Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 2. - Rodina Rolemilova

Vilím byl nejstarší synek z rodiny, která plula na této lodi do Austrálie. Jeho otec, pan Rolemil, byl velmi vzdělaný a bystrý muž. Sloužil mnoho let v guvernérském úřadě hlavního města Nového Jižního Walesu v Austrálii. Potom koupil od guvernérství několik tisíc jiter země a choval na ní velká stáda ovcí a krav, což mu vyneslo značný peníz. Svěřil správu svých statků řádnému člověku a sám se odebral do Anglie, aby se zotavil u svých milých a nakoupil mnoho věcí k zvelebení hospodářství: nábytek do domu, hospodářské stroje, semena, štěpy, dobytek šlechtěných plemen a mnoho jiného. Nyní po tříleté nepřítomnosti se vracel na svůj statek s manželkou a čtyřmi dětmi.
Paní Rolemilová byla hodná žena, avšak zdraví nepříliš pevného. Vilím, nejstarší z dětí, byl bystrý a statný hoch, přitom plný žertů a veselosti. Šestiletý Tomášek byl ještě velmi lehkomyslný, každou chvíli něco provedl a byl stále potlučen, ale celkem byl také hodný chlapec. Karličce bylo sedm let. A ještě tu byl malý cvalík Vojtěh, sotva jednoroční.
Toho měla na starosti mouřenínská dívka Jitka, která přišla kdysi z Kapského Města do Austrálie a potom s panem Rolemilem odjela i do Anglie. Když jsme vyjmenovali všechny lidi na korábě, nesmíme zapomenout na dva ovčácké psy pana Rolemila a na kapitánovu oblíbenou jezevčici Lesanu.
Teprve čtvrtého dne vichřice trochu polevila a potom se pomalu utišila docela. Mužstvo, které za bouře mělo službu dnem i nocí, mohlo si trochu oddychnout a usušit na ráhnech oděv promoklý deštěm i vlnami. Námořníci také roztáhli plachty dříve svinuté a promočené, aby uschly a neplesnivěly. Vál mírný a vlahý větřík, vlny opadly a loď klidně plula rychlostí čtyři míle za hodinu. Paní Rolemilová, zahalena do pláště, seděla v lenošce na lodní zádi a okolo ní otec a děti se radovali z pěkné pohody. Též kapitán přistoupil. V ruce držel sextant, jímž chtěl změřit výšku slunce nad obzorem.
"Tak co, Tomášku jsi rád že bouře přestala?
"Mně je to jedno," odpověděl Tomášek. "Já jsem si jen rozlil polévku, ale Jitka spadla s židle a svalila se i s Vojtíškem, tatínek je musil oba sbírat."
"To bylo štěstí, že se Vojtíšek nezabil," řekla paní.
"Lehko se to mohlo stát, avšak Jitka více dbala o dítě než o sebe," dodal pan Rolemil.
Vál mírný a vlahý větřík, vlny opadly.
"Tak je to!" přikývl kapitán Lanovský. "Dítě ochránila a sama se myslím potloukla."
"Narazila jsem si pořádně hlavu," smála se Jitka.
"Štěstí, že na ní máš tak tlustou čepici." žertoval kapitán.
"Je právě poledne, pane kapitáne," hlásil první kormidelník.
"Stanovte tedy zeměpisnou šířku, Nevrlý, než já zjistím zeměpisnou délku podle měření, která jsem vykonal již ráno! Za pět minut vám, pane Rolemile, ukážu na mapě místo, kde právě jsme."
"Hele, i psi přišli na palubu!" řekl Vilím. "Jistě taky mají radost, že je zase hezky. Pojď sem, Romule! Pojď sem, Reme!"
Vlnovský tu stál s kvadrantem v ruce a řekl: "Rád bych se vás něco zeptal, pane Rolemile. Ti psi mají podivná jména, taková jsem jakživ neslyšel."
Pan Rolemil mu odpověděl: "Romulus a Remus byli dva bratři pastýři, žili za prastarých časů a založili město Řím, z něhož potom vyrostl nejslavnější stát na světě. Oni byli prvními králi v něm a panovali spolu."
"Když byli malí, odkojila je vlčice," doložil Vilím. "A když vyrostli, pohádali se při opevňování města tak, že Romulus ze vzteku Rema zabil."
"Jenže na to, co vypravují dějiny o těch starých časech, nemůžeme se vždycky spolehnout," doložil pan Rolemil.
"A na bratry taky ne, jak je vidět," řekl Vlnovský. "To je stará zkušenost, že se ani dva nikdy neshodnou, třeba byli bratři. Slýchal jsem jmenovat město Řím, to je ten?"
"Ano, odpověděl Vilím. "Stojí na zůstatcích starého města.
"Člověk se pořád učí," řekl Vlnovský. "Jenom nesmí být líný se zeptat. Jsem starý člověk, neučil jsem se nikdy jinému kromě , mořeplavby, a nestydím se přiznat, když něco nevím. Jen tak je možno nabýt vědomostí."
"Já se vás taky často vyptávám, že, pane Vlnovský?"
"A na svůj věk velmi rozumně; jen bych si přál, abych ti leckdy dovedl lépe odpovědět."
"Ráda bych už sestoupila do kajuty, tatínku," ozvala se paní Rolemilová. "Snad by Vlnovský byl tak dobrý a snesl maličkého.
"Hned, paní." A Vlnovský položil kvadrant na rumpál. "Tak mi ho podej, Jitko! A sestup napřed po žebříku! Ne tak! Pozpátku se musí, hloupá holka, kolikrát ti to budu povídat? Jednou ještě spadneš po hlavě."
"A zlomím vaz!"
"Anebo ruku. A kdopak bude potom chovat dítě?"
Všichni odešli do kajuty a kapitán s panem Rolemilem si označili na mapě polohu lodi. Shledali, že jsou již jenom sto třicet mil od mysu Dobré naděje.
"Potrvá-li tenhle vítr, budeme tam zítra, řekl pan Rolemil své ženě. "Jitko ty se tam snad shledáš s otcem a s matkou."
Ubohá Jitka zavrtěla hlavou a slzy jí smáčely černé líce.
Smutně jim pověděla, že otec i matka otročí u jednoho holandského sedláka, který je odvedl daleko do vnitrozemí.
Odtrhli ji od rodičů, když byla ještě docela malá. Jí zanechali v Kapském Městě.