Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna 2.

Ve Steinen ve Schwyzu; lípa před Stauffacherovým domem u silnice blíže mostu.

Werner Stauffacher, Pfeifer z Lucernu vstoupí hovoříce.

Pfeifer: Ba, pane Stauffachře, jak jsem vám pravil, Rakousku přísahou se nevzdávejte. Spíš pevně říše držte se, jak posud. Bůh chraň vás tu při staré svobodě! (Tiskne mu srdečně ruku a chce odejít.)
Stauffacher: Jen sečkejte, až přijde moje choť, - zde jste můj host, jak v Lucernu já váš.
Pfeifer: Dík! Musím ještě dnes být v Gersavě. - Nechť třeba jest vám mnoho trpěti od fojtů vašich lakoty a pychu. Jen strpení! Vše rychle můž se změnit. Můž jiný císař v říši přijít k vládě. Rakouští jste-li, jste to pro vždycky.

Odejde. Stauffacher posadí se zarmoucen na lavičku pod lipou. Gertruda, jeho choť, nalézá jej tak. postaví se vedle něho a mlčky jej chvíli pozoruje.

Gertruda: Tak vážný, příteli můj? Juž tě neznám. Dnů mnoho mlčky k tomu přihlížím, jak tmavá chmura tvoje čelo brázdí. Kýs tajný neduh tíží srdce tvoje. Mně svěř se s tím; jsem věrná tvoje choť. Svou tvého žalu žádám polovičku. (Stauffacher podá jí ruku a mlčí). Co můž ti srdce úžit, rci mi to. Zdar s pílí tvou jest, zkvétáš bohatstvím, máš plné stodoly a stáda skotu, rod hladkých koní dobře vykrmen, se bez úrazu navrátil juž s hor, by v pohodlných stájích zimoval. Zde bohat ční tvůj dům, jak panské sídlo; jest z pěkných trámců nově tesaný a řádně srouben podle krokvice; s mnohými okny stkví se útulný; pestrými znaky pomalován kol, moudrými průpovědmi, které poutník zde stana čte a smyslu jich se diví.
Stauffacher: Ba ovšem řádně stesán dům i srouben, žel, - půda, kde jsme stavěli, se chvěje.
Gertruda: Co chceš tím říci, pověz, Wernere?
Stauffacher: Pod touto lipou nedávno jak dnes jsem seděl vesel z všeho díla svého, když z Küssnachtu, ze svého hradu, fojt sem přijechal se svými ozbrojenci. Před tímto domem stanul udiven; leč rychle povstal jsem pln úslužnosti jak slušno, pánovi jsem vyšel vstříc, jenž v zemi císaře moc soudcovskou nám představuje. "Či je tento dům?" se zavile ptal, neb to dobře věděl. Leč odvětil jsem s rychlou úvahou: Toť císaře jest, mého pána dům, a, pane fojte vašeho, mé léno. - On: "V zemi vládnu místo císaře, a nechci, aby sedlák stavěl domy dle zvůle své a svobodně si žil, tak jako byl by pánem v této zemi: To zabránit vám juž se opovážím." To řka pln vzdoru odsud odejel, já zůstal zde však s duší zarmoucenou o slovu dumaje, ten zlý jež pravil.
Gertruda: Chceš, milý pane můj a manžele, od svojí ženy slyšet přímé slovo? Jsem dcera Iberga, moudrého muže, tím chlubím se. My sestry sedávaly předouce vlnu často v dlouhých nocích, kdy u otce se sešli náčelníci našeho lidu, kdy čtli pergameny všech starých císařů, o země blahu když přemítali v moudrém hovoru. Tu zachytla jsem mnohé chytré slovo, jak rozumný je myslí, dobrý chce, a tiše v srdci jsem je ukryla. Tož vyslyš mne a dbej na moji řeč; neb, co tě hněte, věz, to dávno znám. Fojt sočí na tě, škodil by ti rád, neb překážíš mu v tom, že Šwyzský občan novému nechce domu knížecímu se podvolit, však za to věrně, pevně se drží říše, jak to dělávali a v zvyku měli vážní předkové - Že, Wernere, dím pravdu? Mluv, když lžu!
Stauffacher: Ba, prota na mne se tak Gessler hněvá.
Gertruda: On závidí ti, že tak šťastně bydlíš, muž svobodný na vlastním dědictví. - Neb co má on? Od císaře a říše ten dům vzal's v léno, ukázat jej smíš, tak jako říšský kníže svoje země; neb nad sebou ty pána neuznáváš, jen nejvyššího v celém křesťanství. - On, pouze mladší svého domu syn, nic nezve svým, než rytířský svůj plášť a proto zdar každého poctivce nepřízně zrakem měří šilhavým. On dávno tobě přísahal juž zmar. - Dnes bez pohromy jsi. - Chceš dále čekat, až na tobě zlý chtič svůj ukojí? Kdo moudrý, předejde.
Stauffacher: Co dělat mám?
Gertruda (přistoupí blíže): Slyš radu mou! Ty víš, zde ve Schwyzu jak poctivci si všickni stěžují na lakotu a fojta zběsilost; tož nepochybuj, že i druzí tam ve Unterwaldehu a v Urnském kraji jha tvrdého i tíhy mají dost. - Neb jak zde Gessler, Landenbergský tam si za jezerem drze počíná. - Člun u nás nepřistane rybářský, jenž nevěstil by nové násilí a neštěstí, jež strojí fojtové. Tož vhodným zdá se, by z vás někteří, již poctivě to míní, radu vzali, jak zbaviti se toho násilnictví: Tož za to mám, že Bůh vás neopustí, jsa věci spravedlivé milostiv. - Mluv, což bys v Uri neměl přítele, kterému přímo otevřel bys hruď?
Stauffacher: Znám velmi mnoho statných mužů tam, i velkých pánů všady vážených již nakloněni jsou mi s důvěrou. (Vstane.) Ó ženo, nebezpečných myšlének bouř jakou v tichých prsech burcuješ! Taj nitra mého k světlu obracíš, co, tiše myslit, jsem si zakazoval, ty směle pravíš lehkým jazykem. - Zda uvážilas, k čemu radíš mně? Svár divoký, válečných zbraní třesk ty v pokojné sem voláš údolí. - Jak mužem pastýřský my slabý lid se odvážiti s pánem světa v boj? Na dobrou záminku jen čekají, by vyštvali na ubohou tu zem divoké hordy moci válečné, by mohli vlast zde právem vítěze a pod záminkou spravedlivých trestů práv starých zničiti nám zápisy.
Gertruda: Jste muži též a vlasti sekerou též umíte a smělce sílí Bůh!
Stauffacher: Los strašně zuřící jest válka, ženo! A stádo bije Jako pastýře.
Gertruda: Co nebe sešle, to nám třeba snášet; ctné srdce však nesnese bezpráví.
Stauffacher: Dům těší tě, jenž nový vystavěn. Však strašlivá jej válka vypálí.
Gertruda: Na časném statku kdybych srdcem lpěla, svou rukou požár vrhnula bych tam.
Stauffacher: Ty v lidskost věříš! Ale válka zlá v kolébce ani dítka neušetří.
Gertruda: Však nevinnost má v nebi přítele! - Hleď, v před Wernere, a ne do zadu!
Stauffacher: Mřít dovedem, my muži v zápase, však jaký, ženy, bude osud váš?
Gertruda: Poslední volbu nejslabší má volnou: Skok s toho mostu a jsem svobodna! Stauffacher (vrhne se jí v náruč). Kdo také srdce tiskne k hrudi své, můž s plesem válčit za stáda i dvůr, král žádný vojskem svým jej nezleká. - Já v Uri bez okolku odjedu. Tam soudruha mám, je to Walter Fürst, o době naší smýšlí jako já. Tam šlechetný též žije korouhevník, pán z Attinghausů - ač je šlechtic rodem, lid miluje a staré mravy ctí. Já s těma oběma chci radu vzíti, jak vrahu země ubránit se máme. - Buď s bohem, pokud v dálce budu, hleď dům opatrně řídit, poutníku jež cesta tudy vede v svatyni, zbožnému mnichu, pro klášter jenž sbírá, dej přehojně, je propusť opatřené. Dům Stauffachrův se neskryje. On těsně jest při silnici, střechou pohostinnou všem chodcům, které tudy cesta vede.

Mezitím co odcházejí do pozadí, vstoupí Tell s Baumgarftenem v popředí na scénu.

Tell (k Baumgartenovi): Již nemáte mne déle zapotřebí. V dům tento vejděte, tam zůstává Stauffacher, otec všech, kdo v nesnázi. - Však vizte, on tu sám - Nuž pojďte za mnou.

Jdou k němu; proměna.