Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna 3.

Veřejné prostranství u Altorfu.

Na návrší v pozadí staví se hrad, jehož stavba pokročila tak, že jest tvar celku zjevný. Zadní strana je hotova, na přední se právě staví, posud stojí lešení, po němž dělníci vystupují a sestupují; na nejvyšší střeše zavěšen pokrývač. - Vše v ruchu a práci.

Dozorce. Mistr kamenický. Dělníci a pomahači.

Dozorce (s holí, dělníky poháněje): Dost odpočinku, rychle! Kamení a vápno sem i malty přivezte! Když pan fojt zemský přijde, ať zas vidí, že stavba dál. - Toť jste mi hlemýždi! (dvěma pomahačům, nosičům) A to je náklad? Hajdy, dvakrát tolik! Vy povinnosti své jste zloději!
První dělník: Toť kruté přec, když máme snášeti si kamení na vlastní žalář svůj!
Dozorce: Co reptáte? Vy jste mi pěkný lid, jen k tomu dobrý, dojit dobytek a líně toulati se po horách.
Stařec (odpočívaje): Juž nemohu.
Dozorce (třese jím): Dál, starce do díla!
První dělník: Což ani trochu citu nemáte, že kmeta, který sotva sám se vleče, tak honíte?
Mistr kamenický a dělníci: To volá do nebe!
Dozorce: Co po tom vám? Já konám úřad svůj.
Druhý dělník: Jak, dozorce, ta pevnost bude slouti, již stavíme?
Dozorce: Zwing Uri bude slout, neb v toto jho vás ohnou násilím.
Dělníci: Zwing Uri!
Dozorce: Nuže, co je na tom k smíchu?
Druhý dělník: Tím domkem chcete Uri ve jho vpřáhnout?
První dělník: Nu kolik takých krtcích hromádek vám bude nakupit, než nejmenší z nich bude hora v Uri, uhlídáme!

(Dozorce odejde do pozadí.)

Mistr kamenický: K dnu jezera své vrhnu kladivo, jež sloužilo mi při té kleté stavbě!

Vystoupí Tell a Stauffacher.

Stauffacher: Ó raděj nežít, nežli na to patřit!
Tell: Zde není volno prodlít, pojďme dál.
Stauffacher: Jsem v Uri to, v té zemi svobody?
Mistr kamenický: Což teprv, kdybyste ty viděl sklepy tam ve věžích! Kdo tam se dostane, ten jakživ neuslyší kohouta.
Stauffacher: Ó bože!
Kameník: Tyto stěny, pilíře, tyť jakby vystavěny pro věčnost!
Tell: Co ruka vztýčila, můž ruka skácet. (ukazuje na hory) Dům svobody však vystavěl nám Bůh. Rachot bubnu, přijdou lidé nesoucí klobouk na tyči.

Hlasatel za nimi, ženy a muži tlačí se v zmatku.

První dělník: Co znamená ten bubnu rachot? Pozor!
Mistr kamenický: Co maškarní ten průvod? Co ten klobouk?
Hlasatel: Císaře jménem! Slyšte!
Dělníci: Ticho! Slyšte!
Hlasatel: Ten klobouk vidíte mužové z Uri! Ten vztýčen bude na vysokém sloupu kde nejvyšší je místo v Altorfu, a to je fojta úmysl a vůle: Jak jemu, klobouku táž vzdá se čest, tož pokleknutím, odhalenou hlavou jej poctí každý. - Podle toho kraj chce poslušné své poznat podané. Svým životem i statkem propadá ten králi, kdo by zhrdnul rozkazem.

(Lid směje se hlasitě, rachot bubnu, odejdou.)

První dělník: Co neslýchaného tu smyslil fojt! Co nového to, klobouk uctít máme? Nu, slyšeli jste kdy cos takového?
Mistr kamenický: My před kloboukem shýbat koleno! Tak zahrává si s ctihodnými lidmi?
První dělník: By koruna to byla císařská! Však rakouský to klobouk, viděl jsem jej nad trůnem při rozdávání lén.
Mistr kamenický: Rakouský klobouk! Pozor, to je léčka, jak na Rakousko by nás zradili!
Dělníci: To nestrpí, kdo čestný muž chce slouti.
Mistr kamenický: S druhými pospěšme se dohodnout!

(Odejdou do pozadí.)

Tell (k Stauffachrovi): Vše, pane Wernere, juž víte. S Bohem!
Stauffacher: Kam chcete jít? - Tak odtud nespěchejte!
Tell: Je doma otce zapotřebí. S Bohem!
Stauffacher: Mně překypuje srdce, mluvit s vámi.
Tell: Těžkému srdci slova neulehčí.
Stauffacher: Však slova mohla by nás vésti k skutkům.
Tell: Čin jediný teď mlčet je a trpět.
Stauffacher: A snášet máme, co juž nelze snášet?
Tell: Jsou rychlí vládci, kteří krátce vládnou. - Když jižní vichr tryskne ze svých slují, tu každý zhasí oheň, lodě v chvatu svůj přístav hledají a mocný duch se nese nad zemí bez škod a stopy. V svém zátiší žij každý pro sebe; rád každý pokoj přeje pokojnému.
Stauffacher: Vy myslíte?
Tell: Jen drážděn bodne had. Vždyť v posled sami umdlí ze sebe, když uvidí, že zem kol pokojná.
Stauffacher: Být spojení, my zmohli bychom mnoho.
Tell: Spíš v ztroskotu se jednotlivec spasí.
Stauffacher: Tak chladně společnou věc opouštíte?
Tell: Jen v sobě sám je každý bezpečen.
Stauffacher: Však spojí-li se jsou i slabí mocní.
Tell: Však silný bývá nejmocnější sám.
Stauffacher: Tož s vámi nemůž počítati vlast, když zoufalá se vzchopí k obraně?
Tell (podává mu ruku): Ztracené jehně ze dna propasti Tell spasí, měl by vzdalovat se druhů? Já zkoušet neumím, ni vybírat, Tož s poradami jen mi pokoj dejte; v čin určitý vždy dostavím se rád a bezpečně, pak Tella zavolejte!

(Rozejdou se různými stranami. Kolem lešení povstane náhlý sběh lidu.)

Mistr kamenický (běží tam): Co stalo se?
První dělník (přiběhne volaje): Spad s střechy pokrývač.

Vstoupí Berta s družinou.

Berta (vrazí sem): On rozdrtil se? Běžte, spaste, pomoc! - Zde zlato, je-li možná pomoci. - (hází šperky mezi lid.)
Mistr: To vaše zlato - Vše jest kupné vám za zlato, dětem vezmete-li otce a vyrvete-li choti manžela a světem šijete jen zmar a hoře, tu všecko chcete zlatem vyrovnat! Pryč! Vesele jsme žili, než jste přišli a s vámi jen sem vtáhlo zoufalství!
Berta (k dozorci, který se vrací): Je živ? (dozorce ukazuje, ze nikoliv) Ó kletby stavěly tě, hrade a kletby budou tebe obývati! (odejde.)