Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v Praze roku 1955

Kapitola 1. - Miloslav Vlnovský

Bylo to v říjnu r. 18.., když plachetní koráb jménem "Pokojný" plul za prudké bouře širým oceánem atlantickým. Měl rozpjatu jen malou plachtu, neboť vítr vál tak silně, že by byl větší plachty svými zuřivými nárazy roztrhal na cáry. Loď ubíhala zpěněnými vlnami; chvílemi zdvíhala záď s kormidlem tak vysoko, že se příď nořila do prohlubin mezi vlnami, jako by se celá chtěla ukrýt pod vlny. Však byla to loď znamenitá, i kapitán byl výborný námořník, jenž zařídil vše nutné pro její bezpečnost.
Stál u kormidla a dohlížel na muže, kteří točili kolem, neboť prchá-li koráb před zuřivou vichřicí, je třeba jeho směr bedlivě řídit. Chvílemi se rozhlédl po moři i po nebi a tiše si pobrukoval starou námořnickou píseň:

"Široširé vlny okolo nás a nad námi černá nebesa."

A tak tomu opravdu bylo - zde uprostřed Atlantiku, kde nebylo jiné lodi vidět a nebe pokrývaly černé mraky, štvané zuřivým vichrem. Vlny se dmuly jako vysoké hory, na jejich hřebenech byly veliké chomáče bílé pěny a vítr vztekle vyl v lanoví korábu.
Kromě kapitána a dvou mužů u kormidla byli na palubě ještě dva lidé: asi dvanáctiletý hoch a starý osmahlý námořník, jehož dlouhé šediny vlály větrem, jak kráčel na záď lodi a pohlížel přes její zábradlí.
Když hoch zpozoroval velikou vlnu, hrnoucí se zezadu na loď, chytil se starce za ruku a vykřikl: "Nepřevalí se přes nás tahle veliká, pane Vlnovský?"
"Ne, Vilíme. Vidíš, jak se loď nadzdvihla a vlnu pod sebou propustila. Mohla se přelít přes palubu a co by bylo s tebou, kdybych tě nestačil zachytit? Snadno by tě spláchla do moře."
"Já nemám tuze rád moře, pane Vlnovský. Přál bych si, abychom už radši byli v bezpečí na břehu," odpovídal Vilím.
"Vždyť ty vlny vypadají, jako by chtěly celou loď roztříštit na kousky!"
"Ba vypadají a řvou, jako by se vztekaly, že ji nemohou pohřbít pod sebou. Ale já jsem jim zvyklý a málo si z nich dělám na tak dobré lodi a s tak dobrým kapitánem i mužstvem."
"A přece se někdy loď potopí a potom utonou všichni, kdo na ní jsou."
"To je pravda. A velmi často se loď potopí právě ve chvíli, kdy se všichni na palubě domnívají, že není žádné nebezpečí. No, děláme, co se dá, a to ostatní pusťme z hlavy."
"Jací jsou to ptáčkové, co lítají tak nízko nad vodou?"
"To jsou kuřata tety Háty. Bývá je zřídka vidět, jen při bouři nebo před ní."
Ptáci, jichž si Vilím všiml, byli bouřliváčkové.
"Ztroskotal jste někdy u pustého ostrova jako Robinson?"
"Ano, Vilíme, ztroskotal, ale o tom Robinsonovi jsem nikdy neslyšel. Mnozí už ztroskotali a hodně zkusili, jenže málokterý zůstal na živu, aby mohl o těch útrapách vypravovat. A tak není divu, že jsem neslyšel o člověku, kterého jsi jmenoval."
"Ale ne, to je jen povídka, kterou jsem četl. Chtěl jsem vám ji vypravovat, a taky budu, jen co se loď uklidní. Teď vás jen prosím, abyste mě dovedl dolů, já jsem slíbil mamince, že tu dlouho nezůstanu."
"Jen vždycky splň, co jsi slíbil!" odpověděl starý. "Podej mi ruku, ať se dostaneme do kajuty bez kotrmelce. Až zase bude hezky, povím ti, jak jsem já ztroskotal, a ty mně povíš, jak to bylo s tím Robinsonem."
Potom se starý námořník zase vrátil na palubu, neboť měl stráž.
Tento kormidelník Vlnovský prožil na moři přes padesát let.
Už v deseti letech byl plavčíkem na uhelné lodi. Není divu, že jeho větrem ošlehanou a zahnědlou tvář brázdily hluboké vrásky, avšak stále byl zdravý a čilý. Dlouhá léta sloužil na válečné lodi a proplul všemi zemskými pásy. Uměl vyprávět mnoho podivných příběhů, které přes všechnu podivnost přece byly doslova pravdivé, protože on nikdy nelhal. Uměl samostatně řídit loď, a co bylo tehdy u prostých námořníků vzácné, uměl číst a psát. Jméno Vlnovský se dobře hodilo k jeho povolání a v nesnázích nebo v nebezpečí ani kapitán se ho neváhal zeptat na jeho mínění a často se jím řídil. Vlnovský byl druhým kormidelníkem na lodi.
"Pokojný" byl velmi krásný koráb, takže mohl vzdorovat nejprudší bouři. Měl přes čtyři sta tun a plavil se právě do Austrálie s cenným nákladem oceli, nožířských výrobků a jiného zboží. Kapitán byl zkušený mořeplavec a dobrý člověk veselé povahy. Řádně plnil své povinnosti a při nehodách byl vždycky ochotnější se smát než se zlobit. Jmenoval se Lanovský. První kormidelník, jménem Nevrlý, byl rodem Skot a opravdu nevrlý, ba hrubý člověk. Ale plnil přesně své povinnosti, takže se kapitán mohl na něho spolehnout, třebaže ho neměl rád.
O lodní posádce nelze říci nic jiného, než že se skládala toliko z třinácti mužů, což bylo na tak velkou loď málo. Ale právě před vyplutím opustilo koráb pět námořníků, kteří nechtěli trpět hrubosti prvého kormidelníka. Kapitán Lanovský nechtěl čekat v přístavu tak dlouho, až by za ně získal náhradu. Byla to velká neopatrnost, jak uvidíme z dalšího vypravování.