivo čepovala mladá dívka jménem Frída, Nevzhledná, drobná, světlovlasá dívka se smutnýma očima a pohublými tvářemi, která však překvapovala svým pohledem, v němž byla zvláštní převaha. Když tento pohled padl na K., připadalo mu, že tento pohled již vyřídil záležitosti, jež se ho týkají a o jejichž existenci on sám ještě vůbec neví, o jejichž existenci ho však tento pohled přesvědčoval. K. nepřestával po Frídě pokukovat, ani když se už dala do řeči s Olgou. Nezdálo se, že by Olga byla s Frídou přítelkyně, prohodily jen pár chladných slov. K. chtěl přispět a zeptal se proto z ničeho nic: "Znáte pana Klamma?" Olga se zasmála. "Proč se směješ?" zeptal se K. pohněvaně. "Já se přece nesměju," řekla, ale smála se dál. "Olga je ještě úplné dítě," řekl K. a naklonil se daleko přes nálevní pult, aby znovu připoutal Frídin pohled. Ona však klopila oči a řekla tiše: "Chcete pana Klamma vidět?" K. o to požádal. Ukázala na dveře nalevo vedle sebe. "Tady je taková malá špehýrka, tudy se můžete podívat." - "A co ti lidé tady?" zeptal se K. Ohrnula spodní ret a neobyčejně měkkou rukou táhla K. ke dveřím. Malou špehýrkou, která tu byla vyvrtána zřejmě kvůli pozorování, přehlédl skoro celý vedlejší pokoj.
U psacího stolu vprostřed pokoje seděl na pohodlné lenošce v ostrém světle elektrické lampy, visící před ním, pan Klamm. Prostředně velký, tlustý, nemotorný muž. Obličej měl ještě hladký, ale tváře již trochu poklesaly pod tíhou stáří. Černé kníry měl nakroucené. Oči kryl nakřivo nasazený skřipec se zrcadlícími skly. Kdyby byl pan Klamm seděl těsně u stolu, byl by K. viděl jen jeho profil; ale protože k němu byl Klamm hodně otočen, viděl mu naplno do obličeje. Jeho levý loket ležel na stole, pravá ruka s viržinkem spočívala na koleně. Na stole stála sklenice s pivem; přes vysokou okrajovou lištu stolu neviděl K. dobře, leží-li tam nějaké spisy, zdálo se mu však, že stůl je prázdný. Pro jistotu požádal Frídu, aby se podívala dírou a řekla, co vidí. Protože však byla před chvilkou v pokoji, mohla mu rovnou potvrdit, že na stole žádné spisy neleží. K. se zeptal Frídy, jestli už musí pryč, odpověděla mu však, že se může dívat, jak dlouho chce. K. teď zůstal s Frídou o samotě, Olga se, jak letmo zjistil, přece jen dostala ke svému známému, seděla na vysokém sudu a klátila nohama. "Frído," zašeptal K., "znáte pana Klamma velmi dobře?" - "Ach ano," řekla. "Velmi dobře." Stála opřena vedle K., a jak si K. teprve teď všiml, koketně si urovnávala lehkou krémovou blůzu s výstřihem, která jaksi cize spočívala na jejím ubohém těle. Pak řekla: "Copak si nevzpomínáte, jak se Olga smála?" - "Ano, ta nevychovaná holka," řekl K. "Nuže," řekla smířlivě, "měla se proč smát. Ptal jste se, jestli znám Klamma, a já přece jsem" - tu se bezděky trochu napřímila a znovu přejela K. vítězným pohledem, který nijak nesouvisel s tím, o čem byla řeč, - "já jsem přece jeho milenka." - "Klammova milenka," řekl K. Přikývla. "To jste tedy," řekl K. s úsměvem, aby zaplašil přílišnou vážnost mezi nimi, "osoba hodná mé úcty." - "Nejen vaší," řekla Frída přívětivě, ale aniž opětovala jeho úsměv. K. znal prostředek proti její domýšlivosti a použil ho; zeptal se: "Byla jste už na zámku?" Neuspěl však, neboť odpověděla: "Ne, ale copak nestačí, že jsem tady ve výčepu?" Byla zřejmě ctižádostí jako posedlá a zdálo se, že právě na K. ji chce ukojit. "Ovšemže," řekl K., "tady ve výčepu zastáváte přece práci hostinského." - "Tak jest," řekla, "a začínala jsem jako děvečka v hospodě U mostu." - "S těmato jemnýma rukama?" řekl K. napůl tázavě a sám nevěděl, jestli jí jen lichotí, nebo jestli si ho už tak podmanila. Její ruce byly, pravda, malé a jemné; ale dalo by se také říci slabé a nic neříkající. "Na to tenkrát nikdo nehleděl," řekla, "a ani teď "K. se na ni tázavě podíval. Potřásla hlavou a nebylo jí už dál do řeči. "Máte samozřejmě svá tajemství," řekl K. "a nebudete o nich mluvit s někým, koho znáte půl hodiny a kdo vám ani nestačil povědět, jak je to vlastně s ním." To však, jak se ukázalo, byla nevhodná poznámka, bylo to, jako by probudil Frídu z jakési pro něho příznivé dřímoty. Vytáhla z kožené kabelky u pasu kus dřívka, ucpala jím špehýrku, řekla K., zjevně se přemáhajíc, aby nepostřehl změnu v jejích myšlenkách: "Pokud jde o vás, vím přece všechno, jste zeměměřič," pak dodala: "Test však mám práci," a odešla na své místo za výčepním pultem, zatímco z přítomných se tam někdo zvedl a donesl jí prázdnou sklenici, aby mu ji naplnila. K. s ní chtěl ještě jednou nenápadně pohovořit, vzal proto z jednoho stojánku prázdnou sklenici a přistoupil k ní: "Ještě jednu věc, slečno Frído," řekl, "je to mimořádné a je k tomu zapotřebí vzácné síly, aby se někdo z děvečky od krav vypracoval na číšnici, ale dosáhl tím takový člověk již konečného cíle? Nesmyslná otázka. Z vašich očí, nevysmívejte se mi, slečno Frído, mluví ani ne tak minulý, jako budoucí zápas. Ale protivenství světa jsou velká, s vyššími cíli rostou a není žádná ostuda zajistit si pomoc nepatrného, málo vlivného, ale stejně zápasícího muže. Snad bychom si spolu někdy mohli promluvit v klidu, až na nás nebude civět tolik očí." - "Já nevím, co chcete," řekla a v jejím hlase jako by tentokrát proti její vůli zazněla nikoli vítězství jejího života, nýbrž nekonečná zklamání. "Chcete mě snad od Klamma odloučit? Panebože!" a spráskla ruce. "Prohlédla jste mne," řekl K. jakoby unaven takovou nedůvěřivostí, "zrovna to byl můj tajný záměr. Chtěl jsem, abyste opustila Klamma a stala se mou milenkou. A teď tedy mohu jít. Olgo!" zavolal K. "Půjdeme domů." Olga poslušně sklouzla se sudu, nemohla se však hned vytrhnout přátelům, kteří ji obklopovali. Tu řekla Frída tiše, s výhružným pohledem upřeným na K.: "Kdy si mohu s vámi promluvit?" - "Mohu tu přespat?" zeptal se K. "Ano," řekla Frída. "Hned tu mohu zůstat?" - "Odejděte s Olgou, abych ty lidi tady mohla dostat pryč. Za chvilku se pak můžete vrátit." - "Dobrá," řekl K. a netrpělivě čekal na Olgu. Ale sedláci ji nepouštěli, vymysleli si tanec, jehož středem byla Olga, rejdili kolem ní a vždycky, když společně vykřikli, přistoupil jeden z nich k Olze, jednou rukou ji pevně popadl kolem boků a několikrát jí rychle zatočil, rej byl čím dál rychlejší, výkřiky, hladové, chraptivé, pomalu splývaly skoro v jeden jediný. Olga, která se nejdříve se smíchem snažila prorazit kruh, potácela se už jen s rozpuštěnými vlasy od jednoho k druhému. "Takové lidi mi sem posílají," řekla Frída a hněvivě se kousala do tenkých rtů. "Kdo je to?" zeptal se K. "Klammovo služebnictvo," řekla Frída. "Pořád a pořád sem vodí tuhle sebranku, která mě umoří. Ani nevím pořádné, co jsem vám to dnes, pane zeměměřiči, říkala; jestli to bylo něco zlého, odpusťte mi to, tím vším je vinna přítomnost těchto lidí, je to to nejodpornější a nejhnusnější, co znám, a zrovna jim musím nalévat. Kolikrát jsem už Klamma žádala, aby je nechal doma; když už musím snášet služebnictvo ostatních pánů, mohl by aspoň on brát na mne ohledy - ale všechny prosby jsou nadarmo, vždycky hodinu před jeho příchodem sem vtrhnou jako dobytek do chléva. Ale teď půjdou doopravdy do chléva, kam patří. Kdybyste tu nebyl vy, otevřela bych tady ty dveře dokořán a Klamm by je musel vyhnat sám." - "Copak je neslyší?" zeptal se K. "Ne," řekla Frída, "spí." - "Cože!" zvolal K. "Spí? Když jsem se díval do pokoje, byl ještě vzhůru a seděl u stolu." - "Tak tam sedí ještě pořád," řekla Frída, "už když jste se na něj díval, spal. Copak bych vás tam jinak nechala nahlížet? Takhle on spí, páni spí velmi mnoho, je to k neuvěření. A ostatně, kdyby tolik nespal, jak by mohl ty lidi snést? Teď je však budu muset vyhnat sama." Vzala z kouta bič a jediným, ne zcela jistým skokem, jako jehně, přiskočila k tancujícím. Nejdříve se k ní obrátili, jako kdyby přišla nová tanečnice, a skutečně to tak chvíli vypadalo, že Frída bič pustí, ale potom ho zase zvedla. "Ve jménu Klammově," křikla, "do chléva! Všichni do chléva!" Teď viděli, že to myslí vážně; se strachem, který K. nechápal, se začali tlačit dozadu, první z nich tam narazil na nějaké dveře, které se otevřely, noční vzduch sem zavanul, všichni zmizeli i s Frídou, která je zřejmě hnala přes dvůr do chléva.
Avšak v tichu, jež teď náhle nastalo, uslyšel K. z chodby kroky. Aby se dostal do bezpečí, skočil za výčepní pult, který skýtal jedinou možnost úkrytu. Nikdo mu sice nezakázal zdržovat se ve výčepu, ale protože tu chtěl přespat, musel dát pozor, aby ho nikdo neviděl. Proto když se dveře skutečně otevřely, vklouzl pod pult. Kdyby ho tam objevili, nebylo by to ovšem také bez nebezpečí, ale přece jen by pak výmluva, že se tu ukryl před zdivočelými sedláky, nebyla tak nevěrohodná. Byl to hostinský. "Frído!" zavolal a prošel několikrát po místnosti.
Frída se naštěstí brzy vrátila a o K. se ani nezmínila, jen si stěžovala na sedláky, a hledajíc K., zašla za pult. K. se tam mohl dotknout její nohy a od té chvíle se cítil v bezpečí. Protože se Frída o K. nezmínila, musel to posléze učinit hostinský sám. "A kde je zeměměřič?" zeptal se. Byl to zřejmě vůbec muž zdvořilý, dobře vychovaný stálým a poměrně volným stykem s lidmi daleko výše postavenými, avšak s Frídou mluvil obzvlášť uctivě, což bylo nápadné především proto, že v rozhovoru přesto nepřestával vystupovat jako zaměstnavatel vůči zaměstnankyni, nadto vůči značně výbojné zaměstnankyni. "Na zeměměřiče jsem docela zapomněla," řekla Frída a položila svou malou nohu K. na prsa. "Nejspíš už dávno odešel." - "Ale já ho neviděl," řekl hostinský, "a byl jsem skoro celou dobu na chodbě." - "Tady ale není," řekla Frída chladně. "Možná že se schoval," řekl hostinský, "měl jsem z něho takový dojem, že se od něho dá leccos čekat." - "To by si snad přece jen netroufl," řekla Frída a silněji přitiskla nohu na K-ovo tělo. Bylo v ní něco veselého, volného, čeho si K. zprvu vůbec nevšiml, a docela neuvěřitelným způsobem to propuklo, když najednou se smíchem řekla: "Třeba se schoval tady dole," sehnula se ke K., rychle ho políbila a zase vyskočila a zarmouceně řekla: "Ne, není tady." Ale i hostinského slova byla překvapující: "Je mi velice nepříjemné, že nevím s jistotou, jestli odešel. Nejde jen o pana Klamma, jde o předpis. Ale předpis platí pro vás, slečno Frído, stejně jako pro mne. Za výčep ručíte vy, ostatní dům prohledám ještě sám. Dobrou noc! Pěkně se vyspěte!" Ještě snad ani nevyšel z místnosti, už vypnula Frída elektrické světlo a byla u K. pod pultem. "Můj miláčku! Můj sladký miláčku!" šeptala, ale ani se K. nedotkla, ležela na zádech, jako by láskou omdlévala, a rozpřahovala ruce, před její blaženou láskou byl čas asi nekonečný, spíše vzdychala než zpívala jakousi písničku. Pak se vytrhla, když K. zůstával tichý a zamyšlený, a jako dítě ho začala tahat: "Pojď, tady dole je to k udušení!" Objali se, drobné tělo žhnulo v K-ových rukou, převalili se několik kroků dál v mrákotách, z nichž se K. neustále, ale marně snažil vyváznout, temně narazili do Klammových dveří a zůstali ležet v loužičkách piva a všelijaké nečistotě, jež pokrývala podlahu. Tu uplývaly hodiny a hodiny společného dýchání, společného tlukotu srdcí, hodiny, v nichž K. neopouštěl pocit, že bloudí nebo se ocitá v tak vzdálené cizině jako ještě nikdo před ním, v cizině, kde ani vzduch nemá stejné složení jako vzduch doma, kde se člověk samou cizotou musí udusit, a proti jejímuž nesmyslnému vábení se přesto nedá dělat nic než jít dál, dále bloudit. A tak aspoň v první chvíli mu nepřišlo jako hrůza, ale spíš jako útěšné svítání, když z Klammova pokoje náhle zavolal hluboký, rozkazovačně lhostejný hlas po Frídě. "Frído," řekl K. Frídě do ucha a poslal tak zavolání dál. S vysloveně vrozenou poslušností chtěla už Frída vyskočit, ale pak se rozpomněla, kde je, protáhla se, tiše se zasmála a řekla: "Přece snad za ním nepůjdu, nikdy už k němu nepůjdu." K. chtěl něco namítnout, chtěl naléhat, aby šla ke Klammovi, začal už shledávat zbytky její blůzy, ale nemohl ze sebe vypravit slova, byl příliš šťastný, že drží Frídu v rukou, příliš úzkostně šťastný, neboť se mu zdálo, že opustí-li ho Frída, opustí ho vše, co má. A Frída, jakoby posílena K-ovým souhlasem, zaťala ruku v pěst, zabušila jí na dveře a zavolala: "Jsem u zeměměřiče! Jsem u zeměměřiče!" Teď Klamm ovšem ztichl. Avšak K. se zvedl, klekl si vedle Frídy a rozhlédl se kolem v kalném předjitřním světle. Co se to stalo? Kam se poděly jeho naděje? Čeho se teď mohl od Frídy nadít, když se vše prozradilo? Místo aby postupoval co nejobezřetněji, přiměřeně velikosti nepřítele i cíle, válí se tu celou noc v kalužích piva, jejichž pach ho teď omamoval. "Cos to udělala?" řekl pro sebe. "Teď jsme oba ztraceni." - "Ne," řekla Frída, "jen já jsem ztracena, ale získala jsem přece tebe. Buď klidný. Ale podívej, jak se ti dva smějí." - "Kdo?" ptal se K. a otočil se. Na pultě seděli oba pomocníci, trochu nevyspalí, ale veselí; byla to veselost, jakou přináší věrné plnění povinností. "Co tu chcete?" vykřikl K., jako by oni byli vším vinni. Hledal kolem sebe bič, který měla večer Frída. "Museli jsme tě přece hledat," řekli pomocníci, "když jsi nepřišel za námi dolů do hospody; hledali jsme tě potom u Barnabáše a konečně jsme tě našli tady. Sedíme tu celou noc. Lehká služba to není." - "Potřebuji vás ve dne, ne v noci," řekl K., "ať jste pryč." - "Teď je přece den," řekli a nehýbali se. Opravdu byl den, dveře na dvůr se otevřely, sedláci s Olgou, na niž K. úplně zapomněl, se hrnuli dovnitř. Olga byla plna života jako večer, i když měla šaty a vlasy zle pocuchané, už ve dveřích hledaly její oči K. "Proč jsi nešel se mnou domů?" řekla skoro v slzách. "Kvůli takovéhle ženské!" řekla pak a několikrát to opakovala. Frída, která na okamžik zmizela, se vrátila s malým uzlíkem prádla. Olga smutně ustoupila. "Teď můžeme jít," řekla Frída; samozřejmě měla na mysli hospodu U mostu, kam měli odejít. K. s Frídou, za nimi pomocníci, tak vypadal ten průvod. Sedláci dávali najevo značné opovržení k Frídě, bylo to pochopitelné, neboť do nynějška jim tvrdě vládla; jeden chytil dokonce nějakou hůl a dělal, jako by nechtěl Frídu pustit, dokud hůl nepřeskočí; ale stačil její pohled, aby ho zahnala. Venku na sněhu si K. trochu oddychl. Byl tak šťastný, že je venku, že mu obtíže cesty najednou připadaly snesitelné; být sám, šlo by se mu ještě lépe. V hospodě šel rovnou do svého pokoje a lehl si na postel, Frída si ustlala vedle na podlaze. Pomocníci sem také vnikli, byli zahnáni, ale vlezli dovnitř zase oknem. K. byl příliš unaven, aby je znovu vyhnal. Hostinská schválně přišla nahoru pozdravit se s Frídou, Frída jí říkala "matičko"; nastalo nepochopitelně srdečné vítání s líbáním a dlouhým objímáním. Klidu bylo v pokojíku vůbec málo, několikrát přidusaly i služky ve svých mužských botách a něco přinesly nebo odnesly. Když potřebovaly něco z postele nacpané všelijakými věcmi, bezohledně to zpod K. vytáhly. Frídu zdravily jako sobě rovnou. Přes všechen ten rozruch setrval K. v posteli celý den a celou noc. Drobné posluhy mu obstarala Frída. Když konečně nazítří ráno dokonale osvěžen vstal, byl to už čtvrtý den jeho pobytu ve vsi.