Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna 4.

Obydlí Waltera Fürsta. Walter Fürst a Arnold z Melchthalu vystoupí zároveň z různých stran.

Melchthal: Ah, pane Fürste. -
Walter Fürst: Překvapit nás mohou! Tam zůstaňte. Kol samý vyzvědač.
Meldthal: Zpráv nenesete žádných z Unterwaiden? Ni od otce? To nevydržím déle, jak zajatec zde trvat v nečinnosti. Co trestuhodného jsem spáchal jen, že ukrývat se musím zde jak vrah? Drzému drábu, který voly mé, můj potah nejlepší, na rozkaz fojta chtěl před očima odehnati, tomu prst že jsem v hněvu holí přerazil.
Walter Fürst: Jste ukvapený. Fojtův byl ten dráb, on od vaší byl poslán vrchnosti. Vy trestu propad jste a pokutě, byť těžké, měl jste podvolit se mlčky.
Meldthal: Měl nestydy jsem hovor chvástavý snad tiše snášet: "Chce-li sedlák jíst, ať sám si při orání táhne pluh!" Mne v duši řezalo, kdy drzý dráb mně odpřáhal ta krásná zvířata. Jak temně bučela, jak cítila by, že bezpráví se koná, trkala. Tu spravedlivý hněv mne uchvátil, já neovlád se víc a ranil posla.
Walter Fürst: Ó sotva vlastní srdce zkrotíme; jak hbitá mládež má se přemáhati!
Meldthal: Mně líto otce jen. Má třeba péče a šetření, a syn tak daleko. Fojt nevrazí naň, nebo poctivě vždy pro právo i volnost zápasil. Tož jistě budou utiskovat starce a nikoho, kdo chránit by jej moh. Já musím k němu, stan se cokoliv.
Walter Fürst: Jen sečkejte a mějte strpení, až zpráva dojde z Unterwaldenu. Já slyším klepat, jděte, fojtův snad to posel - jděte dovnitř. - Nejste v Uri před Landenbergra ukryt ramenem, neb tyrani si podávají ruce.
Meldthal: Co bychom dělat měli my, nás učí.
Walter Fürst: Až bezpečno tu bude; zavolám vás!

(Melchthal odejde dovnitř.)

Walter Fürst: Ten ubožák, přec nemohu mu říci, co tuším neblahého. - - Kdo to klepá? Jak vrznou dveře, čekám neštěstí. Kde kout, tam zrada číhá s nedůvěrou; ba poslové násilí vnikají až v srdce domu, věru na dveře nám vnutí brzy závory a zámky.

(Otevře, ustoupí udiven vida vstupovati Wernera Stauffachera.)

Walter Fürst: Pan Werner! Aj, co vidím? Při sám Bůh! To vzácný, drahý host. Ba lepší muž práh domu toho ještě nepřestoupil. Ó buďte slavně vítán pod mou střechou! Co vede vás, co hledáte zde v Uri?
Stauffacher (ruku mu podávaje): S Švýcarskem starým staré časy jeho.
Walter Fürst: Vy obé nesete. - Hle, jak mi blaze, jak srdce taje vaším pohledem. - Nu poraďte se, pane Wernere. Jak opustil jste paní Gertrudu, moudrého Iberga dceř rozumnou? Z všech, z Německa kdo do Vlach cestují, přeš Meinradszell, vždy každý vychvaluje váš pohostinný dům. - Však rcete juž, zda rovnou přicházíte z Flüelen a nikde kolem jste se neohlédnul, než postavil jste nohu na ten práh?
Stauffacher (sedne si): Já nové úžasné zřel dílo chystat, však pohled na ně, ten mne nepotěšil.
Walter Fürst: Ó příteli, zde v jeden ráz to máte!
Stauffacher: Takého nikdy v Uri nebylo, - kam sahá paměť, Twinghof nebyl tu a pevný nebyl žádný byt, než hrob.
Walter Fürst: Hrob svobody! Vy jste to pojmenoval.
Stauffacher: Již, pane Fürste, nechci tajit vám, hnán prázdnou zvědavostí nejdu sem: Mne tíží starost, doma zanechal jsem útrapy -a útrapy zde vidím. To přes míru juž, co my snažíme a nevidíte konce této tísně. Od pravěku byl Švýcar svoboden, jsme zvyklí, by se vlídně šlo nám vstříc. Však toto nikdo v zemi nezažil, co na těch horách pasou pastýři.
Walter Fürst: Ba, bezpříkladné jest, co tady tropí! Sám ušlechtilý náš pán z Attinghausů, jenž pamatuje posud staré časy, juž míní, toho nelze snášet déle.
Stauffacher: I pod hvozdem se ději vážné věci a krvavě se tresčí. - Wolfenschiessen, fojt císařský, jenž seděl na Rossbergu, po zakázaném zaplál ovoci; choť Baumgartna - v Allzellech hospodaří - chtěl v drzém chtíči hříšně zneužit, muž sekerou ho zabil okamžitě.
Walter Fürst: Ó spravedlivé boží soudy jsou! Baumgarten díte? Toť je skromný muž! Je osvobozen přec a dobře skryt?
Stauffacher: Přes jezero jej převezl váš zeť; Já ukrývám jej doma ve Steinech - Však strašnější mi vypravoval věc týž člověk, ta prý v Samech zběhla se. Každému srdce při tom krvácí!
Walter Fürst (pozorně): Co je to, mluvte!
Stauffacher: Víte, v Melchthalu, na straně Kernsu bydlí hodný muž a spravedlivý, Jindřich z Haldy zván, a jeho mínění má váhu v obci.
Walter Fürst: Kdo neznal by jej? Mluvte co je sním?
Stauffacher: Potrestal Landenbergský jeho syna, za malý přestupek mu kázal voly, pár nejlepších, od pluhu vypráhnout, hoch udeřil tu pacholka a prchnul.
Walter Fürst (v největším napjatí): Však otec - mluvte, co se stalo tomu?
Stauffacher: Jej Landenberský káznil zavolat, by okamžitě opatřil mu hocha; dle pravdy starý muž když přísahal, že nemá zprávy kam syn jeho prchnul, fojt z mučírny zavolal pacholky. -
Walter Fürst (vyskočí a chce jej odvésti na druhou stranu): Ni slova! ticho...
Stauffacher (stále hlasitěji): "Když mi unik syn pak tebe mám." - Jej kázal vrhnout na zem, a ostrý ocel vrazit jemu v oči. -
Walter Fürst: Ó spravedlivé nebe!
Melchthal (vrazí sem): Jakže, v oči?
Stauffacher (udiven k Walteru Fürstovi): Kdo je ten mladík?
Melchthal (chytí jej s křečovitou prudkostí): Jak že, v oči? Mluvte!
Walter Fürst: Ó ubožák ten bědný!
Stauffacher: Kdo to jest? (když Walter Fürst mu dává znamení) Jak? Jeho syn? - Ó spravedlivý bože!
Meldthal: A já dlím tady! - V obě jeho oči?
Walter Fürst: Jen přemozte se, neste to jak muž!
Meldthal: Mně k vůli, za můj zločin pykal on! Jak, slepý tedy, vinou mou a zcela? -
Stauffacher: Jak pravil jsem, zdroj žití vytekl, on světlo sluneční víc nespatří.
Walter Fürst: Bol jeho šetřte!
Meldthal: Nikdy! Nikdy více!

(zakryje si rukou tvář a mlčí chvíli; pak obrátí se od jednoho ke druhému a mluví jemným, slzami přidušeným hlasem)

Meldthal: Ó ušlechtilý a nebeský dar je světlo očí! - Jím tvor každý žije, jím každá bytost plesá blažená. - Sám květ se vesel k světlu obrací. 0n pouze musí věčně sedět v tmách a v noci a to cítit! Neoblaží jej teplá zelen luhů, květin lesk, on rudé nespatří juž ledovce - Mřít ničím jest - však žít a neviděti to neštěstí - Proč díváte se na mne, tak žalně?" Ovšem, zdravé dvě mám oči a jediné dát - otci nemohu, ni jeden paprsk z toho moře světla, jež sinic v lesku proniká můj zrak.
Stauffacher: Žel, zvětšiti že musím nářek váš, než zahojit - On potřebuje víc! Neb o vše zemský fojt jej připravil, ba ničeho mu nenechal, než hůl, by nah a slepý od vrat k vratům bloudil.
Meldthal: Slepému starci zanechal jen hůl! Vše urval jemu i to slunce světlé, těch nejchudších ten statek společný. Dost prodlévání zde i úkrytu! Ó jaký byl jsem podlý ničemník, na vlastní že jsem myslil bezpečnost, na tvoji ne! - Tvou milovanou hlavu že zanechal jsem v rukách zuřivce! Pryč opatrnosti juž zbabělá! - Mou myšlenkou buď msta jen krvavá. - Já půjdu tam - mne nikdo neudrží - zrak otcův od fojta zpět žádat budu - Jej v středu oděnců všech vyhledám - Mně na životě pranic nezáleží, jen palčivou když strašnou bolest svoji ve krvi jeho schladím. (chce odejít)
Walter Fürst: Zůstaňte! Co zmůžete vy proti němu? V Sarnech na strmém panském hradě dlí a k smíchu jest jemu tam váš malomocný hněv.
Meldthal: A ledový byť palác obýval na Schreckhornu neb výše, tam kde Panna od věčnosti svým pod závojem trůní, já najdu cestu k němu, s dvacíti, již stejně se mnou smýšlejí, hrad jeho já rozbořím. Nechť půjdu sám, vy všickni, ó chaty své a stáda bojácni nechť v tyrana jho ukláníte hlavy, - sám pastýře chci svolat na horách pod střechu nebes posud svobodnou, kde mysl dosud svěží, srdce zdrávo, chci hrůzyplnou zvěst tu vypravovat.
Stauffacher (k Walteru Fürstovi): Vše dospělo juž k svému vrcholí, - či chceme očekávat nejhorší? -
Meldthal: Co horšího jest, zřítelnice oka když v dutině své není bezpečná? - Jsme bez zbraní snad? Nač nás učili, luk napínat a těžkou pádnost seker rozhoupat k ráně? Každé bytosti zbraň přána jest v úzkosti zoufalé. I uštván juž se jelen postaví a parohy své smečce ukáže, a kamzík strhne lovce ve propast, vůl u pluhu, domácí tiché zvíře, druh člověka, jenž sílu nezdolnou své trpělivé šije sklonil v jho, ten vyskočí, když drážděn, brousí roh a nepřítele k nebi vyhodí.
Walter Fürst: Tři naše země byť tak smýšlely, jak my tři zde, snad něco bychom svedli.
Stauffacher: Když Uri volá, Unterwaiden chvátá, vždy staré svazky Schwyzsko bude ctít.
Meldthal: Mám v Unterwaiden mnohé přátele, rád každý krev i život v sázku dá, když v druhém najde oporu a štít. - Ó zbožní této země otcové! Já pouze mladík stojím mezi vámi, vy zkušení jste, při poradách obce můj skromně musí utichnouti hlas. Však že jsem mlád, že nezažil jsem mnoho, mou radou ani řečí nezhrdejte, ne chtivá mladá krev, mne pohání nejvyšší bídy žalná síla, kterou i kámen pohnul by se k soucitu. Jste sami otci, sami hlavy rodin, z vás každý ctnostného si přeje syna, jenž vašich hlav by svatou kadeř ctil, vám- zřítelnici oka opatroval. Ó pakli na těle a na statcích jste ztráty netrpěli, vaše oči když ještě vesele se točí v důlkách vám, tím naší bídě vy se neodcizte. I nad vámi meč visí tyranův. Od Rakouska jste odvrátili zem; a totéž byl i mého otce hřích, jste stejně vinni, stejně odsouzeni.
Stauffacher (k Walteru Fürstovi): Vy rozhodněte, za vámi jdu rád.
Walter Fürst: Dřív vyslechneme urozených pánů se Sillinů i z Attinghausů radu. - Jich jméno, trvám, přátele nám získá.
Meldthal: Kde jméno v horách úctyhodnější, než jméno obou vás? Ó vaše jména, ta mají cenu, věří na ně lid a v celé zemi dobrý mají zvuk. Domácích ctností velké dědictví od otců máte, jež jste rozmnožili. Co šlechta nám? Spíš skončemež to sami! My samotni kdybychom byli v zemi, juž dovedli bychom se uchránit.
Stauffacher: Táž bída šlechtu nehněte jak nás: ta bystřen, která zuří v dolinách, ta posud nezasáhla výšiny. - Však nevzchopí se ku pomoci nám, zem celou pokud nezří ve zbrani.
Walter Fürst: Být vladař mezi Rakousy a námi, pak rozhodčím by zákon byl a právo. Leč kdo nás potlačuje, náš je císař a soudce nejvyšší - tak musí Bůh sám naším pomoci nám ramenem. - Lid v Schwyzu vemte vy si na starost, já v Uri přátel získám, koho pak do Unterwalden pošlém?
Meldthal: Líp než já kdo hodil by se proto? -
Walter Fürst: Jste můj host, - to nepřipustím, musím ručit za vás!
Meldthal: Mne nechte, v horách stezky znám i kličky i přátel najdu, kteří nepříteli mne utají a skytnou přístřeší.
Stauffacher: Jej s bohem nechte jít - tam zrádců není. Tak nenávidí tyranství tam, žádný že nenajde tam nástroj ochotný. Též Alzellský nebude soudruhů nám v lesích hledat a zem bouřiti. -
Meldthal: Jak bezpečnou však dáme ti vždy zvěst, by tyran zklamán byl v své nedůvěře?
Stauffacher: My mužem v Brunnech sejít se neb v Treibu, kde přístav mají lodě kupecké.
Walter Fürst: Tak otevřeně jednat nesmíme. - Mne slyšte: Od jezera nalevo na cestě k Brunnen proti Mythensteinu se v lese malá niva ukrývá, již Rütli jmenuje lid pastýřský, neb vymýtěn byl na tom místě hvozd. Tam naše hranice a vaše též (k Melchthalovi) se stýkají, po krátké jízdě tam (k Stauffacherovi) člun lehký donese vás ze Schwyzu. My v noci stezkami tam pustými dojiti mužem a se v tichu radit. Tam každý přiveď deset důvěrníků, již srdcem s vámi za jedno jsou, mužem tak společně se radit o všech blahu a rozhodnout se s boží pomocí.
Stauffacher: Tak staň se. Teď mi statné dejte ruce, sem pravici i vy a vy, jak zde tři mužové si ruce podáváme ve svornosti, bez klamu, poctivě tři země chceme, by tak spolu stály na výboj, obranu, na smrt a život.
Walter Fürst a Meldthal: Na smrt a život!

(Drzí si ruce pohromadě ještě několik vteřin a mlčí.)

Meldthal: Starý, slepý otče, den svobody ty více neuzříš, však uslyšíš jej. - Od Alpy až k Alpě výš trysknou ohňů našich znamení, až pevné hrady tyranů se zvrátí, v tvou chatu bude Švýcar putovati, zvěst radostná tvé ucho plesem zkojí a jasně rozední se v noci tvojí! (rozejdou se.)