Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVÉ DĚJSTVÍ

1. scéna

Franky. Sál v zámku hrabat Moorů.

Franc, Starý Moor.

Franc:
Je-li vám, otče, jen opravdu dobře. Jste tak bled.
Starý Moor:
Docela dobře, synu můj - cos mi chtěl říci?
Franc:
Přišla pošta - psaní od našeho korespondenta z Lipska -
Starý Moor (dychtivě):
Zprávy o mém synu Karlovi?
Franc:
Hm! hm! - Ano. Ale nevím - bojím se - abych - vašemu zdraví -? Opravdu nic vám není, drahý otče?
Starý Moor:
Jsem zdráv jako rybička! O mém synovi že píše? - Nač tolik starostí o mne? Dvakrát ses mne ptal.
Franc:
Jste-li nemocen - je-li na vás jen stín choroby, propusťte mne - řeknu vám to v příhodnější dobu.
(Napolo pro sebe): Ta novina není pro křehké tělo.
Starý Moor:
Bože! bože! Co uslyším?
Franc:
Dřív dovolte, abych poodešel a slzu soustrasti prolil nad svým ztraceným bratrem - na věky měl bych mlčet - neb je to váš syn; na věky měl bych zahalit jeho hanbu - neb je to můj bratr, - Leč vás být poslušen, toť moje prvá, truchlívá povinnost - a tak mi promiňte.
Starý Moor:
Ó Karle! Karle! Kdybys věděl, jakou mukou je tvé chování otcovskému srdci! že by jediná radostná zpráva o tobě mému životu přidala deset let - že by mi vrátila mládí - zatím co teď mne, ach, každá o krok blíže sráží do hrobu!
Franc:
Je-li tomu tak, starý muži, buďte s bohem - ještě dnes bychom si všichni rvali vlasy nad vaší rakví.
Starý Moor:
Zůstaň! - Zbývá ještě poslední krůček - Nebraň mu! Bůh navštěvuje nepravost otců do třetího i čtvrtého pokolení - - -
(Usedne): Nech ho, ať mne dorazí.
Franc (vyjme z kapsy list):
Znáte našeho korespondenta! Pohleďte! Svůj pravý malík bych za to dal, kdybych směl říci: je to lhář, černý, otravný lhář - - Vzpamatujte se! Prominete, nenechám-li vás samotna čísti list - Všechno ještě nesmíte slyšet.
Starý Moor:
Všechno, všechno - synu můj, uspoříš mi chodit o berli.
Franc (čte):
"V Lipsku prvého května. - Kdybych nebyl vázán bezpodmínečným slibem, že ti nezatajím pranic, čehokoli se dopídím o osudech tvého bratra, nikdy by mé péro, drahý příteli, nebylo k tobě tak ukrutné. Ze sta tvých dopisů poznávám, jak takovéto zprávy probodávají tvé bratrské srdce; je mi, jako bych tě už viděl nad tím ničemou, nad tím darebákem - - "
(Starý Moor zahalí tvář.)
A to vám, otče, čtu jen nejšetrnější místa - "nad tím darebákem propukat v hořké slzy;" - ach, tekly - v proudech se hrnuly po mé soucituplné tváři - "je mí, jako bych už viděl tvého starého, zbožného otce jak se v smrtelné bledosti" -Ježíš Maria! Ještě pranic nevíte, a už tak bled?
Starý Moor:
Dále! Dále!
Franc:
"Jak se v smrtelné bledosti potácí nazpět do křesla, proklínaje den kdy na něj poprvé dětský hlásek zažvatlal ('otče!') Všechno mi nechtěli ani prozradit, a z toho mála, co vím, povím ti jen málo. Zdá se, že tvůj bratr nyní dovršil míru své hanby; já si alespoň už nedovedu představit horších skutků, než jaké spáchal, ale v těch věcech on mne svou genialitou daleko zastiňuje. Včera o půlnoci provedl znamenitý kousek: nadělav dluhů čtyřicet tisíc dukátů" - slušná sumička, otče - "znásilniv dceru zdejšího bohatého bankéře a v souboji poraniv na smrt jejího galána, hodného chlapce ze šlechtického rodu, unikl policii ještě se sedmi jinými, které strhl do svého lotrovského života," - Otče! Pro boha, otče! Co se s vámi děje?
Starý Moor:
Již dost. Ustaň, synu můj!
Franc:
Šetřím vás - "Vydali na něj zatykače, uražení volají hlasitě po odplatě, na jeho hlavu je vypsána cena - jméno Moor" - Ne! mé ubohé rty nikdy a nikdy nezavraždí otce!
(Roztrhá psaní.) Nevěřte tomu, otče! Ani písmene mu nevěřte!
Starý Moor (hořce zapláče):
Mé jméno! Mé poctivé jméno!
Franc (padne mu kolem krku):
Hanebný, třikrát hanebný Karle!; Netušil jsem to, když byl ještě kluk a tak se toulal za holkami, když se s uličníky a bídnou zběří honil po lukách a kopcích, když při pohledu na kostel prchal jako zločinec před žalářem a když groše, které z vás vymačkal, házel do čepice kde jakému žebráku, zatím co my jsme se doma nábožně modlili, a vzdělávali z knih posvátných kazatelů? Netušil jsem to, když on raději čítal dobrodružství Julia Caesara a Alexandra Velkého i jiných pohanských zatemněnců, než o kajícném Tobiáši? - Stokráte jsem vám to prorokoval
(neboť má láska k němu se podřizovala mé dětinné úctě k vám): ten hoch nás ještě všechny uvrhne do. bídy a hanby! - Ó, kéž by neměl jména Moor! Kéž by mé srdce tak vroucně pro něj nebušilo! Bezbožná láska, jíž nedovedu zdusit, ještě mne jednou zažaluje před boží soudnou stolicí!
Starý Moor:
Ó - moje naděje! Mé zlaté sny!
Franc:
To dobře znám. Vždyť to je to, co jsem právě řekl Ohnivý duch, jenž v tom hochu plápolá - tak jste vždycky říkal - duch, který mu vnuká takový cit pro všechnu velkost a krásu; Jta přímost, která z jeho zraku činí zrcadlo duše; ta cituplná měkkost, ten soucit, jímž se rozplývá a rozpláče; ta mužná odvaha, jež ho vyhání nahoru do korun staletých dubů a štve ho přes příkopy, přes hradby a dravé řeky; ta dětinská ctižádost, ta nepřekonatelná tvrdohlavost a všechny ty krásné a skvoucí ctnosti, jež klíčily v tatínkovu miláčku, ty z něho jednou udělají horoucího přítele, ty z něho udělají výtečného občana, hrdinu, velkého, velkého muže. - Zde ho máte, otče! Ohnivý duch se vyvinul, rozvětvil a vydal nádherné ovoce! Jen vizte tu přímost, jak pěkně se stočila v drzost! Vizte tu měkkost, jak něžně na kokety vrká, jak se rozněcuje pro půvaby nevěstek! Vizte tu plamennou geniálnost, jak mu za pouhých šest let tak dočista strávila všechen olej jeho života, že on teď za živoucího těla obchází jako strašidlo a že nestydatí lidé, kteří ho potkávají, říkají: c'est l'amour qui a fait ca! Hle, ta smělá podnikavá hlava kuje a provádí plány, vůči nimž se ztrácejí hrdinství takového Cartouche nebo Howarda! A jen až ty nádherné zárodky plně dozrají - vždyť od tak útlého věku nelze žádati ničeho dokonalého! - Snad se, otče, ještě dožijete radosti, že ho spatříte v čele vojska, které sídlí v posvátném tichu lesů a odnímá poutníkovi, znavenému cestou, půl břemene - snad vám ještě, než vás položí do hrobu, bude přáno vykonati pouť k jeho pomníku, jejž si postaví mezí. nebem a zemí - snad, ach otče, otče, otče - ohlédněte se po jiném jméně, sice si na vás budou ukazovati kramáři a uličníci, kteří vašeho pana syna uvidí vypodobněna v Lipsku na trhu.
Starý Moor:
A i ty, Franci, ty též? Ó moje děti! Jak míří na mé srdce!
Franc:
Vidíte, že dovedu býti též vtipný, ale můj vtip je uštknutí štíra. - A na druhé straně ten suchý všední patron, ten studený, dřevěný Franc - a jakými názvisky jste mne ještě poctíval na rozdíl od něho, když on vám seděl na klíně anebo vás štípal do tváře - Franc, ten jednou zemře za pecí, ten shnije a bude zapomenut, až sláva onoho universálního ducha poletí od pólu k pólu - Ha! sepjatýma rukama děkuje vám, nebesa, studený, suchý, dřevěný Franc, - že není jako onen!
Starý Moor:
Odpusť mi, dítě; zanech hněvu na otce, jenž se zklamal ve svých plánech. Bůh, jenž Karlem slzy mi sesílá, tebou, můj synu, mi je vysuší z očí!
Franc:
Ano, otče, vysuší vám je z očí! Váš Franc nasadí svůj život, aby prodloužil život váš. Na vaše živobytí beru ohled ve všem svém počínání, váš život, toť zrcadlo, jímž se dívám na věci: není povinnosti tak posvátné, abych se proti ní neprohřešil, je-li v sázce váš drahocenný život, - Věříte mi?
Starý Moor:
Máš ještě velké povinnosti, synu - Žehnej ti bůh za to, číms mí byl a čím mi budeš!
Franc:
Nuže, řekněte mi - kdybyste toho syna nemusil zváti svým synem, byl byste šťasten?
Starý Moor:
Tiše! ó, tiše! Když mi ho bába přinesla, zvedl jsem ho k nebesům a zvolal: Nejsem já šťasten?
Franc:
Tak jste řekl. Nuž, měl jste pravdu? Závidíte nejprostšímu ze svých sedláků, že není otcem tohoto syna, - Hoře budete míti, pokud toho syna míti budete. To hoře s Karlem poroste. To hoře vám podryje život.
Starý Moor:
Ó! udělalo ze mne osmdesátiletého kmeta,
Franc:
Nuž tedy - kdybyste se tohoto syna zbavil?
Starý Moor (prudce):
Synu! Synu! Co díš?
Franc:
Nepůsobí vám láska k němu všechen ten bol? Té lásky nebýt, ani jeho pro vás není, Té trestuhodné, zlořečené lásky nebýt, je pro vás mrtev - není pro vás ani narozen. Ne maso a krev, srdce z nás dělá otce a syny. Nemáte-li ho v lásce, není ten vyvrhel už vaším synem, 'a; byť i vám ho byli z masa vyřízli. Až posud měl jste ho jak oko v hlavě, ale teď - horší-li tě tvé oko, dí písmo, vrz je od sebe. Lépe s jedním okem do nebe, než se dvěma do pekel. Lépe bez dětí do nebe, než aby oba, otec i syn, byli zatraceni. Tak mluví pán!
Starý Moor:
Což mám svého syna proklíti?
Franc:
Ale ne! to nikoli! - Svého syna nemáte proklíti. Koho jmenujete svým synem? Komu jste daroval život, třeba že sám se namáhá ze všech sil, aby váš život zkrátil?
Starý Moor:
Ó, toť čirá pravda! Toť soud nade mnou. Hospodin mu tak velel.
Franc:
Vidíte, jak něžně se k vám chová váš mazlíček. Vaší oteckou náklonností vás rdousí, vraždí vás vaší láskou, i samo vaše otcovské srdce podplatil, aby vás sprovodil se světa. Až nebudete na živu, stane se pánem vašich statků a králem svých choutek. Hráz bude stržena, a proud jeho chtíčů rozleje se bouřněji a volněji. Jen se vmyslete do jeho duše! Kolikrát asi přeje smrt svému otci - kolikrát bratru - těm dvěma, kteří tak nelítostně stojí v cestě jeho bezuzdným výstřednostem? Ale je to láska za lásku? Je to vděčnost dítěte za otcovskou štědrost, obětuje-li deset let vašeho života vilnému dráždidlu jediného okamžiku? Dá-li jméno svých otců, které si už po sedm století uchovalo neposkvrněnou pověst, v sázku za jedinou minutu rozkoše? A to že je váš syn? Odpovězte! to že je syn?
Starý Moor:
Necitelné dítě! ach! ale mé dítě přec! mé dítě přec!
Franc:
Povedené, roztomilé děťátko, jehož jediné studium jest, jak to zařídit, aby nemělo otce - Ó, chápejte přec! Kéž by vám bělmo spadlo s očí! Budete-li však shovívavý, ještě ho utvrdíte v jeho zpustlosti, budete-li mírný, přesvědčíte ho, že je v právu. Ovšem že sejmete kletbu s jeho hlavy; na vás, otče, na vás padne kletba i zatracení!
Starý Moor:
Máš pravdu! máš docela pravdu! - Má, má je všechna vina!
Franc:
Co tisíců se zpilo pohárem rozkoše, ale polepšilo se utrpením. A zda v tom není ruka páně, že se po každé výstřednosti dostavuje bolest? A člověk že by měl boží vůli zvrátiti svou ukrutnou něžností? Smí otec na věky zničiti zástavu, jež mu svěřena? Považte, otče: vydáte-li ho na nějakou dobu na pospas nouzi, bud se přemění a polepší, anebo i v té velké škole bídy zůstane padouchem, a pak - běda otci, jenž svou mazlivou láskou odváží se zničiti důmysl vyšší prozřetelnosti! - Nuže, otče?
Starý Moor:
Napíši mu, že od něho odvracím Ú svou ruku. e
Franc:
To je správné a moudré.
Starý Moor:
Že mi nikdy nesmí na oči.
Franc:
To bude zdravá lekce.
Starý Moor (něžně):
Pokud se nepolepší!
Franc:
Dobrá, dobrá - Ale což, přijde-li s maskou pokrytce, vymámí-li slzami váš soucit a lichotkami vaše odpuštění a vysměje-li se pak vaší poddajnosti v náručí svých kuběn? - Ne, otče! Navrátí se dobrovolně, až ho jeho vlastní svědomí sprostí viny.
Starý Moor:
Ano, tak mu to jdu napsat.
Franc:
Strpení! na slovíčko, otče! Bojím se, že ve svém rozhořčení budete psát příliš krutě a že mu rozbolavíte srdce - a pak, nemyslíte, že v tom už spatří důkaz odpuštění, jestliže vy mu prokážete milost a dopíšete mu vlastní rukou? Bude lip, přenecháte Ji psaní mně.
Starý Moor:
Dopiš mu, synu. - Ach! vždyť by mi to srdce umučilo! Napiš mu -
Franc (rychle):
To je tedy umluveno?
Starý Moor:
Napiš mu, že mně tisíc krvavých slz - - že jsem tisíc bezesných nocí - - Ale nedožeň mého syna k zoufalství!
Franc:
Nepůjdete si lehnout, otče? Schvátilo vás to.
Starý Moor:
Napiš mu, že má otcovská hruď - Říkám ti, nedožeň mého syna k zoufalství.
(Smuten odchází.)
Franc (se za ním se smíchem dívá):
Utěš se, starochu, nikdy ho už nepřivineš k hrudi; ta cesta je mu zatarasena jak peklu cesta do nebes - Byl ti z objetí vyrván, než jsi tušil, že k tomu dovedeš dát souhlas - To bych byl prabídný břídil, kdybych nesvedl ani tolik, aby syn byl odloučen od srdce otcova, třeba že ho k němu váží pouta ze železa - Obehnal jsem tě kouzelným kruhem prokletí, a přes něj nepřeskočí - Zdař bůh, Francku! Mazlíček je pryč - Už svítá. Jen pozor, ty kousky papíru všechny sebrat, jak snadno by se poznal můj rukopis!
(Sebéře roztrhané kusy psaní) - A zármutek to starocha brzy sprovodí se světa - a také jí musím toho Karla vytrhnout ze srdce, a kdyby ji to mělo život stát.
Mám plné právo horšit se na přírodu, a na mou čest, že se s ním vytasím, - Proč jsem z mateřského lůna nevylezl já první? Proč ne já sám? Proč mně příroda naložila takové břímě ošklivosti? proč právě mně? Vždyť se skoro zdá, že při mém porodu byla na mizině! Proč právě mně dala tenhle laponský nos? Právě mně tu mouřenínskou hubu? Ty oči Hotentota? Věru, jako by byla ze všech lidských odrůd smetla všechno nejohavnější na hromadu a mne z toho slepila. Tisíc láter! Kdo jí dal právo, aby jednomu darovala tolik a mně nic? Což je možno, aby někdo, než přijde na svět, na ní něco vyloudil? aby ji někdo urazil, dřív než je narozen? Proč si vedla tak stranicky?
Ne! Ne! Křivdím jí. Vždyť nás vyzbrojila vynalézavostí, vysadila nás nahé a nebohé na břeh tohoto velkého moře, kterému říkají svět - Plovej, kdo dovedeš a nemotora ať se utopí! Nic mi nedala na cestu; čím chci být, musím ze sebe udělat sám. Všichni máme stejné právo na věci největší i nejmenší; nárok se ničí nárokem, pudem pud, síla silou. Právo má ten, kdo je uchvátí, a meze naší síly jsou našimi zákony. Jsou sice mezi lidmi jisté vzájemné úmluvy, nimiž se mají poháněti tepny světa. Poctivé jméno! - věru, bohatý peníz, a kdo jej dobře udá, dovede s ním znamenitě kupčit. Svědomí - jak by ne! pořádný hastroš, aby vrabčáci nešli na třešně! - i to je řádná směnka, s níž v nouzi vystačí také bankrotář.
Skutečně, velmi chvályhodné instituce; nahánějí bláznům strach a luzu přišlápnou podpatkem, aby si chytráci tím krásněji hověli. Na mou věru, nadmíru povedené instituce! Jsou jako ploty kolem polí mých vykutálených sedláků: zajíc - bůh chraň, aby zajíc přeběhl přes pole! - Ale milostivý pán, ten dá vraníku ostruhy a hop - , a po úrodě je amen.
Tedy jen s chutí přeskočit! Kdo se ničeho nebojí, je tak mocný jako ten, koho se všechno bojí. Naposlouchal jsem se toho o tak řečené pokrevní lásce, že by to člověku pomátlo rozum, kdyby to bral doopravdy: To je tvůj bratr - což znamená: je vystřelen z téže pece jako ty - pročež budiž ti posvátný! - Jen se podívejme na ten prožluklý důsledek, na ten žertovný závěr, který ze sousedství těl soudí na harmonii duší, z totožnosti původu na totožnost pocitu, ze stejné stravy na stejnou náklonnost. Ale dále - je to tvůj otec! Daroval ti život, tys jeho maso, jeho krev - pročež budiž ti posvátný! Zase chytráčky závěr. Rád bych přec věděl, proč mě udělal? přece snad ne z lásky ke mně, když jsem ještě nebyl? Znal mě, než mě udělal? Či myslil na mě, když mě dělal? Či přál si mne, když mě dělal? Věděl, co ze mne bude? to ať raději neříká, sic bych mu dal co proto, že mne udělal přec! Mohu mu za to děkovat, že je ze mne muž? Ne, právě tak bych na něho nemohl žalovat, kdyby ze mne byl udělal ženu. Mohu uznávati lásku, která se nezakládá na úctě k mé bytosti? Mohl tni ti úctu k mé bytosti, která vznikla teprve toho, čemu měla být předpokladem? Mám ho snad vychvalovat za to, že mne má rád? To je na něm jen marnivost, to je hříšná slabůstka všech umělců, kteří se shlížejí ve svém díle, sebe ošklivějším. - Hleďme, to jsou tedy celé čáry, jež vy zahalujete posvátnou mlhou, abyste těžili z naší bojácnosti. A také já abych se tím dal komandovat jako kluk?
S chutí tedy! směle do práce! - Všechno kol sebe vyplením, co mi je překážkou a brání bytí pánem. Pánem musím být, abych si vyvzdoroval násilím, čeho po dobrém nedokáži.
(Odejde.)