Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1972, Odeon)
• přeložil Pavel Eisner
• román oslavuje heroický zápas ozbrojené hrstky arménských sedláků za právo na život ve vlasti, ohrožené tureckou genocidou
• inspirací této sugestivní knihy byl život arménských uprchlíků v Damašku po první světové válce
• za války se turecká armáda pod záminkou zajištění týlu dopouštěla nelidské genocidy na arménských obyvatelích svého území hromadnými deportacemi do mezopotamské pouště; proti tomuto údělu se vzbouřila skupina arménských sedláků, kteří se pod vedením vzdělaného obchodníka opevní na náhorní planině a po 40 dnů se brání proti zuřivému náporu Turků; jejich vůdce obětuje za svůj lid život, ale umírá s vědomím, že ti, kteří přežili toto období, jsou zachráněni a mohou prchnout do Egypta
• román je rozdělen do tří knih:
  • KNIHA PRVNÍ: Osud se blíží (7 kapitol)
  • KNIHA DRUHÁ: Válka slabých (4 kapitoly)
  • KNIHA TŘETÍ: Zánik - záchrana - zánik (7 kapitol)

KNIHA PRVNÍ: Osud se blíží

KAPITOLA SEDMÁ: Pohřeb zvonů
(začátek a konec kapitoly)

Dva dny a dvě noci zůstal Gabriel Bagratjan na Damlaciku. Ještě prvního večera vzkázal Juliettě, aby ho nečekala. Hned několik příčin jej přimělo, aby vytrval bez přestávky tak dlouho na horském hřbetu. Najednou nebyl Damlacik již idylickou horskou pastvinou, kterou Gabriel znal ze svých zasněných a později ze svých strategických toulek. Najednou mu zjevil svou pravou, svou obnaženou tvář. Vše na tomto světě, nejen člověk, zjeví svou pravou tvář až tehdy, když přijdeme jako lidé potřební. Tak i Damlacik. Odlesk ráje, úsměv prameny oživených samot zmizel z jeho zvrásnělých a zpříkřelých rysů. Obranný obvod, jejž Gabriel vyvolil, zahrnoval prostor několika čtverečních kilometrů. Tato plocha byla až na dosti rovnou Městskou dolinu těžko zvládnutelnou skupinou pahorků a údolíček, vršků a roklí, kterou člověk důkladně cítil, měl-li několikrát za den dorazit na nejrůznější body. Gabriel nechtěl plýtvat silami a časem, proto nesestupoval do údolí. Ale cítil tělesnou zdatnost jako dosud nikdy. I jeho tělo ukázalo teprve nyní, kdy je nešetrně zapřahoval, čím je a co dovede. Proti tomu se mu válečné týdny, jež zažil na balkánské frontě, zdály bledé a matné. Tehdy byl člověk lidským bahnem, jež bylo jakýmisi přírodními silami za smrtelného nebezpečí buď valeno kupředu, nebo se z vlastního popudu za smrtelného nebezpečí přelilo dozadu. - V posledních letech trpěl Gabriel často poruchami srdce a žaludečními potížemi. Tyto záchvaty zhýčkané fyzické bdělosti jako by byly nyní odváty dechem nutnosti. Nevěděl již, že má srdce a žaludek, nepozoroval ani, že mu postačí tři hodiny spánku na pokrývce a pod pokrývkou, že jej chléb a nějaká ta konzerva nasytí na celý den. Ačkoliv o tom nepřemýšlel, naplňoval Gabriela tento důkaz síly přece blaženou pýchou. Byla to pýcha, jež žhavě prolne naši hmotu vždy jen tehdy, když jí duch připravil porážku.
Důležitější byla však jiná okolnost. Největší část mužů k boji určených se již ubytovala na Hoře, ba i hlouček statných žen a tlupa výrostků, zapřažených nyní do práce. Všichni ostatní z opatrnosti byli ponecháni dole v údolí. Tam měl všední život zdánlivě nadál téci svým korytem, aby se vylidnění vesnice nerozhlásilo. Mimoto připadlo vesničanům za úkol, aby noc co noc dopravili nahoru co největší množství potravin. Na soumary se všechno nevešlo. Dlouhá prkna a trámy z dílny otce Tovmasjana museli například tovaryši nosit na vlastních zádech. Bylo to dřevo na stavbu oltáře, vládního a nemocničního stavení. Ze zvolených vůdců zůstali s Gabrielem na Damlaciku mladší, především pastor Aram a učitelé, kdežto velká rada pod vedením Ter-Hajkazuna úřadovala v údolí.
V oněch dnech tábořilo na hoře asi pět set mužů. Když se večer s rozbitými údy shromáždili v Městské dolině, vysvětloval pastor Aram v řeči, jež se nepodobala kázání, smysl válečného podniku; vyhlásil božské právo sebeobrany, promlouval o nepochopitelné krvavé pouti arménského lidu od pradávných dob a o příkladném významu tohoto odvážného podniku, jenž snad strhne veškerý národ k odporu a tím jej zachrání. Potom líčil vyhnanství se všemi podrobnostmi, jak je viděl a jak je znal ze zpráv. Nepřipouštěl pochyb o tom, že velký čin, který se zde spolčuje, povede k vítězství a svobodě. Jaké to bude vítězství a svoboda, o tom ovšem pomlčel. Nikdo se také neptal. Nikoli představa za velkými slovy, nýbrž jejich pouhý zvuk postačil mladým lidem, aby je rozohnil. Někdy osvobodil Gabriel Bagratjan pastora od námahy řečnění. Na rozdíl od Arama Tovmasjana se vyvaroval velkých slov a nabádal, aby nebyla promarněna ani vteřina, aby ani sousta ze zásob nebylo použito bez rozvahy a aby každý tep srdce sloužil cíli. Nechť jsou méně pamětlivi neodvratné záhuby než hrůzné hanby, kterou turecká vláda poskvrňuje arménský národ: "Podaří-li se jen jednou srazit Turky z Hory, nejenže tak pomstí hanbu, nýbrž zneuctí a poníží je navždy. Neboť my jsme slabí, a oni jsou silní. Neboť oni se nám vysmívají jako obchodníkům a sami se nadnášejí jako válečníci. Porazíme-li je jen jednou, otrávíme jejich pýchu, že se nikdy již nevzpamatuje."
Stejně málo jako Gabriel Bagratjan tušil předtím svou ocelovou tělesnost, byl si vědom i svého organizačního daru. Ve světě jeho dosavadního života znamenalo "praktické založení" tolik co ploché a hamižné myšlení. S úspěšnou ctižádostí se proto vždy přidával k lidem nepraktickým. Teď se mu však již v prvních hodinách podařilo důmyslně rozčlenit branné síly v jakési pevné útvary, do nichž se přírůstek z údolí snadno dá zařadit. Utvořil tři skupiny: první sled, velkou zálohu a sbor výrostků od třinácti do patnácti let, jehož se mělo použít jen v nouzi, při větších ztrátách a na rozbitých frontách, kdežto jinak měl konat službu výzvědnou, hlásnou a běžeckou. V plném stavu byla první bitevní čára rozpočtena na osm set šedesát mužů. Nečítajíc slabé, zcela nezpůsobilé lidi a nejdůležitější řemeslníky, zahrnovala všechny muže ve věku od šestnácti do šedesáti let. Do zálohy měl být zařazen nejen zbytek starých mužů dosud práce schopných, nýbrž i značný počet žen a dívek, takže tento druhý sled kolísal mezi tisícem a jedenácti sty lidí. Třetí sled, výzvědný sbor mládeže, jakási jízda Damlaciku, měl přes tři sta hochů. Gabriel poslal druhého dne ráno svého pobočníka Avagjana dolů do vily pro Štěpána. Nebylo jisté, že Julietta jej tak snadno vydá. Student se však vrátil s blaženým hochem, kterého otec ihned zařadil do čety mladých. Z osmi set šedesáti mužů bitevního jádra bylo ovšem možno ozbrojit jen tři sta vojenskými puškami. Většina se musela spokojit puškami loveckými a romantickými střelnými zbraněmi, jež byly téměř v každém vesnickém domě. Gabriel dal rozdělit všechny fungující ručnice ze zásob svého bratra. Bylo zvláštní štěstí, že muži dovedli většinou zacházet se střelnou zbraní, nejen ti, kteří sloužili v tureckém vojsku. Přesto byla výzbroj jádra vojska celkem ubohá. Čtyři čety řadové pěchoty i bez kulometu měly nad ním velkou převahu. Tato nejdůležitější bojová skupina se rozpadala v jednotky po deseti mužích, v jakési miniaturní prapory, které mohly samostatně operovat. Při rozdělení sil hleděl dále na to, aby se každá z těchto desítek skládala z rodáků téže vesnice, ba pokud možno ze členů téhož rodu, aby soudržnost byla co největší. Nesnadnější byla otázka velitelů, neboť jednomu muži z desítky bylo třeba svěřit velení, stejně jako větší svazky potřebovaly velitele. Bagratjan je vyvolil z bývalých vojínů nejrůznějšího věku. Nedocenitelný Čavuš Nurhan však převzal úkol generála zbrojmistra, pevnostního inženýra a cvičebního rasa v jedné osobě. Vytažené konce jeho šedých drátěných knírů se chvěly, velký hnědý ohryzek na vyschlém krku poskakoval. Zdálo se, že Nurhan vzdává Turkům za vyhnanství horoucí díky, tak vášnivá byla horlivost, s níž se vrhl na vojenskou činnost, po níž dávno toužil. Po celé hodiny cvičil s mužstvem, jež nebylo zaměstnáno opevňovacími pracemi, nedopřávaje si ani chvíle klidu. Vzal si do hlavy, že na arménské inteligenci a obratnosti v několika dnech vyvzdoruje výsledky turecké execírky, jež jsou rozpočteny na celá léta výchovy. Omezil se hlavně na bitevní cvičení, na tvoření rojnic, na přískoky a pády, na hledání krytu, na rychlé zakopání, využití terénu a útok. Jen s velkou nevolí snášel, že Bagratjan střelbu naostro z úsporných důvodů zakázal. Přes svůj věk pádil Nurhan od cvičícího oddílu k oddílu, poučoval velitele desítek, řval a nadával nejvyválenější kasárenskou turečtinou. Až po zuby ozbrojen šavlí, armádním revolverem, puškou, nábojnicí, ověsil se také ještě polnicí, kterou kdysi uzmul eráru a jejímiž chraplavě koktavými signály napořád rozohňoval své voje. Bagratjan rozčilen proběhl dlouhý kus cesty od severního sedla na cvičiště, aby přísně zakázal to nesmyslné vytrubování. Vždyť nebylo nezbytně třeba, aby četníci a mohamedánské vesnice v okolí byli hlaholně zpraveni o manévrech na Damlaciku.

***

Pevný, neuvěřitelně kovový měsíc vystupoval za bledě šedými skalními útesy Amanu na severovýchodě. Blížil se zřetelně, nelpěl ploše na nebeské klenbě. Za ním byla černá dálka prostoru stále zřejmější. Ani země nebyla již pro Gabriela obvyklým strnulým místem pobytu, nýbrž drobným vozidlem ve vesmíru, jímž je skutečně. Světlý vesmír se neprostíral jen za trojrozměrným měsícem, nýbrž pronikal až do údolí a chladivě plnil průdušky odpočívajícího muže. Měsíc překročil již střed nebes, a stále ještě táhly kolem Gabriela supající rody. Byl to neměnný obraz: v čele, ponuře vbodávaje hůl do země, otec s rancem. Drsný dotaz, žalná odpověď! Ženy se potácely pod břemeny, jež ohýbala jejich záda až téměř k zemi. Přitom musely dbát, aby se kozy nezaběhly. A přec, tu a tam pod nákladem živý blesk očí, hbitý dívčí úsměv. Gabriel se trhnutím probíral z dřímoty. Dole v osadě se začal velký dětský pláč. Sta dětí plakalo, jako by v tu hodinu byly naráz objevily, že rodiče odešli. Do toho pronikavý štěkot a vrčivá nevole stařen. Ale nebyly to opuštěné děti, nýbrž yoghunlucké, azirské a bitiaské kočky. Kočka má sedm duší a každá duše má svůj vlastní hlas. Proto třeba kočku sedmkrát zabít, než je po ní. (Sato tuto moudrost už dávno zvěděla od Nunik.) Pravda však byla, že kočky nebyly odchodem pánů nijak dojaty, neboť slouží svými sedmi dušemi jen domu a nikoli člověku. Snad byl jejich pláč radostným sborem osvobozené volné lásky. - Psi však trpěli opravdu. I divoký pes syrských vesnic lpí nerozlučně na člověku. Nenajde již cestu k své vlastní podstatě, lišce, šakalu a vlku. Nechť zdivočel již před nesčetnými pokoleními, je a zůstane propuštěným zaměstnancem civilizace. Toužebně vyčkává u lidských příbytků, žebraje nejen o kost, nýbrž i o to, aby byl zas přijat do otroctví a zařazen do zapomenuté služby. Divocí psi vesnic to věděli. Objevili již ležení na Damlaciku. A věděli také, že ten tábor je jim přísně uzavřen. Zmateně a zoufale vyskakovali na zakázaný vrch, lomozili v podrostu, harašili myrtovým a jahodníkovým křovím jako hadi. Žádného z nich nenapadla osvobozující myšlenka, aby se vystěhoval do muslimského sousedství a hledal si kosti v Chalíchanu nebo Ayn Jarapu. Zůstali připoutáni k tomuto nevěrnému lidu, jenž opustil společné bydlo. Duše jim hynula divým žalem, a přec žádný se neodvážil vyrazit svůj jednoslabičný štěkot, který již dávno pozbyl kultivované ohebnosti a bohatého slovníku, jež charakterizují jazyk domácího psa. Všechna úzkost jejich duší stoupala do očí. Gabriel viděl všude v tem notách zelený oheň těch překypujících psích očí, jež se neodvažovaly překročit kouzelný kruh.
Měsíc zmizel v zádech Hory Mojžíšovy. Bledý vítr vypučel z ves­míru. Nyní jsou už všichni nahoře, pomyslel si Gabriel, kolem něhož před více než hodinou přešla poslední rodina. A přece, pro únavu či potřebu samoty nemohl se stále ještě odervat od svého nočního pozorovatelského místa. Vždyť nevěděl, bude-li po celý život i jen jedenkrát ještě sám. A nevážil si této samoty vždy jako největšího daru nebes? Ještě půlhodinu toho mimosvětského míru si povolil, potom chtěl rychle nahoru k severní pozici, aby dohlédl na zákopové práce a uspíšil je. Opřel se o dub a kouřil. Tu vystoupil z temnot ještě jeden velký opozdilec. Gabriel zaslechl klapavý krok kopyt a kameny, valící se po cestě dolů. Potom spatřil svítilnu, může a osla s vysokým nákladem. Zvíře se při každém kroku téměř hroutilo pod ohromnou tíhou. Ale i muž vlekl náramný pytel, jejž vždy po dvou minutách s divokým supěním postavil na zem. Gabriel poznal lékárníka teprv tehdy, když se pytel svalil k jeho nohám. Grigorova tvář byla úplně znetvořena, nepohnutá mandarínská maska byla zkřivena v tvář barbarského bůžka. Pot stékal po lesklých tvářích do dlouhé kozí brady, jež bez dechu poskakovala. Zdálo se, že lékárník má velké bolesti, křivil ramena dopředu. Gabriel Bagratjan se ozval: "Měl jste ta léčiva dát mým lidem a ne vléci sám celou lékárnu."
Grigor pořád ještě popadal dech. Přesto dovedl vložit do svých slov jistou pohrdavost: "Tohleto se nijak netýká lékárny. Tu jsem poslal nahoru již dávno."
Gabriel Bagratjan zatím pochopil, že jak osel, tak i lékárník je naložen výhradně knihami. Z jakési temné příčiny jej to rozzlobilo: "Promiňte omyl, lékárníku! Je tohle celý váš proviant?"
Grigorova tvář se uklidnila. Jeho oči spočívaly zas klidně na Gabrielovi: "Ano, toť můj proviant, Bagratjane, bohužel však ne celý."
Otřásal jím křečovitý kašel. Posadil se vedle Gabriela a začal si ohromným kapesníkem utírat pot. Soumrak zamžikal. Osel stál se svěšenou hlavou a trudnomyslnými křivými nohami na cestě. Prošlo několik minut. Gabriel se mrzel pro svůj krutý výsměch před chvílí. Ale Grigorův hlas měl již zase svou povýšenost: "Gabrieli Bagratjane! Vy jakožto pařížský učenec jste měl zcela jiné pomůcky než já, yoghunlucký lékárník. A přec ušly asi vaší pozornosti některé věci, jež mi jsou známy. Tak asi neznáte tento výrok vznešeného Řehoře Nazianského a stejně i odpověď pohana Tertulliána..."
Nebylo divu, že Gabriel neznal výrok Řehoře Nazianského, vždyť jej znal jen lékárník sám. Svým neomylným způsobem začal povýšeně vypravovat, ačkoli záměna církevního otce Tertulliána s pohanem téhož jména byla věc povážlivá: "Jednou byl vznešený Řehoř Nazianský hostem u urozeného pohana Tertulliána. Mluvili o dobré sklizni a skvělém pšeničném chlebu, který lámali. Na stole ležel sluneční paprsek. Řehoř Nazian­ský pozdvihl chléb a pravil Tertulliánovi: 'Příteli, jak musíme děkovat Bohu za jeho tajemství, neboť hle, tento chutný chléb není nic jiného než žlutý sluneční paprsek, jenž se na poli proměnil v pšenici.' Tertullián však povstal a vzal do rukou dílo básníka Vergilia a pravil Řehoři: 'Hoste můj, chválíme-li Boha již pro ten chléb, jak teprv jej musíme velebit pro tuto knihu zde! Neboť hle, tato kniha je proměněným světelným paprskem daleko vyššího slunce, než je slunce, jehož paprsky lze vidět na stole.'"
Po chvíli se Gabriel Bagratjan zeptal se smutnou účastí: "A vaše celá knihovna, lékárníku Grigore? To zde může přec být jen odštěpek. Což jste své knihy zakopal?" Grigor strnule povstal jako raněný hrdina: "Nezakopal. Knihy v zemi umírají. Nechal jsem je, kde jsou."
Gabriel vzal svítilnu, kterou lékárník zapomněl. Bylo již světleji, a Grigor nemohl zakrýt, že po jeho žlutých nehnutých tvářích stékají slzy. Bagratjan si přehodil starcův pytel s knihami přes rameno: "Vy myslíte, lékárníku Grigore," řekl, "že já jsem se narodil pro mauserovky, nábojníky a zákopy?"
Ačkoli Grigor zas a zas odporoval, donesl Gabriel Bagratjan mohutný pytel až k severnímu sedlu.