Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• z německého originálu Das Lied von Bernadette přeložila Jitka Fučíková

OSOBNÍ PŘEDMLUVA

Po zhroucení Francie, v posledních dnech června roku 1940, octli jsme se na útěku z tehdejšího bydliště na jihu země, v Lurdech. Doufali jsme, žena i já, že budeme moci uniknout ještě zavčas přes španělské hranice do Portugalska. Protože nám však všichni konsulové jednomyslně odepřeli potřebná visa, nezbylo nám, než abychom téže noci, kdy německá vojska obsadila pohraniční město Henday, uprchli za velikých obtíží do vnitrozemí Francie. Pyrenejské departmenty proměnily se ve fantastické tábořiště chaosu. Miliony tohoto zvláštního stěhováni národů bloudily po silnicích a ucpávaly města a vesnice: Francouzi, Belgičané, Holanďané, Poláci, Češi, Rakušané, vystěhovalí Němci a mezi nimi vojáci poražených armád. Jenom s námahou bylo možno utišit hlad. Nocleh nebylo možno vůbec dostat. Kdo ukořistil vycpanou židli, aby přečkal noc, tomu se závidělo. V nekonečných řadách stála auta uprchlíků, naložená nábytkem, žíněnkami, postelemi, neboť už nebylo pohonných látek. V Pau jsme se od rodiny tamějších usedlíků dozvěděli, že Lurdy jsou jediné místo, kde by se snad dal při troše štěstí ještě najít nocleh. A protože proslulé město bylo pouhých třicet kilometrů daleko, radili nám, abychom to zkusili a zaklepali na jeho brány. Té rady jsme uposlechli a našli konečně útulek. Tak mě prozřetelnost přivedla do Lurd, o jejichž zázračné historii jsem až dosud měl znalosti jen velmi povrchní. Skrývali jsme se v tomto pyrenejském městě několik neděl.
Byl to čas plný bázně. Byl to však zároveň čas na výsost významný pro mne, neboť jsem poznal zázračnou historii děvčátka Bernadetty Soubirousové a zázračné skutky lurdských uzdravení. Jednoho dne jsem složil ve veliké tísni slib: Budu-li vyveden z tohoto zoufalého postavení a bude-li mi popřáno, abych dostihl záchranného pobřeží Afriky - slíbil jsem - pak především, před jakoukoliv jinou prací, pokud na to mé schopnosti stačí, zapěji píseň o Bernadettě.
Tato kniha je splněním slibu. Epický zpěv může se v naší epoše odít pouze formou románovou. Píseň o Bernadettě je román, nikoliv však fikce. Nedůvěřivý čtenář zeptá se tváři v tvář událostem zde předváděným jistě větším právem než u jiných dějinných eposů: "Co je pravda? Co je vymyšleno? "Odpovídám: Všechny paměti hodné události, jež jsou obsahem této knihy, udály se ve skutečnosti. A protože od jejich počátku neuplynulo víc než osmdesát let, odehrávají se v nejjasnějším světle historie a jejich pravdivost je utužena přáteli, nepřáteli a chladnými pozorovateli ve věrných svědectvích. Mé vypravování na této pravdě nic nemění.
Použil jsem práva básnické svobody jenom tam, kde umělecké dílo vyžadovalo určitého chronologického zhuštění a kde šlo o to, vykřesat z látky jiskru života.
Odvážil jsem se zazpívat píseň o Bernadettě, třebaže nejsem katolík, nýbrž žid. Odvahu k tomuto činu mi dal slib mnohem starší a neuvědomělejší. Již za dnů, kdy jsem psával první verše, přísahal jsem sám sobě, že budu svou prací vždy a všude oslavovat Božské tajemství a svatost u lidí, bez zřetele k době, která se s posměchem, zlobou a lhostejností odvrací od těchto posledních hodnot našeho života.

Los Angeles, v máji 1941.

Franz Werfel

ŘADA PRVNÍ
11. ÚNORA 1858

KAPITOLA PRVNÍ
V "ŽALÁŘI"

František Soubirous vstává. Je přesně šest hodin a ještě tma. Už dávno nemá své stříbrné hodinky, svatební dar moudré švagrové Bernardy Casterotové. Potvrzení, vystavené na ně a na několik jiných hubených pokladů městskou zastavárnou, propadlo již loni na podzim. Soubirous ví, že je přesně šest, třebaže zvony farního kostela u svatého Petra ještě na ranní nezvonily. Chudí lidé mají čas v nervech. Vědí i bez ciferníků a zvonů, kolik je hodin. Chudí lidé se vždycky bojí, že přijdou pozdě.
Soubirous sáhne po dřevácích, podrží je však v ruce, aby nehřmotil. Stojí bos na ledové kamenné podlaze a naslouchá mnohotvárnému oddechování spící rodiny, podivně hudbě, které mu skličuje srdce.
Šest lidí je v místnosti. On a Luisa ponechali si, děj se co děj, dobrou svatební postel, tohoto svědka nadějného začátku. Avšak obě nedospělé dcerky, Bernadetta a Marie, musí spát na velmi tvrdém lůžku. A oba nejmladší, Jana Marii a Justina uložila matka na slamník, který se ráno co ráno odklízí.
František Soubirous, který se stále ještě nehýbe s místa, vrhne pohled na studený sporák. Nejsou to vlastně kamna, nýbrž hrubé ohniště, které zimprovisoval majitel tohoto nádherného bytu, kameník André Sajou, pro své nájemníky. Pod popelem doutná a praská ještě několik čerstvých větví, jež byly příliš vlhké, aby shořely. Chvílemi šlehne bledá zář, ale nemá energii zbytek ohně rozdmychat. František obrací
pohled k oknům, za nimiž počíná šednout ráno. Hluboký pocit rozladěnosti mění se v zlostnou hořkost. Soubirous je zvláštní člověk. Víc než bídná jizba popouzejí ho obě zamřížovaná okna, jedno větší, druhé menší, dvě podle šilhající oči, hledící na úzký špinavý dvůr vězení, kde páchne smetiště celé čtvrti. Konec konců nebyl přec Soubirous ani vandrákem ani hadrářem, nýbrž svobodným a pravoplatným mlynářem, majitelem mlýna, zkrátka čímsi takovým, čím je Monsieur de Lafite, vlastník velké pily.
Za svůj první mlýn Boly pod Pevností se široko daleko nemusel stydět. A mlýn Escobé v Arcizacles- Angles taky nebyl špatný. Starý Bandeau - mu sice nedělal zrovna čest, ale byl to přece jen mlýn. Je snad on, dobrý mlynář Soubirous, vinen tím, že potok Lapaca, pohánějící kola, je už léta vyschlý, že ceny obilí stoupají a že vzrůstá nezaměstnanost? Tím je vinen Pánbůh, císař, prefekt nebo čert ví kdo - ale nikoliv on, řádný člověk František Soubirous, i když si občas rád dá v hospodě skleničku a zamíchá karty. Leč vinen nevinen, teď se bydlí v "Cachotu", česky v "Žaláři". "Žalář" v ulici Malých příkopů není vůbec obytný dům, je to bývalá věznice. Zdi se potí vlhkem Ve škvírách sedí houba. Všechno dřevo se bortí, chléb rychle plesniví. V létě je tu k udušení, v zimě se mrzne. Proto před lety nařídil lurdský starosta Lacadé "Žalář" zrušit a tuláky a zločince zavírat do budovy baousské brány, a to výslovně pro lepší zdravotní poměry. Pro rodinu Soubirousovu jsou však zdravotní poměry v bývalém vězení dobré dost. Je to znát, myslí si bývalý mlynář, Bernadetta zase celou noc chrčela a sípala. V té chvíli začne Soubirous sebe samého tak ukrutně litovat, že je pevně rozhodnut zalézt zpátky do postele a spát dál.
K této zbabělé kapitulaci nedojde jen proto, že mezitím vstala matka Soubirousová. Je to žena pětatřicetiletá až šestatřicetiletá, vypadá však na padesát. Ihned se počne starat o oheň, plaší jiskry z popela, shrnuje kouřící slámu, třísky a několik suchých větví navrch a posléze zavěsí nad čerstvý oheň měděný kotlík s vodou. Soubirous velkolepě pozoruje mlčenlivou činnost ženinu. Sám rovněž mlčí. Zas začíná jeden den, den se svými břemeny a zklamáními. Den, jako byl ten včerejší a jaký bude i zítřejší. Teď zvoní plechové zvony farního kostela. Dnu neujdeš. František Soubirous má pouze jedinou touhu: povzbudit sklenkou pálenky vyprahlý žaludek. Ale matka Soubirousová chová láhev bylinného čerta pod uzávěrou a Soubirous není s to vyřknout své vášnivé přání, neboť bylinný čert je bodem sváru mezi manžely. Váhá ještě chvilku, poté vklouzne do dřeváků: "Tak já jdu, Luiso," bručí tlumeně.
"Máš něco určitého v plánu, Soubirousi?" ptá se žena.
"Nabízeli mi leccos," prohodí muž nejasně.
Je to jejich obvyklý denní rozhovor. Důstojnost nedovolí Soubirousovi přiznat sobě samému a ženě pravdu v celé její ubohosti. Žena udělá nadějný krok od ohniště.
"U Lafita snad? Na pile?"
"Kdežpak u Lafita," posmívá se František. "Kdopak myslí na Lafita? Ale promluvím s Maisongrossem a s Cazenavem, s poštmistrem, víš... "
"Maisongrosse, Cazenave..." Žena zklamaně opakuje jména a pracuje dál. Soubirous si nasadí baskickou čepici. Jeho pohyby jsou pomalé a nejisté. Náhle se žena obrátí: "Přemýšlela jsem o tom, Soubirousi. Měli bychom dát Bernadettu odsud pryč."
"Co to znamená - dát pryč?"
Soubirous právě odstrčil těžkou závoru na dveřích.
Jsou to dveře věznice. Kdykoliv je otvírá, vzpomene si na nejhorší dobu svého života, na loňské čtyři neděle, které byl - nevinný - nucen strávit ve vyšetřovací vazbě. Ruka mu klesne. Zaslechne ženin šepot: "K tetě Bernardě jsem myslila. Anebo ještě lépe, na venkov do Bartrés. Laquésová by si ji jistě zase vzala. Byla by na čerstvém vzduchu, měla by tam kozí mléko a med a pšeničný chléb. Má venkov ráda a ta troška práce by jí neuškodila... "
František Soubirous cítí, jak se ho znovu zmocňuje hořkost. Ačkoliv dobré důvody Luisiny uznává, vzplane. Potrpí si na velká slova a na velká gesta. Část rodiny Soubirousovy pochází prý ze Španěl.
"Jsem tedy žebrák," skřípe zuby. "Mé děti hladovějí. K cizím lidem je musím. "
"Měl bys mít rozum, Soubirousi," přeruší ho žena, protože mluvil příliš hlasitě. Hledí na něho, jak tu stojí, zoufalý, důstojný, bez vůle. Vyjme ze skříně láhev a nalije mu skleničku.
"To není špatný nápad od tebe," řekne muž přihlouple a obrátí do sebe stopku kořalky. Duše mu křičí po druhé skleničce. Ovládne se však a jde. V posteli, kde spí obě sestry, leží starší Bernadetta s tichýma tmavýma očima, široce otevřenýma.